Když si připomeneme evangelium minulé neděle, tak můžeme vidět jistou podobnost mezi naším evangeliem O slepci z Jericha a O žádosti dvou bratří. Bartimaios byl slepý tělesně, ale můžeme u něho pozorovat velikou čistotu duchovního zraku. Naproti tomu Jakub a Jan, kteří minulou neděli žádají Ježíše o přední místa v Ježíšově království, odhalují při bezvadném zraku těla velkou duchovní slepotu.

Ježíš přišel uzdravit celého člověka. Vidíme, že do velké míry je ale důležité nejdříve prohlédnout vnitřním zrakem víry. Tento zrak nám totiž umožňuje vidět kdo Ježíš je, co člověku přichází nabídnout a o co má tedy význam žádat v první řadě. Jakub a Jan sice viděli dobře očima, ale jejich víra vykazovala velký stupeň prospěchářství a sobeckosti. Ježíš je vede k uzdravení. Utrpení spojené s touhou po moci odstraňuje tím, že učedníky vede ke skutečným hodnotám – k vzájemné lásce a ochotě si sloužit. Nenadává jim, nemá velký problém s tím, že jsme jako lidé sobečtí a ponoření v hříchu.

Slepec z Jericha je skutečným vidoucím. Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! Jednak to oslovení „Syn Davidův“ je oslovení, které ukazuje, že Bartimaios rozpoznal v postavě Ježíše z Nazareta toho potomka, kterého slíbil před devíti staletími králi Davidovi prorok Nátan – jinými slovy, Bartimaios nepochybuje, že Mesiáš, Zachránce právě prochází kolem něj. Dalším znakem je to, že Bartimaios nechává otevřené, co chce od Ježíše: smiluj se nade mnou! – zatímco Jakub a Jan měli jasno, co od Ježíše chtít, tak Bartimaios zprvu prosí o smilování a když si ho Ježíš nechá zavolat, tak prosí o to, co mu asi nejvíc komplikovalo život: uzdravení ze slepoty…

Ježíš prochází kolem od té doby stále. Prochází kolem každého z nás. A i my si můžeme vzít za svá slova slepého Bartimaia: Ježíši, smiluj se nade mnou! Duchovní tradice Východu si vypůjčila slova slepého Bartimaia do jedné z nejkrásnějších a nejhlubších modliteb křesťanské tradice – do modlitby Ježíšovy. Tato modlitba zní: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Modlitba je akt lásky, takže je na nás, jak se tuto modlitbu budeme modlit: opakovaně, jednou, celou nebo zkráceně, meditativně nebo úzkostně rychle… Záleží na našem rozpoložení. Ale faktem je, že vzývání Ježíšova jména vede jistě k důvěrnému vztahu k Němu a duchovnímu pokoji.

A ihned vstal a šel tou cestou za ním… Toto je cesta každého učedníka Ježíše, nejen Bartimaia. Ať nám častá modlitba tuto cestu umožní.

Příběh o zásahu Urny v domě drogového krále: Myslím si, že žádný člověk se nerodí jako neřád. Slyšel jsem skutečný příběh o zásahu jednotky rychlého nasazení v domě drogového krále. Honosný dům byl obkroužený vysokou zdí, uvnitř přepychově zařízený, ale lidé v něm nebyli šťastní. Na každém patře byla skříňka a v ní pro každého neprůstřelná vesta, dokonce i pro malé dítě. Když policie těsně nad ránem vnikla do domu, našla překvapeného a ulekaného drogového krále jeho ženu a malé dítě: jejich první slova byla: „to se mi ulevilo, že jste od policie, myslel jsem, že mě jdou zastřelit moji protivníci!“

Král Šalomoun v 7. kapitola Knihy Moudrosti nejdříve vyznává, že je sice králem, ale je člověk stejný jako každý jiný člověk. Králem se nenarodil, ale do této služby musí dorůst, když už se jím stal. Proto prosí o ducha moudrosti. A jak víme z Písma, Bůh ho jí obdaroval v té míře, že se stala příslovečnou (Šalamounova moudrost…) a nad to dostal i bohatství, které nežádal.

