Nejnovější kázání

28. neděle v mezidobí

Příběh o zásahu Urny v domě drogového krále: Myslím si, že žádný člověk se nerodí jako neřád. Slyšel jsem skutečný příběh o zásahu jednotky rychlého nasazení v domě drogového krále. Honosný dům byl obkroužený vysokou zdí, uvnitř přepychově zařízený, ale lidé v něm nebyli šťastní. Na každém patře byla skříňka a v ní pro každého neprůstřelná vesta, dokonce i pro malé dítě. Když policie těsně nad ránem vnikla do domu, našla překvapeného a ulekaného drogového krále jeho ženu a malé dítě: jejich první slova byla: „to se mi ulevilo, že jste od policie, myslel jsem, že mě jdou zastřelit moji protivníci!“

Král Šalomoun v 7. kapitola Knihy Moudrosti nejdříve vyznává, že je sice králem, ale je člověk stejný jako každý jiný člověk. Králem se nenarodil, ale do této služby musí dorůst, když už se jím stal. Proto prosí o ducha moudrosti. A jak víme z Písma, Bůh ho jí obdaroval v té míře, že se stala příslovečnou (Šalamounova moudrost…) a nad to dostal i bohatství, které nežádal.

V evangeliu bohatý mladík vyhledává Ježíše, chce dojít do nebe. Měl dost peněz, dokonce i přikázání Boží dodržoval. Možná si řekl, že se ozdobí ještě tím, že bude žákem Mistra z Nazareta. Ale jaké bylo jeho překvapení, když Ježíš zamířil přesně do jeho slabého místa a řekl mu, že se má všeho vzdát a následovat ho – přesně tak, jak to pak říká Petr Ježíšovi: Pane, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou… Mladík byl bohatý před Bohem nejen v penězích, ale zdá se mi, že i ve svých skutcích: Pane, tohle všechno jsem dodržoval už od mládí! Ale na cestě lásky se nemůžeme zastavit s myšlenkou, že už jsme dokonalí, že už nám nic nechybí. Kdo z nás může říct, že miluje jako Ježíš? A přitom je to jeho přikázání: milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás! Láska však není z nás, ale z Boha (1Jan 1,7: milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha), protože nikdo z nás si nebe nezaslouží, nikdo z nás se nevykoupí sám, ale všechno dostaneme od Boha darem.

Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč… říká druhé čtení. Ono má totiž skvělou schopnost: probouzet v nás touhu po Bohu, žízeň po jeho království, po tom, co si nelze koupit za peníze, ale co má v Božích očích velikou cenu. Sv. Pavel píše Timotejovi tato slova: od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. A v Žalmu 1 stojí tato slova: Blaze člověku, který nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a ve shromáždění rouhačů nezasedá. Ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce… Jak přijímat Boží slovo? Jakkoliv, nikde není předepsána metoda. 5 minut s Písmem denně, půl hodiny, chodit na mši a pozorně naslouchat, knížky s citáty na každý den… 

26. neděle v mezidobí

Dnešní evangelium nám dává k úvaze docela aktuální téma a tím je náš vztah k lidem, kteří spolu s námi nevyznávají víru v Ježíše Krista. Imigranti, kteří se hrnou k nám do Evropy, mohou být některými lidmi snadno označeni za zlo, protože nejsou s námi stejné víry.

Sobectví může mít různé podoby. V jeho podstatě je to, že člověk staví do středu svého zájmu své já a to na úkor druhých. Toto sobectví ale může mít i komunitní podobu: tehdy, pokud třeba učedníci Ježíše postaví do středu svého zájmu své „my“ před Ježíšem samotným. Kristovým učedníkem se stávám tím, že jej následuji, že přijímám jeho myšlení za své. Ježíš přece přišel na tento svět, aby vyhledal ztracené. Proto by církev nikoho neměla vylučovat, ale integrovat, zapojovat do svého života. Pokud bychom vylučovali, tak bychom totiž vyloučili samotného Ježíše: on totiž se stal posledním a služebníkem všech… I ta nejmenší služba vykonaná v Ježíšově jménu

V prvním čtení Bůh Izraelské společenství ujišťuje o tom, že Bůh není omezen lidskými řády nebo představami o svém konání. Eldad a Médad prorokují v táboře, i když se nenacházejí poblíž stanu. Mojžíš je dostatečně pokorný na to, aby uznal, že Bůh si může své dary udělovat, jak chce. A navíc si i přeje: kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Lidé mají představu, jak by Bůh věci měl dělat. Jozue možná nevěděl, že i ti dva proroci v táboře jsou na seznamu zapsaných, ale Mojžíš uměl dopřát Boží vyvolení všem.

