Nejnovější kázání

Úryvek z Listu Diognetovi (2.-3. stol.)

Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem, ani řečí, ani způsobem života. Nemají vlastní města, nemluví zvláštní řečí, nežijí odlišným způsobem. Jejich učení není výsledkem přemýšlení zvídavých lidí, ani nehájí lidskou nauku, jako je tomu u některých. Bydlí, jak každému bylo souzeno, v městech helénských i barbarských. V odívání a jídle se přizpůsobují domácím zvykům. Co se týče života, dávají neuvěřitelný příklad vzorného života. Mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou.

Žení se jako ostatní, rodí děti, avšak narozené děti neodhazují. Nabídnou každému sdílet s nimi stůl, ne však lůžko. Mají tělo, nežijí však podle přání těla. Žijí na zemi, bydlí však v nebi. Poslouchají dané zákony, způsobem svého života však nad zákony vítězí. Všechny milují a ode všech jsou pronásledováni. Neznají je a přece je odsuzují. Jsou zabíjeni a dostávají život. Žebrají a přece mnohé obohacují. Všeho jsou zbavováni a vším oplývají. Jsou zbavováni cti a tato bezectnost je jejich oslavou. Pomlouvají je a oni podávají důkaz své spravedlnosti. Zlořečí jim, a oni žehnají. Ubližují jim, a oni to považují za čest. Když prokazuji dobrodiní, trestají je jako zločince. Když jsou trestáni, radují se, jako by znovu dostávali život. Židé proti nim bojují jako proti cizincům. Řekové je pronásledují. A ti, kdo je nenávidí, nemají žádný důvod k nepřátelství.

Prostě řečeno: Jako je duše v těle, tak jsou křesťané ve světě. Duše je rozptýlena ve všech údech těla a křesťané ve všech městech světa. Duše dlí v těle, avšak není z těla. Křesťané bydlí ve světě a nejsou ze světa. Neviditelná duše je chráněna ve viditelném těle. I křesťany je možné ve světě poznat, avšak jejich zbožnost zůstává neviditelná.

Před dvěma tisíci lety vešlo do tohoto světa světlo. Když se díváme do světla, zpravidla nás oslní. Totéž se však stane, když se zadíváme do tváře toho malého dítěte, které se rodí právě tuto noc v Betlémě. Tato tvář se postupem času stane tváří chlapce, pak tváří mladého muže až nakonec se stane tváří toho, který v nesmírné bolesti z nesmírné lásky k nám lidem umírá na kříži. Ježíš. Kde je možné ho i dnes spatřit? Ve slovech Písma, ale měl by být spatřitelný i v životě nás křesťanů. Je tu neviditelným způsobem skrze Ducha Svatého při této bohoslužbě mezi námi. Nikdo z nás není privilegovanější v přístupu k němu. Každý z nás má stejnou šanci se mu odevzdat do vedení a následovat jeho příklad lásky. A on nám garantuje, že na této cestě najdeme plnost svého štěstí.

Bratři a sestry, dnešní doba je už dlouho dobou, která měří člověka podle toho, co dokázal, jaký výkon podal. Takový postoj se nám také přenáší do našeho života víry. Častokrát hodnotíme věci i v naší víře podle toho, jaký okamžitý užitek z nich máme. Modlitba častokrát nepřináší ten efekt, který si představujeme, proto je pro nás těžké v ní vytrvat. Svátosti také proměňují naše srdce postupným způsobem, tak k čemu je neustále přijímat, jsme v pokušení si říct…

Když jsme poslouchali dnešní čtení, mohli jsme si povšimnout, že v nich to nejdůležitější nedělají lidé, ale Bůh. V prvním čtení jsme přeneseni do 2. poloviny 8. století před Kristem, do doby velkých společenských nespravedlností. Svůj díl viny na tom mají selhání davidovských vládců. Proto Bůh přislibuje příchod jiného vládce, který přinese vytoužený pokoj. Znakem jeho příchodu bude nepatrnost Betléma podle lidských měřítek a velikost jeho osoby podle Božích zaslíbení. V evangeliu jsme sledovali Marii, která spěchá ke své příbuzné Alžbětě. Ta jí vzdává nadšenou pochvalu za to, že uvěřila, že se na ní splní to, co jí bylo řečeno od Pána. Maria totiž postavila svůj život na slibu: ať se mi stane podle tvého slova! I když svolila k početí Syna a tento slib jí mohl přinést obrovské problémy, mohla být ukamenována jako cizoložnice, přece svou nejistou budoucnost postavila na jistotě Božího příslibu, že se přes všechna protivenství stane matkou Božího Syna. Byla tedy očekávající, důvěřující a dávající Bohu svůj život.

Po příkladu Panny Marie je to cesta i pro nás. Ale nejde jen o příklad, víra je dar. Nejde opět tolik o náš výkon, ale o její přijetí. První je vždy Boží dar, teprve pak je naše jednání. Pokusme se tedy více se dozvídat, co vlastně nám Bůh slíbil do našich životů. Třeba skrze Boží slovo čtené v tomto týdnu.

První čtení nás zavádí historicky do doby po dobytí Jeruzaléma r. 586 př. Kr. Baruch těší zajaté Judejce v Babylónské říši, že jejich trápení bude mít konec. A že ve způsobu tohoto ukončení budou moci rozpoznat Boží zásah. Roucho slávy, roucho spravedlnosti, koruna slávy, to jsou symboly převzaté ze svatební oslavy: Bůh tedy nebude dávat jen dary, dá národu sám sebe (Boží slávu). Národ byl později osvobozen, přišlo to dost nečekaně. Mnozí lidé už si tam zvykli a domů už se jim nechtělo. Vrátil se jen zbytek… Takže na úplné naplnění tohoto prorockého příslibu zatím čeká na své vyplnění, až v budoucnu přijde Ježíš a Bůh bude všechno ve všem.

Jan Křtitel je hlasem, který volá na poušti. Jméno Jan znamená Boží dar. A jméno u Židů naznačovalo životní poslání toho, kdo ho nesl. Jan tedy ohlašoval Boží dar – ukazoval na přicházejícího Ježíše. Sám o sobě říkal: Já jsem hlas volajícího na poušti… Hlas je sám o sobě zvuk, ale potřebuje být vytvarován slovem, aby měl význam. Hlas je jen nosič, důležité je slovo. Jaké slovo tedy Jan káže? Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Říká, že přichází sám Bůh. Neříká však jakým způsobem. Ale říká, co dělat pro to, abychom dar jeho příchodu mohli přijmout: vyrovnejte mu stezky!

Jak rovnat cesty pro Pána? Nemusíme za tím hledat nic složitého, zkusme se podívat na to, co nás asi nejdříve napadne v souvislosti s vyrovnáváním stezek Pánu – pokání –, a zkusme to udělat lépe. Snažíme se vůbec o život obrácení? Zajímá nás, zdali dlužíme něco Bohu, druhým či sobě? Snažíme se to napravit? Zpovídáme se? Pokud ne, tak proč? Jan kázal na poušti, tedy v tichu. Ať naše zpověď není jen zvykem, ale plodem našeho naslouchání Pánu v tichu. Někdy máme pocit, že nemáme z čeho se zpovídat. Pak pomůže číst Písmo nebo si můžeme vypomoci zpovědním zrcadlem… To nejdůležitější je právě snaha o obrácení. Poznat, kde potřebujeme obrátit se, i to je Boží dar. Můžeme přinejmenším začít tím, že o něj budeme prosit.

Přesné datum Mikulášova narození neznáme. Víme jen, že se narodil kolem roku 280. Podle legendy přijal kněžské svěcení od svého strýce biskupa. Když mu zemřeli rodiče, rozdal Mikukáš celé své dědictví chudým. Pro sebe nechtěl nic.

Jednoho dně se Mikuláš vydal na cestu do osmdesát kilometrů vzdálené Myry, kde měl vyřídit nějakou záležitost. Když tam dorazil, chtěl se pomodlit ranní modlitbu a vstoupil proto do hlavního kostela ve městě.

Najednou byly kostel plný velikého množství lidí. Obklopili ho, jásali a provolali ho novým biskupem v Myře. Mikuláš tomu zprvu vůbec nerozuměl, ale pak pochopil. Protože se předtím obyvatelé Myry několik měsíců nedokázali domluvit na novém biskupovi, rozhodli se, že první kněz, jenž toho rána vstoupí do kostela, bude jejich biskupem. A do kostela vešel ráno jako první právě Mikuláš.

Lidé, kteří tehdy věřili v Ježíše, to měli těžké. Někteří římští panovníci křesťany pronásledovali a věznili. Biskup Mikuláš je utěšoval a pomáhal jim. to se však Římanům nelíbilo. Proto jednoho dne nakonec uvrhli do vězení samotného Mikuláše. Biskup snášel všechno mučení tak statečně a trpělivě, že to zapůsobilo na jeho věznitele a zase ho propustili. Celé město jej nadšeně vítalo před branami vězení.

Mnohé legendy o Mikulášovi vyprávějí, že s nejvíce staral o lidi, kteří se ocitli v nějaké nouzi. Jednou zachránil před smrtí tři nevinně odsouzené muže, jiný příběh vypráví o třech měšcích zlata, které Mikuláš potají vhodil do okna, aby pomohl třem dívkám k věnu. Další legenda líčí, jak zachránil námořníky, které stihla bouř.

Když oblíbený biskup z Myry okolo roku 350 zemřel, všichni ho postrádali a oplakávali. Říkali si, že byl nejlepším biskupem, jakého si mohli přát, a hrob s Myře pokrývali růžemi. Mikulášův kult se rychle šířil do mnoha zemí. Jak se však z biskupa Mikuláše stal náš Mikuláš, který v předvečer 6. prosince obdarovává děti nebo plní punčochy sladkostmi?

Jedna legenda říká, že Mikuláš i po své smrti každý rok o Vánocích procházel svým městem. V přestrojení obcházel obydlí chudých a kladl jim přede dveře pozlacená jablka a ořechy.

Když navštívíme nějakou starou katedrálu, tak při odchodu můžeme často nad vstupními dveřmi vidět vymalovaný výjev posledního soudu. Lidé, kteří přicházeli na bohoslužby, se zde setkávali s živým Kristem v podobě Božího slova a eucharistie. Prožívali předchuť nebeské slávy, blízké společenství s Bohem, který se jim dával zakusit v lidsky postižitelných znameních slova a obyčejného pokrmu. Toto setkání s Bohem, pokud ho člověk prožívá vědomě, je pro člověka vždy velikým dobrodiním. Dozvídá se mnoho o Bohu, o sobě a o tomto světě, když se čte Boží slovo a dostává posilu v pokrmu eucharistie, aby mohl po této cestě kráčet. Při odchodu z chrámu mu zrak spočinul právě na výjevu posledního soudu – připomínka, že tento svět jednou pomine a nastane plnost a definitivní setkání s Kristem. Křesťané se na to těšili.

Tento přítomný svět je místem bolestného zápasu. Musíme pracovat, abychom si zaopatřili živobytí, je třeba řešit spousty úkolů. To vše je určitým způsobem nám Bohem dáno jako naše zodpovědnost a prožívání našeho lidství. Můžeme a máme spolupracovat s Bohem na vybudování lepšího světa tady na zemi pro sebe, ale i pro druhé. Jako lidé víry však víme, že tento svět nebude nikdy ideální, že se ho sice k ideálu máme snažit přibližovat, ale nikdy se nám to nepodaří beze zbytku. To neznamená, že bychom to měli vzdávat. Bůh je zde, je blízko, můžeme a máme se s ním setkávat a nechávat se tím setkáváním proměňovat. Bděte a modlete se v každé době, slyšíme v dnešním evangeliu. Bůh přichází a touží přijít každou chvíli do našeho života. Jako dobrý program na advent může být obnova naší modlitby. Modlíme se denně? Jsme při modlitbě pozorní? Neodbýváme modlitbu nebo neodsouváme jí až na dobu, kdy jsme unavení? Navrhuji, zkusme do každého dne v tomto týdnu zařadit chvíli (např. 10 minut) soukromé nebo společné modlitby v rodině. Pokud se nám to povede, může se taková chvíle stát trvalou součástí našeho denního programu.

Ježíš jako Král: 1. čtení představuje Danielovu vizi. Ta obsahuje vidění čtyř šelem, které představují čtyři říše, které budou postupně přemoženy. Přemůže je tajemná postava Syna člověka, v které my křesťané vidíme Mesiáše, Pána Ježíše. On sám v evangeliích často o sobě mluví právě jako o Synu člověka… 2. čtení je úryvkem z úvodu k jediné apokalyptické knize NZ: obsahuje jasné vyznání, že Ježíš je vítězem nad smrtí a králem nad všemi králi na celé zemi a všech časů. Je tu také vyznání toho, co pro nás tento král dělá: miluje nás, obmyl od našich hříchů a vytvořil z nás královský národ a kněze Boha Otce. Evangelium: Ježíš potvrzuje, že je králem všech Židů. Židovský národ je ve své podstatě národem vyvoleným mezi všemi národy, aby byl prostředníkem pro setkávání lidí s Bohem. Jenže Ježíš, tento největší Žid všech časů toto vyvolení a prostřednictví naprosto převyšuje a tím se stává prostředníkem setkání s Bohem pro všechny lidi a národy všech časů.

Že by Ježíš byl skutečně králem? Tváří v tvář nemoci a vlastní bezmocnosti – je Ježíš králem?, ptáme se nejistě. Tváří v tvář zprávám o „nezastavitelné“ moci zla, o atentátech a vraždách – je Ježíš schopný něco udělat? Tváří v tvář vlastní životní krizi, když se hroutí dosavadní jistoty a nevíme, kudy dál – je Ježíš pánem situace? Tváří v tvář úzkostnému hledání ekonomického zabezpečení pro sebe a pro své nejbližší – je Ježíš budoucností? Tváří v tvář svým selháním – je Ježíš mocnější?

Dřív nebo později býváme konfrontováni s takovými otázkami. Odpověď není samozřejmá… Ježíš totiž není tím „supermanem“, kterého vídáváme v různých filmech (a který se rázně vypořádá se zlými lidmi). On opravdu není „rambo“, ba ani „kouzelník“, který mávnutím proutku změní nepříjemnou situaci. Toto jsme už asi mohli za svůj život poznat. Ale možná nám chybí jiná zkušenost, daleko důležitější – že Ježíš je opravdu mocným pánem, navzdory různým nepříznivým událostem. V jakém smyslu? V tom smyslu, že jemu se nic nevymyká z rukou, že on zůstává „nad tím“ – a má moc „z toho“ vytáhnout. Kdykoli se budeme nacházet v situaci, že budeme tonout a klesat v bahnitých vodách, volejme k němu. Možná nezažijeme, že by se naše zadlužená firma nerozpadla, ale zažijeme něco důležitějšího – že náš život stojí na Kristu – a ne na těch „jistotách“, jak si ve své krátkozrakosti myslíme. Možná zažijeme, jak Ježíš nás ubezpečí, že život v plnosti je před jeho tváří. A možná vytušíme, že náš život nespočívá v tom, že budeme zdraví a finančně zabezpečení – ale že známe Otce a že náš život patří jemu. Toto poznání Otce je tím největším kapitálem…

Čtení jsou apokalyptická – odhalení toho, co lidstvo, církev a věřící čeká na konci časů. To jsou otázky, které mnoho lidí příliš netrápí. Ale v tom je třeba si vzít poučení od fíkovníku: Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Fíkovník podle nenápadných změn klimatu pozná, že se blíží jeho čas, kdy může nasadit listy a rozvíjet se. Tak podobně má žít i křesťan, člověk víry, který vyznává, že tento svět není utvářen jen lidmi – jejich plány a selháními, ale v každém okamžiku je zároveň veden Bohem ke svému dovršení. Nesmíme se nechat chytit a spoutat starostmi o přítomný život tak, abychom pro to zapomněli na svůj konec. Agas quod agis et respice finem – dělej to, co děláš (a to tak nejlépe, jak umíš) a při tom měj na zřeteli svůj konec.

Co je tím koncem? Jako první odpověď se nabízí: smrt. Ale to není křesťanské: nežijeme proto, abychom umřeli, ale žijeme proto, abychom žili naplno s Ježíšem. Proto náš život nemá být motivován strachem ze soudu, abychom obstáli před Bohem, ale naopak nadějí, že ten život s Ježíšem, který smíme prožívat už teď, budeme v plnosti prožívat potom. Jinými slovy: nežijeme proto, abychom neporušovali přikázání, ale abychom je naplňovali. A co říká Písmo, že je naplněním každého zákona? Naplněním Zákona je láska. Žijeme tedy z lásky a pro lásku.

Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj věrný spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast. (Žalm 16)

V dnešním Božím slově mě zaujalo několik věcí, ale rád bych se zastavil u jedné, která mě hodně oslovila:

1. čtení – vdova, která prokázala víru, a to tak, že se vzdala své poslední jistoty – zbytku mouky a oleje. Na jednu stranu to byl obdivuhodný skutek víry, na stranu druhou to pro ni nemuselo být tolik nesnadné, když si spočítala, že ta trocha potravy, co jí zbývá, by jí stejně příliš nepomohla v přežití. Ale stejně tak si mohla říct, že ta malá jistota je přece jen jistota ve srovnání s ujišťujícím slovem proroka Eliáše. Ale ona to dokázala – pustila se lidské jistoty a spolehla se na Boží příslib. A to pak dělala denně. Po celou dobu sucha ji Bůh zásoboval moukou a olejem, denně možná ráno čekala, jak to dopadne a vždy to dopadlo dobře: mouka a olej se objevily.

Evangelium – opět vdova, opět chudá. Měla jen dvě drobné mince a těch se zbavila tím, že je hodila do pokladny. Tato vdova dala nejvíc ze všech, protože jí nic jiného nezůstalo, stejně jako vdově ze Sarepty. Jejím bohatstvím se stal Bůh. Jak to s ní dopadlo, se na rozdíl od vdovy ze Sarepty nedočteme, ale příklad její důvěry nám dodnes imponuje a Ježíš ho nepřešel mlčením.

Víra a důvěra. Jak moc se spolehnout na Boží lásku a jak moc se snažit sám? Myslím, že nikdo nám nedá absolutní recept. Ale Písmo nás ujišťuje, že Bůh se stará nejen o to, co nemůžeme sami zvládnout, ale i o to, co si myslíme, že dobře zvládáme bez něj (naše obživa, ošacení, bezpečí…). Jeho láska a péče je tak pokorná, že když si myslíme, že jsme to dobře zvládli, nepolemizuje s námi a nechá nám přičíst si zásluhy za své, i když ve skutečnosti bychom bez něj nezvládli vůbec nic (Jan 15). Příklad našich dvou vdov nám ukazuje, jak moc si Bůh cení naší důvěry, i když se projeví většinou z důvodu naší slabosti a malé víry tehdy, když už nic jako lidi nemůžeme. Ale jsme pozváni a je žádoucí tuto důvěru projevovat i tehdy, nebo především tehdy, když si myslíme, že na to stačíme sami. Protože víra je vlastně uznání toho, že bez Boha nemůžeme nikdy nic udělat.

Když si připomeneme evangelium minulé neděle, tak můžeme vidět jistou podobnost mezi naším evangeliem O slepci z Jericha a O žádosti dvou bratří. Bartimaios byl slepý tělesně, ale můžeme u něho pozorovat velikou čistotu duchovního zraku. Naproti tomu Jakub a Jan, kteří minulou neděli žádají Ježíše o přední místa v Ježíšově království, odhalují při bezvadném zraku těla velkou duchovní slepotu.

Ježíš přišel uzdravit celého člověka. Vidíme, že do velké míry je ale důležité nejdříve prohlédnout vnitřním zrakem víry. Tento zrak nám totiž umožňuje vidět kdo Ježíš je, co člověku přichází nabídnout a o co má tedy význam žádat v první řadě. Jakub a Jan sice viděli dobře očima, ale jejich víra vykazovala velký stupeň prospěchářství a sobeckosti. Ježíš je vede k uzdravení. Utrpení spojené s touhou po moci odstraňuje tím, že učedníky vede ke skutečným hodnotám – k vzájemné lásce a ochotě si sloužit. Nenadává jim, nemá velký problém s tím, že jsme jako lidé sobečtí a ponoření v hříchu.

Slepec z Jericha je skutečným vidoucím. Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! Jednak to oslovení „Syn Davidův“ je oslovení, které ukazuje, že Bartimaios rozpoznal v postavě Ježíše z Nazareta toho potomka, kterého slíbil před devíti staletími králi Davidovi prorok Nátan – jinými slovy, Bartimaios nepochybuje, že Mesiáš, Zachránce právě prochází kolem něj. Dalším znakem je to, že Bartimaios nechává otevřené, co chce od Ježíše: smiluj se nade mnou! – zatímco Jakub a Jan měli jasno, co od Ježíše chtít, tak Bartimaios zprvu prosí o smilování a když si ho Ježíš nechá zavolat, tak prosí o to, co mu asi nejvíc komplikovalo život: uzdravení ze slepoty…

Ježíš prochází kolem od té doby stále. Prochází kolem každého z nás. A i my si můžeme vzít za svá slova slepého Bartimaia: Ježíši, smiluj se nade mnou! Duchovní tradice Východu si vypůjčila slova slepého Bartimaia do jedné z nejkrásnějších a nejhlubších modliteb křesťanské tradice – do modlitby Ježíšovy. Tato modlitba zní: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Modlitba je akt lásky, takže je na nás, jak se tuto modlitbu budeme modlit: opakovaně, jednou, celou nebo zkráceně, meditativně nebo úzkostně rychle… Záleží na našem rozpoložení. Ale faktem je, že vzývání Ježíšova jména vede jistě k důvěrnému vztahu k Němu a duchovnímu pokoji.

A ihned vstal a šel tou cestou za ním… Toto je cesta každého učedníka Ježíše, nejen Bartimaia. Ať nám častá modlitba tuto cestu umožní.

V jednom příběhu se vypráví o chlapci, který plaval v jedné zátoce. Bohužel ale byl ve vodě s chlapcem i krokodýl. Chlapec o tom nevěděl, ale všimla si toho jeho maminka, která vší silou běžela na molo a volala na chlapce, ať ihned plave k ní. Chlapec plaval ze všech sil, ale bohužel už bylo pozdě, kajman se zakousl chlapci do nohou. Ale maminka to nevzdala, uchopila z mola chlapce za paže a vší silou ho tahala z vody ven. Její síla se nedala poměřovat s krokodýlem, takže už se zdálo, že boj je prohraný. Ale v tu chvíli krokodýla zastřelil jeden náhodou procházející muž. Chlapec utrpěl těžké rány, ale nakonec se uzdravil a byl schopen chodit. Jednou k němu přišel novinář a chtěl s ním udělat rozhovor. Poprosil chlapce, zdali by mu neukázal jizvy a on svolil. Ale pak dodal: „ale víc bych chtěl, kdybyste si prohlédly jiné jizvy.“ A vyhrnul rukávy. Na pažích měl jizvy od matčiných nehtů, které se jí zaryly do rukou jejího syna. „vidíte, s jak velkou láskou se mě snažila zachránit?“

Dnešní texty nám mluví o tom, za jakou cenu jsme koupeni. V prvním čtení ze Starého zákona jsme slyšeli o Hospodinově služebníku, který na sebe přijal dobrovolně viny lidu. Ve Starém zákoně se očišťoval lid od hříchů tím, že tyto hříchy lidu byly symbolicky přeneseny na kozla, který pak byl vyhnán do pouště. Zde tento hřích na sebe bere (ve SZ tajemná a předobrazná postava Ježíše) Hospodinův služebník a nechává se zničit utrpením, které s sebou nese hřích. V NZ to sv. Pavel vysloví v 1. listu Korinťanům, že se Ježíš nechal ztotožnit s hříchem, abychom my byli od hříchů svobodní. Toto zástupné utrpení pak je důvodem vzniku četného potomstva.

List Židům se dívá na Ježíše jako na dokonalého Velekněze. Jeho dokonalost je v tom, že zatímco SZ velekněží přinášeli Bohu jako oběť krev obětních zvířat, tak Ježíš jako dokonalý Velekněz přináší v oběť svou vlastní krev, kterou dává proto, že má s námi soucit, má k nám lásku. On byl vyzkoušen ve všem možném, ale nedopustil se hříchu… Jeho poslušnost, podobně jako rituální poslušnost SZ kněží, se stala příčinou naší spásy. Zatímco to, co konali oni je jen předobraz skutečnosti, Ježíš vykonal jedinou a dokonalou oběť, která všechny SZ oběti naplnila a také zrušila.

Žádost bratří Zebedeů z evangelia nám ukazuje, jaké smýšlení panuje v našich srdcích, a to proto, že jsme lidé. Jakožto lidé nosíme v sobě touhy. Měli je ti dva učedníci, ale i ostatních deset. Tyto touhy se však samy od sebe nemusí shodovat s tím, co pro nás chce Bůh. Z důvodu vlastní zraněnosti dědičným hříchem a jinými hříchy mnohdy toužíme po tom, co nás nevede k Bohu. Ježíš přišel a zve nás k tomu, aby abychom si před ním pravdivě své touhy přiznávali a nechávali se jím proměňovat. Abychom tak byli stále více schopni toužit po tom, co nám on touží dát.

Stránky