Rok 2016 cyklus C

Událost Ježíšova zmrtvýchvstání je natolik důležitou skutečností, že stojí v pozadí toho, že křesťané přesunuli slavení sabatu na neděli. Říkali, že se tato událost stala prvního dne v týdnu, který však stejně tak dobře počítali jako den osmý, den nového stvoření.

Když první křesťané kázali o této převratné skutečnosti, tak jim šlo o daleko více, než jen o tu chvíli, kdy se v neděli ráno rozednívalo. Daleko důležitější totiž pro ně bylo setkání se svým Mistrem, který již byl podle oficiálního židovského počítání třetí den pobytu v hrobě prohlášen za definitivně mrtvého. Bůh zde zasahuje ne v hodině dvanácté, ale pět minut po dvanácté, kdy již nebyla žádná lidská naděje, že by Ježíš mohl být mrtvý jen zdánlivě. Toto je provždy platný „rukopis“, kterým se projevuje Boží moc, totiž On zasahuje tam, kde již není žádná lidská naděje. Ano, Ježíš byl mrtev definitivně, nezvratně. A proto událost, kterou nazýváme „zmrtvýchvstání“ je zcela jiného druhu než probuzení mrtvého Lazara z hrobu. Je to událost zároveň historická, ale zároveň historii přesahující, tedy metahistorická.

Co je však nejdůležitější je to, že Ježíš je prvotinou budoucího vzkříšení i nás. On nás ujistil, že odchází smrtí proto, aby nám připravil místo. Proto Jeho vzkříšení je pro nás povzbuzením, že Boží přísliby se týkají i nás. A proto si na závěr znovu připomeňme slova svatého Pavla: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Ten, kdo zakusil Boží lásku a skutečně přijal, že Ježíš vstal z mrtvých, už nemůže žít stejně. Ježíšovo zmrtvýchvstání proměnilo celý svět. Ale zdali promění i naše nitro, to záleží také na nás, jestli to Bohu dovolíme.

Tato dnešní mše upomíná na několik důležitých událostí. Za prvé je to ustanovení eucharistie, s tím souvisí i ustanovení svátosti svátosti kněžství. Dále se připomíná umytí nohou apoštolům a pak Ježíšova modlitba v Getsemane. Vidíme, že události, které se blíží Kříži se jakoby zhušťují a všechno najednou nabývá ohromného významu.

To, co Ježíš dělá pro nás, nás má především povzbudit, abychom žili a jednali ve smyslu toho, co Ježíš dnes dělá. To, co s Ním dnes prožíváme, nás má zasáhnout ve všech rozměrech bytí: máme si jeho slova připomínat, rozjímat nad těmito událostmi, ale především žít ve smyslu toho, co dnes slavíme.

Gesto mytí nohou zřetelně ukazuje, kdo je člověk: bytost vzdálená od Boha, vysoko zrozená a hluboko spadlá. Smyslem otrocké služby umýváni nohou je připravit člověka ke stolování neboli připravit ho pro přebývání s Bohem. Pán nám myje nohy – tím, že se necháme ponořit do jeho lásky. Jeho láska znamená, že nás bez jakýchkoli podmínek přijímá, i když ho nejsme hodni a schopní přijmout, a že nás proměňuje, když se stává naším bratrem. Toto přijetí se uskutečňuje ve svátosti smíření.

Zelený čtvrtek symbolicky předjímá Velký pátek. Tím, že Pán podává učedníkům své tělo, tajemným způsobem je přijímá do své tělesnosti, takže s ním budou před Pilátem i na kříži, tedy i v době, kdy ho už dávno opustili. V přijímání eucharistie nám Pán dává podíl na své spásné oběti. Protože je v něm všechno eucharistické, rozděluje v lásce tajemství svého utrpení těm, které chce pro sebe. Zakládá tak v církvi zvláštní následování kříže. Nejsme pouze těmi, kteří mají užitek z cizí oběti; Pán nám dává účast na své oběti, aby se stala i mou a tvou obětí. Pán nám myje nohy, aby nás připravil ke stolování, to jest učinil nás připravenými k přebývání s Bohem.

Ať nás prožití těchto skutečností naplní vděčností a především láskou, abychom žili jako Jeho učedníci a k sobě navzájem jako bratři a sestry.

Cizoložství je velký hřích. Když posloucháme toto evangelium, soucítíme s tou ženou, protože protivníkům vůbec nešlo o ženu, ale o nastavení léčky Ježíšovi: když řekne ukamenovat = žaloba u Římanů, nekamenovat = přestupník Zákona. Kde je ten muž? Jak se to týká nás? Obvykle se při pohledu na hřích druhého máme tendenci soudit. Jenže každý hřích je viděn v Bibli jako cizoložství ve vztahu k Bohu.

Máme častokrát pocit, že když nás při hříchu nikdo nevidí a nechytí, tak je to jaksi méně závažné. Ale: každý hřích má ve svém důsledku smrt, ať už je přistižen, nebo nepřistižen, ať už je malý nebo velký… To, že je hřích skryt nebo je odhalen, obojí vede ke smrti. Máme přirozenou tendenci hříchy druhých odhalovat, ale sv. Pavel říká, že láska přikrývá množství hříchů… K tomu jsme povoláni.

Proč měla být ukamenována? Kruté! Byl to předpis pedagogický, k tomu aby vyvolený lid pochopil, že hřích je hrozné zlo. Ježíš na první pohled porušil Zákon, tím, že nenechal odsoudit tu ženu. Ale: Ježíš nikdy neporušil nic ze Zákona. On naopak tu naši smrt plynoucí z hříchu vzal na sebe. Je jediná cesta, jak vyřešit hřích: setkat se s Ním, s tím, který jediný může sejmout hřích. Přikrýt ho.

V této situaci tam stojí ti farizeové: všichni jsou hříšníci v této situaci, všichni, vyjma Ježíše. Jenže ta žena to ví, oni si to však nepřipouští. Ona jediná to ví. Pak Ježíš řekl tu větu a psal prstem po zemi: vytráceli se ti starší (presbyteři = kněží) první... V setkání s Ježíšem, tváří v tvář, můžeme vyřešit svůj hřích. Ti starší odešli od Ježíše bez odpuštění. Ta žena ano. V životě s ním patří přirozeně k věci řešení našeho hříchu.

Nikdo tě neodsoudil? Proč to Ježíš řekl? Aby si to ona uvědomila, že Ježíš je tím, kdo jí vrací znovu důstojnost. Ona jediná tam zůstala osvobozena od pohledů lidí nemajících lásku – Ježíš tím, co jí řekl, přikryl její nahotu. Ani já tě neodsuzuji: jdi a už od nynějška už nehřeš… Největší tragédie je to, když si člověk hřích řeší sám bez Ježíše… 

Příběh, který jsme právě vyslechli, můžeme rozjímat z různých pohledů. Můžeme se v něm ztotožnit s postavou otce, mladšího či staršího syna a nechat na sebe nechat zapůsobit, jaké to je být otcem, který má starost o své dítě v nebezpečí života, jehož jednání nemůže kontrolovat, kterému zbývá jen čekat na jeho návrat. Nebo se můžeme vžít do vzdoru mladšího syna, následovaného nádherným pokáním a úkonem pokory, kdy padá do náručí otce. Nebo se nechme pozvat vžít se do postavy staršího syna, který sice nikdy nic neporušil, ale stejně jako jeho mladší bratr, i on žije jako sirotek. Oba dva synové totiž žijí v domě svého otce a každý jinak, ale oba společně otce nemilují. Mladší syn to vyjádří navenek svým odchodem z domu. Starší sice v domě zůstává, ale s otcem nesouhlasí a nemá ani rád svého bratra, jak se při jeho návratu ukáže, protože se nedokáže radovat z toho, že ten, kdo byl mrtvý, znovu ožil.

