Rok 2016 cyklus C

Čtení ze Skutků apoštolů (7,51-8,1) podává rozsudek velerady proti Štěpánovi a jeho ukamenování. Jeho svědectví je takové, že jeho žalobci »nemohli obstát před jeho moudrosti a Duchem, který z něho mluvil. Stejně jako Ježíš musí Štěpán čelit falešným svědkům a rozjitřenému lidu, který jej odsuzuje. Štěpán jim připomíná, kolik proroků bylo zabito, protože byli věrni Božímu Slovu, a když vyzná, že má vidění Ježíše, pronásledovatelé se pohoršují, zacpávají si uši, aby ho neslyšeli a vlečou ho za město, aby jej ukamenovali.

Boží Slovo je určitým srdcím vždycky nemilé. Boží Slovo je protivné člověku, který má srdce zatvrzelé, protože Boží Slovo vybízí. Vybízí k vykročení vpřed, hledat a sytit se chlebem, o kterém mluvil Ježíš. V dějinách bylo mnoho mučedníků zabito kvůli věrnosti Božímu Slovu, Pravdě Boží.

Štěpánovo mučednictví je podobné tomu Ježíšovu. Umírá s křesťansky velkodušným odpuštěním a modlitbou na rtech za nepřátele. Ti kdo pronásledovali proroky a stejně tak Štěpána věřili, že tak uctívají Boha, věřili, že jsou tak věrní Božímu učení.

I dnes je mnoho mučedníků. Jsou lidé zabíjení pro věrnost svému svědomí, věrnost Božímu slovu. Ale stejně se stávají lidé mučedníky, když jsou věrní svému svědomí, když jsou důslední v životě podle přijaté pravdy, když je druzí za to odsuzují, pronásledují je či se jim posmívají. Mučedník = svědek. Být svědkem pravdy, Ježíše bez ohledu na vlastní pohodlí.

Četl jsem příběh o jedné dívce, jejíž snoubenec byl voják. Ke svým narozeninám od něj dostala balíček neobvyklého tvaru – byla to koule, a byl velmi těžký. Když ho nedočkavě rozbalila, našla v něm – dělovou kouli. Zklamalo jí to a rozzlobilo, a tak hodila tu černou bronzovou věc na zem. Jenže pád na zem porušil vrchní obal a objevila se o něco menší koule, celá stříbrná. Dívka ji rychle zvedla, prohlížela si ji ze všech stran a lehce tlačila na její povrch. Stříbrná vrstva na jednom místě povolila a objevilo se pouzdro zlaté… Toto pouzdro už šlo otevřít velmi lehce. Uvnitř zářil na jemném černém aksamitu nádherný prsten vykládaný lesklými brilianty, které tvořily korunu nad dvěma slovy: MILUJI TĚ.

Mnoho lidí když vezme do rukou Bibli, tak zjistí, že je pro ně těžká, že jí nerozumí a tak ji raději odloží. To není nic pro mě. Ale ten, kdo si dá práci a trpělivě denně s modlitbou odstraňuje obal toho lidského a časově podmíněného v ní, ten v ní nalezne jedno poselství: BŮH TĚ MILUJE.

Bible není jediný způsob, jak tuto Boží lásku k člověku objevit, ale je nám nejvíce po ruce. Samozřejmě totéž poselství je skryté i ve slavnosti dnešního dne. Tak jsme to také dnes četli: Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Když někdo zakusí bezpodmínečné přijetí a lásku, promění ho to. Tak i křesťané jsou lidé, kteří uvěřili v to, že jejich život není produktem náhody, nýbrž že jejich život někdo chtěl a neustále chce, kdo je doprovází a dává se jim poznat jako ten, kdo je bezpodmínečně a stále miluje. A tato láska má moc nás přetvářet v lidi, kteří postupně budou schopni tuto lásku dávat zakoušet i jiným, aby tento svět byl tím pádem stále více domovem pro všechny. 

Jedna americká dívka napsala báseň a nazvala ji: „Věci, které jsi neudělal“:

Pamatuješ se na den, kdy jsem si vypůjčila tvé nové auto a rozbila ho? Myslela jsem si, že mě zabiješ, ale tys to neudělal.

