Rok 2016 cyklus C

11. neděle v mezidobí – C/2016

Podobenství o dvou dlužnících není ani tak podobenství o tom, kolik kdo Bohu dlužíme. Protože všichni dlužíme takovou částku, kterou nelze splatit. Ale jde o to, kolik si myslíme, či kolik uznáváme, že dlužíme. A ta žena byla ve velikém průšvihu, protože ona o sobě věděla, že dluží opravdu mnoho. Žena uznala, že dluží mnoho, uznala to tím, že Ježíšovi dala všechno – proto nyní prokazuje tolik lásky, protože věděla, že u Něho jí bude odpuštěno. Šimon se domníval, že nedluží skoro nic, proto Ježíšovi nenabídl ani základní hostitelské projevy pozornosti. 

Hřích: v hebrejštině chet – sejití z cesty (David), minutí se cílem. Řečtina hamartia – mýlka, poklesek, blud. To znamená skoro to samé, protože člověk jde špatně a třeba o tom neví. Latina peccatum – původně vadná oběť. Něco, co nelze spravit, co je nenapravitelně zničeno. Ježíš dělá to, že nám naše peccata převádí na dluhy, na něco, co lze splácet.

Poznámky k evangeliu:

Ježíš je pozván do domu farizeje –je tedy velmi dobře známý učitel. Žena přišla, asi z ulice – nebylo to až tak tehdy neobvyklé. Navíc se snažila nevzbuzovat pozornost. Hříšnice je eufemismus pro „prostitutka“ či „kurtizána“. To, že žena měla přístup k Ježíšovi a jak se k němu chovala – učenci vesměs předpokládají, že to nebylo první setkání s Ježíšem. Jinak by asi nedávala ani smysl Ježíšova poznámka, že jí muselo být odpuštěno mnoho hříchů, když mi nyní projevuje tolik lásky… Toto však Šimon neví. Žena přišla Ježíše pomazat na hlavu = královské pomazání, ale nechtěla rušit hostinu, proto setrvala u nohou. Její pláč a smáčení nohou už jsme nakloněni vykládat pod dojmem dalšího J. výkladu jako náhradu Šimonovy nepohostinnosti. Ale zdá se, že přišla Ježíše pomazat, jeho blízkost však v ní vyvolala slzy, které jakoby nepatřičně stekly na Jeho chodidla a poněvadž neměla co k utření, nezdráhala použít své vlasy, zřejmě volně splývající z její hlavy. Šimon si své myšlenky nechává pro sebe, ale brzy zjistí, že Ježíš zná nejen je, ale i úmysl ženy. Navíc, Ježíšova znalost jeho myšlenek, přesně plní to, co Šimon od Ježíše očekával, ale nevšiml si toho. Šimon si představoval, že Ježíš bude od hříšnice udržovat patřičný odstup, tak jak to dělal on. (skončil jsem v. 40). Ale právě tohoto opak přišel Ježíš ve skutečnosti dělat. Ježíšovo podobenství je zakončeno výzvou: „ty tedy nepoznáváš v chování této ženy, že jí bylo mnoho odpuštěno?“ Pak Ježíš srovnává tyto dva hostitele: Šimon nebyl neomalený, všechno udělal správně, ale pouze správně. Ježíš oceňuje v ženině chování to, co jde nad rámec pouhé slušnosti – postoj lásky a vděčnosti. Šimon se hluboce mýlil v tom, že na ženu hleděl jen přes okno její minulosti. Ženino hluboce milující jednání je svědectvím její vděčnosti za velké odpuštění. Ona, ale ne on, byla připravena rozpoznat a přijmout mocný zásah Boha, který se v tu chvíli odehrává. Bůh navštívil svůj lid (Lk 1,68: evangelium minulého týdne). Žena přišla na základě zkušenosti Božího odpuštění. Nyní v setkání s Ježíšem hloubka tohoto odpuštění je nyní schopna ji obohatit novým způsobem: to, co se věřícím slibuje na konci časů – plnost odpuštění – zakouší nyní ona velice konkrétně v plném přijetí u Ježíše a jeho slova ji ujišťují, že je plně osvobozena ze své minulosti.

