Zelený čtvrtek

Rozsah velikonočního tridua (třídenní) je dán židovsko-antickou představou, že den začíná již předvečerem. Proto se dodnes v liturgii hlavní svátky a neděle slaví již v předvečer předchozího dne.

Duccio di Buoninsegna, Poslední večeře Proto také večer Zeleného čtvrtku již patří k prvnímu dni velikonočního tridua, Velkému pátku. Je to oprávněné i po obsahové stránce, protože večerní mše je na památku Večeře Páně se svými apoštoly, která svátostně předjímá to, co se stane v plnosti reality následujícího dne na Kříži. Mytí nohou apoštolům o tomto večeru je projevením jeho sloužící a oddané lásky, která Ježíše přivádí na kříž pro nás a pro naši spásu… Také Ježíšovo utrpení na Olivové hoře, zrazení jeho nepřátelům, zatčení je vlastním začátkem jeho utrpení.

Odkud pochází název Zelený čtvrtek? Je překladem německého Gründonnerstag, které však není spojeno se zelenou barvou, ale slovo pochází velmi pravděpodobně ze středohornoněmeckého slovesa „grienen“ či „greinen“, což obojí znamená „plakat“. To má totiž vztah k té okolnosti, že právě na tento den byli kajícníci, předtím odsouzení k církevnímu pokání, znovu smiřováni s církví a přijímáni do jejího společenství. Proto se tomuto dni také jinak říkalo „odpustkový den“. Jindy se lze setkat s názvem Velký nebo Svatý čtvrtek.

Liturgii tohoto dne především určuje vzpomínka na Ježíšovu Poslení večeři a ustanovení eucharistie a svátosti kněžství. Mše, která se slaví večer tohoto dne, má být účastná pokud možno celá místní obec věřících (farnost). Jiné mše, krom ranní biskupské mše se svěcením olejů, se ten den nemají sloužit.

Ve mši se při zpěvu Sláva na výsostech Bohu rozezní zvony, které pak umlknou po celý čLeonardo da Vinci, Poslední večeřeas tridua. Tento zvyk je sahá přinejmenším do karolinské doby. Amalar Mét, který zemřel kolem roku 850, v tom vidí výraz pokory a napodobení Kristova ponížení. Dřevěné zvukové nástroje používané v tu dobu (klapačky, řehtačky apod.) lépe naznačují toto pokorné sebezřeknutí Páně. Stejný motiv také vede k tomu, že umlkají i varhany.

První čtení ve večerní mši hovoří o zabití a jedení velikonočního beránka, jehož krev na veřejích domů v Egyptě se stala znamením záchrany Izraele. Tato noční hostina v Egyptě zahájila odchod z otroctví a velikou řadu Božích činů, které došly svého vrcholu uzavřením smlouvy s Izraelem na hoře Sinaj. Žalm, který se po tomto čtení zpívá, převádí tento starozákonní obraz do novozákonní doby a ukazuje krev beránka jako předobraz Krve Krista. Jeho krev je počátkem našeho osvobození z otroctví hříchu, stejně jako krev starozákonního beránka zahájila osvobození Izraele. Druhé čtení na tuto myšlenku navazuje a přináší zprávu o ustanovení eucharistie. Evangelium podává zprávu o umývání nohou učedníkům. Toto gesto zjevuje Ježíšův postoj naprosté vydanosti, která nemá hranic a zhmotňuje se právě v jeho oběti vlastního života na kříži pro záchranu nás všech.

Pánovo napomenutí učedníkům na konci evangelia – Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat – je nepřeslechnutelné. Již ve 4. století se setkáváme s tímto úkonem v rámci obřadu křtu. Po jeho vymizení se ujímá v klášterních komunitách v podobě umývání nohou chudým a klášterním bratřím. 17. koncil v Toledu konaný roku 694 jej vyžaduje ve všech kostelích v Galii a Španělsku. Tento úkon tedy zůstává přes proměny umístění v rámci mešní liturgie dodnes.

Giovanni Bellini, Agónie v Getsemanech (kol. roku 1459)Po skončení večerní mše se velmi doporučuje pokračování rozjímání před Nejsvětější svátostí oltářní v Getsemanské zahradě. Tento zvyk má velmi starou historii, sahající až do 2. století. Z něho se pak postupně vyvinula pobožnost čtyřicetihodinové adorace…


Články: