Nejnovější kázání

4. neděle velikonoční

Dnešní neděle je nedělí Dobrého pastýře, podle evangelia s obrazem ovcí, které slyší hlas pastýřův. První čtení ze Skutků apoštolů nás uvádí do křesťanské misie, mohli bychom říct ve své ideální podobě. Jaké znaky tato misie má?

  1. Pavel s Barnabášem vyhledávají lidi tam, kde se obvykle shromažďují k bohoslužbě – synagoga a mluví s nimi tak, jak tomu byli schopni rozumět – inkulturace.
  2. Zároveň jejich řeč měla moc a byla doprovázena činností Ducha Svatého – lidé přichází v hojnějším počtu. Stejně jako v případě Ježíše, jejich působení vyvolává rozdělení, apoštolové zakoušeli Ježíšův kříž ve formě překážek hlásání.
  3. Pavel a Barnabáš se nepodbízejí: hovoří jasně a s přesvědčením, nečiní pravdu evangelia srozumitelnější tím, že sníží nároky, ale tak, že mluví jim dostupným způsobem.
  4. Výsledkem je zakoušená radost u těch, kteří přijali Slovo, na druhou stranu zjevné nepřátelství u těch, kteří odmítli, což se pak prohloubí v následující kapitole, kde Pavel a Barnabáš budou dokonce v městě Lystra kamenováni přičemž na několika lidech uskuteční zázračné uzdravení v moci Ducha Svatého.

V druhém čtení z knihy Zjevení jsme ujištěni, že ti, kdo prošli mnoha souženími, jsou v přímé péči Ježíše, onoho nejvyššího pastýře. Každý pastýř na této zemi vykonává svou službu jedině ve spojení s ním. I on, podle slova dnešního evangelia musí naslouchat jeho hlasu a následovat ho tam, kam poznává, že ho vede. Ideálem každého pastýře je napodobit Ježíše. Být tak jedno s Ježíšem, jako Ježíš je jedno s Otcem. Prosme, aby Bůh daroval takové pastýře své církvi.

3. neděle velikonoční

Dnešní evangelium zachycuje další setkání Ježíše se svými učedníky, tentokrát je to při rybolovu.

Co nás na něm asi má zaujmout je úloha společenství Ježíšových učedníků a jeho vztahu k zmrtvýchvstalému Ježíši, dále místo Petra v tomto společenství a také onoho učedníka, kterého Ježíš miloval.

  1. Bez Ježíše společenství učedníků nemá směřování – vracejí se zpátky ke své práci, na kterou jsou zvyklí. Bohužel však rybolov není úspěšný, což také evokuje časový údaj noc. Ježíš se objevuje brzy ráno a hned se ujímá iniciativy – pravá strana nemusí být jen směr, ale také „kvalita“ = ta příhodná.
  2. 153 velkých ryb – není žádná jistota, co tento počet znamená, ale mnoho komentátorů se pokouší najít vysvětlení: sv. Jeroným: zoologové počítali 153 druhů ryb = úplnost lidí. Sv. Augustin 153 = Suma př. čísel od 1 do 17, přičemž 17= 10 + 7 = Desatero + dary Ducha = plnost těch, kdo jsou spaseni… Naplňuje se tak v předobraze to, co církev bude dělat do konce časů, lovit lidi. (1. čtení je toho příkladem).
  3. Pojďte snídat = Ježíš zve na hostinu, která je z jeho lásky ≈ eucharistie – pokrm, který nás uvádí do lůna Trojice.
  4. Druhá část vyprávění – Petr Trojí otázka upomíná na trojí bolestivou ránu zapření. Petr je schopen pochopit Ježíšovu lásku jako tu, která odpouští a hojí zradu – petr zakouší Ježíšovu lásku v odpuštění a ve své slabosti = MILOSRDENSTVÍ. Petr vyznává třikrát lásku, ale nestaví na sobě, ale na Ježíši (Pane, ty víš…).
  5. Pas mé beránky = Petr se stává pastýřem, ale stará se i o pokrm pro své bratry. Trojí otázka a odpověď = formule smlouvy.

Petr má pást, společenství učedníků se má nechat vést, aby se naplnilo to, co je v druhém čtení: vyznávat slávu: Tomu, který sedí na trůně, i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky!

2. neděle velikonoční

Zajímavé momenty:

  • Evangelium se odehrává první a osmý den. Ježíš přichází k ustrašeným učedníkům a staví se doprostřed nich. Pokoj vám! Strach (zavřené dveře) + Ježíš (ruce a bok) + POKOJ VÁM! = radost.
  • Ježíš na ně dechl ≈ první stvoření Gn 2,7, kdy Bůh utvořil z prachu země člověka a vdechl mu do tváře dech života. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny… Tzn. nyní začíná nové stvoření (mzdou hříchu je smrt) === odpuštění hříchů je předpoklad trvalého života s Bohem.
  • Osmý den Ježíš přichází znovu (při zavřených dveřích) = zavřené dveře již nejsou znamením strachu, ale oddělení učedníků. Text neřeší to, zda Ježíš přišel „zavřenými dveřmi“ jak to má lit. překlad, ale spíše „ač byly dveře zavřeny“.
  • Pán můj a Bůh můj – toto je přechod od nevíry k víře. Tomáš je totiž ten, o kterém Ježíš říká: z těch které jsi mi dal, neztratil jsem nikoho… Ježíš pokorně vychází Tomášovi vstříc a ukazuje se jen pro něj.
  • Blahoslavení, kdo neviděli, přesto však uvěřili. Tito apoštolové jsou ti, kteří viděli a uvěřili. A jejich svědectví zaznamenané ve slovech evangelia jsou podkladem pro naši víru. Pán zemřel i pro nás a vstal z mrtvých. Naší blažeností není setkat se s ním v mimořádnosti znamení, ale díky poslouchání jeho slova vést nový život v lásce a kráčet tak, jak kráčel on.

I my vidíme Ježíše. Vidíme ho ve znameních, která od svého vzkříšení zanechává uprostřed nás, v komunitě jeho učedníků. Vidíme ho a dotýkáme se ho duchovně skrze slovo, které nás uvádí do jeho ran a on nás zve na svou hostinu, aby nás živil jím samým a my abychom z něho žili.

Janovo evangelium nemá zprávu o jeho odcházení od učedníků. On se od nás neodlučuje. Je v nás stále přítomný, skrze památku svého umučení, skrze eucharistii, ve které nám dává svou lásku, svého Ducha. 

Zmrtvýchvstání Páně

Událost Ježíšova zmrtvýchvstání je natolik důležitou skutečností, že stojí v pozadí toho, že křesťané přesunuli slavení sabatu na neděli. Říkali, že se tato událost stala prvního dne v týdnu, který však stejně tak dobře počítali jako den osmý, den nového stvoření.

Když první křesťané kázali o této převratné skutečnosti, tak jim šlo o daleko více, než jen o tu chvíli, kdy se v neděli ráno rozednívalo. Daleko důležitější totiž pro ně bylo setkání se svým Mistrem, který již byl podle oficiálního židovského počítání třetí den pobytu v hrobě prohlášen za definitivně mrtvého. Bůh zde zasahuje ne v hodině dvanácté, ale pět minut po dvanácté, kdy již nebyla žádná lidská naděje, že by Ježíš mohl být mrtvý jen zdánlivě. Toto je provždy platný „rukopis“, kterým se projevuje Boží moc, totiž On zasahuje tam, kde již není žádná lidská naděje. Ano, Ježíš byl mrtev definitivně, nezvratně. A proto událost, kterou nazýváme „zmrtvýchvstání“ je zcela jiného druhu než probuzení mrtvého Lazara z hrobu. Je to událost zároveň historická, ale zároveň historii přesahující, tedy metahistorická.

Co je však nejdůležitější je to, že Ježíš je prvotinou budoucího vzkříšení i nás. On nás ujistil, že odchází smrtí proto, aby nám připravil místo. Proto Jeho vzkříšení je pro nás povzbuzením, že Boží přísliby se týkají i nás. A proto si na závěr znovu připomeňme slova svatého Pavla: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Ten, kdo zakusil Boží lásku a skutečně přijal, že Ježíš vstal z mrtvých, už nemůže žít stejně. Ježíšovo zmrtvýchvstání proměnilo celý svět. Ale zdali promění i naše nitro, to záleží také na nás, jestli to Bohu dovolíme.

Zelený čtvrtek

Tato dnešní mše upomíná na několik důležitých událostí. Za prvé je to ustanovení eucharistie, s tím souvisí i ustanovení svátosti svátosti kněžství. Dále se připomíná umytí nohou apoštolům a pak Ježíšova modlitba v Getsemane. Vidíme, že události, které se blíží Kříži se jakoby zhušťují a všechno najednou nabývá ohromného významu.

To, co Ježíš dělá pro nás, nás má především povzbudit, abychom žili a jednali ve smyslu toho, co Ježíš dnes dělá. To, co s Ním dnes prožíváme, nás má zasáhnout ve všech rozměrech bytí: máme si jeho slova připomínat, rozjímat nad těmito událostmi, ale především žít ve smyslu toho, co dnes slavíme.

Gesto mytí nohou zřetelně ukazuje, kdo je člověk: bytost vzdálená od Boha, vysoko zrozená a hluboko spadlá. Smyslem otrocké služby umýváni nohou je připravit člověka ke stolování neboli připravit ho pro přebývání s Bohem. Pán nám myje nohy – tím, že se necháme ponořit do jeho lásky. Jeho láska znamená, že nás bez jakýchkoli podmínek přijímá, i když ho nejsme hodni a schopní přijmout, a že nás proměňuje, když se stává naším bratrem. Toto přijetí se uskutečňuje ve svátosti smíření.

Zelený čtvrtek symbolicky předjímá Velký pátek. Tím, že Pán podává učedníkům své tělo, tajemným způsobem je přijímá do své tělesnosti, takže s ním budou před Pilátem i na kříži, tedy i v době, kdy ho už dávno opustili. V přijímání eucharistie nám Pán dává podíl na své spásné oběti. Protože je v něm všechno eucharistické, rozděluje v lásce tajemství svého utrpení těm, které chce pro sebe. Zakládá tak v církvi zvláštní následování kříže. Nejsme pouze těmi, kteří mají užitek z cizí oběti; Pán nám dává účast na své oběti, aby se stala i mou a tvou obětí. Pán nám myje nohy, aby nás připravil ke stolování, to jest učinil nás připravenými k přebývání s Bohem.

Ať nás prožití těchto skutečností naplní vděčností a především láskou, abychom žili jako Jeho učedníci a k sobě navzájem jako bratři a sestry.

5. neděle postní

Cizoložství je velký hřích. Když posloucháme toto evangelium, soucítíme s tou ženou, protože protivníkům vůbec nešlo o ženu, ale o nastavení léčky Ježíšovi: když řekne ukamenovat = žaloba u Římanů, nekamenovat = přestupník Zákona. Kde je ten muž? Jak se to týká nás? Obvykle se při pohledu na hřích druhého máme tendenci soudit. Jenže každý hřích je viděn v Bibli jako cizoložství ve vztahu k Bohu.

Máme častokrát pocit, že když nás při hříchu nikdo nevidí a nechytí, tak je to jaksi méně závažné. Ale: každý hřích má ve svém důsledku smrt, ať už je přistižen, nebo nepřistižen, ať už je malý nebo velký… To, že je hřích skryt nebo je odhalen, obojí vede ke smrti. Máme přirozenou tendenci hříchy druhých odhalovat, ale sv. Pavel říká, že láska přikrývá množství hříchů… K tomu jsme povoláni.

Proč měla být ukamenována? Kruté! Byl to předpis pedagogický, k tomu aby vyvolený lid pochopil, že hřích je hrozné zlo. Ježíš na první pohled porušil Zákon, tím, že nenechal odsoudit tu ženu. Ale: Ježíš nikdy neporušil nic ze Zákona. On naopak tu naši smrt plynoucí z hříchu vzal na sebe. Je jediná cesta, jak vyřešit hřích: setkat se s Ním, s tím, který jediný může sejmout hřích. Přikrýt ho.

V této situaci tam stojí ti farizeové: všichni jsou hříšníci v této situaci, všichni, vyjma Ježíše. Jenže ta žena to ví, oni si to však nepřipouští. Ona jediná to ví. Pak Ježíš řekl tu větu a psal prstem po zemi: vytráceli se ti starší (presbyteři = kněží) první... V setkání s Ježíšem, tváří v tvář, můžeme vyřešit svůj hřích. Ti starší odešli od Ježíše bez odpuštění. Ta žena ano. V životě s ním patří přirozeně k věci řešení našeho hříchu.

Nikdo tě neodsoudil? Proč to Ježíš řekl? Aby si to ona uvědomila, že Ježíš je tím, kdo jí vrací znovu důstojnost. Ona jediná tam zůstala osvobozena od pohledů lidí nemajících lásku – Ježíš tím, co jí řekl, přikryl její nahotu. Ani já tě neodsuzuji: jdi a už od nynějška už nehřeš… Největší tragédie je to, když si člověk hřích řeší sám bez Ježíše… 

4. neděle postní

Příběh, který jsme právě vyslechli, můžeme rozjímat z různých pohledů. Můžeme se v něm ztotožnit s postavou otce, mladšího či staršího syna a nechat na sebe nechat zapůsobit, jaké to je být otcem, který má starost o své dítě v nebezpečí života, jehož jednání nemůže kontrolovat, kterému zbývá jen čekat na jeho návrat. Nebo se můžeme vžít do vzdoru mladšího syna, následovaného nádherným pokáním a úkonem pokory, kdy padá do náručí otce. Nebo se nechme pozvat vžít se do postavy staršího syna, který sice nikdy nic neporušil, ale stejně jako jeho mladší bratr, i on žije jako sirotek. Oba dva synové totiž žijí v domě svého otce a každý jinak, ale oba společně otce nemilují. Mladší syn to vyjádří navenek svým odchodem z domu. Starší sice v domě zůstává, ale s otcem nesouhlasí a nemá ani rád svého bratra, jak se při jeho návratu ukáže, protože se nedokáže radovat z toho, že ten, kdo byl mrtvý, znovu ožil.

Celý příběh zjevuje podstatu odpuštění. A touto podstatou je darování vztahu. Odpuštění je jedním ze skutků milosrdné lásky. Ten, kdo odpouští, neprojde netečně kolem nouze člověka, jak to byl schopen udělat starší syn. Otec je naopak zasažen bídou, zraněností a špínou svého syna a nestrpí, aby v takovém stavu zůstal. Honem přineste… rozkazuje otec. A tento spěch je zná každý, kdo trpí, protože chce, aby co nejdříve jeho utrpení skončilo. Otec snímá hanbu svého syna, kterou způsobil jeho hřích. To je zásadní poselství naší víry, že Bohu jde především o to, aby nás smířil se sebou. Ve SZ (první čtení) je tou hanbou, kterou Bůh odnímá, otroctví jeho vyvoleného lidu komukoliv jinému, ať už cizím bohům nebo jiným národům. V Novém zákoně Ježíš říká, že nejhorším otroctvím člověka je hřích. Proto nás ve 2. čtení Pavel naléhavě vybízí: Kristovým jménem vás vyzývám: nechte se smířit s Bohem!

Naše evangelium nám připomíná, že jsme Boží synové, kterým Bůh bohatě odpustil. Proto nás Ježíš také vybízí: buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec a jinde: pokud totiž lidem neodpustíte jejich poklesky, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky. Pojďme takto žít.