Poslední část v. 47 pokládá otázku: komu se málo odpouští, málo miluje. Na koho se vztahují tato slova? Odpověď není jednoduchá. Těžko je vztahovat na Šimona. Ale právě v myšlení takových Šimonů jsou možná některé hříchy tak malé, že jsou mimo dosah Boží milosti. Ale právě naše vyprávění jde ve smyslu slov z listu Římanům: Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala Boží milost (5,20). 

1. čtení – vzkříšení mrtvého dítěte vdovy Eliášem:

Vyprávění má zajímavou strukturu: nemoc se odehraje na místě pohostinství – nemoc obere chlapce o dech života – jeho matka špatně interpretuje to, co se stalo – Eliáš se konfrontuje s výzvou – jeho jednání (symbolický akt a modlitba) – vyslyšení modlitby a vrácení matce – matčino vyznání Eliáše jako muže Božího.

Matčina obžaloba má charakter démonický – on jako muž Boží jí přináší neštěstí. I když připouští, že je hříšnice, že smrt chlapce je vlastně trestem za to, co je jejím proviněním.
Eliáš na to reaguje – vystavuje chlapce Boží pozornosti v úpěnlivé modlitbě. Eliáš v modlitbě přijímá za fakt, že jeho příchod je důvodem chlapcovy nemoci! Ale

Hospodinovo vyslyšení modlitby se ukazuje jakožto popření matčiny představy, že její dítě je potrestáno za její hříchy. Eliáš s vdovou nepolemizuje o její představě Hospodina. Jedná. A pak jí ukazuje oživlého chlapce nejen jako svědectví Hospodinova mocného činu, ale také proto, aby si uvědomila, jak velice se mýlí, když Hospodinu připisuje zlé záměry.

Toto slovo Písma varuje: zlo může číhat na svatých místech (a osobách), ale jedině skutky lásky a skutky integrity (prorok zde opravdu ztělesňuje to, co hlásá) mohou odhalit jejich úskok.

Evangelium.

Předchází uzdravení setníkova služebníka a následuje dotaz Jana Křtitele, zdali Ježíš je tím, kdo má přijít a kterého on ohlašoval... V odpověď Ježíš poukazuje na tato znamení.

V těchto znameních se má rozpoznat, že: veliký prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil svůj lid.

Někteří vykladači upozorňují na podobnost toho, co Ježíš učinil s Apollóniem z Tyany.[1] Ale není nezbytné zde vidět závislost těchto dvou vyprávění. Účinek vzkříšení je zde ve dvou okruzích: 1) ti, kdo byli přítomni (úžas a vyznání Boha) a 2) rozšíření té zvěsti po celém okolí.

Ačkoliv je zde možné tématem spatřovat podobnost s tím, co učinil Eliáš, je zde zároveň velká nepodobnost: zde se prezentuje Bůh jako přítomný uprostřed svého lidu, Ježíš je to, kdo koná mocný čin… V Lk evangeliu se od nynějška častěji označuje Ježíš jako Pán. – vyznání církve.

Ježíš se dotýká nosítek (már) – aby se zastavili, Ježíš ignoruje nečistotu, a poroučí s autoritou: já ti říkám…

Chlapec se posadil (řecké slovo jen zde a při vzkříšení Tabity Sk 9,40) a začal mluvit = důkaz vzkříšení.

Zástup reaguje strachem = přirozenou reakcí člověka na Boží přítomnost, ale zároveň i Boha oslavili. Ježíš je vyznán jako prorok (// Eliáš, Mojžíš Dt 18,15 ??). Zároveň zmínka o navštívení Bohem – naplnění toho, co je řečeno v Zachariášově chvalozpěvu ze začátku evangelia, ale také naplnění toho, co podle proroctví Malachiášova 3,1 oznamoval Jan Křitel, že Bůh opravdu přijde a navštíví svůj lid. Tento skutek ukázal, že tato návštěva se stala v Ježíšově osobě. Ježíšova známost se rozšířila nejen do Judska – což je důležité jako svědectví o víře židů, ale i celé Palestiny, což Lk připravuje půdu pro pozdější vyprávění o hlásání evangelia mimo Palestinu.

Boží příchod k lidu je ohlášen Janem Křtitelem a Ježíš toto hlásání naplňuje. Jsme v Naimu – 40 km jižně od Kafarnaa. Prozřetelnostní setkání. Ježíš má soucit (vdova a jediný syn). Adresátem mocného činu je to mrtvé dítě, nikoliv matka. Ježíšovo „neplač“ je pak umožněno tím, co vykonal pro jejího syna.

2. čtení Gal 1,11-19

Pavel zde má potřebu ujistit své adresáty, že to, co jim zvěstoval, v žádném případě není lidského původu. I když Pavel tvrdí, že evangelium nepřijal od člověka, přece je jasné, že křesťanské poselství přijal prostřednictvím zvěstování křesťanů. Avšak Pavel dostal od Pána zvláštní dar k práci mezi nežidy. Dostalo se mu tedy hlubšího pochopení evangelní zvěsti ve světle SZ jakožto radostné zprávy i pro pohanské národy. „Moje evangelium“, jak ho sám nazývá, spočívá v tom, že pohané nejsou zavázáni k dodržování rituálních předpisů, aby se mohli stát křesťany.




[1] Apollónios z Tyany (asi 4–96 po Kr.) byl původem řecký učenec a filozof pocházející z Malé Asie z města Tyany (dnes Kemerhisar v Kappadokii v Turecku). Informace o jeho životě pocházejí z jeho životopisu sepsaného římským spisovatelem Flaviem Filostratem. Byl přívržencem novopythagoreismu. Cestoval po celém tehdy známém světě, navštívil Mezopotámii, Indii, Egypt, Etiopii, Hispánii; často pobýval v Řecku, Římě i maloasijské Iónii. Byl vegetariánem, odsuzoval tehdy běžné zvířecí oběti, propagoval skromný a přirozený život. V souladu se svou filozofií hlásal nauku o putování duší (reinkarnaci). Během svého života měl vykonat množství zázraků, které ho proslavily a za něž získal přízvisko "božský". Jeho život i jinak vytváří zajímavou paralelu s jeho současníkem Ježíšem Kristem. Mezi zaznamenané zázraky patří i vzkříšení mrtvé dcery jednoho váženého římského občana. Apollónios měl také několik učedníků. Po své smrti byl údajně vzat na nebesa, také se prý zjevoval svým věrným. V Tyaně mu byl římskými císaři zřízen chrám.

Všechna čtení určitým způsobem souvisí s eucharistií:

1. čtení:

Melchizedech (= král spravedlnosti), je králem Šálemu (pokojný), obětuje chléb a víno = předobraz eucharistie a žehná Abrámovi ve jménu nejvyššího Boha. -> je to předobraz Ježíše Krista.

2. čtení:

Je to nejstarší zpráva o ustanovení eucharistie v Novém zákoně, pochází z let 50/51 a už tehdy Pavel dosvědčuje, že jim předává to, co sám přijal. -> eucharistii první křesťané slavili ihned po Ježíšově odchodu.

Evangelium:

Vy jim dejte jíst! Paradoxní Ježíšův příkaz. Apoštolové nemají, co by lidu nabídli, aby se mohli nasytit. Nakonec nabídnou Ježíšovi nedostatečné množství chleba a ryb a on jim to vrací do rukou, aby to předkládali lidem a nakonec se ukázalo, že se všichni nasytili a ještě zbylo 12 košů kousků zbytků chleba.