A pamatuješ, jak jsem tě táhla na pláž, a ty jsi říkal, že bude pršet? A pršelo. Myslela jsem si, že mi budeš vyčítat: „Vždyť jsem ti to říkal!“, ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jak jsem se vyzývavě bavila s jinými kluky, abys žárlil? A tys žárlil. Myslela jsem si, že mě necháš, ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jak jsem jednou vyklopila dort s jahodami na kobereček tvého auta? Myslela jsem, že mi jednu vrazíš, ale tys to neudělal.

A pamatuješ, jak jsem ti zapomněla říct, že na slavnost máme přijít ve večerních šatech, a tys přišel v džínách? Myslela jsem si, že mě opustíš, ale tys to neudělal.

Ano, je to tolik věcí, které jsi neudělal. Naopak, měl jsi se mnou trpělivost, měl jsi mě rád, chránil jsi mě.

Je tolik věcí, za které jsem tě chtěla prosit o odpuštění, kdyby ses vrátil z Vietnamu. Ale ty ses nevrátil…             ———————————

Drazí, tento příběh je ukázkou nádherné velkorysosti, kterou člověku umožňuje opravdová láska. A když čteme Bibli, tak je to od začátku do konce příběh o velké lásce. Bůh dává člověku existenci, život, rozum… Člověk však se vůči této velké lásce obrátil zády. Poté, co se mu vedlo zle, protože se odvrátil od zdroje svého života, začíná vyčítat Bohu, že se o něj nestará, že je zlý, protože dopouští mezi lidmi závist, zlobu a války. Oslabený člověk podléhá nemocem a umírá a člověk z toho vyvozuje, že kdyby Bůh byl, tak by toto nemohl dopustit.

Co na to Bůh? Nehádá se, nevyčítá, člověka neodsuzuje. I když by mohl. Ale on chce člověka získat zpět láskou. Chce si ho podmanit. Proto v nenápadné podobě dítěte se před dvěma tisíci lety rodí v Betlémě, dospívá v muže, a protože každému říkal pravdu do očí, umírá na kříži. A to přestože má na to, aby všechny své protivníky vyřídil. Ale on vstává z mrtvých a ukazuje se těm, kteří se nechali oslovit jeho láskou. A slibuje jim, že s nimi zůstane navždy, i když skrytý, ale stále stejný. A toto je příběh, který dnes začíná narozením a který budeme rozvíjet celý rok a stále se budeme vracet. Děkujeme ti, Ježíši, že jsi s námi i teď. 

Havran byl závistivý pták. Záviděl července, stehlíkovi i holubici, protože byli mnohem krásnější než on. Vrabci a slavíkovi pak záviděl jejich zpěv. A tak létal potemnělým nebem jako stín a smutně krákal. Když tu pocítil, že není sám. Nebe se kolem něj rozechvělo a uslyšel nádherný zpěv. Nikdy by nevěřil, že ti podivní tvorové dokáží tak krásně zpívat. Znovu ho někde uvnitř píchla závist. Co je to za ty tajemné ptáky se zlatým hlasem?

Nakonec však havran překonal svou závist a zvědavost zvítězila. Rozletěl se ve směru zpívajících andělů a slyšel, jak zpívají: „máme dobrou zprávu! Dnes se v Betlémě narodil Boží Syn! A ty, havrane, máš tuto zprávu vyřídit všem ostatním ptákům.“ Havran vzdoroval: „proč zrovna já, vždyť mám tak ošklivý hlas!“ „Vybrán jsi byl ty“, zpívali dál andělé. A bez vysvětlení zmizeli v noci.

Vrhl se tedy z nebe směrem ke korunám stromů a začal svým řezavým hlasem volat: „Narodil se Spasitel! Narodil se v Betlémě!“ Všichni ptáčci ho slyšeli a havran se divil, že se mu nikdo neposmívá. „Tak to musíme také letět se podívat“, říkali.

