Rok 2015 cyklus B

Copak to není Ježíš, syn Josefův? Ježíš nabízí chléb, který předává Boží život: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.

  • Chléb = pokrm, který jíme, abychom se udrželi naživu, přičemž on sám není životem. Náš život se tedy doplňuje přijímáním potravy. Co je to život? Je to vztah lásky. Prvotně k Bohu, ale také k druhým lidem. Život je dar, který přijímáme jakožto nezaslouženou milost jedině od Boha.
  • Posluchači = Židé však Ježíšův výrok zpochybňují. Jak on může dát život, když znají jeho pozemského Otce i matku? Na to Ježíš neodpovídá, ale ukazuje na nebeského Otce, který přitahuje každého člověka, aby přišel k Ježíši. Nyní nastává věk předpověděný Izaiášem, ve kterém všichni lidé budou vyučeni od Boha. Ježíš žádá, aby ho poslouchali a nechali se vyučit. A každý, kdo je opravdu vyučen od Boha, ten přichází k němu. Toto Boží poučení není jen pro Izrael, ale pro všechny lidi. Ježíš má svůj původ v Bohu a tím má jedinečnou autoritu a kompetenci vést lidi k Bohu. Kdo věří ve zjevení Ježíše, chleba sestupujícího z nebe, má život věčný.
  • Na závěr Ježíš shrnuje:
    • Život věčný je udržován tím, v co člověk věří a ne tím, co jí
    • Ježíš je ten chléb, který víra k životu potřebuje
    • Ježíš překonává manu na poušti, protože ti, kdo ji jedli, stejně zemřeli, na rozdíl od požívání Ježíše – tzn. i když sice člověk zemře fyzicky, nezemře duchovně.
  • 1. čtení: Eliáš po vítězství nad Bálovými proroky na hoře Karmelu dostává pohrůžku od královny Jezábel. Následkem toho propadá strachu a malomyslnosti. Možná si myslel, že když tolik toho pro Hospodina udělal, že ho čeká nějaká odměna. Ale místo toho hrozba, jde mu krk. Eliáš potřebuje být poučen…

My i Eliáš potřebujeme být poučeni v tom, že slabost a nepatrnost nepřekáží Bohu v jeho síle. Eliáš potřeboval objevit sám sebe. Stejně tak my potřebujeme objevit, že Boží velikost se může dávat skrze nepatrnost. Tak jak se to stalo kamenem úrazu pro Nazaretské.

Evangelium:

  • Zástup hledá Ježíše: jednak ze zvědavosti, ale také pro tělesné nasycení. Ani jedno Ježíš nevyčítá, ale využívá jako odrazový můstek: hledejte pokrm, který zůstává k věčnému životu.
  • Ježíš sám říká, že on tyto trvalé hodnoty dává: je označen pečetí svého Otce: být označen pečetí = označení pravosti, tzn. Božího vyslance (prorok Aggeus + Píseň).
  • Pokrm, který přinese život = v chápání SZ byl Zákon. Usilovat o Zákon = mít život. Otázka po skutcích, které chce Bůh. Ježíš = tím skutkem je víra v toho, kterého posílá Bůh.
  • Zástup se stává nepřátelským –> žádá znamení: znamení many daný skrze Mojžíše (1. čtení) –> Ježíš upřesňuje, že tento pokrm neobdrželi od Mojžíše, ale od Boha skrze Mojžíše. To, co tenkrát Bůh dával skrze Mojžíše (potravu na cestu) nyní Bůh dává ve svém Synu.
  • Dávej nám ten chléb stále.

2. čtení

  • Starý člověk a nový člověk. Stávat se křesťanem = proměňovat starého člověka v nového Boží mocí.
  • Starý člověk = ovládaný rozkošemi. Nový člověk = žije spravedlivě (ve správných vztazích k Bohu a bližnímu) a svatě (svatost = oddělenost pro Boha).
  • Pečeť = rozpoznávací znamení křesťana. Tato pečeť nám byla dána a vtištěna ve křtu – neustále umožňovat Bohu, aby nás proměňoval zevnitř navenek.