Předobraz eucharistie = my Ježíšovi dáme své maličké dary, on to promění a vrací nám to jako pokrm schopný nás nasytit. Podobně i my jako církev nedokážeme nasytit početné zástupy lidí mající hlad, nemáme jim co nabídnout. Přesto jsme posláni je nasytit. Toto evangelium nám dává návod, jak to dělat. Ježíš nás neopustí, v eucharistii zůstává s námi stále a zůstane až do konce světa.

Eucharistie je, stručně řečeno, proměňující moc Ježíšovy lásky trvale přítomná v jeho církvi. 

Až přijde Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy…

  • Otázka běžnému návštěvníkovi kostela: co pro vás znamená víra v tajemství Nejsvětější Trojice? Mnozí krčí rozpačitě rameny. Samozřejmě těžko se mluví o něčem, co je nám intimní, co je záležitostí srdce. Předpokládá to reflexi, zamyšlení se nad otázkou.
  • Ale přece se zdá, že mnozí křesťané zůstávají ve svém vztahu k Bohu na úrovni starozákonního prožívání víry a ve své modlitbě říkají prostě „Bože“, spíš než aby se modlili k „Otci“ nebo k „Synu“ či „Duchu Svatému“.
  • Ježíš v evangeliu říká, že hlavním úkolem Ducha Svatého bude uvádět věřící do celé pravdy. Ježíš hlásal celou pravdu evangelia. Ale v Písmu je pravda více než jen shoda myšlení se skutečností nebo nějaký poznatek. Ježíš tvrdí: Já jsem cesta, pravda a život. Také i Duch Svatý je v Písmu označen jako Duch pravdy, stejně jako Ježíšův Duch. Jinde v Písmu se říká, že kdo žije spravedlivý život, tak že žije v pravdě.
  • Uvedení do celé pravdy tedy můžeme chápat jako neustálé prohlubování osobního vztahu k Ježíši, k nebeskému Otci a stejně i k Duchu Svatému. V druhém čtení je řečeno, že Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. Duch Svatý je tedy v nás přítomný, proměňuje a tranformuje náš život k podobě Ježíšově.
  • Cílem je to, co říká sv. Pavel v listě Galaťanům: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Hostit ve svém nitru Ducha Svatého a skrze něj celé společenství Boží Trojice, to je veliký závazek a veliký dar pro nás všechny.
  • Žijme tak, abychom byli tohoto daru hodni. Amen.

Ať jsou jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.

Milí bratři a sestry, tato Ježíšova modlitba o jednotu mezi pokřtěnými je, jak známo dodnes, nevyslyšená, neboť křesťané jsou stále rozdělení. Ale o jakou jednotu vlastně tady Ježíš prosí? Domnívám se, že ta jednota je ještě hlubší, než jen to, abychom se nehádali. V prvním čtení jsme slyšeli líčení umučení Štěpána. Jak známo, tak sv. Lukáš napsal evangelium, ale i knihu Skutků apoštolů. Když si srovnáme způsob, jakým umírá Štěpán, s tím, jak umírá Ježíš, nacházíme zde mnoho shodných prvků. Oba zemřeli násilnou smrtí, oba se modlí za ty, kdo jim berou život, ale hlavně oba se poroučí do Božích rukou. Ježíš však do Otcových, Štěpán do Ježíšových. To je názorný doklad toho, že Otec a Ježíš jsou jedno.

Ale takovýmto způsobem máme být jedno i my v Bohu. (Je zde sice velmi podstatný rozdíl: Ježíš a Otec jsou jedno x my máme být jedno v nich!!!) Přesně tak se Ježíš modlí: ať jsou jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať i oni ať jsou jedno v nás… Ale navíc ještě pro to dělá něco velmi podstatného: a slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně… Biblisté říkají, že onou slávou není nikdo jiný, než Duch Svatý. Ježíš nám dává Ducha Svatého, aby nás vedl k jednotě. Tato jednota je založena na lásce, která je však tím největším Božím darem: Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého… (Řím 5,5). Proto to, co jsme slyšeli v druhém čtení je vlastně volání lásky církve a Ducha, který ji naplňuje a oživuje: Duch i nevěsta volají: „Přijď!“ A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. Ten, kdo to zaručuje, říká: „Ano, přijdu brzy!“ Amen, přijď, Pane Ježíši! Jak známo, tak láska dává přebývat milovanému v milujícím. Takže jedině láskou se naplňuje Ježíšova modlitba, ve které prosí, abychom byli jedno.

Prosme tedy o Ducha Svatého, aby nás naplňoval láskou a sjednocoval s Bohem a se sebou navzájem… 

Ve mši svaté se modlíme tato slova: třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé…

Jak si představit tuto skutečnost, to si zvláště naléhavě snažíme každoročně připomenout. Někteří teologové zdůrazňují, že událost Ježíšova zmrtvýchvstání je událostí, která přesahuje historii, náš čas. Ježíšovo lidství vstupuje do slávy Otcovy, což je skutečnost, kterou si neumíme představit. Ale Ježíš už je mimo náš pozemský čas. Před svým odchodem propojil své nanebevstoupení se sesláním Ducha Svatého tak, že řekl: Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepříjde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. Takže Ježíšův odchod od svých učedníků je zároveň jeho nový příchod a to skrze přítomnost Božího Ducha mezi námi.

Ježíš zasedl po pravici Otcově – místo po pravici je nejčestnější, nejvýraznější, jedinečné. Je třeba si uvědomit, že Ten, kdo je po pravice Otcově, je Ten, který byl ukřižován, kterého se představení národa zřekli, který byl postaven do pozice člověka zavrženého nejen lidmi, ale i Bohem, člověka, který nemá, lidsky viděno, žádnou šanci. Teprve toto spojení Ježíše ukřižovaného a Ježíše po Otcově pravici dává smysl jeho smrti. A není to jen pro Ježíše čestné vyznamenání, ale je to Otcovo ANO Ježíšově poslušnosti až k smrti kříže, kdy Ježíš říkal ANO až ke smrti.

V Ježíši Kristu tedy je po pravici Otcově jeden z nás a v Ježíši jsme tam i my. Dnešní svátek je především naším velkým poděkováním, že právě tím, že Otec pozvedl po své pravici Ježíše, pozvedl spolu s ním i nás, protože on se stal jedním z nás, stal se nám podobným ve všem, krom hříchu, abychom se my stali podobnými Bohu. Amen.

Tématem, které, zdá se mi, proniká dnešní čtení je kontinuita a stále hlubší pronikání do tajemství.

1. čtení: raná církev udělala nesmírně odvážný krok: obřízka jakožto viditelný znak příslušnosti k vyvolení Izraele je nahrazena vírou. Sama o sobě neměla obřízka význam, jen ve spojení s vírou a vyznáním víry. Raná církev pochopila, že toto znamení, která viditelně odlišovalo obřezané a neobřezané je v Ježíši Kristu překonáno. Ježíš tím, co učinil sjednotil lidstvo s Bohem. → evangelium: Bůh touží přebývat v srdcích věřících jako ve svém domě.

2. čtení: Vize nebeského města Jeruzaléma:

Jde o nevěstu Ježíšovu (Beránkovu) a je zvláštní, že touto nevěstou je město. (Ale to navazuje na SZ, Ezechiel: vize nového Jeruzaléma v závěru jeho knihy). Tady je to město vyrobeno z drahokamů = to nejlepší, co je dostupné na této zemi. Město je průhledné, dokonce i zlato = zde v tomto novém světě se nic neskrývá, a materiál zlato = je to něco, co je velmi hodnotné, co má nevyjádřitelnou cenu.