2. neděle postní

Úvod mše svaté:

2. čtení: Pavel odhaluje dvě cesty: 1. cestu těch, kteří jsou nepřátelští vůči Ježíšovu Kříži, jejich bohem je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět. 2. my chceme jít cestou do nebeské vlasti, v nenaplněnosti, ale touze po Ježíši a proměně našeho lidství do plnosti Kristovy: přiznejme se ke svým hříchům, poprosme o odpuštění, abychom mohli být opět proměněni prožitím této eucharistické bohoslužby.

Promluva:

1. čtení i evangelium zachycují postavy poutníků: Abram a Ježíš. Bezdětný poutník Abram dostává směr svého putování tím, že mu Hospodin dává příslib potomstva a přislibuje mu zemi do vlastnictví. Dokonce se mu zavazuje uzavřením smlouvy. Starobylý obřad projití mezi rozpůlenými zvířaty – prochází jimi jen Hospodin.

Ježíš je na cestě do Jeruzaléma, kde hodlá dokončit svůj exodus. Tím exodem je však myšlena jeho smrt a vzkříšení. Na hoře se před vyvolenými učedníky promění během své modlitby. Mojžíš a Eliáš jsou zde SZ svědky, kteří dotvrzují, že právě Ježíš je ten nový Mojžíš, který dělá ten nejdůležitější exodus pro nás. Otcův hlas z nebe nás vede k naslouchání a poslušnosti Jeho Synu, Ježíši. S Ježíšem jsme na cestě nového Exodu do zaslíbené nebeské vlasti. Na cestě se nám podává mana eucharistie, jdeme za Otcem, který k nám mluví ve svému Synu.

Modlitba – je místem naslouchání.

1. čtení:

15. kapitola knihy Gn je místem, kde Abram dostává smlouvu. Dostává příslib velmi četného potomstva = budoucnosti a země. Poutník dostává směr svého putování, ví, proč putuje a kam směřuje. Důležitá slova: Neboj se! Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna! Víra není něco jednou provždy daného, je to neustálý zápas o nové vidění o novou cestu, kde se člověk vzdává svých vlastních opor a učí se spoléhat na Boží věrnost. Abram dostává darem smlouvu – Hospodin (a jen On) prochází mezi rozpůlenými zvířaty = obřad znamená svolanou kletbu na toho, kdo by porušil závazky této smlouvy. Abram tuto smlouvu dostává jako dar a to výhradně jako dar.

2. čtení:

Pavel píše Filipanům povzbuzení: vychází z nauky O dvou cestách: 1. cesta: nepřátelství vůči Kristovu kříži, bohem je jim břicho, vychloubání se obřízkou (tím, za co by se měli stydět), výhradně pozemské zájmy. 2. cesta: mít vlast v nebi, nebýt naplněn zde na zemi (s touhou očekávat příchod Ježíše), naděje v proměnu těla.

Evangelium:

Událost proměnění zaznamenávají všichni synoptikové. Lukáš má vlastní důrazy: modlitba – Ježíšovo proměnění se uskutečňuje během Jeho modlitby. Výraz tváře se změnil – důsledek modlitby a proměnění. Obsah hovoru J-M-E: Ježíšova smrt v Jeruzalémě, doslova Ježíšův exodus, který se měl v J. dokončit. Vrcholem celého úryvku je Otcův hlas, který nás vede k tomu, abychom Ježíše, jakožto Jeho milovaného Syna, poslouchali. Tento příkaz zaznívá v evangeliu poté, co Ježíš říká, že kdo chce jít za ním, musí na sebe vzít svůj kříž. S Ježíšem jsme na cestě nového Exodu do zaslíbené nebeské vlasti. Na cestě se nám podává mana eucharistie, jdeme za Otcem, který k nám mluví ve svému Synu.

1. neděle postní

Tento rok je věnován tématu milosrdenství. V této první postní neděli vás zvu k zamyšlení se nad tématem rozhodnutí. Protože i v dnešním evangeliu šlo především o toto. Rozhodování se patří k našemu lidství. Souvisí se svobodou. Svoboda znamená možnost se rozhodovat, být pánem svých skutků. Samozřejmě, že jako lidé nemáme absolutní svobodu. Nemůžeme všechno, co si vzpomeneme, jednak z důvodu našich omezení, ale také z důvodu různých vnitřních nesvobod, do kterých jsme upadli v průběhu života.

Není lhostejné, jak se rozhodujeme. Z psychologie víme, že každé rozhodnutí nás nějakým způsobem ovlivňují. Každé rozhodnutí totiž volá po svém opakování. Jsou rozhodnutí, která nás činí lepšími a jsou rozhodnutí, která nás ničí. Když se podíváme do Písma, tak lidské skutky jsou hodnoceny podle toho, nakolik nás přibližují nebo staví do konfliktů s Bohem.

Dnešní čtení nám nabízejí příklady různých rozhodnutí, která proměňují člověka: v prvním čtení jsou izraelité pozvání, aby stvrzovali svou víru tím, že ji každoročně vyznávají před Hospodinem v době obětování prvotin plodin země. V druhém čtení se toto vyznávání týká Ježíše, kdy je věřící pozván, aby vyznával, že Ježíš je Pán, neboli jinými slovy: Ježíš je ten Bůh, který v knihách SZ byl nazýván Hospodinem a který vysvobodil národ z Egyptského otroctví.

Evangelium nám připomíná, že do našeho rozhodování se zaznívají různé hlasy, kromě našich vnitřních hlasů (touhy, emoce, rozum, svědomí) je tu i hlas Božího a našeho nepřítele. Jeho přítomnost ve světě a v našem životě je tajemnou skutečností, ale Písmo nám zdůrazňuje, že Bůh ho připouští proto, že z jeho působení může vytěžit dobro.

Evangelium nám zároveň ukazuje, co naše rozhodování může velmi pozitivně ovlivnit: Boží slovo. V něm se setkáváme s Božím myšlením, s hodnotami, které si máme osvojit, abychom se rozhodovali zdařile. Aby nás taková opakovaná rozhodování vedla ke stále větší svobodě a tedy i možnosti lásky a nakonec do Boží náruče.

5. neděle v mezidobí

Milí bratři a sestry, dnešní texty všechny mají v sobě určitým způsobem obsažené vyprávění o něčím povolání. V prvním čtení jde o povolání Izaiáše ke službě proroka. Toto povolání se událo v chrámě. Izaiáš byl tedy kněz, sloužil v Boží blízkosti, ale Hospodin se mu jednoho dne dal zakusit ještě jinak. Zkušenost, kterou Izaiáš sděluje, nelze zcela předat a uzavřít do slov. Ale co dostává je: poslání a zakusí strach ze setkání s nejvýše Svatým, protože on je hříšný.

Evangelium je také o povolání. Vystupuje zde postava Petra, ale i jeho kolegové. Ti se namáhali s rybolovem celou noc. Nebyli však úspěšní. Nyní ve dne jim dává Ježíš pokyn, aby lovili na hlubině. Je to příkaz proti všemu zdravému rozumu. Ale Petr to zkusil, poslechl Ježíšovo slovo. A v tom, co v jeho důsledku zažil, poznal, že stojí na jedné lodi s někým, s kým toho není hoden: Pane, odejdi ode mě, jsem hříšný člověk! Na jiném místě v evangeliu Ježíš říká: nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky. Hřích tedy není něco, co by bylo Ježíšovi na překážku, aby člověka povolal k následování.

Od nynějška budeš lovit lidi – toto „lovit lidi“ je v řečtině doslova: jsou to ti, kdo se v bitvě zachránili před smrtí a zůstali naživu. To, co Ježíš udělal a co chce s jejich pomocí dělat dál je záchrana všech lidí. V nastávající době postní můžeme právě rozvíjet svou ochotu být milosrdní. Mít soucit s bídou, bolestí či nouzí druhého a vstoupit do těchto nedostatků s ochotou pomoci.

Stránky