Rok 2015 cyklus B

Letos nás bude provázet nedělními čteními téma SMLOUVY. V prvním čtení jsme slyšeli, jak Bůh uzavřel smlouvu s Noemem. O co šlo? Po hříchu prvních lidí se lidstvo následně stále více propadá do svévole. Bůh této svévoli činí přítrž vodami potopy. Po ní pak uzavírá Bůh velice širokou smlouvu nejen s lidstvem, ale i s celým stvořením, že už nebude zahlazeno vodami potopy. Touto smlouvou daruje Bůh svému tvorstvu novým způsobem svoji blízkost.

V evangeliu Ježíš jakoby toto vše znovu opakoval. Duch, který na něj sestoupil po křtu v Jordáně jej, doslova přeloženo, vymrštil na poušť. Tato poušť je tu charakterizována na první pohled zvláštními atributy: žije zde mezi divokými zvířaty, jsou zde sloužící andělé a naopak pokoušející satan. Toto všechno v nás má vzbudit vzpomínku na jiné místo v Bibli podobně popsané a to je zahrada Eden, kam Bůh člověka po stvoření usadí. Právě tam, naopak od dnešního nastavení světa, divoká zvířata nebyla pro člověka ohrožením. Tato zahrada byla místem, kde všechno začalo být špatně: zde totiž člověk poprvé zhřešil. V Ježíšově případě je to naopak: tato „zahrada“ je místem, ve kterém vše začíná být dobře. Marek nám tedy Ježíše představuje jako prototyp nového člověka, nového Adama, ve kterém se všechno obnovuje. Naplnil se čas a dále přiblížilo se království Boží, to je vpravdě radostná zpráva o novém začátku. Můžeme zde vidět paralelu s Noemovou smlouvou, ujištěním o zvláštní Boží blízkosti a náklonnosti.

Povšimněme si toho, že Ježíš se na poušti ocitá po křtu. Ze sledu vyprávění křest – pokušení můžeme vyčíst, že i křesťan, který přijal křest, bude jako i Ježíš nadále sváděn ze správné cesty. S tím musíme počítat. Ale Ježíš nás neopouští: Petrova zpráva z druhého čtení, že Ježíš se odebral po Boží pravici, je vlastně tímtéž sdělením. Je nám velmi blízko třeba i prostřednictvím Nové smlouvy, jejíž obnovu prožíváme každý den ve mši svaté. Tento rok nás provází v České církvi téma Eucharistie. Každou neděli si letos budeme v době postní připomínat určitou část mše svaté. A na tuto neděli připadá úkon kajícnosti. Je uvozen výzvou k zamyšlení. Zde nemáme podrobně zpytovat svědomí, ale prostě zaujmout postoj dlužníka před Boží tváří. V této části toužíme po usmíření s Bohem, s bližními a se sebou samými. Téma odpuštění Vám nabízím jako duchovní program tohoto týdne. Kdo chce, může po mši svaté na znamení toho, že toto téma přijímá za své, nalepit do naší symbolické monstrance svůj drahokam pro Ježíše.

Slavíme poslední neděli před začátkem doby postní a ve čtení Markova evangelia jsme došli k vyprávění o malomocném. První čtení ukazuje, jak se na kožní choroby díval Starý zákon. Člověk, který byl postižen nakažlivou kožní nemocí, byl neschopný bohoslužby – nebyl totiž tělesně v pořádku. Pokud byl naopak závažně nemocen, byl tzv. nečistý, to znamená neschopen kontaktu s Bohem a tedy žil v izolaci.

Nás malomocný Ježíše vyhledává a klade všechno do jeho rukou: pokud chceš, můžeš mě očistit. A Ježíš chce! Dokonce vztahuje ruku a dotýká se ho – tedy porušuje Zákon a malomocný je uzdravený. Uzdravení se děje okamžitě, to je důležitý detail. Zatímco všechna ostatní podobná uzdravení na stránkách Starého zákona jsou výsledkem nějakého procesu trvající určitý čas, zde Ježíš odhaluje svou velikou moc.

