Velký pátek je dnem, kdy církev uctívá Kristovu smrt. Odjakživa je to den smutku a přísného postu. Už v nejstarší době se Ježíšova slova o době, kdy se učedníci postí, protože jim byl odňat ženich

(Mt 9,15; Mk 2,20; Lk 5,34n), vztahovala na dny Kristovy smrti a jeho spočinutí v hrobě. Tento smuteční půst byl hned od počátku velice přísný: nesmělo se nic jíst ani pít. Křesťané tak museli strávit 40 hodin nebo dokonce celé dva dny bez jídla a pití. Potvrzení tohoto pojetí nám poskytuje Hippolyt, když jako výjimku pro nemocné a těhotné dovoluje v pátek chléb a vodu. Takový půst je doložen od 2. století. S ohledem na tuto úctyhodnou tradici je pochopitelné, že i dnešní církev takový půst drží. Smyslem je solidarizovat se s Tím, který za nás pokládá svůj život na kříži a také je takový půst projevem smutku nad Jeho smrtí.

První křesťanská staletí neměla žádnou liturgii Velkého pátku. Z roku kolem 400 je dosvědčeno, že se křesťané v Jeruzalémě shromažďují na místě Golgoty, aby tam dopoledne uctívali Kristův kříž, který nalezla císařovna Helena roku 320 a také, že v časné odpoledne pak mají bohoslužbu slova se čtením pašijí. V ostatních církvích na Západě se zprvu vystačilo jen s bohoslužbou slova, přičemž důležité místo v ní zaujímalo právě předčítání pašijí. Tam, kde místní církve vlastnily relikvii svatého kříže, jako např. v Římě ve 4. Století, se velmi záhy zrodil obřad uctívání svatého kříže. Tuto bohoslužbu uctívání pak uzavírala slavnostní modlitba věřících (přímluvy), které pak byly doplněny v 7. století i přijímáním eucharistie. Takovouto bohoslužbu převzali Frankové a dotvořili ji směrem k větší dramatičnosti. Během středověku pak byl rozvinut obřad přijímání eucharistie do té míry, že se podobal slavení mše svaté, ovšem bez rozhodující části proměňování chleba a vína (mše předposvěcených darů). Postupným ústupem od přijímání eucharistie všemi věřícími, se nakonec z obřadu přijímání stalo přijímání pouze kněze, slavícího obřady, přičemž přijímání jiných účastníků bylo zakázáno. Obřady byly do dnešní podoby upraveny reformou Pia XII. roku 1955, kdy se Velkopáteční obřady skládají z bohoslužby slova, uctívání kříže a přijímání eucharistie a to všemi zúčastněnými. Jako čas konání této bohoslužby je doporučena hodina Kristovy smrti, tj. třetí hodina odpoledne.

Bohoslužba se slaví v červené barvě, barvě mučedníků, kteří v Kristu mají před očima svůj předobraz a vzor. Bohoslužba slova začíná tím, že kněz a jeho doprovod se ukloní zcela obnaženému oltář a padnou na tvář a chvíli setrvají v tiché modlitbě. Je to gesto hluboké pokory a poníženosti před Boží tváří. Dále se pokračuje modlitbou a prvním čtením, které tvoří čtvrtá píseň o Hospodinově služebníka (Iz 52,13-53,12), která odjakživa byla církví chápána jako líčení Kristova vykupitelského utrpení. Na toto čtení odpovídá žalm 31, který je výrazem nářku, ale hlavně důvěry ve věrného Boha. Druhé čtení je chvalozpěvem na velekněze, který byl vyvýšen, který se všem, kdo ho poslouchají, stal původcem věčné spásy (Žid 4,14-16; 5,7-9). Navazují pašije podle svatého Jana, které se mají přednést stejným způsobem jako na Květnou neděli. Následují velké přímluvy, které jsou původní starokřesťanskou formou modlitby, jež se udržela až do našich dní. Jedná se o deset proseb ve struktuře: 1. za církev, 2. za ty, kdo vládnou, 3. za ty, které tísní různé těžkosti a 4. za všechny lidi a spásu světa. Forma přednesu je taková, že kněz nejdříve pronáší nebo zpívá výzvu k modlitbě a po chvíli tiché modlitby pronese oraci.

Následuje uctívání kříže, kříž se nejdříve slavnostně vystaví buď pozdvihnutím nebo přinesením v průvodu se třemi zastaveními. Pokaždé se pronáší zvolání: Hle kříž, na kterém umřel Spasitel světa a shromáždění věřící odpovídají: klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste a poklekají. K následnému uctívání kříže přistupují věřící a vzdávají mu hold pokleknutím, políbením nebo jiným vhodným způsobem. Mezitím se zpívají velmi staré a ctihodné zpěvy k uctívání kříže.

Poslední částí je přijímání eucharistie, která byla pro tuto příležitost proměněna předešlého dne při mši na Zelený čtvrtek. Po uctívání kříže se pokryje oltář plátnem, umístí se na něj svíce a misál. Eucharistie se přinese z místa uchovávání (Getsemanská zahrada) a modlí se Otčenáš s embolismem a zvoláním lidu. Pak přijímá kněz a věřící eucharistii. Zbylé hostie se odnesou zpátky, odkud byla přinesena. Po chvíli tiché modlitby pak následuje závěrečná modlitba a modlitba žehnací, v níž se jmenuje jedním dechem smrt a zmrtvýchvstání a vyprošuje se lidu odpuštění a útěcha, růst ve víře a věčná spása. Po této modlitbě se všichni v tichosti rozejdou.