Nejnovější kázání

2. neděle velikonoční

Všechna čtení jsou o víře, o důvěře, která je pro člověka otevřenou branou, kterou může do něj vtékat Boží milosrdenství. Setkání Boží lásky a lidské prázdnoty je možná právě jen díky ní. Dnes je oslava Božího milosrdenství právě o této neděli.

V dnešní vstupní modlitbě jsme konstatovali, že každé slavení Velikonoc je pro nás oživením naší víry a prosili: opatruj a upevňuj v nás, cos nám daroval, ať všichni stále hlouběji chápeme, co to pro nás znamená, že jsme byli obmyti křtem, znovuzrozeni z Ducha svatého a vykoupeni krví tvého Syna.

Všechny prvky z této vstupní modlitby máme v dnešním druhém čtení z prvního listu Janova, kterým bych začal. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Ježíšovo vítězství nad světem se uskutečnilo skrze Jeho smrt a Vzkříšení. Naše spojení s ním se děje ve víře, která je důvěrou, Jeho přítomností v našich životech. Jak Ježíš přišel do našich životů? Přišel skrze vodu a krev. Možná vám při Janových pašijích na Velký pátek (první den novény k Božímu milosrdenství) připadlo zvláštní, proč Jan tak klade důraz na to, že z Ježíšova probodeného Boku vytekla krev a voda. To proto, že tato krev a voda jsou dvě nejdůležitější svátosti křesťanského života, které proměňují náš život v život Ježíše Krista. Voda je symbolem křtu. Vytéká z Ježíšova probodeného srdce: tzn. z nitra jeho lásky a milosrdenství. Jsme zrozeni láskou k lásce. Krev je symbolem Eucharistie. Tato svátost, kterou letošní rok tolik v naší vlasti ctíme, je stálým předáváním Boží lásky nám. Je na nás, jak často budeme chodit čerpat. Duch dosvědčuje toto všechno. Tak, že nás živí Božím slovem, utvrzuje ve víře, protože jen pod vlivem Ducha Svatého může někdo říct: Ježíš je Pán! Bez Ducha Svatého jsme bez života.

První čtení: praktický důsledek života v Duchu.

Evangelium: zjevení Božího milosrdenství, které vychází a je na míru mentalitě každého člověka. Ostatní apoštolové uvěřili v komunitě. Tomáš zvlášť o samotě. Všichni viděli, a proto uvěřili. Dneska je čas, kdy nevidíme. Ale přesto věříme. Že je to možné, to je díky Božímu Duchu.

Pondělí velikonoční

Dnešní den je druhým ve velikonočním oktávu. Nabízejí se nám další svědectví o Zmrtvýchvstalém.

V prvním čtení máme zachyceno Petrovo kázání v den Letnic. Podstatou jeho kázání je slovo svědectví: Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními další věcí je to, že oni sami ta znamení viděli. Dalším svědectvím jsou předpovědi Písma. Petr vlastně nedělá nic jiného, než že používá to, co mají ti posluchači k dispozici (to co viděli a sami slyšeli a Bibli) a v moci Ducha to vykládá, nachází souvislosti a hlásá.

V evangeliu jde také o očité svědectví: nyní je to svědectví strážců. Ti také svědčili o tom, co sami prožili u Ježíšova hrobu. Ale jejich posluchači byli již předem rozhodnuti, jak to je. Stráž podplatili, ti se podplatit nechali a stali se z nich hlasatelé lži. A je významné, že tato lež je pro lidi mnohdy přijatelnější, než pravda.

Patřičnou odpovědí na hlásání svědectví, tzn. kérygma církve, je víra. Ale víra je osobní rozhodnutí, které se děje v srdci člověka. Jde o věc svobody. Důkazy mohou být velmi pádné jako v případě našich očitých svědků, ale záruka, že se víra probudí, neexistuje. V tom zůstává povolání člověka věřit tajemstvím mezi člověkem a Bohem. 

Velikonoční vigilie 2015

Dnešní noc leží na rozhraní Bílé soboty a neděle Zmrtvýchvstání. Bílá sobota je dnem Božího mlčení. Minulý papež píše: Bílá sobota je den Božího mlčení. Bůh není jen srozumitelné slovo, které k nám přichází, on je i mlčenlivý a nepřístupný, nepochopený a nesrozumitelný základ, který nám uniká... Ano, Bůh je Slovo. Při tom však nesmíme zapomínat na pravdu o neustálé skrytosti Boží. Jen, když jsme ho zakusili jako mlčení, můžeme doufat, že zachytíme i jeho řeč, která vychází z mlčení.

