Ježíš reaguje na zprávu některých, kteří byli šokováni krutým jednáním Piláta. Důvod proč přišli se dá formulovat otázkou: „jakto že se tohle mohlo stát? Jak to Bůh mohl dovolit?“ Ježíš vysvětluje jednu podstatnou věc: lidé, když se něco takového stane a dozvědí se to, začnou řešit, proč se to stalo, kdo za to může, prostě příčiny… Podobně jako u Joba, jeho přátelé, kteří ho přišli v jeho nemoci potěšit, řešili příčinya podsouvají mu nějaký skrytý hřích, který by měl stát za jeho nynějším trápením.

Ježíš však otázku příčin nezodpovídá, říká, že ona příčina není důležitá. Ale překlopí náhled na tuto událost tak, že to, co se stalo, samo má být příčinou. Otázka tedy podle Ježíše zní takto: „Co to má znamenat, když se toto stalo, co to má s námi udělat?“

Podobně se to má i s oním druhým případem, kdy spadla věž v Siloe a usmrtila osmnáct lidí... Interpretace u obou událostí je stejná. Ježíš nevysvětluje, proč ta věž spadla zrovna na ně. Ale zdůrazňuje, že tato událost má v sobě zvěst: oni sami, ti posluchači, jsou ohroženi. To, že se něco takového stalo, má v nich vyvolat sebereflexi, tj. „pokání“. Ježíš říká: „vnímejte tyto události jako výstrahu, jako něco, co vás má přivést k sebereflexi (metanoia), ke změně smýšlení. Metanoia je sebereflexe, která má po poznání přímo vést ke změně jednání. Tyto dvě události jsou tedy poselstvím, které mají přimět posluchači právě k ní, a k návratu k Bohu.

Ježíš tedy rozbíjí tradiční úvahu, že neštěstí má nějakou příčinu, vinu, ale říká, že každá taková událost má v nás probudit nějakou formu návratu k Bohu. Člověk se má nechávat oslovovat těmito událostmi. Soustředění se na příčiny, na vinu, která je touto událostí potrestána, by mohla člověka ochromovat. Ale Ježíš zdůrazňuje, že podstatnější při pohledu na taková neštěstí je to, co to má v nás vyvolat, tzn. ona „sebereflexe“, metanoia.

My dnes jsme s podobnými událostmi vlivem rozvinutých informačních technologií, konfrontování dnes a denně. Reagujeme na ně obvykle nějako formou „charity“, projevíme soucit. Což je dobře, dáváme najevo svou solidaritu, ale bohužel namnoze nereagujeme na ty události jako na poselství, které je určeno nám samotným. Z toho důvodu si můžeme připustit, že přes ohromný vývoj technických prostředků, které nám takové zprávy zprostředkovávají, jsme se duchovně neposunuli zřejmě ani o píď dopředu, duchovní růst člověka po tuto dobu stále stagnuje…

V tomto příběhu je ještě jedna důležitá skutečnosti: ti lidé, tyto zprávy nejsou schopni zpracovat, a proto jdou s nimi za Ježíšem a chtějí, aby jim to vysvětlil. To je určitě způsob, kterým se naučit chápat takové události jako poselství od Pána Boha.

Příběh o fíkovníku vnitřně souvisí s předchozím textem. V obojím jde o ovoce. Naše podobenství je ilustrací předchozích Ježíšových výroků. Tím ovocem, které toto podobenství požaduje, je právě pokání, „sebereflexe“.

Hlavní postavou je zde majitel vinice a onen vinař, který zabraňuje majiteli vinice v odstranění fíkovníku… Fíkovník sám je jen pasivní kulisa. Podstatné je ale toto: o ten neplodný fíkovník má někdo zájem, a ten fíkovník má lhůtu, aby přinášel ovoce. Jinak kazí úrodnou půdu. To, že majitel na něm pravidelně chodí hledat ovoce po tři roky, je výrazem té skutečnosti, že onen majitel má právo na tom stromu ovoce hledat. Tady v tomto podobenství jsme těmi „fíkovníky“ my sami. A na nás má Pán Bůh právo hledat plody pokání.

Ten fíkovník nenese ovoce už tři roky. Je zřejmé, že šance, že by najednou nesl ovoce je malá. Podobenství říká, že sám fíkovník je neschopný se rozplodit. Je tu však někdo, kdo pro něj vytváří podmínky pro plodnost, kdo ho okope, pohnojí, zaleje a přemluví majitele vinice, aby ho ještě pro letošek ušetřil. Tedy i my sami se nemáme tolik soustředit na své výkony, ale spíše na ty impulsy, které k nám od Hospodina přicházejí. Těmi nám vytváří podmínky k tomu, abychom nesli ono žádoucí ovoce pokání.

Jestliže to však dopadá tak, že chceme vynášet plody sami od sebe, bez Hospodina, bez jeho zásahů, pak to člověka začne zatěžovat jako něco, co ho ubíjí. A výsledek je v podstatě tentýž, jako kdyby ten fíkovník ovoce nenesl... Důležité je tedy to, aby se naše pokání dělo jako důsledek Hospodinova oslovení, jeho zásahů do našeho života.

Je ještě jeden možný způsob čtení tohoto podobenství. Někdo se může ztotožnit s majitelem vinice, a při pohledu na ony „neplodné“ lidi, např. na křesťany, se pohoršovat, že jsou k ničemu, co to s nimi tedy Bůh ještě zkouší, proč je nevytne?! Toto podobenství takovým lidem říká, že ten fíkovník má svého přímluvce, někoho, kdo se ho zastane a nabízí mu nové a nové příležitosti k tomu, aby ony žádoucí plody někdy přinášet začal…

Týden, který předchází slavnosti Narození Páně je v liturgii věnován textům, které popisují události, které bezprostředně předcházely Ježíšovu narození.

První čtení pak bývají brána jako doplněk k událostem, o kterých se čte v evangeliích. Prvotní je tedy evangelium, k tomu je pak vhodně vybráno první čtení. Proto k porozumění našich textů z prvního čtení je třeba se také seznámit s událostí, kterou popisuje evangelium toho dne.

Řehoř.

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

 

---

 

17. prosinec

Genesis 49,1a.2.8–10:

Jakub povolal své syny a řekl jim: „Shromážděte se a slyšte, synové Jakubovi, slyšte Izraele, svého otce! Judo, tvoji bratři tě budou chválit, tvá ruka dopadne na šíji tvých nepřátel, budou se ti klanět synové tvého otce. Lví mládě je Juda, od kořisti vstáváš, synu můj; uléhá si a odpočine jako lev, jako lvice, kdo se ho odváží rušit? Nebude odňato žezlo od Judy, vladařská hůl od jeho kolen, dokud nepřijde vládce; národy ho budou poslouchat.“

 

Dnešního dne se jako evangelium čte rodokmen Ježíše Krista, tak jak ho zachytil ve svém spisu Matouš. Rodokmen však není zachycen jako prostý historický dokument, ale je zpracován, tedy některé postavy jsou vynechány jiné zdůrazněny, s určitým teologickým záměrem, aby se ozřejmilo, že Ježíš je synem Abrahámovým a aby se také ve světle Ježíšova narození ozřejmil smysl dějin Izraele.

Naše čtení z knihy Genesis je požehnání, které dává umírající Jákob svým synům, konkrétně požehnání, které vyslovil na Judou. Toto požehnání je současně i proroctvím. Juda se osvědčil, když byl připraven se obětovat za Benjamína (srov. Gn 44,33) a tím také sám sebe povýšil. Už tedy není lvíčetem, ale dospělým lvem či lvicí, která se také dokáže bít za svá mláďata. Juda se osvědčil jako strážce svého bratra, proto mu nebude odňato žezlo. Zůstane mu prvenství a právě z něho vezme svůj původ Vykupitel, kterého budou poslouchat všechny národy. Vyplnění proroctví vidí křesťané právě v osobě Ježíše Krista.

---

 

18. prosinec:

Jeremiáš 23,5–8:

Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bud bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“

Proto hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy se nebude již říkat: „Živ je Hospodin, který vyvedl Izraelovy syny z egyptské země,“ ale „Živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl plémě Izraelova domu ze severní země a ze všech zemí, kam jsem je vyhnal, aby zase bydleli ve své zemi.“

 

Dnešní evangelium obsahuje pokračování vypravování o „původu“ Ježíše Krista. Včera jsme slyšeli jeho rodokmen, dnes se čte příběh o jeho početí a jak to bylo v událostech kolem jeho příchodu do tohoto světa. To proto, aby se ukázalo, že Ježíš je skutečným Emanuelem, Bohem s námi. To je jedno z velikých témat Matoušova evangelia, které přece končí ujištěním: hle, já jsem s vámi až do skonání světa.

Dnešní čtení je předpovědí těchto událostí. Hospodin ujišťuje svůj lid, že pošle nového krále z Davidova rodu. Jeho vláda bude charakterizována hlavně spravedlností a moudrostí. To určitě neplatilo o vládě současníků Jeremiáše. Navíc v jeho jménu: Hospodin je naše spravedlnost, je zřejmě skryta polemická narážka na jméno posledního judského krále Sidkijáše (toto jméno znamená: „Hospodin je má spravedlnost“). Tohoto krále však nedosadil Hospodin, ale babylonský král. Od něho se nedalo očekávat, že program vyjádřený ve svém jménu dokáže skutečně naplnit.

Boží zásah bude tedy znamenat povolání nového krále, který vykoná ve prospěch lidu takový exodus, který bude mít pro lidi minimálně stejný význam, jako bylo vyvedení z Egypta.

---

 

19. prosinec

Soudců 13,2–7.24–25a:

V těch dnech žil jeden muž ze Sorea, z kmene Danova, jmenoval se Manoach. Jeho žena byla neplodná a nerodila. Té ženě se zjevil Hospodinův anděl a řekl jí: „Hle, ty jsi neplodná a nerodíš; počneš však a porodíš syna. Ale chraň se pít víno nebo jiný opojný nápoj a jíst něco obřadně nečistého. Neboť hle – počneš a porodíš syna. Nůžky se nedotknou jeho hlavy, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu. On začne vysvobozovat Izraele z moci Filišťanů.“ Žena to šla říct svému muži: „Přišel ke mně Boží muž, vzhledem se podobal Božímu andělu, byl velmi úctyhodný. Neptala jsem se, odkud je, a ani on mi neřekl své jméno. Pravil mi: »Hle počneš a porodíš syna, ale nesmíš pít víno ani jiný opojný nápoj a nejez nic obřadně nečistého, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu až do dne své smrti.«“

Žena pak porodila syna a dala mu jméno Samson. Chlapec rostl a Hospodin mu žehnal a duch Hospodinův ho začal povzbuzovat.

 

Dnešní evangelium zachycuje událost zvěstování narození Jana Křtitele. Tento „předchůdce“ Pána Ježíše svým narozením oznamuje dovršení času. Nastává ta doba, která bude klíčová pro celé dějiny spásy.

Tuto událost doplňuje dnes čtení o zvěstování narození soudce Samsona. Při srovnání obou čtení si můžeme povšimnout, že obě postavy mají společné rysy. Oba jsou Boží zasvěcenci, tzn. zvláštním způsobem oddělení pro Boží službu nebo lépe pro Boha samotného, oba jsou naplnění Hospodinovým duchem, narození obou bylo zvěstováno Božím andělem, oba pochází z neplodné matky. Soudce Samson přichází do snad nejdelší doby útlaku, jakou tehdejší Izrael zažil, období čtyřiceti let okupace Filišťany. Neplodnost Samsonovy matky, která není v úryvku ani jmenována, ukazuje na nečekanost Samsonova narození. Tam, kde není vůbec nic, tam si Hospodin vyvoluje své posly, aby jejich službou ukázal, že je to On, kdo dává lidem tu největší svobodu. Bůh dává to, co lidé dát nemohou.

Předpokladem pro to, aby takto Hospodin mohl skrze člověka jednat, je jeho naprostá oddanost Hospodinu a jeho věci. Proto dává Hospodin tak zvláštní pravidla pro Samsona, kdy se má varovat opojných nápojů (které uzavírají mysl člověka pro působení Hospodinova ducha), stejně i čisté pokrmy a nestříhání si vlasů (polemické znamení proti modloslužebným praktikám okolních národů).

I Samsonovo působení je Hospodinem přesně definováno: on totiž začne s vysvobozováním Izraele. Tento svatý boj pak bude pokračovat až do Davidova vítězství nad Goliášem z Gatu…

---

 

 

20. prosinec

Izaiáš 7,10–14:

Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izaiáše: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel to je »Bůh s námi«.“

 

Dnešní evangelium je pokračováním událostí, které předcházely Kristovu narození. Mám zde událost zvěstování, kdy Gabriel je poslán k Marii a ona dává svolení k tomu, aby se stala matkou Boží.

Evangelium doplňuje velice známý a významný text z knihy proroka Izaiáše. Zaslouží si, abychom se u něj zastavili déle… Text nás zavádí do druhé poloviny 8. stol. př. Kr., kdy se roku 745 ujal vlády v Asýrii král Tiglat Pilesar III, výborný politik a vojevůdce. V krátké době začal expandovat na jihozápad, tedy do místa judského království. Palestinu tvořilo množství rozdrobených státečků, které samy o sobě nemohly obstát před tak velikou říší, proto se jejich králové začali spojovat do koalice. Severoizraelský král Pekach a Damašský král Resin vytvořili právě takovou koalici a chtěli, aby se do ní zapojil i judský král Achaz. Ten však nechtěl, naopak spoléhal na Asyřany, že tyto dva nepřátelské státy zkrotí a proto vyslal poselstvo k asyrskému králi. Pekach a Resin si však odmítavou Achazovu odpověď nenechali líbit, proto vyprovokovali tz. Syrsko-efrajimskou válku, přičemž hodlali Achaze ke spolupráci přinutit nebo jej nahradit povolným kandidátem, pro ten účel již měli připraveného Tabeala, jakéhosi cizince, který nepocházel z Davidovy dynastie. Jsme v roce 734. Duchovně viděno se Achaz dopustil nevěry, kdy spoléhal na sílu zbraní a obratnost své politiky a krom toho dosazení Tabeala na judský trůn by znamenalo zmaření Hospodinova slibu, že Davidův rod bude kralovat navždy. Izaiáš proto vzkazuje Achazovi, že Resin s Pekachem nebudou mít úspěch.

A zde jsme u našeho textu. Achazovo poselstvo odešlo do Asýrie s žádostí o zásah. Achaz tedy pokračuje ve své pochybné politice. Proto se po jisté době ujímá Hospodin slova znovu a povzbuzuje Achaza, aby si vyžádal znamení od Hospodina, které by mu dodalo jistoty. A to buď z nebe, tedy z místa, odkud přicházívá znamení nebo ze šeólu, z říše mrtvých.

Achaz odpovídá: nebudu žádat. Pokud se žádá znamení, je důležité, s jakou vnitřní dispozicí se žádá. V případě, že je žadatel připraven splnit Hospodinovu vůli (například soudce Gedeon, který žádá od Hospodina znamení s ovčím rounem), pak na tom není nic špatného, naopak. Jde o snahu dotvrdit Hospodinovo slovo, aby tazatel nabyl jistoty a tím více se na něj mohl spolehnout. Ale v případě Achaza šlo o něco úplně opačného: už předem se totiž stavěl odmítavě k tomu, že by měl udělat to, co by po něm případně Hospodin chtěl, proto znamení odmítá, protože by mu jasněji zjevilo Hospodinovu vůli, kterou on pro jistotu ani znát nechce…

Tón proroka se nyní mění. Předtím byl vyzván vyžádat si znamení od svého Boha. Nyní už nemluví jeho Bůh, ale můj Bůh... Tím se naznačuje, že svazek mezi králem a Bohem je přerušen. Už to není jeho Bůh. Prorok nyní dává nové znamení, které ale už nemá charakter dotvrzující ale soudní. Doslova: Hle mladá dívka těhotná rodící syna… Je velice významné, že proroctví neobsahuje určení času, proto je možné, že se vyplní kdykoliv.

---

 

 

21. prosinec

Píseň písní 2,8–14:

Hlas mého miláčka!
Právě přichází,
běží po horách,
skáče po pahorcích.

Můj miláček se podobá gazele
nebo kolouchu laně.
Hle – už stojí za naší zdí,
dívá se okny,
nahlíží mřížovím.

Můj miláček se ujímá slova a říká mi:
„Vstaň, moje milá, moje krásko,
a pojď!
Hle, už přešla zima,
déšť přestal a pominul.
Květy se objevily na zemi,
přišel čas ke zpěvu,
vrkání hrdličky je slyšet po kraji.
Zrají plody fíkovníku,
poupata révy voní.
Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko,
pojď!
Moje holubičko ve skalním úkrytu,
v dutině srázu,
ukaž mi svoji tvář,
ať slyším tvůj hlas,
vždyť tvůj hlas je líbezný
a půvabná je tvoje tvář.“

 

V evangeliu dnešního dne je zachycena scéna, kdy Matka Boží Panna Maria spěchá k Alžbětě. Od archanděla Gabriela se dozvídá, že je těhotná, proto si tuto skutečnost spěchá ověřit a také jako žena přichází sdílet radost z počatého dítěte s Alžbětou.

Úryvek z Písně písní doplňuje toto evangelium. Pokud bychom ho chtěli vnímat jako předobraz, který v evangeliu došel svého naplnění, museli bychom text Písně opravdu velice znásilňovat. Tímto způsobem se tato čtení nedoplňují. Jak tedy? Stejně jako Maria spěchala z Nazareta do judských hor, i zde miláček spěchá za svou milou po horách, po pahorcích. Ano, láska nezná překážky. Stejně jako v případě Marie a Alžběty, i zde v příběhu lásky mezi bezejmennými milenci. To je vyjádřeno slovesy, která se postupně stupňují: přichází – přeskakuje – přenáší se. Překážky se postupně stávají menšími, čím je milá blíže. A nyní se milý ocitá před příbytkem své milované a nahlíží mřížovím do příbytku své milé. Je zde jako ten, který prosí. Ale jeho prosba je slavnostním pozváním.

Čas čekání je zde ztotožněn s údobím zimy, časem chladu, po němž nastává období naplňování tužeb. Celá země je v něm ozdobena květy, je zde čas, kdy se prořezává vinná réva. Hlas hrdličky, který je poslem jara, už je možné také slyšet, je zde období plnosti života, nové naděje…

---

 

 

22. prosinec

1. kniha Samuelova 1,24–28:

Anna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj Pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“ I klaněli se tam Hospodinu.

 

V evangeliu čteme dnešní den Mariin chvalozpěv. V něm děkuje za nesmírná dobrodiní, která jí Bůh prokázal proto, že je „nepatrná“, neboli zcela závislá na Bohu.

Anna, o které je řeč v našem textu je také právě taková. Jako žena byla neplodná, což bylo v tehdejší době vnímáno jako veliký trest, protože taková žena nemohla předat život a tedy neměla ani budoucnost. První kapitola 1. knihy Samuelovy nám zachycuje její hořkou modlitbu. V ní zaslibuje chlapce Boží službě navždy. Její chudoba jí přivedla k poznání, o co opravdu v životě jde. Proto na velkorysou Boží štědrost odpovídá neméně velkoryse. Po odstavení chlapce, tedy asi v jeho třech letech jej odevzdává do svatyně v Šílo, kde bude chlapec sloužit.

---

 

 

 

23. prosinec

Malachiáš 3,1–4.23–24:

Toto praví Pán Bůh: „Hle pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.

Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“

 

Dnešní evangelium zachycuje narození Jana Křtitele. Ten byl samotným Ježíšem označen za předchůdce, který mu připravil cestu.

O tomto předchůdci už mluvil prorok Malachiáš, jak to čteme v dnešním čtení. Jeho působení spadá do let 515–445 př. Kr., tedy do doby zničeného chrámu, který ještě nebyl řádně obnoven, do života lidí, kteří i v náboženské rovině podlehli určité apatii… Malachiáš tedy oznamuje příchod svého anděla, neboli posla, který má připravit cestu samotnému Hospodinu. Obraz předchůdce, který odstraňuje překážky na cestě, je převzat z toho, jak se to konávalo při cestách králů po říši. Příchod posla a Pána určitým způsobem splývají. Jeho příchod znamená pro člověka uvedení do krize a tedy i příchod soudu. V soudu je však skryta i očista. Ta se především dotkne přinášení obětí. Ta má být přinášena čistým obětníkem a tuto čistotu opět může darovat jen Bůh. Již předpisy Starého zákona pamatovaly na to, že obětující velekněz musel být nejdříve očištěn obětí, než mohl obětovat za druhé.

Tímto přicházejícím Hospodinovým poslem je na konci kapitoly uveden prorok Eliáš. To on byl tou velikou postavou, která si zasluhuje respekt především pro své neohrožené vystupování proti náboženskému synkretismu a pro to, že izraelský lid přiváděl zpět k Hospodinu. Sám za to platil mnohdy ohrožením vlastního života.

---

 

 

24. prosinec

Druhá kniha Samuelova 7,1–5.8b–12.14–16:

Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten.“ Nátan odpověděl králi: „Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!“

Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel?

Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království.

Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.

 

V evangeliu máme pokračování včerejší události, narození Jana Křtitele. Zachariáš zpívá chvalozpěv, v němž děkuje Bohu za dar dítěte a podává duchovní výklad této události, zároveň také ohlašuje, že tento jeho syn bude předchůdcem toho, který vychází v Výsosti.

Naše čtení je vzato z období, kdy král David už je usazen ve svém paláci v Jeruzalémě, který mu dal Hospodin dobýt, okolní nepřátelé jsou buď pobiti nebo podrobeni. David uvažuje, jak uctít Hospodina, jak mu ještě posloužit. Do té doby putoval Hospodin se svým lidem ve stanu. Nyní, když už je lid usazen, putovní svatyně ztratila své opodstatnění, a proto chce David po vzoru okolních národů, vybudovat stabilní chrám svému Bohu. Samozřejmě, že v pozadí je zvýšení prestiže Davida a jeho města, které by se, kromě politického, stalo i duchovním centrem říše. Jenže takový počin předpokládá změněné vnímání toho, kdo je Hospodin. Dosud nebyl vázán na žádné místo, stavba však v sobě obsahuje pokušení si Hospodina připoutat, jistým způsobem podmanit. Je to místo, kde může být neustále po ruce, kde se s ním David s jistotou může setkat… I samotnému proroku Nátanovi se zdá být toto Davidovo rozhodnutí dobré, proto mu odpovídá, ať udělá, co uzná za vhodné. Jenže ještě té noci se k němu ozvalo Boží slovo, které je určeno pro Davida: ne David Hospodinu, ale Hospodin Davidovi zbuduje dům. Slovo dům se zde vyskytuje v několikerém významu: jako budova, či jako chrám, jakožto rodina či rod a konečně dům jako královská dynastie. Zde tedy David dostává veliký přislib, že jeho dynastie bude mít věčné trvání. A z této dynastie vzejde jiný syn. Ten teprve zbuduje ten opravdový Boží dům, který však bude postaven proto, že Hospodin o tom rozhodl a ne proto, že ho k tomu přiměli lidé.

Tímto Davidovým synem je zajisté král Šalomoun, který pak vystavěl krásný chrám v Jeruzalémě. Ale v tom nejplnějším smyslu je jím Ježíš, syn Davidův, který vybudoval dům církve, o němž sám řekl, že přetrvá věky. Tento dům je domem modlitby a chrámem Svatého Ducha, v němž i my jsme budováni přispěním téhož Ducha v Boží příbytek.

---

 

Tím končí naše putování po textech adventní liturgie a nezbývá mi, než popřát vám všem, kteří jste došli až sem, požehnané Vánoce a mnoho duchovních i hmotných darů.

Řehoř.

Dnešní scéna představuje druhou část evangelia 4. neděle velikonoční, která zní: Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.

Děj evangelia je v naší scéně zachycen směrem zleva doprava: barva podkladu přechází ze žluté do zelené. Tyto barvy představují: žlutá – poušť, hnědá úrodnou půdu a zelená trávu. Zcela vpravo je pak studna, ze které vytéká voda. To není obvyklé v našem světě, protože v našich studnách voda neproudí, ale stojí. Ježíš dává vodu živou, jak se dozvídáme ve 4. kapitole, což se může vyložit jako vodu života nebo jako vodu, která proudí. A tuto vodu dává v hojnosti. Vodu v poušti bylo tehdy možné získat vykopáním studní. Kde nebyl pramen, shromažďovala se do nádrží dešťová voda.

Výrazem hojnosti, kterou Ježíš dává, je vysoká tráva, na kterou ovce zve. Povšimněme si, že ovce musí projít dveřmi, s nimiž se Ježíš v našem podobenství ztotožňuje. Dokonce nás ujišťuje, že kdo právě skrze tyto dveře vejde, nalezne záchranu. Ovčín byla totiž ohrada, která měla pouze jeden vchod. Mohla sloužit více pastýřům pro více stád. Do ohrady se skrze vchod ovce večer nahnaly, aby tam přečkaly noc a ráno je pastýř opět volal a jen ovce, která poznaly svého pastýře, z ohrady vyšly a následovaly ho.

Náš text ujišťuje, že kdo vejde skrze Ježíše, nalezne pastvu. Z toho můžeme vyvodit, že pastva jinak není k nalezení. V závěrečných slovech pak Ježíš důrazně tvrdí, že právě to je smysl jeho příchodu mezi nás: Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. On nám život opatřuje tak, jako pastýř opatřuje pastvu pro své stádo.

Ježíš stojí u otevřených dveří a pravou rukou zve ovce na pastvinu. V levé ruce drží pastýřskou hůl. Ta bývala dlouhá asi 2 metry, a sloužila k počítání ovcí i jako opora při strmém stoupání. Naše scéna je zároveň postavena tak, že hlas Ježíše jako první slyší ty nejmenší ovce. Na jiném místě evangelia nás totiž ujišťuje, že pokud nebudeme jako děti, jistě nevejdeme do Božího království. Proč? Protože jen maličký hledá pomoc. Dospělý člověk se obvykle snaží zachránit sám...

Scéna zachycuje první pokušení Pána Ježíše. Biblický text zní: Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.'“

Poznámky ke ztvárnění scény prvního pokušení:

Děj se odehrává na poušti, která je symbolizována hnědou barvou látky a rozházenými kameny. V příběhu vystupují dvě postavy: Pán Ježíš (1), který zaujímá sedící postoj na cestě (4). Sezení je postoj umožňující člověku naslouchat a přijímat Boží vůli. Oděv Pána Ježíše je prostý, jednoduchý a přitom vznešený. Postava Pokušitele (2) stojí na jiné cestě (5). Je otočen tváří k Pánu Ježíši, kterého zve na svou cestu (5), což je ukázáno gesty jeho rukou. Je oblečen v nádherný, zářivý oděv. Stejně jako pokušení se představuje obvykle jako mnohem přitažlivější, než to, co nabízí Bůh.

Na cestě Pokušitele se nachází několik kamenů (3). Ty jsou nyní pokušením vyňaty ze všech ostatních kamenů – proto jsou na cestě, které jinak jsou vždycky k dispozici, ale nyní jde konkrétně jen o tyto. Pokušení totiž z celku reality vyjímá určitou věc a staví ji do středu člověkova zájmu. Ač má jinak k dispozici všechny, v pokušení chce jen tyto. Pokušitel ukazuje rukou na ně a zve Ježíše, aby z nich udělal chleby. Je přece hladový a v tuto chvíli by se pár bochníků chleba určitě hodilo.

Postava Ježíše gestikuluje odmítnutí. Pravá dlaň postavičky Ježíše se ukazuje pokušiteli a představuje srozumitelné odmítnutí pozvání pokušitele, nechce se vydat na cestu, kterou mu nabízí pokušitel.

Nyní ještě pár poznámek ke dvěma cestám:

Cesta, na které sedí Ježíš (4) je bílá. Bílá barva je barva světla a symbolizuje cestu Boží (Bůh je světlo a tma v něm vůbec není – 1Jan 1,5). Krom toho je vyrobena z jemné látky, stejně jako je jemnou záležitostí tuto cestu (Boží vůli) mezi jinými rozpoznávat. Začíná v nebi (pravý horní roh scény) a neustále někam vede, nekončí (symbolizováno přesahem bílé látky přes okraj scény).

Naproti tomu cesta Pokušitelova (5) je černá; temnota je v Bibli symbolem Bohu nepřátelských mocností. Je vyrobena z hrubší, těžší látky, protože cesta hříchu ač vypadá lákavě je pro člověka ubíjející. Začíná v levém dolním rohu scény a tím naznačuje, že vyrůstá ryze z pozemských pohnutek (sobectví, zaměření jen na vlastní zisk bez ohledu na kohokoliv jiného) a velmi záhy za kameny, které jsou předmětem pokušení, tato cesta náhle končí. Tím se naznačuje, že cesta hříchu nikam nevede.

Za povšimnutí stojí také místo setkání těchto dvou cest. Cesta pokušení je široká a je pohodlné po ní jít. Zatímco cesta Boží je úzká a udržet se tedy na ní, vyžaduje úsilí. To naznačuje i samo evangelium: Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá (Mt 7,13n).

Na této stránce najdete krátká rozjímání na některý text, který se čte v kostele během adventních všedních dnů. Vycházejí z toho, co zde bylo již loni. Letos chci tyto texty postupně opět doplnit, protože liturgická čtení jsou velmi vhodným a účinným prostředkem uvedení do adventního očekávání.

To co čteme při liturgii, má za cíl uvést posluchače do atmosféry čekání starozákonního Izraele na příchod Vykupitele. 

Velmi často se v adventu setkáváme s prorokem Izaiášem. Máme zkušenost, že jeho texty jsou pro nás nesnadno stravitelné, jsou totiž psány v době před více než 2500 lety, v kultuře značně vzdálené té naší a v době, která se výrazným způsobem lišila. Nicméně oslovovala čtenáře, který se od té doby příliš nezměnil. Proto pro nás může být Izaiáš aktuální i dnes, ve dnech počátku 21. století...

Chce to však dát si práci, pochopit v jaké situaci psal, pro jaké lidi, a co měl v úmyslu tlumočit svým posluchačům. Nebývá to snadné. K tomu účelu vznikla tato stránka. Pokusí se uvést čtenáře do jádra čtení, vystihnout poselství a tak objevit jeho aktuálnost pro nás tady a teď. Není to snadný úkol. S Boží pomocí se však do něj pusťme…

Řehoř.

Následující týden: Adventní rozjímání – 2. týden adventní

 

 

---

 

 Pondělí po 1. neděli adventní

Izaiáš 2,1–5:

Slovo o Judsku a Jeruzalému, které ve vidění přijal Izaiáš, syn Amosův.

Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“

Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!

 

Úryvek má nadpis, který uvádí autora, jeho otce a adresáty poselství. Izaiáš nepřijal od Hospodina pouze vidění, ale také slovo. A toto slovo tlumočí svému lidu. Poselství se nemá naplnit v nějakou přesně danou hodinu: naopak, jeho vyplnění není určeno. Zůstává tedy na Hospodinu, kdy toto slovo k naplnění dovede...

Úvodní slova označuje poslední dny, to je blíže neurčitelná doba, kdy Hospodin naplní všechnu svou spásu. Jsou jasným protějškem prvních dnů světa, kdy Hospodin založil nebe a zemi, a na ní i horu, na níž později bude pevně stát hora, s domem Hospodinovým (chrámem). Mezi těmito dvěma mezníky se odehrává drama dějin spásy: historie Božího hledání člověka na jedné straně a lidské odpovědi, odvratu a opětovného návratu na straně druhé.

Hora, která je vyvýšena nad ostatní hory, na jejímž vrcholu je Hospodinův dům, je místem, kde se stýkají svět nebeský se světem pozemským. Proto je hora Sión (chrámová hora v Jeruzalémě) tou nejvyšší horou světa, protože to je místo, které si Hospodin vyvolil, aby tam světu zjevoval sebe sama. A zde je jádro poselství: sem, na toto místo budou putovat všechny národy, protože v těch posledních dnech, kam je proroctví umístěno, Hospodin všechno stvoří nové. Lidé zde budou ochotně naslouchat Božímu slovu, ochotně se budou poučovat a dávat se jím vést.

Hospodin je zde nazván Bohem Jákobovým. Jákob znamená v překladu „úskočný, nespolehlivý, klamající“. A takovému lidu, který je charakterizován těmito slovy, jako „nespolehlivý“, bude Hospodin Bohem, lidu se všemi jeho stinnými stránkami. Ovšem obrácení k Hospodinu bude především nasloucháním jeho slovu. A tato činnost bude lid přetvářet. Tento lid rozpozná své oklamání a podrobí se Hospodinově autoritě. Až toto nastane, odpadnou všechny války a rozbroje. Válečné nástroje se stanou zbytečnými a budou překovány v nástroje k hospodaření.

Na závěr zazní výzva: Jakubův dome, vzhůru! Choďme, v Hospodinově světle! Vyvolený lid je v ní vyzván, aby o tuto slíbenou budoucnost usiloval. Aby na ní aktivně začal pracovat. Světlem je samotný Hospodin, a chodit v jeho světle, znamená založit svůj život na Boží věrnosti jeho slovu, a jeho milosrdenství vůči hříšníku.

---

 

Úterý po 1. neděli adventní

Iz 11,1–10

Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti budou soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví.

Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.

 

 

Izaiáš vychází z obecně známého obrazu: královský rod je přirovnán ke stromu, z něhož nyní zbývá jen pařez nebo už jen kořen skrytý v zemi. Tento stav je důsledkem soudu, který Hospodin vykonal na Davidovým rodem. Jako praotec tohoto rodu je zde jmenován Jesse.

Životnost určité kultury se neprojevuje jen ve chvílích její slávy, ale zřejmě především tehdy, kdy se zdá, že již směřuje k zániku. Mesiášský král, který je zde ohlašován jakožto proutek z Jesseova kořene, je překvapivým projevem životaschopnosti Davidova rodu. Krom toho je tato životaschopnost jasným projevem Hospodinovy věrnosti a milosrdenství.

Nyní je zaslíbeno, že na něm spočine duch Hospodinův, jakožto síla, která se zmocňovala kdysi soudců a proroků. Jenže na rozdíl od oněch postav, jimž byl duch dán ke splnění určitého (náročného) úkolu, tento Výhonek bude obdařen mocí ducha navždy. Spolu s darem ducha obdrží všechny vynikající vlastnosti svých předků: moudrost Šalamounovu, radu a sílu Davidovu, poznání a bázeň Boží proroků a praotců. Projevy jeho přítomnosti jsou jmenovány tak, že se mluví o duchu moudrosti (= rozpoznání hranic lidských možností); duchu rozumu (= schopnost řešit složité situace); duchu rady (= umění dobře se rozhodovat), duchu síly (= prosazovat správná rozhodnutí), duchu poznání (= disponovat láskou, která na sebe zapomíná), duchu bázně Hospodinovy, jako uznávání rozdílu mezi tím, co člověk zmůže a co smí. Bázeň Boží není strach, ale respekt, který Bohu přísluší.

Plnost ducha umožní tomuto vládci vykonávat naprosto spravedlivou vládu, která nehledí na to, kdo čím je, ale rozhoduje podle skutečné zásluhy a viny.

Důsledkem jeho spravedlivé vlády je nastolení všeobecné harmonie ve stvoření, nevídaný a dosud nepoznaný pokoj. Národy budou přirozeně přitahovány k onomu Výhonku kořene Jesse,  kde budou zakoušet ochranu a čerpat naději.

---

 

Středa po 1. neděli adventní

Izaiáš 25,6–10a

Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, který kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil.

V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“

 

I v tomto výroku je centrem tato hora, jíž je myšlena hora Sión. V tomto čase je místem bohoslužby, ale prorok ve své vizi oznamuje, že bude místem nádherné hostiny, na kterou budou pozvány všechny národy. Hostina je prostorem sdílení života. To, co se přijímá se stává mým životem, při hostině navíc všichni spolustolující sdílejí tentýž pokrm… Hostina předpokládá, že tento pokrm dopřávám druhému a i ten druhý jej dopřává mně. Je to tedy prostor vzájemné lásky, neboli obecenství, kde se dělíme o to nejzákladnější pro život potřebné a kde konec konců všichni vyznáváme, že k tomu, abychom žili, potřebujeme jíst, tedy přijímat život zvenčí jako dar. Jediným dárcem života je Bůh, proto je každá hostina vyznáním toho, že my nemáme život ze sebe, ale že jej přijímáme od Hospodina. Modlitba před jídlem a po jídle je vlastně zvýslovněním této víry.

Předkládaná jídla platila v té době za lahůdku: tuk přikrývající vnitřnosti patřil Bohu, ten se nesměl jíst, ale ten ostatní byl tím nejlepším, co mohl člověk z obětovaného zvířete jíst. Víno, je nápojem radosti. Tyto vzorové pokrmy charakterizují hostinu v kategoriích pozemské svátečnosti. To, co daruje na Siónu Hospodin, bude ten největší svátek, jaký kdy kdo zažil.

Závoj je symbolem temnoty a bludů, používal se také ve chvílích smutku. Toto všechno bude odňato. Nevědomost a bolest jsou minulostí. Hospodin ukončí věk smrti a pláče a nastolí věk radosti a života.

Je logické, že závěrem takového prožitku bude jasné přiznání se k Hospodinu: „Hle náš Bůh…!“ Kdo zakusí Hospodinovu moc a jednoznačně jejího původce rozpozná, ten se hladce stane Hospodinovým vyznavačem. V našem věku je možné tuto zkušenost popřít, je možné jí připsat šťastné shodě okolností. Ale v tom budoucím, bude Hospodin jednoznačně čitelný. Nebude možné nepřiznat Hospodinu jeho slávu, která mu od věků náleží.

---

 

Čtvrtek po 1. neděli adventní

Izaiáš 26,1–6

V ten den se bude zpívat tato píseň v judské zemi: „Pevné město máme ke spáse, Pán je opatřil hradbami a valem. Otevřete brány, ať vejde spravedlivý národ, který střeží věrnost. Jeho zásady jsou pevné, zachováš mu pokoj, neboť doufal v tebe. Doufejte v Hospodina navždy, neboť Hospodin je skála navěky. Svrhl ty, kdo sídlí na výšinách, pokoří nepřístupné město: poníží ho až k zemi. Do prachu ho srazí. Budou po něm šlapat nohy chudých, kroky ubohých.“

 

Začátek 26. kapitoly knihy proroka Izaiáše je oslavnou písní na Boží věrnost a sílu. Označení onen den nás opět odkazuje do času posledního, kdy se očekává rozhodující Boží zásah ve prospěch svého lidu. Záchranu lidu nezabezpečí pouze lidské prostředky, které se často opírají o zásadu „účel světí prostředky“. Takové nepoctivé počínání bude dříve či později usvědčeno jako nespravedlivé. Skutečnou lidskou ochranou nejsou pevné hradby nedobytného města, ale věrnost úmluvě uzavřené s Hospodinem. Hospodin se ze své strany zavazuje chránit pokojem ty, kdo na něj spoléhají. Ale i tato věrnost úmluvě je jeho darem. Hospodin naopak svrhuje ty, kdo sídlí na výšinách, totiž ty, kteří nerespektují rozdíl, který vládne mezi Tvůrcem a jeho stvořením. Takový člověk totiž staví svou jistotu na svých (domnělých) schopnostech. Ale zapomněl přitom, že i tyto schopnosti jsou darem Tvůrce.

Nohy chudých budou šlapat po městě, jehož obyvatelé se spoléhali na jeho nedobytnost, na svou sílu, na svou obratnost. Chudý je totiž ten, kterému nezbývá nic jiného, než žít z milosrdenství druhých. Obracet se k Hospodinu jako chudý, je vlastně podstatou každé zbožnosti, je to postoj pokory, uznání, že Hospodin je Dárce a já jsem ten, který potřebuje obdarovat. První blahoslavenství, které Ježíš vyslovil se týká právě tohoto základního postoje… Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království (Mt 5,3).