V evangeliu bohatý mladík vyhledává Ježíše, chce dojít do nebe. Měl dost peněz, dokonce i přikázání Boží dodržoval. Možná si řekl, že se ozdobí ještě tím, že bude žákem Mistra z Nazareta. Ale jaké bylo jeho překvapení, když Ježíš zamířil přesně do jeho slabého místa a řekl mu, že se má všeho vzdát a následovat ho – přesně tak, jak to pak říká Petr Ježíšovi: Pane, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou… Mladík byl bohatý před Bohem nejen v penězích, ale zdá se mi, že i ve svých skutcích: Pane, tohle všechno jsem dodržoval už od mládí! Ale na cestě lásky se nemůžeme zastavit s myšlenkou, že už jsme dokonalí, že už nám nic nechybí. Kdo z nás může říct, že miluje jako Ježíš? A přitom je to jeho přikázání: milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás! Láska však není z nás, ale z Boha (1Jan 1,7: milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha), protože nikdo z nás si nebe nezaslouží, nikdo z nás se nevykoupí sám, ale všechno dostaneme od Boha darem.

Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč… říká druhé čtení. Ono má totiž skvělou schopnost: probouzet v nás touhu po Bohu, žízeň po jeho království, po tom, co si nelze koupit za peníze, ale co má v Božích očích velikou cenu. Sv. Pavel píše Timotejovi tato slova: od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. A v Žalmu 1 stojí tato slova: Blaze člověku, který nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a ve shromáždění rouhačů nezasedá. Ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce… Jak přijímat Boží slovo? Jakkoliv, nikde není předepsána metoda. 5 minut s Písmem denně, půl hodiny, chodit na mši a pozorně naslouchat, knížky s citáty na každý den… 

Minulý týden jsme četli evangelium o uzdravení hluchoněmého slovem Effatha! A dnes jsme už pokročili do druhé části evangelia, která je uvozena slovy: potom je začal poučovat. Nyní Ježíš naprosto otevřeně mluví o tom, že je nutné, aby On trpěl. V první části evangelia ukázal Ježíš, co je to spása, v čem spočívá. Nyní je třeba, aby přikročil k poučení, jak spása k člověku přichází. A zde se začne naprosto jasně projevovat rozdíl mezi myšlením Božím a myšlením lidským.

Člověk je od přirozenosti egoista, chce tolik sám žít, že je připraven kvůli tomu zabíjet. Bůh na rozdíl od člověka chce tolik náš život, že je připraven sám sebe nechat zabít.

Lidská moudrost je charakteristická tím, že člověk vyhledává majetek, moc a vnější vzhled a v důsledku toho přivádí ke smrti sebe i druhé. Naproti tomu Boží moudrost prochází vždy chudobou, ponížením a pokorou, když přijímá utrpení, odmítnutí a zabití a právě tak vítězí nad lidskou moudrostí. Člověk hřeší tím, že odmítá Boha a říká, že o něj nestojí, Bůh odpovídá tím, že toto od člověka přijímá, nechává se člověkem zabít, aby nám lidem došlo, že Bohu jde opravdu jen o nás, o naše blaho, štěstí a život.

To hlavní zlo, které Bůh touží vykoupit a uzdravit není mimo nás zlý svět, satan či přírodní neštěstí. To hlavní zlo je v srdci každého z nás. Ježíš nám to říkal v evangeliu před dvěma týdny: člověka znečišťuje to, co z něj vychází… Petrovo slovo je slovo svůdce: což si nevšímáš, že takto, tím, že zemřeš, své království zničíš? Bůh uchovej! To se ti nikdy nestane! Ale Ježíš mu odpovídá: jdi mi z očí (jdi za mě!)… Petr je stále jen učedník, není mistr. Proto se nemá stavět před Ježíše, ale za něj. Petr chtěl Ježíše přetáhnout na svou stranu, zatímco on má být přetažen na stranu Ježíšovu. Petr se pokusil o převrácení víry, kdy místo aby on poslouchal Pána, měl Pán poslouchat Petra. Ježíš Petra nevyhání (jdi pryč, jdi daleko ode mě), ale zve ho do své blízkosti, ale na správné místo. Jdi za mě!