Celý příběh zjevuje podstatu odpuštění. A touto podstatou je darování vztahu. Odpuštění je jedním ze skutků milosrdné lásky. Ten, kdo odpouští, neprojde netečně kolem nouze člověka, jak to byl schopen udělat starší syn. Otec je naopak zasažen bídou, zraněností a špínou svého syna a nestrpí, aby v takovém stavu zůstal. Honem přineste… rozkazuje otec. A tento spěch je zná každý, kdo trpí, protože chce, aby co nejdříve jeho utrpení skončilo. Otec snímá hanbu svého syna, kterou způsobil jeho hřích. To je zásadní poselství naší víry, že Bohu jde především o to, aby nás smířil se sebou. Ve SZ (první čtení) je tou hanbou, kterou Bůh odnímá, otroctví jeho vyvoleného lidu komukoliv jinému, ať už cizím bohům nebo jiným národům. V Novém zákoně Ježíš říká, že nejhorším otroctvím člověka je hřích. Proto nás ve 2. čtení Pavel naléhavě vybízí: Kristovým jménem vás vyzývám: nechte se smířit s Bohem!

Naše evangelium nám připomíná, že jsme Boží synové, kterým Bůh bohatě odpustil. Proto nás Ježíš také vybízí: buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec a jinde: pokud totiž lidem neodpustíte jejich poklesky, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky. Pojďme takto žít.

Úvod mše svaté:

2. čtení: Pavel odhaluje dvě cesty: 1. cestu těch, kteří jsou nepřátelští vůči Ježíšovu Kříži, jejich bohem je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět. 2. my chceme jít cestou do nebeské vlasti, v nenaplněnosti, ale touze po Ježíši a proměně našeho lidství do plnosti Kristovy: přiznejme se ke svým hříchům, poprosme o odpuštění, abychom mohli být opět proměněni prožitím této eucharistické bohoslužby.

Promluva:

1. čtení i evangelium zachycují postavy poutníků: Abram a Ježíš. Bezdětný poutník Abram dostává směr svého putování tím, že mu Hospodin dává příslib potomstva a přislibuje mu zemi do vlastnictví. Dokonce se mu zavazuje uzavřením smlouvy. Starobylý obřad projití mezi rozpůlenými zvířaty – prochází jimi jen Hospodin.

Ježíš je na cestě do Jeruzaléma, kde hodlá dokončit svůj exodus. Tím exodem je však myšlena jeho smrt a vzkříšení. Na hoře se před vyvolenými učedníky promění během své modlitby. Mojžíš a Eliáš jsou zde SZ svědky, kteří dotvrzují, že právě Ježíš je ten nový Mojžíš, který dělá ten nejdůležitější exodus pro nás. Otcův hlas z nebe nás vede k naslouchání a poslušnosti Jeho Synu, Ježíši. S Ježíšem jsme na cestě nového Exodu do zaslíbené nebeské vlasti. Na cestě se nám podává mana eucharistie, jdeme za Otcem, který k nám mluví ve svému Synu.

Modlitba – je místem naslouchání.

1. čtení:

15. kapitola knihy Gn je místem, kde Abram dostává smlouvu. Dostává příslib velmi četného potomstva = budoucnosti a země. Poutník dostává směr svého putování, ví, proč putuje a kam směřuje. Důležitá slova: Neboj se! Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna! Víra není něco jednou provždy daného, je to neustálý zápas o nové vidění o novou cestu, kde se člověk vzdává svých vlastních opor a učí se spoléhat na Boží věrnost. Abram dostává darem smlouvu – Hospodin (a jen On) prochází mezi rozpůlenými zvířaty = obřad znamená svolanou kletbu na toho, kdo by porušil závazky této smlouvy. Abram tuto smlouvu dostává jako dar a to výhradně jako dar.

2. čtení:

Pavel píše Filipanům povzbuzení: vychází z nauky O dvou cestách: 1. cesta: nepřátelství vůči Kristovu kříži, bohem je jim břicho, vychloubání se obřízkou (tím, za co by se měli stydět), výhradně pozemské zájmy. 2. cesta: mít vlast v nebi, nebýt naplněn zde na zemi (s touhou očekávat příchod Ježíše), naděje v proměnu těla.

Evangelium:

Událost proměnění zaznamenávají všichni synoptikové. Lukáš má vlastní důrazy: modlitba – Ježíšovo proměnění se uskutečňuje během Jeho modlitby. Výraz tváře se změnil – důsledek modlitby a proměnění. Obsah hovoru J-M-E: Ježíšova smrt v Jeruzalémě, doslova Ježíšův exodus, který se měl v J. dokončit. Vrcholem celého úryvku je Otcův hlas, který nás vede k tomu, abychom Ježíše, jakožto Jeho milovaného Syna, poslouchali. Tento příkaz zaznívá v evangeliu poté, co Ježíš říká, že kdo chce jít za ním, musí na sebe vzít svůj kříž. S Ježíšem jsme na cestě nového Exodu do zaslíbené nebeské vlasti. Na cestě se nám podává mana eucharistie, jdeme za Otcem, který k nám mluví ve svému Synu.

Tento rok je věnován tématu milosrdenství. V této první postní neděli vás zvu k zamyšlení se nad tématem rozhodnutí. Protože i v dnešním evangeliu šlo především o toto. Rozhodování se patří k našemu lidství. Souvisí se svobodou. Svoboda znamená možnost se rozhodovat, být pánem svých skutků. Samozřejmě, že jako lidé nemáme absolutní svobodu. Nemůžeme všechno, co si vzpomeneme, jednak z důvodu našich omezení, ale také z důvodu různých vnitřních nesvobod, do kterých jsme upadli v průběhu života.

Není lhostejné, jak se rozhodujeme. Z psychologie víme, že každé rozhodnutí nás nějakým způsobem ovlivňují. Každé rozhodnutí totiž volá po svém opakování. Jsou rozhodnutí, která nás činí lepšími a jsou rozhodnutí, která nás ničí. Když se podíváme do Písma, tak lidské skutky jsou hodnoceny podle toho, nakolik nás přibližují nebo staví do konfliktů s Bohem.

Dnešní čtení nám nabízejí příklady různých rozhodnutí, která proměňují člověka: v prvním čtení jsou izraelité pozvání, aby stvrzovali svou víru tím, že ji každoročně vyznávají před Hospodinem v době obětování prvotin plodin země. V druhém čtení se toto vyznávání týká Ježíše, kdy je věřící pozván, aby vyznával, že Ježíš je Pán, neboli jinými slovy: Ježíš je ten Bůh, který v knihách SZ byl nazýván Hospodinem a který vysvobodil národ z Egyptského otroctví.

Evangelium nám připomíná, že do našeho rozhodování se zaznívají různé hlasy, kromě našich vnitřních hlasů (touhy, emoce, rozum, svědomí) je tu i hlas Božího a našeho nepřítele. Jeho přítomnost ve světě a v našem životě je tajemnou skutečností, ale Písmo nám zdůrazňuje, že Bůh ho připouští proto, že z jeho působení může vytěžit dobro.

Evangelium nám zároveň ukazuje, co naše rozhodování může velmi pozitivně ovlivnit: Boží slovo. V něm se setkáváme s Božím myšlením, s hodnotami, které si máme osvojit, abychom se rozhodovali zdařile. Aby nás taková opakovaná rozhodování vedla ke stále větší svobodě a tedy i možnosti lásky a nakonec do Boží náruče.

Milí bratři a sestry, dnešní texty všechny mají v sobě určitým způsobem obsažené vyprávění o něčím povolání. V prvním čtení jde o povolání Izaiáše ke službě proroka. Toto povolání se událo v chrámě. Izaiáš byl tedy kněz, sloužil v Boží blízkosti, ale Hospodin se mu jednoho dne dal zakusit ještě jinak. Zkušenost, kterou Izaiáš sděluje, nelze zcela předat a uzavřít do slov. Ale co dostává je: poslání a zakusí strach ze setkání s nejvýše Svatým, protože on je hříšný.

Evangelium je také o povolání. Vystupuje zde postava Petra, ale i jeho kolegové. Ti se namáhali s rybolovem celou noc. Nebyli však úspěšní. Nyní ve dne jim dává Ježíš pokyn, aby lovili na hlubině. Je to příkaz proti všemu zdravému rozumu. Ale Petr to zkusil, poslechl Ježíšovo slovo. A v tom, co v jeho důsledku zažil, poznal, že stojí na jedné lodi s někým, s kým toho není hoden: Pane, odejdi ode mě, jsem hříšný člověk! Na jiném místě v evangeliu Ježíš říká: nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky. Hřích tedy není něco, co by bylo Ježíšovi na překážku, aby člověka povolal k následování.