Apoštolské poslání být pastýři Božího lidu.

  • Ježíš apoštoly posílá. Už tedy není sám, kdo hlásá Boží slovo, ale jeho poslání pokračuje dál v těle, které si vybudoval a tím je církev (po dvou) – hlásání není osobní kratochvíle nadaných lidí, ale podstatným prvkem činnosti společenství.
  • Dával jim moc. Když Ježíš ustanovuje svých Dvanáct, ustanovil je proto: Aby byli s ním a aby jim dával moc hlásat… Takže je tu intimní společenství s Ježíšem, což je nutnou charakteristikou každého hlasatele evangelia – modlitba, život s Ním.
  • Nic si na cestu neberte, protože všechno dostali od Ježíše a všechno jim také během cesty doplní.
  • Zůstávejte tam, kde vás přijmou a tam, kde vás nebudou chtít slyšet, odtud odejděte. Ježíše nelze lidem nutit. On se nikdy nikomu nevnucuje. Přichází jako Spasitel lidské bídy a hříchu, proto, kdo nevnímá potřebu být zachráněn, ještě nedozrál k přijetí Ježíše. Každý člověk má svůj čas.
  • Hlásali, že je třeba se obrátit – toto je evangelium.
  • Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je – ukazuje se, že takové hlásání je velice účinné.

V jedné knize od Eliase Velly jsem přečetl následující příběh o potřebnosti bytí s Ježíšem: Byla to žena, která měla vidění krásné vázy, ale rozbité. Nemohla tomuto vidění porozumět. Také viděla, že kusy skla z té vázy byly potřísněny krví. Pak prosila Ježíše, aby jí vysvětlil, co to vidění znamená. A Pán k ní promluvil: „Ta váza, to jsi ty. Velmi krásná váza, protože já jsem tě obdaroval tolika talenty. A tato váza byla plná živoucí vody. Bylo to tvůj osobní důvěrný vztah s Pánem, tvé osobní modlitby, tvoje komunikace, společenství s Pánem. A tato váza byla tak plná, že začali k tobě přicházet lidé, aby si nabírali z této živoucí vody. A ty jsi jim začala dávat z této živoucí vody. Ale lidí, kteří k tobě přicházeli, bylo tolik, že ty jsi už neměla čas se modlit. Ty jsi už neměla čas se mnou komunikovat. A tak se stalo, že tato voda začala vysychat. A pak přišla doba, kdy v té váze nebyla žádná voda. Ale lidé k tobě přicházeli stále. A teď jsi jim neměla co dát. A tak místo živoucí vody, která tam nyní scházela, jsi jim začal dávat kusy té vázy. Začala jsi jim dávat kusy sebe, svou inteligenci, svou logiku, své rady, ale nikoli již mě. Začala jsi jim dávat kusy skla místo živoucí vody. Jenž živoucí voda uspokojuje žízeň, zatímco kusy skla mohou jen zranit a přinést krev.“

1. čtení: zvěst, kterou hlásá Hospodinův služebník je radostná zpráva pro všechny trápené. Tento služebník není pouhým psychoterapeutem, který chce pomoci najít lidem důvody a způsob, jak přijmout okolnosti, které nemohou změnit. Tím, že je oživován Božím duchem, přímo jeho zvěst působí změnu okolností, které lidi trápí. Sama zvěst je lékem, protože mění okolnosti.

Evangelium: je v něm podobná myšlenka: poslal je po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít… Hlasatel evangelia nikdy nehlásá sám sebe, tzn. nesnaží se přitahovat lidi k sobě, ale přivádí je k Ježíši Kristu. V každém hlásání evangelia je nutné, aby se lidé setkávali s Ježíšem. Pak je také pochopitelné, proč mimo jiné dostávají apoštolové příkaz: uzdravujte tamější nemocné. To není schopen člověk dělat svou silou, ale mocí Ježíšovou.