Nakonec se po všech ostatních rozletěl do Betléma i havran. Viděl malého Ježíška, ale seděl v koutě jen na starém rozežraném trámě. V té chvíli slyšel šum andělských křídel a hlas: „Copak nevidíš, že největší zásluhy máš právě ty? Kdybys dnes v noci neprobudil všechny ptáky, nikdo by nepřiletěl!“

Potom anděl zmizel a s ním i všechna havranova závist. Beze strachu se snesl dolů k děťátku a připojil se k ostatním ptákům.

Dneska jsme slyšeli v prvním čtení, jak Bůh navštíví svůj lid a sdělí mu, že má v něm zalíbení, že se z něj raduje. Dnes se tato předpověď vyplnila tím, že se stal Bůh člověkem – Ježíšem, který pak svým životem lidem ukáže, jak se nemusíme před Bohem bát, že je s námi a chce, abychom žili s ním. Žít s ním můžeme teď hned. Můžeme se k němu modlit, chválit ho a děkovat mu za všechno dobré, co dostáváme.

Bratři a sestry, první čtení nás zavádí do 8. století před Kr., doba před více než 2700 lety. Král Achaz je v ohrožení, protože na něj táhnou vojska izraelského Pekacha a aramejského Resina, kterým jde o to, aby Jeruzalém dobyli, Achaze sesadili, a dosadili si sobě povolného krále, který bude spolu s nimi vzdorovat velké a vojensky mnohem silnější asyrské říši. Dějiny nám pak říkají, jak tato koalice dopadla, že byli rozdrceni. Ale z duchovního hlediska je zde veliký impuls: Achaz ví, že těžko těmto vojskům odolá. Bojí se o svůj život. A zde přichází na scénu veliká Boží nabídka skrze proroka Izaiáše – kněze jeruzalémského chrámu – který ho ujišťuje, že válka dopadne sama bez jeho intervence překvapivým vítězstvím. Izaiáš mu nabízí znamení, že se tak stane – hle panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emmanuel, to je Bůh s námi.

Taková předpověď, myslím si, Achaze moc neuklidnila. Spolu s ní totiž vyvstává hodně otázek: kdo je onou pannou? Kdo má být tím synem, který bude ztělesňovat Boží blízkost? Na každý pád je jisté jedno: neprovdaná žena, která se naprosto nečekaně stává matkou, jasně znamená, že nejde o přirozený běh událostí: sám Bůh je zde tím, kdo koná. I když ve SZ se nepodařilo zcela vysvětlit smysl Iz proroctví, tak my křesťané v něm jasně poznáváme, že jde o narození Ježíše – toho Boha s námi, který ztělesňuje Boží přítomnost uprostřed nás.

Často nás napadá otázka: Zasahuje Bůh do našich životů? Jak to poznáme? Věříme jako křesťané, že zcela jistě. Bible nám k tomu dává mnoho důvodů (viz. dnešní evangelium). Tak Pavel přeje Římanům milost a pokoj od Boha Otce. Bůh zcela jistě je tím, díky komu jsme, díky komu žijeme. Kdo nás obdarovává každým okamžikem svou přítomností. Jen si musíme být vědomi jedné věci: Bůh je v nejhlubší hlubině našeho srdce, tam jej potkáváme jako hlas našeho svědomí. Nežijeme náhodou příliš na povrchu, než aby k nám tento tichý hlas vůbec mohl zaznít?

Milí bratři a sestry, Jan Křtitel je velmi výraznou postavou adventních čtení. Dnes dokonce Ježíš v Božím slovu ho chválí, že on je největší mezi těmi, kdo se narodili ze ženy a že je největší ze všech proroků. Ano, tím, že viděl naplnění svých proroctví, Ježíše Krista, je skutečně větší než jakýkoliv prorok před ním. A myslím si, že když dnes posílá své učedníky s dotazem, zdali se nespletl v pochopení toho, koho ohlašoval, nemůžeme v tom vidět jeho malou víru, ale naopak to byl člověk, který hledal a nebál se opravit své představy o Mesiáši, kterého lidem ohlašoval.

Co nás na něm asi může upoutat je to, že to byla postava určitě velmi charismatická. Žil velmi přísným životem, na skutečné poušti, kde musel bojovat o své živobytí a upřímně hledal Boha. Proto u něj lidé neviděli rozpor mezi tím, co káže a tím, co žije a chodili k němu si poslechnout, co jim říká, protože kázal nejen slovy, ale především svým životem.

Jan Křtitel ke své velikosti musel dorůst. Takovým, jakým byl, se nenarodil. Podobně i my se nestaneme opravdovými křesťany instantně. Jde o trpělivý zápas, především se sebou samými. V druhém čtení nám sv. Jakub radí, abychom všechno trpělivě vydrželi až do té doby, než přijde Pán a dává příklad zemědělce. Do nás bylo také zaseto Boží slovo a jde o to, abychom poctivým žitím každodenních úkolů dávali šanci tomu, aby to, co Bůh do nás vložil, se projevilo. V obvyklých situacích se učit vnášet Boží slovo do života. Aby z našich životů vznikl krásný umělecký obraz….

 

Dnešní proroctví, které proslovil Izaiáš před více než 2,5 tis. lety na nás možná působí jako pohádka, ale přece vkládáme víru do toho, že si tento člověk nevymýšlel, ale že mluvil z Božího vnuknutí. A protože zároveň víme, že tuto obnovu všeho tvorstva začal Bůh již prvním příchodem svého Syna na svět, tak můžeme vidět tento text jako obraz našeho nitra: když je člověk oddělený od Boha (ve stavu hříchu, ve stavu zatvrzelosti či odmítání Boha), pak se jeho nitro podobá poušti, protože mu chybí zdroj života, jakoby vláha, která dává růst. Naopak, obraz rozkvetlé krajiny, je obrazem duše, která je s Bohem úzce spojená, protože Bůh ji vnitřně kultivuje, zalévá a rozmnožuje její život.

Takto i my sami můžeme ovlivnit stav našeho srdce tím, že pro Boží déšť připravujeme své srdce tím, že ho vystavujeme pravidelnému Božímu působení ve svátosti smíření. Mnozí z nás chodí ke zpovědi pravidelně a rádi by vnesli do jejího prožívání trochu více života než jen zvyk. Myslím si, že velmi dobrou přípravou je denní zpytování svědomí (chvíle ticha, ohlédnutí za uplynulým dnem, poděkování za vykonané a obdržené dobro, ale také odprošení za hříšné skutky, či častěji za selhání v odpovědích na Boží výzvy). Tím i v pravidelné zpovědi budeme mít také přesnější poznání sebe a budeme Bohu otvírat problémy, které aktuálně řešíme.

Sv. Pavel nás vybízí k trpělivosti po vzoru rolníka. Myslím, že jeho přirovnání nám musí být blízké. Podobně jako pěstování plodin vyžaduje trpělivé orání, setí, zálivku a hlavně hodně čekání a spoléhání na příznivé počasí, tak i v případě duchovního zrání potřebujeme hodně trpělivé práce modlitby, četby, zpytování, pokání a dalších úkonů podložených velkou věrností a trpělivostí…

Milí bratři a sestry, dnes jsme zvyklí věci posuzovat podle jejich užitečnosti: k čemu mi to bude? Když nás osloví nabídka, zvažujeme, jestli se mi vyplatí za ní jít a využít ji… Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse…, slyšeli jsme v prvním čtení. Pak příslib až neskutečné obnovy řádu celého světa, kdy zmizí dokonce i z živočišné říše projevy nepřátelství, bolest a smrt. Víme sice, že výhonek už vyrazil – Ježíš Kristus – ale přece nám vyplnění takového příslibu připadá nesmírně vzdálené až nemožné.

Jenže nesmíme při svém uvažování zapomenout na jednu důležitou věc: že onen budoucí pokoj, harmonie a dobrá budoucnost nejsou plodem lidských opatření, rozhodnutí, natož jen přání. Vycházejí z něčeho velmi podstatného, že totiž poznání Hospodina naplní zemi. Izaiáš nemluví o vývoji, ke kterému svět směřuje, ale o předělu, který Bůh způsobí.

Poznání Hospodina je to, co má naplnit zemi, a myslím si, že je k tomu pozván každý z nás. Proto nám sv. Pavel píše v druhém čtení, že všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Vím, že se stále opakuji, ale berme do rukou Bibli a čerpejme ze síly Božího slova. A jestliže to děláme, neustávejme v tom a třeba to dělejme ještě věrněji. Ježíš, kterého ohlašuje Jan Křtitel, přichází, aby křtil Duchem Svatým a ohněm. Ať i v nás má Duch více prostoru v našem rozhodování – ptejme se v modlitbě a prosme ho, aby k nám mluvil a dal nám poznat, jak máme jít dál.

Milí bratři a sestry, období adventu má dvojí smysl: je připomínkou Ježíšova prvního příchodu k lidem – kdy se narodil jako dítě Ježíš v Betlémě – a zároveň vedeni tímto vzpomínáním vyhlížíme jeho příchod druhý. Není to čekání ve strachu, ale těšení se. Vždyť o něm říkáme, že nás přišel zachránit z lásky.

Dnešní den nám čtení kladou otázku. Čekáme vůbec? Izaiáš slibuje, že určitě nastane jednou doba, kdy všechny národy na světě poznají Hospodina, protože Hospodin vyvýší svůj lid, a že to bude doba obrácení a usmíření, kdy přestanou spory a války. Evangelium říká, že můžeme být Ježíšovým příchodem zastiženi nepřipravení: když se necháme pohltit všedním životem, jeho starostmi a povinnostmi a najednou přijde konec… Totéž říká sv. Pavel ve 2. čtení.

Bděte, to je výzva dnešní neděle. Tak co? Spíme? Ježíš může přijít každou dobu, může přijít i zítra, jsme připraveni? Zkuste si představit, že teď přichází smrt: byla by to pro mě chvíle radostného setkání s Pánem nebo chvíle bolestného vytržení hluboko zakořeněného stromu?

Co to znamená bdít? Myslím si, že je to: každý den prožít zaměřený na věčnost. Žít tak, abych až večer uléhám, se nemusel stydět před Bohem a sám před sebou, co jsem dnes myslel, mluvil a dělal. Že ho teď můžu odevzdat do Božích rukou. Samozřejmě, vždycky tam budou skvrny a nedokonalost, jinak to nepůjde, ale můžu říct: jsem neužitečný služebník. Málo jsem na tebe myslel, příště chci myslet líp, málo jsem s tebou a o tobě mluvil, chci to zlepšit, mé jednání nebylo dokonalé, chci to zlepšit. Daruj mi k tomu sílu. Amen.

Dnešní slavnost vzniká na popud papeže Pia XI. v roce 1925 u příležitosti 1600 výročí konání Nicejského koncilu v roce 325, který řešil otázku Ježíšovy osoby – co znamená, když o něm vyznáváme, že je božskou Osobou, ale přitom plně člověkem. Papež mohl napsat nějaký dokument, který by četli jen odborníci, ale podle jeho slov zavedení svátku má výhodu v tom, že 1. oslovuje všechny věřící, 2. ne jen jednou přečtením dokumentu, ale každoročně a 3. zasahují nejen ducha, ale hlavně srdce.

V Davidovi (1. čtení) se spojuje dvojí vyvolení: jednak vyvolení ze strany Boží, tím že byl na krále pomazán z prorockého pověření, ale také se prokázal jako schopný král před očima svého lidu, který k němu přichází a žádá ho, aby kraloval i nad nimi. David je zde viděn jako vzor ideálního krále, který se umí starat o svůj lid, nicméně víme z jiných míst Písma, že své pověsti zůstal do jisté míry dlužen. Jeho ideál tedy odkazoval na jiného krále, který ho naplní.

Evangelium jasně ukazuje, že Ježíš zůstává králem i ve svém ponížení a v posměchu a dokonce na kříži má královskou moc uvádět lidi do ráje. Druhý zločinec, který přiznává svou vinu, je tím pádem také schopen prosit o spásu a Ježíš mu jí přislibuje.