Proto také přísně nařizuje malomocnému, aby o svém uzdravení před veřejností mlčel, ale měl tuto zprávu donést do Chrámu, kde by se stal prvním, kdo hlásá radostnou zvěst. Bohužel se tak nestalo. Jeho porušení Ježíšova příkazu má za následek, že si oba musí vyměnit role: zatímco dříve to byl malomocný, kdo se musel zdržovat mimo města, nyní je to Ježíš. Ale lidé ho následují i tam, do pouště a samoty.

Ježíš nepřišel jako David Copperfield – jeho cílem nebylo dělat divy před zraky lidí, ale zvěstovat Boží království. To, že udělal div na malomocném, bylo z toho důvodu, že u něj zpozoroval velikou víru a bylo mu ho líto.

Podobnou lítost má nad námi Ježíš i vůči nám, protože nejhorší malomocenství je nákaza hříchem. Hřích nás vylučuje ze společenství druhých lidí a společenství s Bohem. V době postní chceme více pronikat do smyslu této skutečnosti a také se připravit opět na to, přijmout Boží slitování.

Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Tak se ptá v dnešním prvním čtení těžce zkoušený Job. A my asi můžeme realisticky odpovědět: ano, jsou. Život člověka je vystaven četných zkouškám a trápením. Evangelium, které popisuje druhou polovinu Ježíšova typického dne podle Markova líčení, ukazuje, že Ježíš má moc nad nemocí (horečka Petrovy tchýně) i nad démony (nemocní a posedlí přinášení k Ježíšovi večer). Současně nám také evangelium ukazuje, že Ježíš čerpal k této službě sílu právě v synagoze, ale také modlitbou na opuštěném místě.

Dnes bych se chtěl dotknout právě tématu utrpení. V životě víry, tedy živého vztahu s Bohem, má utrpení své důležité místo. Písmo svaté je častokrát nazývá „zkouškou“, která má za cíl člověka určitým způsobem protříbit či posílit. Ať už je příčinou či důvodem zkoušky cokoliv, vždy je člověk zkoušen v oblasti víry, naděje a lásky, tedy v tom, co jej spojuje s Bohem. Naším úkolem je na zkoušku odpovědět.

Každá zkouška však má v sobě vždy důraz na jednu z ctností, buď je člověk zvláště zkoušen v důvěře, či v naději či v lásce. Jsme-li zkoušeni ve víře, pak se ptáme: co dělá v této situaci Bůh? Je se mnou? Dokáže i tuto situaci proměnit v dobro? Pokud jsme zkoušeni v naději, pak se objevují otázky: na co vlastně spoléháš? O co se opíráš? Jakým způsobem si myslíš, že se z toho dostaneš? V této zkoušce jsme voláni opustit své dřívější jistoty a více se spoléhat na Boží lásku. A konečně můžeme být uvedeni do zkoušky lásky: v krizi je vystaven zkoušce vztah s Bohem, nebo k někomu blízkému nebo k sobě samému. Forma této zkoušky může být různá: nechuť k modlitbě, krize ve vztahu k manželovi či manželce, někdy je těžké přijmout sebe sama takového, jaký jsem, včetně své slabosti, omezenosti či jiných nedostatků.

Každá zkouška má tedy v sobě ukryté určité povolání jako odpověď na otázku: v čem jsem povolán jednat s větší vírou než doteď? O kolik více jsem teď volán spolehnout se? K jakému očištění lásky jsem teď povolán, aby se stala čistší a opravdovější? Na tyto otázky vždy existuje odpověď a dostaneme ji, pokud ji žádáme upřímně.

Předpokladem však je vždy: vstoupit do zkoušky tím, že ji přijmeme. Tzn. že s ní souhlasíme, i když tento souhlas dát bude vyžadovat kratší či delší čas. Když zkoušku přijmeme, vyjadřujeme souhlas s touto situací a zároveň je to skutek důvěry v Boha, který nás do této zkoušky zavedl a tím důvěřuji i tomu, že v této situaci je pro mě skryto nějaké obdarování. Ale bohužel lidé často pátrají po příčinách zkoušek s nadějí, že když budou znát odpověď na otázku: proč jsem nyní zkoušen, podaří se jim vyřešit zkoušku a zbavit se jí. Ale na otázku „proč?“ častokrát nenajdeme odpověď. Je tedy vždy lepší zkoušku přijmout. Ne fatalisticky, ale s důvěrou v Boží vedení a lásku.