2. čtení: Ježíš působí „s“, „v“ a „skrze“ jednání apoštolů. Ve mši svaté to vyjadřujeme na konci mše svaté: skrze Něho a s Ním a v Něm… Naprostá čistota úmyslů a jednání je samozřejmým předpokladem. Proč? Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán. Samotní pastýři zakoušejí svou slabost: Poklad víry máme v nádobě hliněné, to proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu a ne nám.

Pokud člověk do svých trápení dokáže přizvat Ježíše, tak sice zůstávají stále bolestné, ale už je nenese sám, ale Ježíš ho podivuhodně doplňuje silou a pochopením své situace.

Oba příběhy jsou spojeny slovy zachránit, věřit a dotknout se. Je to obraz cesty křesťana od křtu k plné spáse.

  • Žena i dívka jsou obrazem každého z nás. 12 let = odevždy. Obě ztrácejí život. Žena postupně, dívka najednou.
  • Ústředním tématem víry je dotyk, který zachraňuje. (4x výskyt u ženy), (2x vložení a uchopení u dívky).
  • Dotyk předpokládá blízkost: společenství, vzájemný (dotýkat se a být dotýkán), dotyk vnější a vnitřní (skutek a víra).
  • Žena ukazuje vývoj víry: je tu zlo, které jsme si nezavinili a nesmířili jsme se s ním, od kterého si ale sami nepomůžeme. – vývoj: naslouchání (je tu Ježíš), důvěra v jeho pomoc, přikročit k němu a dotknout se, setkat se s ním tváří v tvář.
  • Jairos ukazuje, že víra je síla větší než strach a spočívá v úplné důvěře v Ježíšovo slovo a jeho moc. Dívka ukazuje účinnost takové víry.

I naše víra potřebuje růst a rozměr osobního setkání. Ježíš není neosobní síla, která nás uzdraví bez zájmu o nás samé. Stejně tak touží po našem zájmu (lásce) o Něj.

Víra: věřím v Boha, který je věrný svým zaslíbením (slyší a vyslyší mé modlitby), který je plný moudrosti (rozumí nám, ale vyslýchá nás podle své moudrosti), který je mocný (není u něj nic nemožného) a je dobrý (ve všem se zrcadlí Boží láska a tedy i ve způsobu, jak vyslýchá mé modlitby a jak se mnou zachází).

1. čtení bylo sepsáno po roce 597, kdy babylónská vojska přemohli judského Jójakína a odvedli jeho i výkvět národa do vyhnanství. Hospodin jakoby nechal uschnout svůj zelený strom, ale – je tu naděje. Cedrem, který vypučí je zde míněn jeho potomek, zatím neznámý. Není ani udáno, kdy dojde ke změně poměrů, budoucnost zůstává zahalena temnotou. Ale je zde světlo: tato snítka stromu bude zasazena na vrcholku hory, bezpochyby Siónu, který zůstane i nadále středem světa a vyvolenou Boží horou. Boží věrnost, jeho vyvolení, jsou neodvolatelné.

Slova evangelia zní s další jistotou. Ať člověk spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Tolik našich starostí o dobro je těmito slovy hodnoceno nejen jako neužitečných, ale přímo škodlivých. Tak jako zlo v sobě obsahuje svou smrt a samo vede ke svému zániku, tak dobro v sobě nese svůj život a samo o sobě roste, že se nedá zastavit. Kontrast mezi naší nečinností a Boží činností je jen zdánlivý: Bůh podle Písma totiž působí právě tam, kde my víme, že nic nemůžeme a nezbývá než jen v tichosti čekat. Království Boží patří Bohu, tedy člověk ho nemůže vytvořit ani zničit, ale může mu bránit. Ale vše má svůj rytmus a svůj čas: podobně jako neurychlíme růst rostliny tím, že ji budeme tahat za stonek, tak ani růst Božího království tím, že budeme za Pána Boha dělat věci, které může jen On.