V 1. listu sv. apoštola Petra čteme tato slova (3,18-22): Sám Kristus jedenkrát zemřel za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen podle těla a pak oživen podle ducha. A právě v něm dokonce odešel kázat duchům ve vězení, těm kteří kdysi odmítli uvěřit, když vyčkávala Boží shovívavost, ve dnech, kdy Noe stavěl archu, v níž byl skrze vodu zachráněn malý počet, celkem osm osob. A tomu odpovídá právě křest, který vás zachraňuje nyní a který není odstraněním nějaké tělesné špíny, ale závazkem dobrého svědomí vůči Bohu skrze vzkříšení Ježíše Krista, jenž přešel do nebe a je po Boží pravici poté, co si podrobil Anděly, Panstva a Mocnosti.

Toto je velmi starobylé vyznání křesťanské víry: vyznává Kristovu smrt, sestup do pekel, zmrtvýchvstání, usednutí po Boží pravici a soud nad živými i mrtvými. Všechny tyto prvky dávají pochopit sebe navzájem. Ježíšova smrt je pochopitelná ve světle jeho vzkříšení. Jeho pobyt v hrobě je pochopitelný z hlediska jeho smrti a zmrtvýchvstání.

Ježíš svou univerzální smrtí za všechny odešel dokonce kázat mezi zemřelé, aby tak i oni dostali podíl na spáse. Ti, kteří kdysi odmítli dát zapravdu Bohu, když měly přijít vody potopy, byli touto vodou spláchnuti. Ve smrti a hříchu se ocitli v naprosté samotě, byli odděleni od Boha a nemohli na něj patřit. Čekali na svého Vykupitele v místě, které Písmo nazývá šeól nebo hádés. Ježíš mezi ně přišel a kázal jim spásu, sestoupil do této krajní samoty člověka. Jeho slova na kříži Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? nabývají smyslu právě v tomto. Ježíš svou smrtí dokázal sestoupit až do krajní samoty člověka, odděleného od Boha hříchem a smrtí. A zde káže, ohlašuje evangelium. Tito zemřelí smí také doufat a jsou tak vykoupeni.

Noemova Archa záchrany, kterou zmiňuje naše starobylé vyznání víry, je předobrazem křtu. Ve křtu jsme převezeni na vodách potopy, ve kterých hyne hřích do přístavu spásy. Předtím však bylo nutné zaslechnout Boží slovo a podřídit se mu. Jako Noé, tak i my jsme toto Boží slovo slyšeli. Dneska jsme slyšeli celkem devět čtení. Vždy jsme odpovídali Bohu díky! Nyní je tedy čas opět obnovit naše nastoupení do Archy záchrany – křtu. V ní držíme naší odpovědí víry. Obnovme tedy nyní své křestní vyznání, jak jsme se na to připravovali celou dobu postní.

5. neděle postní

Smlouva se dnes jasně ukazuje v textu proroka Jeremiáše. Pisatel si všímá toho, že dřívější smlouva, která byla sjednána po vyvedení z Egypta na hoře Sinaji, byla pouze vnější. Byla to smlouva, která se dala zpochybnit. Protože bylo na člověku, aby tuto vnější smlouvu přestěhovával do svého srdce skrze poslušnost. Ale na to jsou lidské síly příliš slabé. Častokrát se to nepovede. Proto, aby nastala opravdová poslušnost Bohu, musela přijít nová smlouva, která však už nebyla napsána někde jinde, než přímo v srdci toho, kdo jí má plnit.

V druhém čtení se nám ukazuje Ježíš, který toto umožnil. Jeho smrt a zmrtvýchvstání je předpokladem naší poslušnosti. V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Zde se naráží na Ježíšovu nejzásadnější poslušnost, poslušnost Otci až k smrti. Ježíš z té smrti měl přirozenou hrůzu, proto se modlil. Ale tak, že nežádal odejmout utrpení, pokud by to nebyla Otcova vůle. Ale tak, aby dokázal vždy vyplnit Otcovu vůli, ať už bude muset umřít, nebo ať už to Otec zařídí jinak. Nedokážeme si představit, jak veliké boje to musely být, ale také jak veliká vedla Ježíše ochota. Ne trpět, ale být poslušný. A byl vyslyšen, zde čteme. To není ironie: Otec Ježíše vyslyšel ale jinak, než po lidsku. Dostal víc, než jen prodloužení života: dostal nový život. Ano, Ježíš musel umřít (kvůli nám, ne kvůli sadismu Otce, abychom mu věřili jeho lásku k nám…), ale Otec ho oživil, vzkřísil ho z mrtvých. Poslušnost tedy od Boha získává dary, jejichž velikost je mimo naše chápání.

Evangelium mluví o mnoha věcech, ale hlavně o tomto: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Mít svůj život rád více, než toho, který nám ho daroval, je sice pochopitelné pro lidskou slabost, ale nepochopitelné z pohledu Boží logiky. Důvěřovat tomu, který může darovat život stále znovu a který nikdy nežádá nemožné věci, je to nejzásadnější, co můžeme dělat. Ale musíme se to pochopitelně učit, chce to čas, ale hlavně Boží moc a naši ochotu. Vše potřebné dostáváme v Eucharistii.

Část mše svaté: Eucharistie – svaté přijímání. V něm dostáváme moc, ale i příklad, jak žít lásku. Příklad je v tom, že chléb a víno jsou námi stráveny a zanikají, abychom my na oplátku žili. A moc dostáváme právě skrze to, že nás Eucharistie proměňuje v Ježíše poslušného. Jako pokrm se stává naším tělem, tak zde je to naopak: my přijímáme Krista, abychom se stávali stále více Ježíšem a byli schopni dělat to, co dělal a dělá on.

4. neděle postní

Opět v našich čteních nezaznívá slovo SMLOUVA, ale přece se její existence předpokládá.

První čtení je z pera jeruzalémských kněží v okolí chrámu, kteří kolem roku 300 nebo 250 píší o událostech, které se staly před dvěma staletími. Jejich dílo není historickou kronikou, ale spíše zhodnocením událostí z pohledu víry. V našem úryvku jde o situaci, kdy národ byl již desetiletí ve vyhnanství. Mnozí už to vzdali, přestali doufat. Situace je zoufalá a nezdá se, že by se něco mohlo změnit. A tu najednou: perský král Kýros! Jeho vyhláška, která musela Izraelitům znít jako zjevení z nebe: Hospodin, Bůh nebes, mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Jděte zpět do Jeruzaléma!

Tatáž myšlenka je v druhém čtení: nejdříve Pavel na začátku konstatuje, že jsme byli mrtví následkem hříchu. Ale Bůh k nám přistoupil skrze smrt a zejména vzkříšení Ježíše. Žádný zemřelý nedokáže sám sebe oživit, to určitě každý ví. Proto to, že žijeme je čirý dar, nic jiného než milost.

Evangelium nad tím medituje trošku jinak. Proč to Bůh dělá, proč se o nás zajímá? Proč nás křísí ze smrti hříchu za cenu smrti svého Syna? Odpověď: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Dnešní téma naší pouti mší svatou je Eucharistická modlitba. Slovo Eucharistein znamená v řečtině „vzdávat díky“. Co jiného by člověk měl na základě dnešních čtení dělat, než jen děkovat. Ale protože ani děkovat neumíme tak, jak se patří a náleží, ve mši svaté děkujeme nebeskému Otci Kristovými ústy v Duchu Svatém – přidáváme se k tomu děkování, které Boží Syn vyslovuje svému nebeskému Otci a na kterém participuje jeho církev, tedy my.

I když většinu modliteb v této části mše svaté vede kněz jako druhý Kristus – ten který říká tato slova v osobě Kristově, přece jde o modlitbu celého shromáždění věřících, protože se do této modlitby zapojuje nasloucháním a odpověďmi.

3. neděle postní

Jak v této postní době jsem již dvakrát připomínal, letos nás doprovází téma SMLOUVY. I když opět zde není výslovně toto slovo zmíněno, tak v prvním čtení jsme slyšeli Desatero, které je jádrem SZ smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. To nejdůležitější je řečeno hned v úvodu: já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nejdříve se zde Hospodin představuje jako Bůh jejich (tvůj) a dále se prokazuje tím, co všichni zažili na svou kůži – událostí vyvedení z Egypta. Toto vyvedení je jinými slovy vysvobození a jak někteří biblisté říkají, toto Desatero Božích příkazů, nebo spíš Deset Božích slov, nyní charakterizuje život člověka, tak jak se projevuje jako život toho, jehož osvobodil Hospodin.