---

 

Pátek po 1. neděli adventní

Izaiáš 29,17–24:

Toto praví Hospodin, Pán: „Zanedlouho, zakrátko se změní Libanon v zahradu a zahrada se bude pokládat za les. V ten den hluší uslyší slova knihy, z temnoty a mlhy prohlédnou oči slepých, pokorní se rozveselí v Hospodinu a nejchudší zajásají v Izraelově Svatém. Neboť veta je po násilníku, posmívač vzal za své, zničeni jsou všichni, kdo jsou připraveni pro nepravost, kdo v právní při obviňovali lidi, soudcům v bráně kladli léčky a nicotnými důkazy sráželi spravedlivého.“

Proto praví Hospodin, který vykoupil Abraháma, tak praví o Jakubovu domu: „Nebude se už hanbit Jakub, nezbledne už strachem jeho tvář! Ale když uvidí ve svém středu dílo mých rukou, budou ctít mé jméno, budou ctít Jakubova svatého a budou se bát Izraelova Boha. Bloudící dostanou rozum a buřiči přijmou poučení.“

 

Historie je plná ničemníků a vypočítávat je, bývá častým tématem lidských rozhovorů. Ale jejich čas je vyměřený. Zlo nebude triumfovat věčně, protože ono nemá budoucnost. To, co budoucnost má, je Boží dílo. Dům Jakubův, je bezesporu jedním z těchto děl. V izraelském pokolení se objeví nové děti, které budou ctít Hospodina, ty které si Bůh vytvoří a povolá k šíření jeho slávy. Bude to nový lid, poslušný jeho slova a vykonávající jeho vůli. Svědectvím jejich věrnosti budou další lidé oslavovat, vzývat a poslouchat Hospodina. Nový věk, který je zde předpovídá, bude charakterizován moudrostí a poznáním Hospodinovy svatosti, nejprve v Božím lidu, pak i všude jinde. Proroctví přímo hledí k tomu, co přináší lidem Kristus a jeho království, jež svým kázáním ohlašoval a svými činy prosazoval na této zemi. Čas církve je časem rozrůstání tohoto království v srdcích lidí.

---

 

Sobota 1. adventního týdne

Izaiáš 30,19–21.23–26:

Toto praví Hospodin, Svatý Izraele: „Siónský lide, který bydlíš v Jeruzalémě, nebudeš ustavičně plakat. Bůh se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání; hned jak ho uslyší, odpoví ti. A Pán vám dá chléb nepřátel a vodu těch, kdo vás utiskují; tvůj učitel se už nebude skrývat, tvé oči udiví tvého učitele. Když se uchýlíte napravo nebo nalevo, tvé uši uslyší za sebou rozkaz: »Toto je cesta, jděte po ní!« Bůh dá déšť tvému semeni, jímž oseješ.půdu. Chléb, který půda vydá, bude vydatný a jadrný. V ten den se bude tvé stádo pást na širé nivě. Tvoji býci a osli, kteří obdělávají půdu, budou žrát posolenou míchanou píci, převátou lopatou a sítem. V den velkého vraždění, kdy padnou věže, budou potoky, proudy vod na každé vysoké hoře, na každém strmém pahorku. Světlo luny bude jako zář slunce a světlo slunce bude sedmkrát větší jako světlo sedmi dnů, až Hospodin obváže zlomeninu svého lidu a vyléčí ránu, kterou mu zasadil.“

 

Uprostřed kapitoly 30, která je prorockým oddílem v rytmickém básnickém stylu je zasazena naše část v próze. Její zvláštní působnost spočívá v obrazech, které prorok používá pro vyjádření své zvěsti. Osloven je siónský lid, sídlící v Jeruzalémě, prorok se tedy obrací ke svému lidu, kterému nyní hrozí zajetí a vyhnanství, jako se to stalo lidu severního Izraele před nedávnem. Lid bude sjednocen kolem Hospodinova chrámu. V nitru tohoto společenství zavládne radost. Ovšem cestou k zisku této radosti nebude nic menšího než soužení. Lid dostane chléb nepřátel a bude napojen vodou těch, kdo je utiskují. Tento tvrdý chléb a nápoj však povede lid k přimknutí se k Hospodinu, protože oheň soužení, jak známo, odděluje zrno od plev. Bude to podobně jako po vyvedení z Egypta, kdy lid obdarovaný svobodou byl uveden na poušť, aby po průchodu touto pouští dostal nejen Zaslíbenou zemi, ale především poznání Hospodina, hloubku víry a jistotu jeho blízkosti.

Další zaslíbení se týká učitele, který se již nebude skrývat. Jak v něm nerozpoznat toho Učitele, který nám říká: nikoho nenazývejte učitelem, jediný je váš učitel – Kristus (Mt 23,10).

Přislíbení, která dává Izaiáš, jsou velikou útěchou. Zní jako laciná útěcha, ale nejsou... Člověka totiž neživí jen samotný chléb, ale potřebuje ke svému životu smysl. Nebo řekněme to jinak, potřebuje naději. Kde však naději načerpat? Kde najít takovou naději, která nepomine ani smrtí samotného člověka, naděje, která odolá všem zkouškám? Takovou naději dává pouze Bůh. Člověk potřebuje Boha, jinak je zbaven naděje (Benedikt XVI., Spe salvi, 23.).

Další týden bude v samostatném článku. Již brzy...

Scéna zachycuje část evangelia, kdy Ježíš zve Lazara z hrobu a on vychází: Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“

Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. Ovšem hned potom evangelista dodává, že někteří neuvěřili…

Ve scéně se vyskytují některé symbolické barvy, které vytvářejí celkový dojem: hnědá barva je barva země. Nemá zde žádný zvláštní význam, tvoří jen terén pro celou scénu, stejně jako barva modrá, která symbolizuje nebe.

Černá barva je použita ke znázornění temnoty hrobu a smrti. Do této temnoty zaznívá Ježíšovo slovo: Lazare, pojď ven! Temnota smrti byla u Židů šeólem, místem, které je vzdálené od Boha i od lidí. Zde zemřelí očekávají své probuzení. Do této temnoty později sestoupí ve své smrti Ježíš sám, jak vyznáváme v článku víry: sestoupil do pekel. V našem evangeliu projevuje Ježíš svou moc již nyní, je to moc jeho slova, kterou si on může podřídit všechno, dokonce i smrt. Temnota hrobu je lemována šedivou barvou skály, ze které byl vytesán Lazarův hrob. Odvalený kámen je zde představen jen náznakem kamenem mezi Ježíšem a Lazarem, který vychází z hrobu.

Konečně je zde barva bílá. To je barva Boží moci. V evangeliu třetí neděle postní to byl proud živé vody, jež hasí žízeň každého člověka, žízeň po Bohu. Minulou neděli byla bílá barva symbolem světla, do kterého uvádí svým uzdravením Ježíš slepého od narození: světlem jeho očí, ale hlavně světlem jeho srdce. V této neděli je bílá barva symbolem Boží moci. Ta sestupuje od Otce (horní strana scény), kterého Ježíš oslovuje: Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal. Tato Boží moc tedy vede dále přes Ježíše, kde se tato moc koncentruje (pruh bílé látky se v Ježíši zužuje) a od Ježíše vede do Lazarova hrobu. Tam totiž sestupuje mocí Ježíšova slova: Lazare, pojď ven! Od Lazara, který ovinut plátny vychází z hrobu, vede pruh Boží moci i k přítomným svědkům: Martě a Marii a dále k přihlížejícím židům. U těch, kteří Ježíšovi uvěřili, stojí postavičky svědků na této bílé látce. Je zde však jedna postava přihlížejícího, který uzavřen, se této moci pouze dotýká. Uzavírá se jí, hledí pryč a odchází nezasažen. Gesto rukou složených na prsou představuje gesto uzavřenosti a odmítání.