V druhém čtení jsme slyšeli: Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána… V čem je tato důvěra? Nespočívá v naivní důvěře, že se tento svět stane světem ideálním nebo věčným. Pro Pavla je to svět, který je současně světem Božím, ale současně je světem stále málo plným Boha. Je to svět, ve kterém ten, kdo miluje Boha, cítí, jak by mu rád byl ještě blíže. Je to svět, kde zakoušíme a stále si uvědomujeme, že jsme lidem Božím, ale o toto vědomí je stále třeba usilovat a zasazovat symbolicky do země našeho srdce semínko Božího slova s důvěrou, že ono svou vnitřní silou si najde cestu ve spletitostech našich přání a pohnutek.

Denně věrně ve dvaceti minutách ticha s Bohem vstupujme do modlitby a s vírou berme do rukou Písmo svaté a pomalu čtěme, zasazujme do srdcí Boží slovo. Tam, kde se nás toto slovo dotkne, se zastavme a nechme ho na sebe působit. Myslím, že tak mu dáme prostor k tomu, aby svou moc ukazovalo…

Jeden řecký autor Plútarchos ve svém díle O pověře se pouští do zajímavé argumentace, kdy obhajuje ateismus před pohanskou vírou z toho důvodu, že člověka osvobozuje od strachu z božstev a démonů. Antický člověk totiž se častokrát snažil zvítězit nad nimi pomocí magie…

Ve druhém čtení nám sv. Pavel říká, že všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Jakožto Boží děti jsme v Kristu postaveni do opravdové svobody, která znamená především svobodu od strachu ze smrti, hříchu a Zlého. Není to náše vlastní šikovnost, která nás povznáší k této svobodě, ale je to sám Bůh, který nám tuto svobodu dává v Duchu Svatém. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat: "Abba, Otče!" Toto ujištění, že jsme Boží děti se děje zvláště ve chvílích zvláštní důvěrnosti s Bohem, když můžeme v modlitbě oslovovat Boha jak Otce. To, že se zde pro Otce užívá aramejské oslovení „Abba“ je památkou na Ježíše, který právě takto svého Otce oslovoval. A právě v tomto jménu se nyní modlíme my věřící křesťané.

Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. V Duchu Svatém získáváme nové příbuzenské vztahy – společenství svatých a nárok na věčné dědictví v Ježíši Kristu.

Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Avšak jsme ujištěni, že utrpení tohoto času jsou nesrovnatelná se slávou, ke které jsme povoláni.

Dnešní událost nám připomíná i jiné události, které v průběhu liturgického roku slavíme. Uvědomujeme si skutečnost, že Bůh velikým způsobem zasáhl do života lidstva tím, že se daroval. Ale dnešní slavnost je i tak trochu jiná, protože na tento dar se společenství církve připravovalo modlitbou. A to jak před dvěma tisíci lety, tak i letos.

Duch Boží, který sestupuje na apoštoly se ukazuje jako ten, který vytváří. Je Stvořitelem církve, ale tentýž Duch je stvořitelem jednoty učedníků. O tom jsme slyšeli v prvním čtení. Rozdělení lidstva způsobené hříchem pýchy je nyní překonáno darem jazyků, v nichž každý z lidí slyší svoji řeč. Za druhé je Duch stvořitelem víry v srdci člověka, protože v druhém čtení slyšíme, že jen pod vlivem Ducha může někdo říci: Ježíš je Pán. V čase Starého zákona, když se četlo Písmo a objevilo se v textu Boží jméno, tak se z důvodu úcty nečetlo, ale místo něho se vyslovilo „Pán“. Říci o Ježíšovi, že je Pán, znamená tedy vyznat, že v něm se nám zjevuje Bůh sám. Evangelium konečně nám zvěstuje jasně, že tento Duch je tím stvořitelem, který v srdci hříšníka tvoří nový život. Apoštolové se stávají prostředníky tohoto nového stvoření.

