Rok 2017 cyklus A

5. neděle postní

Dnešní evangelium o vzkříšení Lazara je velice obsažné a otevírá důležité otázky o tom, kdo je Ježíš a také trochu i napovídá k těžkému tématu bolesti a smrti v životě člověka.

Ježíš se dozvídá o těžké nemoci svého přítele Lazara ve chvíli, když je hodně daleko a přesto se ještě zdrží a nechá Lazara umřít. Pro nás něco nepochopitelného – a také i pro přítomné židy – cožpak nemohl ten, který otevřel oči slepému způsobit, aby Lazar nezemřel… Ale Ježíš ukazuje, že  v tuto chvíli je důležitější zjevení Boží slávy, více než lidské potřeby. My lidé bychom rádi, aby Lazar neumřel a určitě i Ježíš, ale přesto ho nechá umřít. Řeknu to trochu krutě, ale Lazar neměl nárok, aby ho Ježíš uzdravil. Ale on to přesto udělal…

Podle židovského pojetí ještě duše tři dny hledá tělo zemřelého, čtvrtým dnem začíná nezadržitelný rozklad: Lazar je jinými slovy definitivně mrtvý a tím i jakákoliv lidská naděje ho zachránit. Ježíš přichází v situaci, kdy se lidsky viděno nedalo už nic dělat…

Normálně by se čekalo, že Ježíš bude chvátat a rovnou půjde ke hrobu mrtvého ho zachránit. Místo toho je zde ještě rozhovor s Martou a s Marií, který interpretuje následující zázrak. Rozhovor začíná 1. Martinou výčitkou: (Pane, kdybys tu byl, Lazar by byl neumřel…) a Ježíšovým ujištěním, že její bratr vstane. Na to 2. Marta vyznává víru prvních křesťanů, společnou se Židy, že Lazar vstane v poslední den při skonání světa. Na to reaguje Ježíš 3. vrcholným tvrzením evangelia, když říká: Já (Ježíš) jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Ježíš tady myslí na dvou rovinách. Život pozemský a duchovní: Každý, kdo žije v tomto pomíjivém světě, ale věří v Ježíše, sice zemře přirozenou smrtí, přesto však neumře duchovně. Ježíš tedy odvádí pozornost od událostí na konci světa a soustředí se na přítomnost. Pravé rozhodnutí pro život, nepadne až v „poslední den“, ale dochází k němu již nyní, a sice v aktu víry každého člověka, který se setká s Ježíšem.

Ježíš zde ukazuje moc, ale i lásku k člověku. Pro nás možná nepochopitelným způsobem.

4. neděle postní

Minulou neděli jsme se s Ježíšem v evangeliu setkali jako s dárcem živé vody. Dnes je tu téma světla nebo osvícení, která z nás dělá vidoucí, abychom mohli být vytrženi z moci temnoty.

Všechno se děje během Svátku stánků (Sukkot), kdy býval chrám celý osvětlený a právě při tomto svátku Ježíš prohlásí: Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bud mít světlo života (Jan 8,12). A právě tato dnešní kapitola odhaluje, jakým způsobem je Ježíš světlem světa.

Procházejí kolem slepce a učedníci reagují tak, jak obvykle lidí tváří v tvář utrpení reagují: proč se to stalo? Co udělal špatného a za co ho Bůh potrestal? Proč zrovna on je slepý? Ježíš vůbec na tyto otázky neodpovídá. Zlo ve světě je a nemá logiku, aby se dalo předpovědět nebo zdůvodnit. Ale co dělá je to, že zasahuje: projevuje slepému solidaritu a odstraňuje slepotu. Dělá to způsobem, který připomíná biblické stvoření člověka, když užívá bláto a vodu. Posílá ho omýt se ve vodě rybníka Siloe (toto jméno znamená Poslaný).