Takže vidíme, že v životě víry mají smysl jak dny krásné a dobré, tak i chvíle temné a těžké. Obojí Bůh zamýšlí k prospěchu člověka a moudře každému z nás určuje jedny či druhé s ohledem na náš prospěch.

Na začátku roku jsme se modlili takto: chystáš-li nám dny dobré, dej, abychom je uměli přijmout s vděčností. Chystáš-li nám dny těžké, dej nám sílu, abychom je dokázali nést. Amen.

Minulý týden jsme při četbě Markova evangelia byli s Ježíšem na počátku jeho veřejného kázání, které Marek shrnuje do určité zkratky: Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu! A dnes nám Marek začíná odhalovat takový jeden typický Ježíšův den. Je to shodou okolností sobota a Ježíš jako zbožný a pravověrný Žid jde v sobotu do synagogy. Je zvykem, že pronést slovo povzbuzení může každý dospělý a Ježíš je vybídnut.

Jeho kázání má obrovskou moc. Lidé žasnou, protože něco takového ještě nezakusili. Povšimněte si, že to neznamená, že činí pokání a věří evangeliu, jak to Marek má jako žádoucí reakci na Ježíšovo kázání. Navíc si této moci i všimnou démoni, kteří projeví svou nevoli skrze jednoho účastníka bohoslužby. Ostře vystoupí proti Ježíšovu slovu a okamžitě svádí pozornost ostatních v synagoze jinam: Co je ti po nás? Vím, kdo jsi: Svatý Boží! A Ježíš démony vyhání svou mocí. Vidíme, že hlásání Božího království provází ohromné těžkosti: jednak neschopnost lidí adekvátně odpovědět a také se tomuto hlásání staví do cesty Boží nepřítel. Obojí musel Ježíš dělat a i nyní to patří do kompetence církve: hlásat a odstraňovat překážky hlásání a přijetí Božího slova. Ve 3. kapitole Mk evangelia, když si Ježíš volí svých dvanáct učedníků, tam čteme: vyvolil si jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a to s mocí vyhánět zlé duchy. Takže toto je poslání, které bude církev vykonávat neustále.

Je to také ve shodě s předpovědí, která zazněla v 1. čtení: Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. Tento prorok nemusí být jen ohlášení příchodu Mesiáše, jak to obvykle chápeme, ale také ujištění o tom, že Bůh v každé době pošle svému lidu vhodného ohlašovatele Božího slova, který bude pro lid světlem na cestě. A to je také i pro nás útěcha, že Bůh nás nenechá tápat a bez své moci…

Nechme se tím povzbudit k věrnějšímu přimknutí se ke Kristu, ať nejsme jako ti posluchači v kafarnaumské synagóze, kteří se jen divili a žasli.

Před dvěma týdny jsme slavili svátek Křtu Páně, ve kterém Ježíš začíná své veřejné poslání sestoupením do vod Jordánu, kde na sebe symbolicky bere hříchy lidí. Po této události ho Duch vyvedl na poušť (doslova vymrštil). Zde je pokoušen od Satana, žije s divokými zvířaty a slouží mu na ní andělé. Markovo vyprávění chce zdůraznit skutečnost, že Ježíš je nový Adam, který na rozdíl od toho starého v ďábelském pokušení obstál. Zde na poušti žije s divokými zvířaty a andělé mu slouží: to evokuje jednak první ráj, ale také naplnění Izaiášových proroctví, kdy bude celé tvorstvo žít pospolu v míru.

A nyní se dostáváme k našemu evangeliu: Ježíš začíná své působení časově po uvěznění Jana Křtitele (poté, co předchůdce naplnil své poslání) a místně v Galileji, kam přichází z pouště. Podle Marka je Galilea země všedního života, zatímco Judsko je se svým chrámem zemí posvátnou. Tím se Galilea stává zemí evangelia, zemí radostné zvěsti.