Město je postaveno na 12 kamenech, se jmény 12 izraelských kmenů, dále jména 12 beránkových apoštolů = je tu naznačeno hluboké propojení mezi starozákonním Izraelem a Ježíšovou církví, která nastoupila do dějin jako nový Izrael.

!!! V tomto světě je neustále přítomen Izrael, který si vyvolil Bůh, jehož přítomnost garantuje dostupnost Božích darů pro celé lidstvo. !!!

Není zde chrám, ani slunce ani měsíc = protože je zde Boží sláva. Sláva v biblickém smyslu je totéž co „váha, závažnost“. Národy mu dají svou slávu. To nejlepší z dědictví národů bude integrováno do nového Jeruzaléma, ze všeho, co se objevilo v dějinách.

Zdá se, že tu vidíme postupné pronikání Boží přítomnosti do tohoto světa. Tato přítomnost, která byla vytlačena z tohoto světa hříchem, se přesto prosadí, i když to vypadá, jako by Bůh byl stále méně přítomen.

Kniha končí přáním: milost našeho Pána se všemi! Tato kniha končí velkým zaslíbením pro všechny, kdo jsou této Boží milosti otevření. Ať tedy jsme to i my, kdo budeme mít tuto neskonalou radost v Boží přítomnosti.

Dnešní neděle je nedělí Dobrého pastýře, podle evangelia s obrazem ovcí, které slyší hlas pastýřův. První čtení ze Skutků apoštolů nás uvádí do křesťanské misie, mohli bychom říct ve své ideální podobě. Jaké znaky tato misie má?

  1. Pavel s Barnabášem vyhledávají lidi tam, kde se obvykle shromažďují k bohoslužbě – synagoga a mluví s nimi tak, jak tomu byli schopni rozumět – inkulturace.
  2. Zároveň jejich řeč měla moc a byla doprovázena činností Ducha Svatého – lidé přichází v hojnějším počtu. Stejně jako v případě Ježíše, jejich působení vyvolává rozdělení, apoštolové zakoušeli Ježíšův kříž ve formě překážek hlásání.
  3. Pavel a Barnabáš se nepodbízejí: hovoří jasně a s přesvědčením, nečiní pravdu evangelia srozumitelnější tím, že sníží nároky, ale tak, že mluví jim dostupným způsobem.
  4. Výsledkem je zakoušená radost u těch, kteří přijali Slovo, na druhou stranu zjevné nepřátelství u těch, kteří odmítli, což se pak prohloubí v následující kapitole, kde Pavel a Barnabáš budou dokonce v městě Lystra kamenováni přičemž na několika lidech uskuteční zázračné uzdravení v moci Ducha Svatého.

V druhém čtení z knihy Zjevení jsme ujištěni, že ti, kdo prošli mnoha souženími, jsou v přímé péči Ježíše, onoho nejvyššího pastýře. Každý pastýř na této zemi vykonává svou službu jedině ve spojení s ním. I on, podle slova dnešního evangelia musí naslouchat jeho hlasu a následovat ho tam, kam poznává, že ho vede. Ideálem každého pastýře je napodobit Ježíše. Být tak jedno s Ježíšem, jako Ježíš je jedno s Otcem. Prosme, aby Bůh daroval takové pastýře své církvi.

Dnešní evangelium zachycuje další setkání Ježíše se svými učedníky, tentokrát je to při rybolovu.

Co nás na něm asi má zaujmout je úloha společenství Ježíšových učedníků a jeho vztahu k zmrtvýchvstalému Ježíši, dále místo Petra v tomto společenství a také onoho učedníka, kterého Ježíš miloval.