Všimněme si gestikulace postaviček: Ježíš volá na Lazara, aby vyšel z hrobu. Gestem rukou jej zve: pojď ven! Lazar je ovinut do pohřebních pláten a vychází. Jeho tvář je navíc ovinuta šátkem. Dvě postavičky žen dole pod Ježíšem jsou zleva Marta a vpravo Marie. Obě jsou Lazarovými sestrami, ale obě jsou jiné: Marta je více „akční“ a svýma rukama naznačuje gesto zabránění: Pane, už zapáchá, vždyť je tam již čtvrtý den! Je to lidská námitka proti Ježíšově snaze dostat Lazara ven z hrobu mezi živé. Jako kdyby říkala: „Pane, vždyť to není možné!“ Marie je jiná: je spíše kontemplativní. Ta usedá beze slova na paty a jen pozoruje, co Ježíš dělá a nechává na sebe všechno to, co se kolem děje, působit. Moc Ježíšova slova vyvádí Lazara a zasahuje Martu i Marii, protože obě byly Ježíšovi otevřené.

Pak jsou tu přihlížející židé: dva z nich, dále od oltáře vyjadřují gesty různé účinky Lazarova vzkříšení: jeden se raduje a vyjadřuje svou radost zvednutýma rukama a jásotem. Druhý je polekán a překvapen a pravou rukou si přikrývá ústa v gestu překvapení. Oba jsou však Ježíšovým činem zasaženi a v Ježíše uvěří. Jejich kolega, blíže k oltáři, se však této moci vzpírá a odmítá přijmout, co mu Ježíš tímto znamením nabízí.

A co mu nabízí a co nabízí nám všem? Ježíš je Pánem nad životem a smrtí. Jeho moc sahá až za hranici smrti. Může vyvést z hrobu i toho, jehož tělo již zapáchá rozkladem. To platí jak na tělesné rovině, tak hlavně na rovině duchovní, která je důležitější. Proto se toto evangelium předčítá katechumenům v době jejich blízké přípravy na přijetí křtu, protože jich se tato životodárná Ježíšova moc dotkne právě tím, že je vzkřísí ze smrti hříchu do života s Bohem.

Předchozí neděle je zde.

(Kateřina Lachmanová)

Co nám Pán určitě neslíbil:

• Neslíbil nám, že po obrácení už nikdy nezhřešíme.
• Neslíbil nám, že nikdy neonemocníme.
• Neslíbil nám, že se nám zdaří všechno, do čeho se pustíme.
• Neslíbil nám, že nikdy nebudeme mít finanční problémy.
• Neslíbil nám, že nikdo z našich blízkých nepropadne žádné závislosti.
• Neslíbil nám, že nás všichni lidé budou mít rádi.
• Neslíbil nám ani, že alespoň vztahy s věřícími budou vždycky bez problémů.
• Neslíbil nám, že nebudeme muset prožít pronásledování nebo ústrky pro svou víru v něho.
• Neslíbil nám, že vždycky budeme mít v naší farnosti svatého kněze. (Atd. atd.)

 

Ale co nám tedy vlastně slíbil?

• Slíbil nám, že naše hříchy nám budou odpuštěny, jakmile je vyznáme (srov. 1 Jan 1,9; Iz 1,18 apod.).
• Slíbil nám, že uslyší a bude vyslýchat naše modlitby, pronášené s důvěrou (srov. Mt 7,11).
• Slíbil nám, že nezahyneme na věky a nikdo nás nevytrhne z jeho ruky (srov. Jan 10,28).
• Slíbil nám, že bude s námi po všechny dny až do skonání tohoto věku (srov. Mt 28,20).
• Slíbil, že tomu, kdo bude hledat na prvním místě Boží království, bude on sám pomáhat pečovat o jeho každodenní starosti; nemusí se strachovat o zítřek (srov. Mt 6,25–34).
• Slíbil nám svůj pokoj i uprostřed soužení, která nám svět připraví (srov. Jan 16,33).
• Slíbil nám, že všechno bude napomáhat k dobrému těm, kdo ho milují (srov. Řím 8,28).

Převzato z webu Pastorace.

Evangelium zní (Mk 1,12–15):

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.

Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se věřte evangeliu. “

V Kovářově jme si pro stavbu scény vybrali v podstatě celé evangelium. Ježíš, který vychází od Otce nebo také od křtu (symbol bílé barvy) nese do tohoto světa Boží radostnou zvěst evangelia. Tato zvěst je charakterizována bílou barvou, na které stojí postavička Ježíše, jež je oblečena do hrubé pytloviny, jakožto symbolu pobytu v drsné poušti. Přináší radostnou zprávu z nebe (bílá barva tvořící pozadí scény) a přináší je do tohoto světa (bílá látka přepadává okraj scény směrem k divákovi). Svět, do kterého Ježíš vstupuje je směsicí dobra a zla, dobro a zlo jsou zde zastoupeny různě barevnou hnědou látkou podkladu. Druhá postavička, oblečená v nádherných pestrých šatech je Zlý, Satan. Ten se obvykle představuje jako přitažlivější než dobro (proto je zdobněji oblečen než Ježíš), ale přitom představuje koncentrované zlo. Proto stojí tato postavička na černé látce. Satan chce evangelium zastavit nebo alespoň zdeformovat, proto se na jednom místě bílá látka s černou setkávají, avšak ta bílá vítězí a pokračuje dál, zatímco ta černá pod ní definitivně zaniká. Gesta postaviček jsou zřejmá: Zlý zve Ježíše, aby pokračoval po jeho cestě, což Ježíš odmítá a ukazuje, že je poslán jinam, směrem k divákovi, tedy k nám.

---

 

V Předbořicích jsme tuto scénu pojali přibližně stejně, avšak s těmito odlišnostmi: Přítomnost zla a dobra ve světě je zde naznačena šedivou látkou, která je něčím mezi černým a bílým, mezi dobrem a zlem. Bílá látka, symbolizující evangelium, které zastupuje postavička Ježíše, oblečená jako učitel, začíná vlevo nahoře, je tedy nebeského původu. Zatímco černá látka Satana začíná v pravém dolním rohu, je ryze pozemská nebo ze sféry podsvětí. Postavička Zlého je také v hezčím – zářivém šatu, zatímco postavička Ježíše je v šatu prostším. Zde bílá látka evangelia nejen přemáhá černou látku Zlého, ale dokonce objímá celý svět, jakožto předzvěst budoucího vítězství, kdy Bůh bude všechno ve všem. Gesta postaviček jsou podobná jako v Kovářově. Zlý zve Ježíše na svou cestu, ten však na jeho pozvání vůbec nereaguje a pokračuje směrem k divákovi, kterého zve k sobě na cestu dobra.