Ježíšovo kázání se děje tím, že oznamuje dvě skutečnosti: Naplnil se čas a Boží království je blízko a následují dva příkazy: čiňte pokání a věřte evangeliu! Ježíšovo hlásání se děje v předem stanovený čas oznámený proroky a rezervovaný Bohem. Dále ohlašuje blízkost Božího království, jako onen posel, kterého přisliboval Izaiáš (52,7 a 61,1), a který má oznámit, že Bůh se ujímá své vlády v dějinách. Tím začíná konec věků.

Jak má člověk reagovat: činit pokání – Ježíš jde proti nadějím mnoha lidí: jednak Židů, kteří si mysleli, že ke vstupu do Božího království stačí být potomkem Abrahámovým. Jiní si myslí, že je to nějaké tajné učení (gnóze), či nějaká praktika – např. bohoslužebná či magická, ani jistota původu nebo čistota rasy, nýbrž: osobní vztah, bytostná touha po setkání s Bohem, touha po naplnění toho, co si člověk sám nemůže dát. Nestačí se tedy něco odmodlit, je třeba měnit smýšlení: je nutné celý život zaměřovat k Bohu, všechny oblasti: práci, odpočinek, cestování…

A dále: věřit evangeliu: V Markově evangeliu se ukazuje, že tou radostnou zvěstí, kterou Ježíš hlásá, je vlastně On sám. Ježíš je totožný se svým poslání a tak věřit v Ježíše je vlastně to samé, co věřit evangeliu.

Letos na podzim se uskuteční NEK, a i my jsme pozváni se na této přípravě podílet. Leden je věnován tématu Eucharistie a jednota. Pokusme se dnes nad tímto tématem zamyslet:

V Jn evangeliu máme zachycenou tzv. Velekněžskou modlitbu Ježíše, modlitbu, ve které prosí nebeského Otce před svou smrtí. Jsou zde tato slova: … ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Jednota nás křesťanů je nutnou podmínkou věrohodnosti Ježíše v tomto světě. Dále je zde řečeno, že tato naše jednota, není ani tak naším výkonem, jako spíše je darem, protože je naším podílem na jednotě Božích Osob. Je tedy spíše třeba pro ni budovat prostor, aby se mohla stát faktem.

V 1. listě Korinťanům čteme tato slova: Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1Kor 10,16n). Sv. Pavel zde mluví o Eucharistii – žehnání kalicha a lámání chleba jsou podstatné znaky této svátosti, kterou stejně jako on budeme dnes slavit i my. Kdosi řekl, že „člověk je tím, co jí“. Jíme-li Eucharistii, stáváme se tím, co jíme, Kristovým tělem. Silná je ta myšlenka, když si ji doslova přeložíme z řečtiny: chléb, který lámeme – není to koinonia na Kristově těle? Slovo koinonia má široký význam: úzké osobní společenství zdůrazňující, co je jim společné, jinak se to dá přeložit jako: společenství, sdílení, podíl, sounáležitost a jednota.

Toto lámání Kristova těla a žehnání kalicha Kristovy krve, je vlastě zpřítomnění toho, co této svátosti dává její sílu: Kristovy oběti na kříži. Pojem oběti má bohaté SZ pozadí: vykonávala se tak, že se zabilo obětní zvíře: vnitřnosti se spálily na oltáři, protože v nich byl život a život patří Bohu. Část masa dostal obětující kněz a část masa pak byla uvařena a snědena předáky rodin, které tuto oběť předkládali, po různých hádkách a nedorozuměních prožitých během roku. Nyní tito všichni jedli z jednoho masa, a proto už napříště mezi nimi nemohly být spory. Tato oběť tedy svým symbolickým významem vytvářela jednotu.

Totéž činí i dnes Ježíš ve své oběti Kříže. Jen s tím rozdílem, že to Tělo a Krev, kterou pak přijímáme, je Tělo a Krev živá a mocná. Ona tuto jednotu vytváří tou mocí, která se nám v tomto pokrmu předává. Pokoušejme se stále více pro tuto moc otevírat, prosme o to a věřme tomu.