Proč Ježíš nazývá Petra satanem? Protože Petr se pokusil učinit totéž, co na poušti zkoušel satan na Ježíše přímo: odvést Ježíše od smyslu jeho poslání. Když se to satanovi nepodařilo přímo na poušti jako nepříteli, zkouší to přes Petra, jakožto přes nejlepšího přítele. Petr nedělá nic vyloženě ďábelského. Naopak: snaží se dělat věci hluboce lidským způsobem. A právě v tom je ona satanská lež: ukázat Boha člověku jako nelidského. Když je člověk oklamaný tím Zlým, pak považuje Boha ne přímo za nepřítele, ale za toho, kdo mu nerozumí, kdo má na něj přemrštěné požadavky, kdo ho nechápe a nikdy se o něj vlastně nezajímá. Nenechme se takto oklamat i my. Ve víře přijměme logiku evangelia jako opravdovou moudrost a cestu k plnosti lidství.

Problémem je odpověď na otázku: co ve skutečnosti člověka před Bohem znečišťuje?

Nejdříve je třeba si zodpovědět otázku: o jakou čistotu zde jde? My máme čistotu spojenou s hygienou a nepřítomností bacilů či cizopasníků. Ale o tu zde nejde. Ve SZ je čistota spojena s možností objevit se bez obav před Bohem či možnost zacházet se svatými věcmi. Svaté věci člověka odjakživa sváděly k tomu, že skrze ně se člověk pokoušel manipulovat s Bohem. (Proto např. bylo zakázáno namíchat si stejnou směs kadidla, která se používala při bohoslužbách v chrámě.) Velmi známé je SZ dělení zvířat na čisté a nečisté (košer a ne-košer): jejich nečistota plynula z toho, že tato zvířata byla často zneužívána v pohanských náboženských obřadech. Většinu poskvrnění mohl člověk odstranit omytím, smírnými obětmi nebo zmizela sama po uplynutí určité (předepsané doby).

Už proroci ve SZ však lidi varovali, že omývání nečistoty nemá o sobě žádnou cenu, pokud člověk neusiluje očistit před Bohem své srdce – tzn. oddělit se od hříchu, který je skutečným zdrojem znečištění člověka. Předpisy SZ, které rozlišují to, co je čisté a nečisté, vycházejí vždy z předpokladu, že nečisté věci se staly nečistými tím, že s nimi bylo či mohlo být nečistě – tzn. hříšně – manipulováno, s cílem manipulovat s Bohem či jednat proti němu a jeho zájmům. Pozdní SZ pak dospívá k názoru, že člověk sám je před Bohem od základu nečistý. Ježíš dnes v evangeliu říká, že to, co člověka znečišťuje před Boží tváří je to, co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Proto jsou zlí duchové nazýváni „nečistí duchové“.

Avšak ani to, že se člověk bude snažit oddělovat od znečištění hříchem, ho ještě nečiní před Boží tváří očištěným. Člověk se totiž sám není schopen svými vlastními silami sám očistit. Je třeba, aby sám Bůh se člověka ujal a srdce mu očistil. Toto říká také Ježíš svým apoštolům: vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil (Jan 15,3). Nebo Petrovi: ten, kdo je vykoupán, potřebuje si umýt jen nohy a je celý čistý. I vy jste čistí (Jan 13,10).

První církev překonala z Božího pokynu rozlišování mezi čistým a nečistým. Již neexistují nečisté pokrmy, protože neoddělují od Boha. To, že Ježíš zemřel jak za Židy, tak i za pohany znamená, že již neexistují čistí a nečistí lidé (pohané), protože i pohanům Bůh odpustil a daroval jim Svatého Ducha. Tím také ztrácejí význam SZ očistné předpisy a obřady, protože je naplnila jediná univerzální oběť Ježíše Krista na kříži. V listu Ef (5,26) čteme: Kristus si zamiloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil očistnou koupelí vodou a slovem. SZ oběti dosahovaly čistoty vnějším omytím, NZ křest je také omytí, ale jeho účelem je omytí nitra člověka – to je ale možné jen proto, že křestní omytí bere svoji sílu ze smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Jako křesťané jsme pak pozváni, abychom toto očištění dovršovali: když máme milovaní tato zaslíbení, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a stále více s Boží bázní pokračujme ve svatosti. Protikladem nečistoty je v učení církve svatost. A k té jsme povoláni všichni, ne jen vyvolení.