  1. Bez Ježíše společenství učedníků nemá směřování – vracejí se zpátky ke své práci, na kterou jsou zvyklí. Bohužel však rybolov není úspěšný, což také evokuje časový údaj noc. Ježíš se objevuje brzy ráno a hned se ujímá iniciativy – pravá strana nemusí být jen směr, ale také „kvalita“ = ta příhodná.
  2. 153 velkých ryb – není žádná jistota, co tento počet znamená, ale mnoho komentátorů se pokouší najít vysvětlení: sv. Jeroným: zoologové počítali 153 druhů ryb = úplnost lidí. Sv. Augustin 153 = Suma př. čísel od 1 do 17, přičemž 17= 10 + 7 = Desatero + dary Ducha = plnost těch, kdo jsou spaseni… Naplňuje se tak v předobraze to, co církev bude dělat do konce časů, lovit lidi. (1. čtení je toho příkladem).
  3. Pojďte snídat = Ježíš zve na hostinu, která je z jeho lásky ≈ eucharistie – pokrm, který nás uvádí do lůna Trojice.
  4. Druhá část vyprávění – Petr Trojí otázka upomíná na trojí bolestivou ránu zapření. Petr je schopen pochopit Ježíšovu lásku jako tu, která odpouští a hojí zradu – petr zakouší Ježíšovu lásku v odpuštění a ve své slabosti = MILOSRDENSTVÍ. Petr vyznává třikrát lásku, ale nestaví na sobě, ale na Ježíši (Pane, ty víš…).
  5. Pas mé beránky = Petr se stává pastýřem, ale stará se i o pokrm pro své bratry. Trojí otázka a odpověď = formule smlouvy.

Petr má pást, společenství učedníků se má nechat vést, aby se naplnilo to, co je v druhém čtení: vyznávat slávu: Tomu, který sedí na trůně, i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky!

Zajímavé momenty:

  • Evangelium se odehrává první a osmý den. Ježíš přichází k ustrašeným učedníkům a staví se doprostřed nich. Pokoj vám! Strach (zavřené dveře) + Ježíš (ruce a bok) + POKOJ VÁM! = radost.
  • Ježíš na ně dechl ≈ první stvoření Gn 2,7, kdy Bůh utvořil z prachu země člověka a vdechl mu do tváře dech života. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny… Tzn. nyní začíná nové stvoření (mzdou hříchu je smrt) === odpuštění hříchů je předpoklad trvalého života s Bohem.
  • Osmý den Ježíš přichází znovu (při zavřených dveřích) = zavřené dveře již nejsou znamením strachu, ale oddělení učedníků. Text neřeší to, zda Ježíš přišel „zavřenými dveřmi“ jak to má lit. překlad, ale spíše „ač byly dveře zavřeny“.
  • Pán můj a Bůh můj – toto je přechod od nevíry k víře. Tomáš je totiž ten, o kterém Ježíš říká: z těch které jsi mi dal, neztratil jsem nikoho… Ježíš pokorně vychází Tomášovi vstříc a ukazuje se jen pro něj.
  • Blahoslavení, kdo neviděli, přesto však uvěřili. Tito apoštolové jsou ti, kteří viděli a uvěřili. A jejich svědectví zaznamenané ve slovech evangelia jsou podkladem pro naši víru. Pán zemřel i pro nás a vstal z mrtvých. Naší blažeností není setkat se s ním v mimořádnosti znamení, ale díky poslouchání jeho slova vést nový život v lásce a kráčet tak, jak kráčel on.

I my vidíme Ježíše. Vidíme ho ve znameních, která od svého vzkříšení zanechává uprostřed nás, v komunitě jeho učedníků. Vidíme ho a dotýkáme se ho duchovně skrze slovo, které nás uvádí do jeho ran a on nás zve na svou hostinu, aby nás živil jím samým a my abychom z něho žili.

Janovo evangelium nemá zprávu o jeho odcházení od učedníků. On se od nás neodlučuje. Je v nás stále přítomný, skrze památku svého umučení, skrze eucharistii, ve které nám dává svou lásku, svého Ducha. 

Stránky