Druhá část evangelia varuje před zlem. Nejhorší zlo je hřích, které je vědomé rozhodnutí konat zlo. Zlo je tak devastující skutečnost, že Ježíš užívá silné obrazy odseknutí ruky, vyloupnutí oka nebo ponoření se do vody zatížený mlýnským kamenem. Je to varování.

Pro nás, kteří se hlásíme k Ježíši, je dnešní evangelium povzbuzením. Opět se zaměřit na něj. Dělat vše v jeho jménu, v něm a pro něj. A nevylučovat nikoho. Jen hřích, který je duchovní smrtí. A Ježíš přišel, abychom měli život v plnosti. Radujme se z každého zárodku života a dobra kolem nás. Ale rozhodně se vzepřeme každému zlu, které se nám snaží propašovat do myšlení a jednání.

24. neděle v mezidobí

Minulý týden jsme četli evangelium o uzdravení hluchoněmého slovem Effatha! A dnes jsme už pokročili do druhé části evangelia, která je uvozena slovy: potom je začal poučovat. Nyní Ježíš naprosto otevřeně mluví o tom, že je nutné, aby On trpěl. V první části evangelia ukázal Ježíš, co je to spása, v čem spočívá. Nyní je třeba, aby přikročil k poučení, jak spása k člověku přichází. A zde se začne naprosto jasně projevovat rozdíl mezi myšlením Božím a myšlením lidským.

Člověk je od přirozenosti egoista, chce tolik sám žít, že je připraven kvůli tomu zabíjet. Bůh na rozdíl od člověka chce tolik náš život, že je připraven sám sebe nechat zabít.

Lidská moudrost je charakteristická tím, že člověk vyhledává majetek, moc a vnější vzhled a v důsledku toho přivádí ke smrti sebe i druhé. Naproti tomu Boží moudrost prochází vždy chudobou, ponížením a pokorou, když přijímá utrpení, odmítnutí a zabití a právě tak vítězí nad lidskou moudrostí. Člověk hřeší tím, že odmítá Boha a říká, že o něj nestojí, Bůh odpovídá tím, že toto od člověka přijímá, nechává se člověkem zabít, aby nám lidem došlo, že Bohu jde opravdu jen o nás, o naše blaho, štěstí a život.

To hlavní zlo, které Bůh touží vykoupit a uzdravit není mimo nás zlý svět, satan či přírodní neštěstí. To hlavní zlo je v srdci každého z nás. Ježíš nám to říkal v evangeliu před dvěma týdny: člověka znečišťuje to, co z něj vychází… Petrovo slovo je slovo svůdce: což si nevšímáš, že takto, tím, že zemřeš, své království zničíš? Bůh uchovej! To se ti nikdy nestane! Ale Ježíš mu odpovídá: jdi mi z očí (jdi za mě!)… Petr je stále jen učedník, není mistr. Proto se nemá stavět před Ježíše, ale za něj. Petr chtěl Ježíše přetáhnout na svou stranu, zatímco on má být přetažen na stranu Ježíšovu. Petr se pokusil o převrácení víry, kdy místo aby on poslouchal Pána, měl Pán poslouchat Petra. Ježíš Petra nevyhání (jdi pryč, jdi daleko ode mě), ale zve ho do své blízkosti, ale na správné místo. Jdi za mě!

Proč Ježíš nazývá Petra satanem? Protože Petr se pokusil učinit totéž, co na poušti zkoušel satan na Ježíše přímo: odvést Ježíše od smyslu jeho poslání. Když se to satanovi nepodařilo přímo na poušti jako nepříteli, zkouší to přes Petra, jakožto přes nejlepšího přítele. Petr nedělá nic vyloženě ďábelského. Naopak: snaží se dělat věci hluboce lidským způsobem. A právě v tom je ona satanská lež: ukázat Boha člověku jako nelidského. Když je člověk oklamaný tím Zlým, pak považuje Boha ne přímo za nepřítele, ale za toho, kdo mu nerozumí, kdo má na něj přemrštěné požadavky, kdo ho nechápe a nikdy se o něj vlastně nezajímá. Nenechme se takto oklamat i my. Ve víře přijměme logiku evangelia jako opravdovou moudrost a cestu k plnosti lidství.