Vyprávění pak pokračuje v popisování odlišného způsobu vidění svědků tohoto zázraku. Ježíš mizí ze scény, ale zároveň začne zástupný soudní proces s ním, protože je veden skrze posouzení uzdravení onoho slepce. V procesu vystupují svědci: sousedé, rodiče a soudci – farizeové. V tomto soudním procesu se však ukazuje velmi zajímavá věc: farizeové – ti, kteří byli teologicky vzdělaní a velmi sebejistí se svou náboženskou autoritou se ukazují, že jsou vlastně zaslepení a bez setkání s Ježíšem o něm vynášejí rozsudek: my víme, že  ten člověk nemůže být od Boha. Naproti tomu původní slepec uzdravený nejdříve tělesně se stává vidoucím tím, že v Ježíši rozpoznává nejdříve „člověka jménem Ježíš“, pak že „je to prorok“ a nakonec ho vyzná jako člověka „poslaného od Boha“, protože vcelku logicky nemůže nikdo otevřít oči slepému od narození, není-li s ním Bůh.

Závěr příběhu ukazuje, že ti, kteří si osobovali právo soudit, jsou ve skutečnosti sami souzeni Ježíšem. Ti, kteří se domnívali, že jsou vidoucí, se projevují jako zaslepení. Ti, kdo ukazovali na druhé prstem a tvrdili o nich, že jsou hříšníci, jsou nakonec usvědčeni ze setrvávání ve hříchu. Kdo je tedy slepý a kdo je vidoucí? Ten, kdo uzavírá své srdce pravdě (a pravda je sám Ježíš) zůstává ve skutečnosti slepý. A ten, kdo vnímá svou neblahou slepotu a přizná se k ní, se tím otvírá uzdravujícímu působení Pána Ježíše.

3. neděle postní

V našem symbolickém putování postní dobou jsme byli s Ježíšem na poušti, kde zakoušel pokušení, minulou neděli pak na Hoře proměnění, kde nám zjevil svou slávu a dnes odchází do Samařska, kde poblíž města Sychar usedá u studny kolem poledne, v čase největšího horka.

V tuto nezvyklou hodinu sem přichází žena navážit vodu, zřejmě proto, že pro svůj nemravný život se nechce setkávat s druhými lidmi a zakoušet jejich pohrdání. Dej mi napít, takto zahahuje Ježíš rozhovor. A žena je ohromena. On, Žid, oslovuje ji, Samaritánku, navíc, kdyby věděl, kdo ve skutečnosti ona je, jakou bolest nosí v srdci. Jenže Ježíš musí přijít právě sem a nabídnout jí živou vodu, která ukojí její žízeň, která ji nutila hledat lásku v náručí již šesti mužů. Ježíš totiž ví, že existuje mnohem zásadnější žízeň, kterou nestačí uhasit voda, kterou si přinese od studny. Ta voda živá, kterou Ježíš nabízí je symbol – Mojžíšova zákona, Svatého Božího Ducha, žízeň Boží lásky a odpuštění, voda víry a křtu… V průběhu rozhovoru se odhaluje ženina bolest a bída a Ježíšova totožnost. Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody vyvěrajícím do života věčného.

Žena u své studny zakusí přijetí. Je tu někdo, kdo jí akceptuje bez výčitek, kdo jí pomůže objevit opravdovou žízeň, volání jejího srdce a také jí nabízí řešení – vodu života. Žena Ježíše vyzná jako Mesiáše a je připravena také ostatní přivést k Ježíši, aby i oni se napili této živé vody.

Tento příběh je důležitý pro přípravu na křest, ale i pro nás, kteří již pokřtěni jsme. Vezměme si toto evangelium na tento týden, zkusme s ním zůstat a odpovědět si na důležité otázky: co je mou největší žízní? Ukázal se i mně někdy v životě Ježíš jako ten, kdo beze zbytku může a chce uhasit tuto moji žízeň? Jakým konkrétním způsobem naplňuje Ježíš můj život? 

2. neděle postní

Nacházíme se už dosti daleko v době postní, a pokud jsme se vydali na postní cestu obnovy svého života, svých vztahů, potřebujeme povzbuzení. Dnešní neděle nám takové povzbuzení dopřává.

1. čtení:

Jeho hlavní myšlenkou je slovo: Odejdi! Abram ve chvíli, kdy ho zastihne Boží povolání, je pětasedmdesátiletý muž. Bůh ho zve, aby odešel. Což muselo být hodně těžké pro starého, zabydleného muže. Neodchází ale do prázdna: je vedený Božím příslibem, který obsahuje 4 dary, jež si člověk sám nemůže dát: 1. hojné potomstvo, 2. věhlas, 3. ochranu před zlem, 4. Abram se stane pramenem požehnání – tzn. ti, kdo uvěří podobně jako on, budou požívat stejného požehnání, které se dostane Abramovi.

2. čtení:

Pavel povzbuzuje Timoteje k hlásání evangelia a píše mu z vězení, což mohlo Timoteje vystrašit. Ten, kdo hlásá evangelium, musí nutně žít v kontaktu s Bohem. Protože hlásat evangelium znamená dávat lidem zakusit setkání s Kristem skrze to, že jim sděluje pravdu a dává zakoušet přijetí a lásku. A takto žít lze jedině tak, když je hlasatel vnitřně naplňován silou od Boha samotného: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. To nejhlavnější se ale odehrálo na počátku: povolání. V něm si ho Bůh oddělil a uzpůsobil pro tento zvláštní úkol a Timotej se může o toto opřít jako o jistotu.

evangelium:

Je centrální událostí dnešní neděle. Vyprávění kombinuje jak historické vyprávění, tak i symbolické prvky, které není snadné od sebe oddělit. Vysoká hora, na níž se odehrává událost proměnění, je v Bibli místem, kde se lze lépe setkat s Bohem. I Ježíš vyhledával tato místa k modlitbě. Mojžíš a Eliáš představují dva starozákonní svědky, kteří vydávají svědectví, že Ježíšovo dílo je ve shodě s Písmem SZ. Šat, který zbělel nám připomíná vidění proroka Daniela ze 7. kapitoly: Byly postaveny trůny a usedl stařec. Jeho šat byl bílý jako sníh… (Dan 7,9). Ježíš tedy patří Bohu, je dokonce sám Bohem.

Jaké místo má toto evangelium v životě učedníků a také v životě našem? Proměnění Páně nám ukazuje Ježíšovu slávu, kterou On vlastní a kterou naprostou většinu života s učedníky i s námi skrývá, ALE ONA JE STÁLE PŘÍTOMNA! Tato jeho sláva předjímá Ježíšovo vzkříšení a také ohlašuje naši budoucnost – i my budeme jako Ježíš oslavení, on nám dá na své vznešenosti podíl!

My křesťané si máme uvědomit, že jsme – podobně jako Petr, Jakub a Jan – vzati na vysokou horu (to je dar povolání – konverze, křest…), abychom zde znovu přijali dar Boží lásky: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte! Toto je pozvání k určitému odchodu: zaujmout odstup od všedního hluku s jeho požadavky a ponořit se do přítomnosti Boha, který nám denně touží sdělovat své Slovo, které proniká až do hloubky našeho ducha. Boží slovo je živé, ostřejší než každý dvojsečný meč, proniká do rozdělení duše a ducha a vykovává soud nad nejvnitřnějšími myšlenkami srdce (Žid 4,12). Toto slovo také posiluje naši vůli následovat Je

1. neděle postní

Bylo to jako ve snu. Obdivovat majestátní hory, tiše šplouchající vody, rozkvetlé louky, cvrlikající slavíky. Bylo to jako ve snu. Den ze dne jsme mohli objevovat nové taje skrývající se v malém velkém ráji. Nedokázali jsme se ubránit stále novému úžasu nad krásou kolem nás. Těžko uvěřit, že tak velké skvosty nám daroval sám Nejvyšší. A v těchto darech jsme odkrývali Boží dobrotu rozlévající se až k nám. Nebyl to odlesk Boží lásky?

A tato nezakalená láska byla přítomná i ve vztahu k mému muži: bez poskvrny sobectví, touhy ovládat druhého. S odstupem času je pro mě neuvěřitelné, že mezi námi nebyl stín nedorozumění, napětí, nevraživosti. Neuvěřitelné, dnes! A Bůh? Neutíkala jsem od jeho pohledu, netajila jsem před ním ani nejskrytější touhy a myšlenky. Však nebylo proč. Vždyť on byl mým přítelem. Jak těžko vůbec vzpomínám na tyto zážitky, jak těžké je připustit si, že takový byl můj život. Nebyl to sen.

Náhle to však skončilo. Pomyslela jsem si, že Bůh nás chtěl o něco ochudit, držet zkrátka. Zabránit přístup do pravého ráje. Ale vlastně, nepřišlo to úplně ze mě. Někdo neznámý mi to ponoukl. A jeho nabídka byla velmi svůdná: Budete jako Bůh. Vy sami si určíte, co máte a nemáte dělat. Budete pány nad svým životem. Proč by vás Bůh měl zotročovat a diktovat vám, co smíte a co ne? Nabízím vám jedinečnou šanci: všechno bude ve vašich rukou – moc, bohatství, sláva, požitek. Nic vám nebude chybět.

Proč jsem tomu uvěřila? Nic mi nechybělo, naprosto nic. Proč jsem přestala důvěřovat Boží dobrotě? Sama ani nevím. Chtěla jsem to zkusit. Najednou Bůh přestal být mým nejbližším, mým přítelem. Už mi nestačil. Chtěla jsem víc – ale co? Zkusila jsem to: bylo to lákavé, dobrodružné. Navrhla jsem to i svému muži: nic jsem totiž před ním neskrývala. A on také svolil.

A sen se náhle rozplynul: začala jiná realita. Jako bych se probudila do jiného světa. Připadala jsem si jako brečící dítě přicházející na svět, které ztratilo teplo a bezpečí mateřského lůna: zranitelné a vystavené zimě. Vše mi připadalo cizí: můj muž, Bůh, svět kolem. Já samotná jsem si byla odcizená. Nerozuměla jsem svým pocitům, náladám, myšlenkám. Co se ve mně děje? Proč je můj muž zlý, hrubý, násilný? A odkud se bere ta moje nevraživost, pomstychtivost? Proč mě Bůh pořád pronásleduje? Pryč, chci být sama. Chci být v bezpečí. Ale kde? Ať utíkám sebevíc, nikde nenacházím pokoj. Co se stalo? Proč jsem jen svolila té nabídce … Proč? Proč? Zbývají jen slzy, vzpomínky… Je opravdu vše ztracené?

 

 

Byl tento příběh pouhou fikcí?

Až se v tobě objeví stesk po štěstí,
po harmonickém vztahu, nezakaleném sobectvím a neupřímností:
vzpomeň si na Evu.

Až se tě zmocní strach před Bohem
a budeš před ním utíkat,
protože on tě jen hlídá a vyhrožuje ti:
vzpomeň si na Evu.
Až potečou slzy hořkosti a zklamání
nad vlastním životem,
nad rozbitým vztahem,
nad nezastavitelným kolotočem
lidské netečnosti a zloby:
vzpomeň si na Evu.

Až tě napadne vzít život do svých rukou,
otočit se Bohu zády:
vzpomeň si na Evu.

Vzpomeň si na Evu

8. neděle v mezidobí

Myslím si, že v dnešním evangeliu nás hodně burcuje Ježíšovo slovo: nestarejte se… Možná před ním stojíme tak trochu bezradně, jak ho pochopit?

Ježíš v této části horského kázání především mluví o tom, co člověku zabezpečuje život. Nemějte starosti o život, co budete jíst, ani o své tělo, co budete mít na sebe… Což není život víc než pokrm a tělo víc, než oděv? Tento výrok nám připomíná úplně jednoduchou věc, se kterou budeme určitě všichni souhlasit: jíme kvůli tomu, abychom žili ne naopak: nežijeme pro to, abychom jedli. Podobně s odíváním: nemáme tělo k tomu, abychom na ně mohli navléct šaty, ale naopak: máme šaty, aby nám nebylo zima. Klíčové je ale zde slovo: starat se… v češtině máme slovo: postarat se a dělat si starosti. Použité slovo v řeckém originálu se blíží tomu druhému: netrapte se, nepanikařte… Ježíš nás tímto slovem vede k tomu, abychom se spolehli s důvěrou na Boha, že nás nenechá padnout a že svůj denní chléb (chléb vezdejší) nám bude dán.

Ježíš nás určitě nevede k fatalismu (stejně nic nezmůžu…), ale spíš k uklidnění před panikou a uštvaností: starostí si život stejně neprodloužíte, proto si starosti přestaňte dělat… Když nám dává příklad ptáků a lilií, tak si z nich můžeme vzít příklad: takoví ptáci se hodně nahoní, než seženou nějaké to jídlo pro sebe a svá mláďata, ale starosti nemají – tak podobně i my jsme vyzváni tímto slovem: netrapte se starostmi pro něco, co se bez starostí klidně obejde…

Co máme tedy dělat? Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost… tedy: učte se dívat na život Božíma očima, učte se vidět jeho přítomnost ve světě. Ono už zde je, ale skryté a tajemné: v každém skutku lásky, úsměvu a podání ruky, v každé lidské dobrotě a ochotě pomoci. Myslím, že je to krásný program na postní dobu: učit se dívat na svět Božíma očima, hledat v tomto světě stopy Boží přítomnosti…

7. neděle v mezidobí

Slova dnešního evangelia bývají často zneužívána k zesměšňování křesťanství. Protože jsou pro nás nesnadnou výzvou, jejíž naplnění je zcela mimo naše možnosti. Ale je v možnostech Božích.

Ježíš nás zve tváří v tvář zlu k jinému postoji, než k jakému nás obvykle vede naše přirozenost. Obvykle na křivdu reagujeme stažením se, obranou a protiútokem. Ve SZ je Boží milosrdenství vůči nepříteli projeveno tak, že „oko za oko a zub za zub“, tzn. že mohu druhého poškodit jen do té míry, do jaké on poškodil mě. Dnes nás Ježíš zve k jinému pohledu. Jestliže máme milovat bližního, tak z toho není možné vyjímat ani nepřítele. I on je mým bližním, i když to on sám neví. A moje jednání ho má přivést k tomu, aby se mi bližním stal skutečně. Prokaž lásku tomu, kdo ti ubližuje. Tak budete syny svého nebeského Otce…, říká Ježíš, protože jak jsme zpívali v žalmu: On nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neodplácí.

Samozřejmě, že takto jsme vyzýváni se chovat jako jednotlivci, jako křesťané, nikoliv jako celý stát. Zde nemůžeme nastavovat druhou tvář tomu, kdo nám ubližuje, protože máme právo nastavit jen svoji tvář, ne tvář druhého. Stát tedy bude mít vždy za úkol aktivně bojovat proti zlu a potlačovat ho.

Ale jak bylo řečeno: Vy buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec, nebo jinak řečeno slovy prvního čtení: buďte svatí, jako já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Tyto příkazy jsou pro nás nedosažitelné. Ale jak nám prozrazuje svatý Pavel ve druhém čtení: naše těla jsou příbytky Ducha Svatého, kterého nám dal Bůh. A tento Duch Boží je v nás onen nový člověk, který chce žít podle Ježíšova příkladu. Takže jde o souboj starého a nového člověka v nás.

Vezměme si dnešní slova evangelia do svého srdce a pokoušejme se jednat podle jeho pokynů, abychom umožňovali Duchu Svatému se v nás projevit láskou, která nedělá výjimky.

6. neděle v mezidobí

Milí bratři a sestry, někdy se říká, že Ježíš přísnost Starého zákona překonal svým milosrdenstvím. Ale v dnešním evangelium zaznívá: nebude-li vaše spravedlnost hojnější, než spravedlnost farizeů a učitelů Zákona, do nebeského království nevejdete. Spravedlnost farizeů byla v té době ta největší myslitelná věrnost Božím přikázáním. Farizeové dodržovali všech 613 příkazů a zákazů obsažených v Tóře, ale navíc si ještě ukládali další předpisy, aby náhodou neporušili žádný ze závazných předpisů Božího zákona. Ježíš ale po nás chce víc. … Jak víc? Máme dodržovat ještě více předpisů a přísněji? Ne, větší spravedlnost není více příkazů a předpisů, ale znamená to, vzít to za jiný konec…

Dnes v evangeliu Ježíš říká, že přichází Starý zákon naplnit, ne zrušit, čímž myslí to, že milosrdenství, které Starý zákon ukládá jako způsob jednání Božího lidu, Ježíš přichází dotáhnout do důsledků. Jestliže je ve Starém zákoně řečeno „oko za oko a zub za zub“, je to příkaz milosrdenství vůči viníkovi, aby ten, kdo trestá, netrestal víc, než kolik mu bylo ublíženo. Ale Ježíš tvrdí, že smyslem a naplněním Starého zákona je to, abychom i toho, kdo nám ubližuje, pokládali za bližního.

O kousek dál nám to Ježíš vysvětluje a dává praktický příklad: Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, pro-padne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.

Na první poslech to vypadá, jakoby Ježíš byl ještě přísnější než předpis Starého zákona. Ale nejde o přísnost, ale o pochopení, oč v tom předpisu jde: Ježíš nás totiž učí dívat se jeho očima už teď tady na zemi. Když tedy je řečeno „nezabiješ“, tak nejde jen o fyzické nezabití, ale také nezabiješ ani duši, vnitřní život člověka, ale nezabiješ ho ani společensky svým hněvem, výsměchem ani svou povýšeností.

Kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu… vžijme se do situace, kdy se někdo ublížil více lidem, například tak, že přišli o své úspory. Samozřejmě, kdo ho potká, tak mu svou naštvanost dá najevo. Ale Ježíš nás vede k jinému jednání: zkuste se na něj nehněvat: takový člověk, který všude zažívá jen hněv, najednou může zakusit přítomné Boží království skrze přijetí… Ježíš nás tedy nevede k tomu, abychom ještě přísněji soudili, ale abychom svého bližního chránili soudu. Jak uchránit svého bližního před odsuzováním a nabídnout mu azyl před lidskou zlobou.

5. neděle v mezidobí

Minulý týden v evangeliu Ježíš začal horskou řeč blahoslavenstvími. Tím, kdo je žije vzorovým způsobem, je sám Ježíš. Dnes pokračuje v horské řeči dvěma výroky o soli a o světle. A zase i zde platí, že v první řadě je solí země a světlem světa Ježíš sám. Podobně jako sůl dodává pokrmu dobrou chuť a světlo umožňuje orientaci, tak i Ježíš přítomný v životě působí podobně jako sůl a světlo, tím, že dodává moudrost, posvěcení a smysl celému konání i utrpení. Ale dnes Ježíš říká, vy jste sůl země a vy jste světlo světa! Je jasné, že solí a světlem můžeme být jedině ve vztahu k Ježíšovi. Podobně jako Měsíc nezáří svým vlastním světlem, ale odráží světlo Slunce…

Sůl je důležitá: dodává chuť pokrmu, ale také konzervuje (brání rozkladu), ve SZ byla znamením smlouvy mezi Bohem a člověkem… Ale proč nám to Ježíš říká? Určitě ne, abychom byli pyšní a vyvyšovali se nad ostatní lidi. Ale sůl je prostě nepostradatelná. Je ale obyčejná a lidé jí ocení až tehdy, když o ní přijdou (vzpomeňme na pohádku Sůl nad zlato). To znamená, Ježíš nám říká: jste pro svět nepostradatelní jako sůl. My křesťané máme něco, co tento svět velmi potřebuje. A máme si to uchovat. Sůl může slanost ztratit tím, že prostě přestane být solí. Tak i my do svého života víry nemáme přijímat nic, co by jí zfalšovalo. Ale když zůstaneme věrní, tak budeme jako sůl: stačí malá špetka a ovlivní celé okolí, podobně jako špetka soli ochutí celý pokrm.

Vy jste světlo světa! Pozor, Ježíš nedodává, a celý svět je temnota… Dodává však, že jsme jako město na kopci – to se nemůže ukrýt, je odevšad vidět. Takové město je jako maják, dává orientaci širokému okolí. Ježíš nám tedy říká: tím, že mi patříte, jste nápadní jako město na kopci. Tak se nedivte, že to o vás lidé ví a že jste na ráně… Druhý obraz je podobný jako o soli: když se rozsvítí lampa, nestaví se pod kbelík, ale na svícen, aby svítila… Lampa, která nesvítí je stejně platná jako sůl bez chuti: je na nic. Takže máme svítit před druhými lidmi.

Jakkoliv: skutky inspirovanými vírou, tím, že se nebojíme mluvit o tom, že patříme Kristu, že jsme křesťané. Ale to všechno má krásný cíl: aby i oni slavili našeho Otce v nebesích. 

4. neděle v mezidobí

Milí bratři a sestry. Žít důsledně s Bohem znamenalo vždy jít proti proudu. Není tedy divu, že lidé v tomto světě úspěšní a populární, zdá se, hledají cestu do církve obtížně.

Dnešní druhé čtení bychom mohli nadepsat: „pohled do korintské obce“. Ten pohled pak shledává, že ke křesťanství nenašli cestu: 1. moudří podle měřítek platných ve společnosti, 2. mocní, kteří vládnou penězi a mocí nad druhými ani 3. urození tedy vznešeného původu. Neznamená to, že tam vůbec nebyli, ale znamená to jenom to, že církev není elitou nebo aristokracií. Zvnějšku viděno je to společenství nudných, slabých, hloupých a sobeckých lidí. Spíše takový průměr, nic moc… Proto taková „sebranka“ nepůsobí nijak přitažlivě.

Pavel se tím dotýká jednoho z hlavních znaků Boží milosti, totiž toho, že tato Boží milost vždycky předchází naše zásluhy, že není dávána jen těm chytrým a borcům, ale že jsou pro ni otevření zpravidla zejména ti slabí a nemožní. V tom poznáváme Boží velkorysost, která to nevzdává ani s takovými lidmi, neboť právě z nich si staví církev – laboratoř pravého lidství a příjemkyni Jeho lásky.

Když se podíváme na dnešní církev, tak bychom asi mohli říct, že od takového obrazu nejsme ani my zas tak daleko. Že podobnými bolístkami trpíme i my. Na druhou stranu my musíme být vděční, že to mezi námi takto vypadá, protože kdybychom byli společností již dokonalých lidí, asi by v této společnosti nebylo k vydržení. Protože dokonalost v tomto světě není uskutečnitelná bez infekce pýchy. Jeden rabín velmi trefně říká: Světec, který ví, že je světec, není světec. Pokorný člověk, který ví, že je pokorný, není pokorný. Protože je pyšný na to, že je pokorný. A když přijde na to, že nemá být pyšný na to, že je pokorný, tak je zase pyšný na to, že už není pyšný na to, že je pokorný… Tímto způsobem nás dobíhá naše slabost.

Když dnes posloucháme evangelní text blahoslavenství na pozadí právě toho, co jsem teď řekl, tak nám může dojít, že to nejsou žádné přikázání. Naopak: blahoslavenství jsou totiž provokativními vyzdviženími takových lidských situací, které jsou běžně nepopulární. Ježíš nás totiž zve k tomu, abychom byli jeho v tom, co jsme, ale i v tom, co prožíváme. Je to kontrast k tomu, v čem si lidé obvykle představují štěstí. Bohužel my zde v Evropě, kteří máme tolik materiálních dober, máme málo duchovního pokoje a radosti. Když však čteme blahoslavenství, tak v nich čteme přísliby právě toho, co lidé tak často hledají v majetku, popularitě, když se podvádějí, či hádají… A my věříme, že Ježíš nás nezklame. 

Stránky