1. čtení: Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko!

Kde jsou ty vody, které dovedou uhasit i tu nejpalčivější lidskou žízeň? Kde je to místo, kde se lze zdarma zásobit, dosyta se najíst a bez stříbra nakoupit víno? Klíč je ukrytý v samotných prorockých slovech: Slyšte mě!…  Nakloňte své ucho a pojďte ke mně! ... Poslouchejte! Jsme pozvaní nechat se vést Hospodinovým hlasem. I zde je naším nejspolehlivějším „navigátorem“ Hospodinovo slovo. Ono nás vede a dovede do cíle. Ba ještě víc, ono samo je tím chlebem, které nás sytí, mlékem, které utišuje naši žízeň, a vínem, které nás může opravdu obveselit. Kdo přichází k Hospodinu a otvírá mu svůj sluch, kdo naslouchá Hospodinovu slovu, neodchází s prázdnou, ale jeho srdce plné nového života hoduje a vychutnává tučná jídla. Nesmíme však od Božího slova čekat, že se zachová jako automat a hned z něho vypadne spolehlivý návod na život. Déšť ani sníh nepřichází na povel, nedá se nijak vynutit. Člověk může pouze trpělivě a pokorně čekat, že přece spadne z nebe a svlaží zemi. Podobně i Boží slovo vykoná vše, co Bůh chtěl, pouze v tom srdci, které se nedomáhá okamžité odpovědi, nevyleká se zdánlivého ticha, ale vytrvale hledá, upřímně volá, trpělivě ladí své myšlenky na vlnovou délku Hospodinových myšlenek a s pokorou čeká...

evangelium:

  1. Zatímco lidé před Ježíšem a po Ježíši přicházeli smýt své hříchy do Jordánu. Ježíš sem sestupuje a bere na sebe to, co na něj v Jordánu čekalo. Přijímá na sebe poslání.
  2. Zde se ukazuje, že Ježíš je Otcovým Synem od počátku své lidské existence. Zde se poprvé ukazují všechny Osoby Trojice pohromadě. Hlavně – touto událostí to všechno začíná, tři roky veřejného působení, které nevyhnutelně směřují ke kříži.
  3. Toto je můj milovaný Syn: toto oslovení nás zavádí do Gn 22 (oběť Abrahamova syna Izáka). I tam je osloven jako milovaný syn = jediný. Abrahamův milovaný syn měl být obětován jako celopal na hoře Moria –> zde je tím celopalem pro Otce Ježíš, nový milovaný, jediný Syn svého Otce.

Tato událost patří jednak k Vánocům – Ježíš, který solidárně vstupuje do zástupu hříšných lidí, aby ve vodách Jordánu přijal to, co tam lidé odložili === (paralela) dělá vlastně to, co udělal tím, že sestoupil z nebe a vzal na sebe lidské tělo. Obě skutečnost stojí vedle sebe: Ježíšovo vtělení a Ježíšovo sestoupení mezi hříšníky do vod Jordánu.

Patří také k mezidobí. Křest dává smysl tomu, co následuje. Zve nás na dvojí pouť, stejně jako ona byla počátkem Ježíšovy pouti: pouť duchovní, ve které se necháme pozvat k tomu, abychom nezapomněli na to, co jsme dostali o Vánocích a stále znovu a znovu se k tomu vraceli a žili z toho. Pouť životní – protože náš křest je podobou Ježíšova křtu. A jako on v něm zcela naplnil Otcovu vůli, i my jsme pozváni tento vzrušující úkol, který je každý den nový denně na sebe brát.

Obě pouti se setkávají. Oba úkoly nakonec vedou jedním směrem. Ježíše poznáme na cestě vykonávání Otcovy vůle a stejně i Otcovu vůli dokážeme splnit jen, když budeme poznávat Ježíše.

Milí bratři a sestry, myslím, že nás v prvním čtení muselo upoutat množství slov jako světlo, svítit, zářit… Celkem 7x. V souvislosti s tím, co slavíme, se nám dnešní den ukazuje, jako den světla. Světlo přišlo na svět a ozářilo ty, kteří měli otevřené oči. Tím světlem je malé betlémské dítě Ježíš, o němž nám celá vánoční doba říká, že je to Bůh sám v lidském těle…

Jak vidíme na příkladu našich mudrců, tak toto světlo je čitelné také pozorným zkoumáním světla přírody. Tito mudrci byli zřejmě dvorními babylónskými astrology, ale jejich touha dostat se v poznání dál – ač toto jejich poznání bylo třebas plné nedokonalostí stejně jako je naše –, je přivedla k opravdovému setkání s Bohem. Byli tak nespokojení s tím, co doposud věděli, že chtěli vědět víc a proto se vydali na cestu a přišli do Jeruzaléma.

I zde se pěstuje věda... Teologové na dvoře krále Heroda recitují dávná proroctví proroka Micheáše o narození Mesiáše, ale na rozdíl od nich se tímto slovem, tímto poznáním nechtějí nechat obtěžovat a proto se na další cestu s nimi nevydali.

Jen tito mudrci šli dál a nepovolili, dokud nedošli k svému cíli. A v něm se setkali s Bohem v podobě malého novorozeněte. Možná je to setkání s ohromným paradoxem: jejich dary vyjadřují, že se přišli poklonit Králi a Bohu, a místo královského purpuru, nákladných komnat se setkávají se stájí: přesto před tímto malým dítětem neváhají a tyto dary mu odevzdají. A toto důvěryplné setkání je proměňuje: odcházejí domů jinou cestou.

Oni betlémští mudrci jsou prvními z dlouhého zástupu těch, kdo budou hledat toto světlo a setkají se s ním, aby ono je uvedlo na cestu lásky a pravdy. Proč jedni toto světlo najdou a druzí ne? Co otevírá oči a srdce člověka? Můžeme odpovědět: přílišná sebejistota. Protože totiž ten, kdo si nárokuje, že všechno poznal, kdo si myslí, že vše již dokonale posoudil, právě to uzamyká srdce a činí necitlivým pro novost Boha. Jen ten, kdo má pokoru, ve které uznává, že se vždy může něco nového dozvědět a kdo má opravdovou odvahu vydat se na cestu hledání, jen ten zůstává mladý a přístupný novosti Boha.

Rozjímejme tento obraz klanících se mudrců i my, abychom zjistili, v jaké pozici se nacházíme, a abychom také s Bohem našli sílu jít k novému setkání s naším světlem narozeným v Betlémě.

Dnešní neděle nám nabízí další látku k úvahám a povzbuzení radosti z toho, že se Boží Syn stal jedním z nás. Mnoho lidí ve světě spolu s námi slavilo Vánoce, ať už jsou věřící či nikoliv. Jenže pohled víry dává hlubší ponor do významu Vánoc. Obchodníci již zahájili povánoční výprodeje, pro ně jsou Vánoce skvělou možností zvýšit svůj obrat a víc ze své povahy v nich nehledají, proto zcela racionálně již pro ně Vánoce skončily. Pro nás však ne.

Dnešní čtení nám nabízejí další duchovní reflexi nad významem Vtělení. Již Starý zákon v knize Sírachovcově (1. čtení) věděl o tom, že za vznikem světa stojí nikoliv náhoda, ale Boží moudrost. Čím více je člověk otevřený jeho kráse, tím jasněji tuto moudrost vnímá. Starozákonní autor prvního čtení dokonce tuto inteligenci personifikuje (zosobňuje) do podoby ženy, které bylo přikázáno usadit se uprostřed izraelského lidu. Izraeli totiž byl svěřen poklad víry v Hospodina a cesta Zákona, která pro toho, kdo jí následuje, znamená bezpečnou průvodkyni na cestě k Bohu. Tato myšlenka je naplněna v Janově prologu, jenž jsme vyslechli v evangeliu. Tento literární a teologicky vybroušený drahokam v sobě jako centrální poklad obsahuje myšlenku: Logos (smysl, tvůrčí moudrost…) si zbudovala svůj stan mezi námi tím, že přijala lidské tělo. Tento Logos křesťané ztotožňují s druhou božskou Osobou, která se zrodila v konkrétním čase jakožto osoba Ježíše Krista.