23. neděle v mezidobí

Pro pochopení evangelia je důležitý kontext: předchází Ježíšovo ztišení bouře, kdy se učedníci děsí strachem a on jim říká: Ještě nerozumíte? Máte snad zatvrzelé srdce? Máte oči a nevidíte? Ještě nechápete? A následuje pak uzdravení slepého a to nadvakrát: po prvním vložení rukou vidí nezřetelně a po druhém pak prohlédne úplně.

Důležité detaily: vzal ho stranou = Ježíš nechce uzdravení veřejně, nestojí o publicitu, ale jeho zájmem je záchrana toho člověka. Dotkl se slinou = slinám byly připisovány léčivé účinky. Vzhlédl k nebi a povzdechl si = přípravné úkony proroka. Effatha = Otevři se! Toto slovo je adresováno člověku jako takovému, ne nemocným orgánům. Hluchota a němota jsou pouhými projevy toho nejdůležitějšího problému člověka = uzavřenosti vůči Bohu a druhým.

Tím hlavním, co Bůh činí ve prospěch člověka je darování spásy. Všechna náboženství nějakým způsobem očekávají od svého Boha záchranu. SZ Izraelský národ zakouší takovou záchranu od Boha tehdy, když ho vysvobozuje z nějaké nesnadné situace. Dělá to různými okolnostmi, až zázračnými shodami okolností, nebo vysláním nějaké charismatické osobnosti. Těmi byli zpočátku soudcové, pak králové, proroci… Lid se postupně učí, že mimo Boha není pro něj záchrany. Z jednotlivých případů záchrany nakonec lid poznává zákon Prozřetelnosti: Bůh pořádá události vždy pro dobro lidu, ať už je to vidět hned nebo po kratším či delším čase.

To, od čeho k čemu zachraňuje Bůh svůj lid, také má svůj vývoj: od vyhnanství k daru Zaslíbené země, od nespravedlnosti k právu a podobně. Nakonec v pozdním židovstvu se objevuje pojem spása jakožto Boží dar par excellence. Zkoušky, vážné ohrožení života, úzkosti, pronásledování od nepřátel… toto vše ve víře Izraele má v rukou Hospodin. On může dát od těchto věcí útěchu.

Pak přichází Ježíš jako Spasitel. Jeho činnost spočívá především v kázání slova pravdy, uzdravování nemocných, vymítání zlých duchů, záchraně učedníků v bouři atd. Rozhodující pro člověka je však víra v Ježíše jakožto toho, kdo může zachránit, právě víra spásu umožňuje. Ukazuje se tak, že ve spáse jde o daleko víc než jen o tělesnou záchranu: jde o odpuštění hříchů, narovnání pokřivených společenských vztahů (celník Zacheus), nalezení toho, co bylo ztraceno… Hřích v srdci však není jediný nepřítel člověka. Tím jsou i životní okolnosti (svět) a také ďábel. Člověk však může být spasen jen tehdy, pokud o to opravdu stojí: musí včas činit pokání a vytrvat v nastoupené cestě až do konce. Ježíš učí, že nastoupení takové cesty nakonec pro člověka znamená ztratit sám sebe a všechno, aby sám sebe našel. Tuto cestu ukazuje Ježíš svým životem: jde až na smrt kříže, ale Bůh na jeho poslušnost odpovídá tím, že mu daruje nový život.

Od této chvíle každý, kdo vzývá Ježíšovo jméno, je spasen. Všichni lidé jsou si rovni: nikdo nemůže spasit sám sebe, spása je dar milosti. Potvrzením rozhodnutí jít za Ježíšem je křest. Ten je dán člověku jako závdavek spásy: jím je člověk zavázán, aby na své cestě za Ježíšem pokračoval v síle Boží milosti. 

22. neděle v mezidobí

Problémem je odpověď na otázku: co ve skutečnosti člověka před Bohem znečišťuje?

Nejdříve je třeba si zodpovědět otázku: o jakou čistotu zde jde? My máme čistotu spojenou s hygienou a nepřítomností bacilů či cizopasníků. Ale o tu zde nejde. Ve SZ je čistota spojena s možností objevit se bez obav před Bohem či možnost zacházet se svatými věcmi. Svaté věci člověka odjakživa sváděly k tomu, že skrze ně se člověk pokoušel manipulovat s Bohem. (Proto např. bylo zakázáno namíchat si stejnou směs kadidla, která se používala při bohoslužbách v chrámě.) Velmi známé je SZ dělení zvířat na čisté a nečisté (košer a ne-košer): jejich nečistota plynula z toho, že tato zvířata byla často zneužívána v pohanských náboženských obřadech. Většinu poskvrnění mohl člověk odstranit omytím, smírnými obětmi nebo zmizela sama po uplynutí určité (předepsané doby).

Už proroci ve SZ však lidi varovali, že omývání nečistoty nemá o sobě žádnou cenu, pokud člověk neusiluje očistit před Bohem své srdce – tzn. oddělit se od hříchu, který je skutečným zdrojem znečištění člověka. Předpisy SZ, které rozlišují to, co je čisté a nečisté, vycházejí vždy z předpokladu, že nečisté věci se staly nečistými tím, že s nimi bylo či mohlo být nečistě – tzn. hříšně – manipulováno, s cílem manipulovat s Bohem či jednat proti němu a jeho zájmům. Pozdní SZ pak dospívá k názoru, že člověk sám je před Bohem od základu nečistý. Ježíš dnes v evangeliu říká, že to, co člověka znečišťuje před Boží tváří je to, co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Proto jsou zlí duchové nazýváni „nečistí duchové“.

Avšak ani to, že se člověk bude snažit oddělovat od znečištění hříchem, ho ještě nečiní před Boží tváří očištěným. Člověk se totiž sám není schopen svými vlastními silami sám očistit. Je třeba, aby sám Bůh se člověka ujal a srdce mu očistil. Toto říká také Ježíš svým apoštolům: vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil (Jan 15,3). Nebo Petrovi: ten, kdo je vykoupán, potřebuje si umýt jen nohy a je celý čistý. I vy jste čistí (Jan 13,10).

První církev překonala z Božího pokynu rozlišování mezi čistým a nečistým. Již neexistují nečisté pokrmy, protože neoddělují od Boha. To, že Ježíš zemřel jak za Židy, tak i za pohany znamená, že již neexistují čistí a nečistí lidé (pohané), protože i pohanům Bůh odpustil a daroval jim Svatého Ducha. Tím také ztrácejí význam SZ očistné předpisy a obřady, protože je naplnila jediná univerzální oběť Ježíše Krista na kříži. V listu Ef (5,26) čteme: Kristus si zamiloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil očistnou koupelí vodou a slovem. SZ oběti dosahovaly čistoty vnějším omytím, NZ křest je také omytí, ale jeho účelem je omytí nitra člověka – to je ale možné jen proto, že křestní omytí bere svoji sílu ze smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Jako křesťané jsme pak pozváni, abychom toto očištění dovršovali: když máme milovaní tato zaslíbení, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a stále více s Boží bázní pokračujme ve svatosti. Protikladem nečistoty je v učení církve svatost. A k té jsme povoláni všichni, ne jen vyvolení.

21. neděle v mezidobí

  • V Ježíšově řeči se mluvilo o Božím chlebu, který sestupuje z nebe: tím chlebem je jednak Ježíšovo slovo, ale také pokrm jeho těla a nápoj jeho krve.
  • Na Boží dar je člověk povolán odpovědět: tou odpovědí, kterou Bůh očekává, je víra. Ale bohužel, jak nám opakuje celá Bible, člověk na Boží dary často odpovídá nevěrou.
  • Krize spočívá v tom, že Ježíš pro spásu člověka nabízí své tělo a krev, obětované za život světa. To, že člověk může být zachráněn, je umožněno tím, že za něj Ježíš zemřel. Lidé by to chtěli jinak, méně bolestněji, méně naléhavěji… Toto je to hlavní pohoršení: i pro Ježíšovy učedníky! Ale je to pohoršení i pro nás: když jíme jeho tělo a pijeme jeho krev – vede nás to k připodobnění Ježíšovi: i my máme položit život za své bratry.
  • Židé, učedníci, pohané, ale i my, vidíme v kříži Boží selhání. Proč musel zemřít ten spravedlivý (i dnes – kdyby byl Bůh, nemohl by se na to utrpení dívat!). Rádi bychom Krista vládce (ale ne nad námi) – promítáme si do něj své sobectví, touhu vlastnit atd. Ale on, místo aby vládl, se vydává do rukou hříšníkům, obětuje svůj život jako dar lásky a tak ukazuje, jaký je.
  • I my můžeme být účastni tohoto pohoršení, když slavíme eucharistii jakožto krásný obřad, ale její význam se nás nedotýká. Jestliže nepřijímáme, nežijeme z jeho těla vydaného za nás, nevydáváme se za druhé, pak si vlastně vyrábíme svůj vlastní chléb, kterým se pak živíme, a vlastně jsme účastni na tom, že Ježíše zabíjíme. On totiž dává svůj život za toho, kdo mu ho bere a stává se chlebem pro všechny. Dobří, zlí jej přijímají (sekvence Lauda Sion).
  • Když hledíme na toho, kterého probodli, vidíme, jak Bůh miluje svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby svět zachránil. A to za cenu vlastní smrti. To je pohoršení kříže.

20. neděle v mezidobí

  • V předchozí části řeči: přicházet k Ježíši = mít na něm účast jako na moudrosti, zjevení. Otec získává lidi skrze vnitřní poučování a přivádí je k Ježíšovi, či oni sami k němu přicházejí. Přicházet k Ježíšovi = věřit v něj.
  • Nyní už věřit není jen přicházet k Ježíši, ale máme jíst jeho tělo a pít jeho krev. A chléb, který já dám je mé tělo, obětované za život světa. Obětované + tělo + krev = náznak Ježíšova utrpení a smrti. Tělo je zde označeno slovem „maso“ tak, aby se zdůraznila skutečnost Ježíšova těla. Jíst = asimilovat. Člověk se stává tím, co jí a pije, tím co miluje.
  • Tato slova nevyvolala jen nesouhlas, ale přímo rozepři. Ježíš na to nereaguje a zdůrazňuje, že k tomu, aby člověk měl život, se musí živit jeho tělem a pít jeho krev.
  • Kdo jí a pije – má život věčný už tady a teď, ale bude také vzkříšen v poslední den! = dva typy pohledu na věčný život. Eucharistie je předpokladem vzkříšení.
  • Věčný život je zajištěn přebýváním s Ježíšem a toto přebývání dává právě pokrm těla a krve Kristovy.
  • Tento chléb, který Ježíš nabízí je živý.

 

Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně.

19. neděle v mezidobí

Copak to není Ježíš, syn Josefův? Ježíš nabízí chléb, který předává Boží život: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.

  • Chléb = pokrm, který jíme, abychom se udrželi naživu, přičemž on sám není životem. Náš život se tedy doplňuje přijímáním potravy. Co je to život? Je to vztah lásky. Prvotně k Bohu, ale také k druhým lidem. Život je dar, který přijímáme jakožto nezaslouženou milost jedině od Boha.
  • Posluchači = Židé však Ježíšův výrok zpochybňují. Jak on může dát život, když znají jeho pozemského Otce i matku? Na to Ježíš neodpovídá, ale ukazuje na nebeského Otce, který přitahuje každého člověka, aby přišel k Ježíši. Nyní nastává věk předpověděný Izaiášem, ve kterém všichni lidé budou vyučeni od Boha. Ježíš žádá, aby ho poslouchali a nechali se vyučit. A každý, kdo je opravdu vyučen od Boha, ten přichází k němu. Toto Boží poučení není jen pro Izrael, ale pro všechny lidi. Ježíš má svůj původ v Bohu a tím má jedinečnou autoritu a kompetenci vést lidi k Bohu. Kdo věří ve zjevení Ježíše, chleba sestupujícího z nebe, má život věčný.
  • Na závěr Ježíš shrnuje:
    • Život věčný je udržován tím, v co člověk věří a ne tím, co jí
    • Ježíš je ten chléb, který víra k životu potřebuje
    • Ježíš překonává manu na poušti, protože ti, kdo ji jedli, stejně zemřeli, na rozdíl od požívání Ježíše – tzn. i když sice člověk zemře fyzicky, nezemře duchovně.
  • 1. čtení: Eliáš po vítězství nad Bálovými proroky na hoře Karmelu dostává pohrůžku od královny Jezábel. Následkem toho propadá strachu a malomyslnosti. Možná si myslel, že když tolik toho pro Hospodina udělal, že ho čeká nějaká odměna. Ale místo toho hrozba, jde mu krk. Eliáš potřebuje být poučen…

My i Eliáš potřebujeme být poučeni v tom, že slabost a nepatrnost nepřekáží Bohu v jeho síle. Eliáš potřeboval objevit sám sebe. Stejně tak my potřebujeme objevit, že Boží velikost se může dávat skrze nepatrnost. Tak jak se to stalo kamenem úrazu pro Nazaretské.

18. neděle v mezidobí

Evangelium:

  • Zástup hledá Ježíše: jednak ze zvědavosti, ale také pro tělesné nasycení. Ani jedno Ježíš nevyčítá, ale využívá jako odrazový můstek: hledejte pokrm, který zůstává k věčnému životu.
  • Ježíš sám říká, že on tyto trvalé hodnoty dává: je označen pečetí svého Otce: být označen pečetí = označení pravosti, tzn. Božího vyslance (prorok Aggeus + Píseň).
  • Pokrm, který přinese život = v chápání SZ byl Zákon. Usilovat o Zákon = mít život. Otázka po skutcích, které chce Bůh. Ježíš = tím skutkem je víra v toho, kterého posílá Bůh.
  • Zástup se stává nepřátelským –> žádá znamení: znamení many daný skrze Mojžíše (1. čtení) –> Ježíš upřesňuje, že tento pokrm neobdrželi od Mojžíše, ale od Boha skrze Mojžíše. To, co tenkrát Bůh dával skrze Mojžíše (potravu na cestu) nyní Bůh dává ve svém Synu.
  • Dávej nám ten chléb stále.

2. čtení

  • Starý člověk a nový člověk. Stávat se křesťanem = proměňovat starého člověka v nového Boží mocí.
  • Starý člověk = ovládaný rozkošemi. Nový člověk = žije spravedlivě (ve správných vztazích k Bohu a bližnímu) a svatě (svatost = oddělenost pro Boha).
  • Pečeť = rozpoznávací znamení křesťana. Tato pečeť nám byla dána a vtištěna ve křtu – neustále umožňovat Bohu, aby nás proměňoval zevnitř navenek.

15. neděle v mezidobí

Apoštolské poslání být pastýři Božího lidu.

  • Ježíš apoštoly posílá. Už tedy není sám, kdo hlásá Boží slovo, ale jeho poslání pokračuje dál v těle, které si vybudoval a tím je církev (po dvou) – hlásání není osobní kratochvíle nadaných lidí, ale podstatným prvkem činnosti společenství.
  • Dával jim moc. Když Ježíš ustanovuje svých Dvanáct, ustanovil je proto: Aby byli s ním a aby jim dával moc hlásat… Takže je tu intimní společenství s Ježíšem, což je nutnou charakteristikou každého hlasatele evangelia – modlitba, život s Ním.
  • Nic si na cestu neberte, protože všechno dostali od Ježíše a všechno jim také během cesty doplní.
  • Zůstávejte tam, kde vás přijmou a tam, kde vás nebudou chtít slyšet, odtud odejděte. Ježíše nelze lidem nutit. On se nikdy nikomu nevnucuje. Přichází jako Spasitel lidské bídy a hříchu, proto, kdo nevnímá potřebu být zachráněn, ještě nedozrál k přijetí Ježíše. Každý člověk má svůj čas.
  • Hlásali, že je třeba se obrátit – toto je evangelium.
  • Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je – ukazuje se, že takové hlásání je velice účinné.

V jedné knize od Eliase Velly jsem přečetl následující příběh o potřebnosti bytí s Ježíšem: Byla to žena, která měla vidění krásné vázy, ale rozbité. Nemohla tomuto vidění porozumět. