Rok 2016 cyklus C

1. čtení: Je závěr knihy Iz. Jde o velmi pozdní mesiášský text, který lze datovat do doby apokalyptiky, tzn. asi do 3. stol. př. Kr. Rámcový kontext je Hospodinův soud vykonávaný nade všemi národy. Příchod Mesiáše bude znamenat překonání výlučnosti v pravé bohoslužbě a kněžství. Je zde uveden seznam národů, který je téměř stejný jako ten, který je uveden v Gn 10, kde se mluví o stavbě babylonské věže, která znamenala počátek rozdělení lidstva. Příchod Mesiáše bude naopak počátkem jeho sjednocování.

Dnešní Boží slovo nám dává příležitost zastavit se u jedné důležité otázky a tou je: náboženská svoboda. První čtení z Jeremiáše nás zavádí do Judska někdy po roku 597, kdy Jeruzalém je ovládnut Babylóňany a vládne jimi dosazený slabý král Sidkijáš. Mnozí Judejci se s vazalským postavením nesmířili a podněcovali lid i krále k aktivnímu odporu proti Babylónu, což se nakonec stalo.

Bratři a sestry, minulou neděli nám Boží slovo připomenulo, že svět, ve kterém žijeme je vratký a pomíjivý: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí (Kaz 1,2), tvrdí Kazatel. Dnes se u vztahu k tomuto světu ještě zdržíme. To, co dnešní čtení spojuje, bych viděl v této větě: Budoucí úděl člověka bude záviset zejména na tom, o co v životě usiloval, co bylo při všem jeho konání jeho cílem. Jinak řečeno: pro co ve skutečnosti žil. Spravedlivý a nespravedlivý může totiž – navenek viděno – vykonávat stejné činnosti.

Minulý týden končilo evangelium poučením, že jen jediné je potřeba. Tím jediným je naslouchání Bohu, co On nám říká. Dnešní texty nás přivádějí k tématu našeho mluvení s Bohem, to znamená modlitby. Modlitba, když otevřeme stránky Katechismu, je setkání Boží touhy po člověku a lidské touhy po Bohu. Bůh touží po tom, abychom po něm toužili, říká sv. Augustin. Modlitba je tedy setkání s Bohem.

Bratři a sestry, dnešní evangelium navazuje na minulý týden. Minule jsme četli vyprávění O milosrdném Samaritánovi, kterého Ježíš klade jako vzor toho, co znamená být bližním. Je to být nablízku tomu, kdo je v nějaké nouzi a snažit se jeho utrpení zmírnit či odstranit. Dnes Ježíš přichází do domu Marie a Marty a přijímá pohostinství. Podobně jako v prvním čtení Abrahám prokáže milosrdenství příchozím poutníkům a – jak podotýká list Židům – v nich přijal samotného Hospodina.

A kdo je můj bližní? Tato otázka odstartovala Ježíšovo podobenství O milosrdném Samaritánovi. Příběh mohl vycházet dost dobře ze skutečné události, protože cesta z Jeruzaléma do Jericha byla velmi strmá a opuštěná plná roklí a v té době byla opravdovým rájem lupičů a zlodějů.

1. čtení: Jsme v době hodně po exilu. Nyní je čas k radosti, ale mezi lidem vládne smutek. Na tomto místě je však smutek nahlížen jako nedostatek důvěry v Boží plány. Obnova města je důvodem pro radost. V. 12: hle, přivalím na něj pokoj, jako řeku… pokoj znamená mnohem víc než jen nepřítomnost konfliktů, jeho naplnění zahrnuje zdraví a prosperitu. Jako řeku = stálé plynutí. Srdce a kosti = míří k skutečnému centru jejich bytí.

Eliáš v prvním čtení dostává za úkol ustanovit za sebe nástupce. Má to důležité místo v jeho životě. Odehrává se to po setkání s Hospodinem na hoře Chorebu. Zde Eliáš jakoby znovu získává nové povolání, které však je více charakterizováno ztrátou sebe sama. Osobu si vybral sám Hospodin, je jím Elizeus, Šáfatův syn. A toto pověření úřadem proroka se děje investiturou, z latinského vestitio = oblečení. Elizeus povolání přijímá, loučí se s rodinou. A hned za sebou spálí mosty, dobytčata uvařil a jejich maso rozdal.

  1. 1. čtení: Budou hledět na toho, kterého probodli…: Zach. popisuje duch. obrodu národa. Ta bude umožněna vylitím ducha, který daruje lidu lítost. Čas spásy je tedy závislý na záhadné smrti někoho… (jiný možný překlad je: Budou hledět na mě, kterého probodli).

Stránky