Svoboda je totiž to, o co v celém duchovním životě jde. A platí to, že pokud se člověk svobodně dává do služby Hospodinu (jak tato služba vypadá, nám např. říká zmíněné Desatero) je svobodný a stává se stále více svobodným. Je samozřejmé, že dodržovat celé Desatero do všech detailů, je pro člověka opravdu těžké. Ale – jak nám dalo na srozuměnou druhé čtení – Ježíš se pro nás stal Boží mocí a Boží moudrostí. Moudrost je v tom, že právě skrze slabost Bůh vítězí = potvrzením je nám Ježíšův Kříž. A Boží moc je v tom, že právě v této lidské slabosti se Bůh zjevuje, jako ten, kdo skrze tuto slabost ukazuje svou schopnost zvítězit. Příkladem je Ježíšovo vzkříšení z mrtvých.

Ježíš tuto novou skutečnost naznačil tehdy, když očišťoval chrám. Jakou mocí nám dokážeš, že toto smíš dělat? Zbořte tento chrám (chrám jeho těla) a ve třech dnech jej vystavím! Ježíš předpověděl novou smlouvu ve své smrti a zmrtvýchvstání.

Tento týden je tématem na naší monstranci OBĚŤ, příprava obětních darů. Tím, koho máme klást Bohu na patenu a do kalicha jsme my sami. Podívejme se v následujícím týdnu, které oblasti našeho života si řídíme jen my sami. Za co se nemodlíme. Co Bohu nesvěřujeme. A zkusme do těchto oblastí začít Boha zvát: do svých plánů na den, do svých nemocí, trápení, vztahů, starostí atd. Zvěme ho, aby řídil a kraloval v celém našem životě.

2. neděle postní

Jak jsem říkal minulou neděli, tak nás v této postní době provází téma SMLOUVY a také se zabýváme mší svatou, která je novozákonní smlouvou mezi Bohem a lidmi.

Dneska však ve čteních nepadne o smlouvě ani jediné slovo. Ale přesto, pokud je možné někoho ve SZ nazvat „mužem smlouvy“, tak je to právě Abraham, o kterém jsme četli v prvním čtení. Celý jeho život je vlastně postaven na smlouvě, kterou s ním Hospodin uzavřel a na přislíbení, které mu dal: vyjdi ze svého domova a jdi do země, kterou ti ukážu. Pak v Kanaánu, kam Abrahám doputoval se mu zjevuje Hospodin podruhé a uzavírá s ním smlouvu, v níž mu přísahou slibuje tuto zemi a také četné potomstvo, neboli budoucnost. Po mnohých létech čekání je tu konečně zhmotnění této jeho naděje – syn. A dnes po něm Hospodin žádá: pojď a obětuj mi tohoto svého syna na hoře, kterou ti ukážu. Není to naprosto absurdní? To, k čemu ho Hospodin celou dobu vedl, nyní má obětovat? Zřeknout se daru, na který celou dobu čekal?

Pak v Písmu čteme: Za časného jitra vzal s sebou svého syna Izáka a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl (Gn 22,3) – možná že na to ráno čekal Abrahám stejně se zatajeným dechem jako Hospodin. Ale ano, Abrahám to pochopil… Pochopil, že podstatou smlouvy nejsou Hospodinovy dary, ba ani ten největší a nejvznešenější z jeho darů, nýbrž Hospodin sám.

Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte. Tématem této neděle s naší symbolickou monstrancí je bohoslužba slova a činnost, kterou bychom měli vzít za svou je NASLOUCHÁNÍ. Mše svatá je každodenní obnovování smlouvy s naším Pánem, ve které se nám dává ten nejcennější dar – on sám: v podobě slova a v podobě chleba a vína. Na nás je přijmout jej. A jednou z cest, jak jej přijímat je právě naslouchat mu. Tady ve mši svaté, ale umíme to? Myslím, že je důležité se to učit také doma při soukromém setkání s ním v Božím slově. Nabízím vám pozvání denně brát do rukou Písmo s důvěrou, že Pán v něm pro mě konkrétně má nějaké poselství na den. Vždy mu na začátku řekněme, že toužíme, aby nám řekl něco do života, a chceme dělat to, co se dozvíme. A uvidíme. Zaručuji vám, že on promluví…

1. neděle postní

Letos nás bude provázet nedělními čteními téma SMLOUVY. V prvním čtení jsme slyšeli, jak Bůh uzavřel smlouvu s Noemem. O co šlo? Po hříchu prvních lidí se lidstvo následně stále více propadá do svévole. Bůh této svévoli činí přítrž vodami potopy. Po ní pak uzavírá Bůh velice širokou smlouvu nejen s lidstvem, ale i s celým stvořením, že už nebude zahlazeno vodami potopy. Touto smlouvou daruje Bůh svému tvorstvu novým způsobem svoji blízkost.

V evangeliu Ježíš jakoby toto vše znovu opakoval. Duch, který na něj sestoupil po křtu v Jordáně jej, doslova přeloženo, vymrštil na poušť. Tato poušť je tu charakterizována na první pohled zvláštními atributy: žije zde mezi divokými zvířaty, jsou zde sloužící andělé a naopak pokoušející satan. Toto všechno v nás má vzbudit vzpomínku na jiné místo v Bibli podobně popsané a to je zahrada Eden, kam Bůh člověka po stvoření usadí. Právě tam, naopak od dnešního nastavení světa, divoká zvířata nebyla pro člověka ohrožením. Tato zahrada byla místem, kde všechno začalo být špatně: zde totiž člověk poprvé zhřešil. V Ježíšově případě je to naopak: tato „zahrada“ je místem, ve kterém vše začíná být dobře. Marek nám tedy Ježíše představuje jako prototyp nového člověka, nového Adama, ve kterém se všechno obnovuje. Naplnil se čas a dále přiblížilo se království Boží, to je vpravdě radostná zpráva o novém začátku. Můžeme zde vidět paralelu s Noemovou smlouvou, ujištěním o zvláštní Boží blízkosti a náklonnosti.

Povšimněme si toho, že Ježíš se na poušti ocitá po křtu. Ze sledu vyprávění křest – pokušení můžeme vyčíst, že i křesťan, který přijal křest, bude jako i Ježíš nadále sváděn ze správné cesty. S tím musíme počítat. Ale Ježíš nás neopouští: Petrova zpráva z druhého čtení, že Ježíš se odebral po Boží pravici, je vlastně tímtéž sdělením. Je nám velmi blízko třeba i prostřednictvím Nové smlouvy, jejíž obnovu prožíváme každý den ve mši svaté. Tento rok nás provází v České církvi téma Eucharistie. Každou neděli si letos budeme v době postní připomínat určitou část mše svaté. A na tuto neděli připadá úkon kajícnosti. Je uvozen výzvou k zamyšlení. Zde nemáme podrobně zpytovat svědomí, ale prostě zaujmout postoj dlužníka před Boží tváří. V této části toužíme po usmíření s Bohem, s bližními a se sebou samými. Téma odpuštění Vám nabízím jako duchovní program tohoto týdne. Kdo chce, může po mši svaté na znamení toho, že toto téma přijímá za své, nalepit do naší symbolické monstrance svůj drahokam pro Ježíše.

6. neděle v mezidobí

Slavíme poslední neděli před začátkem doby postní a ve čtení Markova evangelia jsme došli k vyprávění o malomocném. První čtení ukazuje, jak se na kožní choroby díval Starý zákon. Člověk, který byl postižen nakažlivou kožní nemocí, byl neschopný bohoslužby – nebyl totiž tělesně v pořádku. Pokud byl naopak závažně nemocen, byl tzv. nečistý, to znamená neschopen kontaktu s Bohem a tedy žil v izolaci.

Nás malomocný Ježíše vyhledává a klade všechno do jeho rukou: pokud chceš, můžeš mě očistit. A Ježíš chce! Dokonce vztahuje ruku a dotýká se ho – tedy porušuje Zákon a malomocný je uzdravený. Uzdravení se děje okamžitě, to je důležitý detail. Zatímco všechna ostatní podobná uzdravení na stránkách Starého zákona jsou výsledkem nějakého procesu trvající určitý čas, zde Ježíš odhaluje svou velikou moc.

Proto také přísně nařizuje malomocnému, aby o svém uzdravení před veřejností mlčel, ale měl tuto zprávu donést do Chrámu, kde by se stal prvním, kdo hlásá radostnou zvěst. Bohužel se tak nestalo. Jeho porušení Ježíšova příkazu má za následek, že si oba musí vyměnit role: zatímco dříve to byl malomocný, kdo se musel zdržovat mimo města, nyní je to Ježíš. Ale lidé ho následují i tam, do pouště a samoty.

Ježíš nepřišel jako David Copperfield – jeho cílem nebylo dělat divy před zraky lidí, ale zvěstovat Boží království. To, že udělal div na malomocném, bylo z toho důvodu, že u něj zpozoroval velikou víru a bylo mu ho líto.

Podobnou lítost má nad námi Ježíš i vůči nám, protože nejhorší malomocenství je nákaza hříchem. Hřích nás vylučuje ze společenství druhých lidí a společenství s Bohem. V době postní chceme více pronikat do smyslu této skutečnosti a také se připravit opět na to, přijmout Boží slitování.

5. neděle v mezidobí

Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Tak se ptá v dnešním prvním čtení těžce zkoušený Job. A my asi můžeme realisticky odpovědět: ano, jsou. Život člověka je vystaven četných zkouškám a trápením. Evangelium, které popisuje druhou polovinu Ježíšova typického dne podle Markova líčení, ukazuje, že Ježíš má moc nad nemocí (horečka Petrovy tchýně) i nad démony (nemocní a posedlí přinášení k Ježíšovi večer). Současně nám také evangelium ukazuje, že Ježíš čerpal k této službě sílu právě v synagoze, ale také modlitbou na opuštěném místě.

Dnes bych se chtěl dotknout právě tématu utrpení. V životě víry, tedy živého vztahu s Bohem, má utrpení své důležité místo. Písmo svaté je častokrát nazývá „zkouškou“, která má za cíl člověka určitým způsobem protříbit či posílit. Ať už je příčinou či důvodem zkoušky cokoliv, vždy je člověk zkoušen v oblasti víry, naděje a lásky, tedy v tom, co jej spojuje s Bohem. Naším úkolem je na zkoušku odpovědět.

Každá zkouška však má v sobě vždy důraz na jednu z ctností, buď je člověk zvláště zkoušen v důvěře, či v naději či v lásce. Jsme-li zkoušeni ve víře, pak se ptáme: co dělá v této situaci Bůh? Je se mnou? Dokáže i tuto situaci proměnit v dobro? Pokud jsme zkoušeni v naději, pak se objevují otázky: na co vlastně spoléháš? O co se opíráš? Jakým způsobem si myslíš, že se z toho dostaneš? V této zkoušce jsme voláni opustit své dřívější jistoty a více se spoléhat na Boží lásku. A konečně můžeme být uvedeni do zkoušky lásky: v krizi je vystaven zkoušce vztah s Bohem, nebo k někomu blízkému nebo k sobě samému. Forma této zkoušky může být různá: nechuť k modlitbě, krize ve vztahu k manželovi či manželce, někdy je těžké přijmout sebe sama takového, jaký jsem, včetně své slabosti, omezenosti či jiných nedostatků.

Každá zkouška má tedy v sobě ukryté určité povolání jako odpověď na otázku: v čem jsem povolán jednat s větší vírou než doteď? O kolik více jsem teď volán spolehnout se? K jakému očištění lásky jsem teď povolán, aby se stala čistší a opravdovější? Na tyto otázky vždy existuje odpověď a dostaneme ji, pokud ji žádáme upřímně.

Předpokladem však je vždy: vstoupit do zkoušky tím, že ji přijmeme. Tzn. že s ní souhlasíme, i když tento souhlas dát bude vyžadovat kratší či delší čas. Když zkoušku přijmeme, vyjadřujeme souhlas s touto situací a zároveň je to skutek důvěry v Boha, který nás do této zkoušky zavedl a tím důvěřuji i tomu, že v této situaci je pro mě skryto nějaké obdarování. Ale bohužel lidé často pátrají po příčinách zkoušek s nadějí, že když budou znát odpověď na otázku: proč jsem nyní zkoušen, podaří se jim vyřešit zkoušku a zbavit se jí. Ale na otázku „proč?“ častokrát nenajdeme odpověď. Je tedy vždy lepší zkoušku přijmout. Ne fatalisticky, ale s důvěrou v Boží vedení a lásku.

Takže vidíme, že v životě víry mají smysl jak dny krásné a dobré, tak i chvíle temné a těžké. Obojí Bůh zamýšlí k prospěchu člověka a moudře každému z nás určuje jedny či druhé s ohledem na náš prospěch.

Na začátku roku jsme se modlili takto: chystáš-li nám dny dobré, dej, abychom je uměli přijmout s vděčností. Chystáš-li nám dny těžké, dej nám sílu, abychom je dokázali nést. Amen.

Stránky