Ježíš Kristus je král veškerenstva (tak zní doslovný překlad z latiny dnešního svátku). Hymnus z listu Koloským je toho svědectvím. První část oslavuje Ježíše jako Pána celého stvoření, když o něm tvrdí, že je: obraz neviditelného Boha, také všechno bylo stvořeno v něm a také skrze něho, dále v něm všechno může trvat ve své existenci a konečně všechny vesmírné mocnosti jsou mu podřízeny. V druhé části je vyznán jako Pán díla vykoupení tím, že je: hlavou církve, je hlavou nového lidstva a to proto, že má nad námi plnou moc jako původce života a síly. On je ten, který obnoví harmonii v celém stvoření a smíří všechno s Bohem.

Ježíš je tedy král, ale ne jako vládcové tohoto světa. On je totiž mírou a ztělesněním veškerého vládnutí, každý vládce je skutečným vládcem natolik, nakolik se Ježíšovi ve způsobu vládnutí podobá. Protože jeho moc není mocí tohoto světa; je to božská moc darovat život věčný, osvobodit od zla, porazit vládu smrti. Je to moc lásky, která dovede vytěžit dobro i ze zla, dojmout zatvrzelé srdce, přinést pokoj do těch nejzavilejších konfliktů, rozžehnout naději v nejneproniknutelnější temnotě. Takové království milosti se nikdy nevnucuje a vždy respektuje naši svobodu.

1. čtení:

Makabejské knihy pojednávají o hrdinném boji Židů proti seleukovským okupantům za svou svobodu. Autor je píše pro Židy, kteří jsou v diaspoře, aby v nich vzbudil solidaritu s bratry v Jeruzalémě. Kniha obsahuje ve SZ první jasnou zmínku o zmrtvýchvstání. Bratři, kteří jsou mučeni pro víru jasně vědí o odplatě (spravedlivý raději zemře, než aby zhřešil. Bůh se k nim přizná, pomstí je, dá jim nové tělo a vzkřísí.).

 

Evangelium:

Konflikt spočívá v odlišném pojetí života vzkříšených. Ježíšovi odpůrci pojímají tento život jakožto vylepšené pokračování života tady na tomto světě. Ježíš to odmítá a tvrdí, že způsob života po vzkříšení bude naprosto odlišný. Zatímco manželství patří do skutečnosti tohoto světa, ve světě budoucím nebude třeba. Jednak láska vzkříšených se nebude omezovat na jednoho z mnoha a pro trvání života (nebo v tomto případě rodu) nebude nutné rození nových dětí.

Druhý argument se opírá o to, že Bůh uzavírá s Abrahámem, Izákem a Jákobem smlouvu. Končí Boží věrnost a jeho smlouva smrtí člověka? V žádném případě. Smrt nemůže být silnější než Bůh, naopak Boží věrnost přemáhá i smrt. Tak Bůh neopouští ani ty, kteří zemřeli, které si on vyvolil a zamiloval. Všichni totiž žijí pro něho … tato formulace se objevuje v apokryfní knize 4Mak, kde se tvrdí, že mučedníci nejsou mrtví, ale žijí pro Boha podobně jako Abrahám, Izák a Jákob. Tedy: všichni ti, kteří žili na této zemi pro Boha (jako patriarchové), přijmou dar vzkříšení. Jde zde o Boha, jeho věrnost a všemohoucnost.

 

Možná jste slyšeli ten vtip o dvou přátelích, kteří chtěli vědět, jestli se v nebi hraje fotbal. Domluvili se, že ten, kdo první zemře, to zjistí a dá tomu druhému vědět. Pepa zemřel první a za pár dní po své smrti se objevil Frantovi ve snu. Franta se ho ptá: „Co jsi zjistil? Hrají v nebi fotbal?“ Pepa mu odpovídá: „Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Dobrá zpráva je: ano, v nebi hrají fotbal. Špatná zpráva je: zítra večer nastupuješ do branky.“

Stránky