Boží sestup z nebes mezi nás na nás naléhá, abychom se vydali na „cestu následování“ tohoto božského Logu. Ježíš se stal člověkem a tím učinil hmatatelné své jednání, svá slova, své city, své prožívání vztahů. Ptáme-li se tedy jako křesťané, jak máme žít, odpověď najdeme v pohledu na život, kázání a hodnoty, které nám Ježíš Kristus předává svým životem, tak jak jsme ho schopni najít ve slovech Písma, ale také jako přítomného uprostřed nás, církve, společenství jeho učedníků. Tento fakt – že Ježíš není pouze dávná historická postava, ale je přítomen ve své církvi živý a stále aktuální – to nám připomíná druhé čtení z listu Efezanům. Víra je právě to, co odkrývá tuto Jeho přítomnost jako něco stále živé, aktuální a mocné. C. S. Lewis v jedné své knize poznamenává, že opakem víry není nevěra, ale pověra. Víra je totiž smysluplné spolehnutí se na to, co jsem poznal jako reálné a živé skrze nějakou událost v mém životě. Naopak pověra dává stranou právě ten rozumový prvek poznání. Spoléhá se na něco, čehož smysluplnosti se pouze bezdůvodně věří…

Proto vám nabízím několik slov povzbuzení z tohoto druhého čtení jako takovou duchovní kytici, která nás může povzbuzovat v tyto dny: … aby nám Bůh, Otec Ježíše Krista, daroval moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat … ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví. Ať toto pochopení se o letošních Vánocích opět prohloubí, protože hloubka prožívání života, do níž nás Ježíš zve je nevyčerpatelná.

Vstupujeme do nového roku tím, že slavíme poslední den oktávu Narození Božího Syna a slavíme tedy také zároveň slavnost jeho Matky, Panny Marie.

1. čtení:
Na úsvitu všeho stvoření Bůh žehná lidem a zvířatům. Projevem tohoto Božího požehnání je množení života, plody země a pokoj a soulad v celé přírodě. Bůh svou životodárnou mocí neustále své stvoření doprovází. Neponechává ho svému osudu. A tak je umožněno jeho další trvání. Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a daruje ti pokoj! To je nejstarobylejší formule požehnání, kterou nad lidem vyslovovali SZ kněží. Protože věděli, že kde je Hospodin, tam je také život. Proto kladli Boží jméno na svůj lid, aby tak přijímali život v plnosti. I my si podobným způsobem žehnáme kdykoliv si přejeme dobré věci do nového roku. Napodobujeme tak Boží štědrost.

evangelium:
Tak jako u nás se dává jméno dítěti při křtu, tak u židovských chlapců se tak dělo při obřízce. Dítě je tak začleněno do izraelského společenství. Tento rituál v Ježíšově případě má jiný smysl: je znamením, že toto dítě je Bohem, který se stal jedním z nás. Jméno Ježíš znamená „Hospodin je spása“. Před Ježíšem byli mnozí, kdo toto jméno nesli, víme o Jozuovi (Mojžíšovu nástupci), Ješua Sirach od kterého máme SZ knihu Sirachovec a mnozí další, ale žádný z nich nenaplnil význam svého jména. Proto Marii, jeho matce právem přísluší titul „Bohorodička“ a „Matka Boží“. Ona porodila člověka Ježíše, který je božskou Osobou. A tím se přesouváme ke druhému čtení…

2. čtení:
Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. Tato věta je velice obsažná. Ježíšův příchod k nám přišel v naplánovaný čas, ne náhodně. Je to Syn ze ženy – je jedním z nás. A přišel proto, že nám něco velmi podstatného chybělo – spása. To vše proto, abychom se stali Božími dětmi.

To vám všem přeji – všechny dary přislíbené v těchto čteních a zejména – milost pochopeného a prožívaného Božího dětství!

Stránky