Prosme bratři a sestry o to, abychom v témže Duchu, který byl dán apoštolům i my byli obnovováni působením Ducha v Boží příbytek, abychom vyznávali, že Ježíš je Pán a v tomto Duchu, abychom pokračovali v díle stvoření nového lidstva, které nebude založeno na sobectví a žárlivosti, ale na lásce a otevřenosti.

Bratři a sestry, opět začneme druhým čtením z 1. listu Janova. Jestliže nás Bůh takto miloval, máme se i my navzájem milovat… Jak nás Bůh miloval? To bylo řečeno minulý týden: totiž že poslal svého Syna, aby byl smírnou obětí za naše hříchy, ale i celého světa. Láska, která je Božím přikázáním žije z již předem prokázané lásky Boha nám. Pak Jan polemizuje s některými v obci, kteří tvrdili, že mají přímé zakoušení Boha a přímo tvrdí, že Boha nikdo nikdy neviděl. Je velmi útěšné, jak realistický Jan je. Možná vám připadá, že jeho listy a evangelium je příliš vznešené: ano, ale také velmi realistické, zakotvené ve zdravém rozumu… Člověk získává jistotu o Boží náklonnosti úplně jiným způsobem: to, že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. Duch dává vnitřní jistotu, že jsme v Bohu. Dalším důležitým kritériem je to, že konáme skutky lásky, které směřují do společenství. – Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, ten zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm…

O tom hodně mluvilo evangelium: Ježíšova velekněžská modlitba. Ježíš prosí za JEDNOTU. Jednota je totiž tím, co dělá komunitu učedníků podobnou samotnému Bohu. Tato jednota vychází jako ze svého vzoru ze samotné Boží Trojice a také je Božím Duchem působena.

Ale má překážky, které je nutné mít na zřeteli:

  1. Svět: tzn. svět svobodných bytostí, které se rozhodli na Boha nedbat a žít podle svého. A tam říká Jan v 1. listě, abychom svět nemilovali, protože vše, co je ve světě je 1. žádost očí (chtivost), žádost těla (neovládané pudy) a pýcha života (žít si nad to, co člověk potřebuje a je pro něj dobré).
  2. Zlý: nepřítel spásy a člověka. Je třeba o něm vědět a prosit o ochranu před ním.

Ale Ježíš se zasvěcuje, abychom my byli posvěceni v něm: Zde se dostáváme tam, odkud jsme vyšli: Bůh nám předem prokázal lásku. Je nutné se nechat pozvat a žít z ní…

Milí bratři a sestry, v této velikonoční době nás provází sv. Jan, jehož 1. list si čteme při liturgii každé neděle. Všimli jsme si zajisté toho, že Janovi jde o to nejpodstatnější, totiž o lásku. Ovšem málokteré slovo je zahaleno takovým množstvím nepochopení jako právě láska. Co o ní čteme zde? V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Sy-na jako smírnou oběť za naše hříchy (1Jan 4,10). Jednou z důležitých vlastností lásky je to, že se nedá nijak zasloužit, nedá se koupit, nezáleží také v nějaké dohodě (když ty mně, já tobě) – předpokládá spravedlnosti, ale jde mnohem dál, za ni. Pramenem veškeré lásky je Bůh a její největší zjevení je v Ježíši Kristu a to ve všem, co byl (Ješuah), co konal a co i nyní je a co i nyní koná.

Dar života: jsme na světě z lásky – z lásky rodičů, ale také z lásky Boha Otce, který této lásce požehnal. Protože však veškerá

Povolání: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek bude trvalý. Ježíš na rozdíl od židovských rabínů si učedníky volil sám.

To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. – Radost je jedním z plodů Ducha Svatého – Gal 5,21. Duch Svatý je definitivním darem Otce tomuto světu, jeho příchod odpovídá příchodu Ježíše Krista. Každá přirozená radost a dobro v tomto světě je posvěceno a přijímáno. 

Stránky