Od nynějška budeš lovit lidi – toto „lovit lidi“ je v řečtině doslova: jsou to ti, kdo se v bitvě zachránili před smrtí a zůstali naživu. To, co Ježíš udělal a co chce s jejich pomocí dělat dál je záchrana všech lidí. V nastávající době postní můžeme právě rozvíjet svou ochotu být milosrdní. Mít soucit s bídou, bolestí či nouzí druhého a vstoupit do těchto nedostatků s ochotou pomoci.

Dnešní evangelium navazuje na to, které se četlo minulou neděli. Ježíš je v nazaretské synagoze, přečetl slova proroka Izaiáše, kde stálo, že ho Duch Páně pomazal, tedy uschopnil k tomu, aby nesl radostnou zprávu pokorným, otevřel sluch těm, kdo jsou hluší, navrátil zrak slepým… a nakonec dodává: dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. To byla pro nazaretské obyvatele překvapivá slova. Ten Ježíš, kterého znají od jeho dětství se zde prohlašuje za toho, kdo jim nabízí uzdravení, odpuštění, otevření cesty k Bohu... Ježíšova slova nejsou jen dalším novým komentářem slov Písma. On přímo tvrdí, že to, co slyší je nyní mezi nimi realitou! Nazareťané pokyvují hlavou a diví se slovům milosti, která slyší. Ano, Ježíš je největší Boží milost, protože On je Bůh, který mezi nás sestoupil. Bůh nedává po troškách, ale dává všechno. Nedává jen spásu, dává sebe sama.

Nazareťané Ježíšovi neuvěří, což poznáme podle jejich slov: udělej i tady ve svém domově to, cos udělal v Kafarnau… Víra znamená totiž poslouchat Boha, následovat jeho slova, abychom tímto následováním dospěli k jeho většímu poznání. To znamená nejdřív se spolehnout na to, co Bůh říká, a pak člověk dostane potvrzení, že je to správně. Nazareťané to chtěli naopak: nejdříve ty udělej něco a my si to rozmyslíme… Jenže to je přímo proti podstatě víry, proti podstatě Boha, protože Bůh se dává, daruje se, říkáme tomu milost. A milost je vždy svobodný dar. Nelze ho na Bohu vymáhat, jinak bude zničen jako dar… Nakonec nazareťané vzplanou hněvem. Ježíše potká stejný osud jako SZ proroky.

Jsme v roce, který je zasvěcen tajemství milosrdenství. V druhém čtení jsme slyšeli, že největším darem pro službu v církvi je láska. Jednou z podob, kterou láska na sebe bere je právě milosrdenství. Jedním ze skutků milosrdenství je dobře radit pochybujícím a pomáhat těm, kdo bloudí. Myslím si, že dnes lidé, stejně jako tehdy potřebují slyšet, že Bůh člověku nabízí záchranu, odpuštění a uzdravení. Nebojme se o tom mluvit před těmi, kteří o tom nevědí.

Bratři a sestry, Lukášovo evangelium se obrací na čtenáře, věřící třetí generace. Již neznali Krista, jeho dobu, ani místo, kde žil. Stejně tak neznali ani očité svědky těchto událostí. Lukáš si však je dobře vědom, že tím, co člověk je (identita) je dána jeho vztahem k minulosti, ale zároveň se tato identita utváří tím, k čemu směřuje, tedy jeho vztahem k budoucnosti. Minulost je člověku dostupná prostřednictvím vzpomínky či slova. Dává mu odpověď na otázku, kým je, odkud se vzal a jaký je smysl toho, že žije. Budoucnost se zase člověku otvírá v jeho touhách. V nich častokrát člověk hledá překonání svých daností, které ho omezují. Realisticky je před člověkem smrt, ale proti ní se staví Boží zaslíbení, které ukazuje, že tu člověk nežije jen proto, aby umřel. Bůh sám se ujal člověka tím, že si vyvolil jeden národ – Izrael, jako určité pole, do něhož zasel slovo svého zaslíbení. V přesně daném okamžiku pak sám Bůh prolomil zeď našich dějin a vstoupil do nich, tím otevřel cestu lidstvu k záchraně. Ale, bohužel, nikdo si toho nevšiml. Lukáš proto chce vzít čtenáře svého díla za ruku a dovést ho k této průrvě: zprostředkovat lidstvu Ježíšův příběh, protože on je střed veškerého času.

V úryvku, který jsme slyšeli, Lukáš předkládá své pověřovací listiny, kterými se prokazuje jako historik dějin spásy. A proto mluví o událostech, které se mezi námi dovršily, které jsou faktem a které nám předali očití svědkové, kteří se sami stali služebníky slova. To, o čem Lukáš mluví je něco, co lze ověřit i od jiných a on sám ví, že není první, kdo o tom mluví, dokonce vyznává, že zná svědectví těch očitých svědků a na nich svou práci zakládá. Sám autor říká, že ona svědectví předchůdců vypíše uspořádaně, to znamená, že jeho vyprávění nebude kronikou, ale pečlivě uváženým výběrem, který má za cíl uvést přesvědčivá fakta, jež budou sloužit k výuce a vzdělávání. Jeho dílo je tedy psáno právě pod diktátem tohoto účelu.

Teofil měl načerpat tuto znalost nauky, měl získat přesvědčení. I my, bratři a sestry, otvíráme na začátku tohoto liturgického roku Lukášovo dílo s podobnou touhou, opět a opět se přesvědčovat o spolehlivosti toho, čemu věříme. Radost z Hospodina bude vaší silou¸ jsme četli v prvním čtení. Tato radost je důsledkem čteného, živého Božího slova, které má být čteno právě ve společenství. Ten, o němž čteme, je tu s námi, on tuto radost působí v našich srdcích. Připravujme pro ni půdu. Těšme se z jeho slova, abychom stále více získávali jistotu a sílu v Hospodinu.

Příběh o svatbě v Káně doplňuje trojici znamení, která o posledních nedělích zjevuje Ježíšovu slávu. Ukazuje se, že on je to světlo, které je posláno do tohoto světa, aby světlem své lásky nás přitahoval k sobě a naplňoval náš život pravou radostí. Svatba je u Židů naprosto výjimečná událost radosti, trvá obvykle týden. Nedostatek vína byl naprosto zásadní věcí, která se nesměla stát, o to víc je toto znamení neobvyklé. Ukazuje totiž za sebe: víno i manželství jsou znamením radosti. A přece tady na zemi ukazují ještě dál, totiž k Bohu, který je skutečným manželem svého lidu církve a jedinou radostí, která neomrzí.

Co na tomto zázraku překvapí je ten veliký přebytek vína. 600 litrů muselo postačit i těm největším pijákům. Ale tento přebytek je právě znamením Ježíšovy slávy: totiž toho, že v jeho Osobě zahájil Bůh své totální sebedarování lidstvu. Svatý Pavel podotýká: když nám daroval svého Syna, jak by nám s ním nedaroval i všechno ostatní! Zároveň to byly džbány na obřadní očišťování podle Mojžíšova zákona. To je také znamení: totiž toho, že Zákon ani lidská námaha nemají sílu, aby člověka dokonale očistily pro Boha, aby ho udělal dokonale „čistým“, ale přece není tento Zákon Ježíšem odmítnut. Protože i v tomto znamení bylo nezbytné to, co udělali ti služebníci: totiž, že poslechli to, co jim Ježíš řekl a vložili svou námahu do naplnění džbánů. A Ježíš tuto jejich, ale i naši námahu, která je vždycky ve vztahu k Bohu „vodou“, proměnil. Vyšel jí vstříc a tím proměnil tuto vodu v nápoj radosti a tak umožnil velikou svatební radost. Radost, která je důsledkem přítomnosti Hospodina a jeho daru.

I my jsme povoláni v poslušnosti Božímu slovu naplňovat džbány svého života vodou poslušnosti. Přitom však musíme vědět, že je to jen voda, která potřebuje proměnit, že tato voda námahy není ten smysl toho, proč Bohu sloužíme. Že tím, co nás zachraňuje, je to, jak to řekl dnes Izaiáš, že si v nás Hospodin zalíbil a raduje se z nás jako ženich ze své nevěsty. Tato jeho láska dokáže proměňovat náš život v radostné společenství, v manželství s Hospodinem.

Stránky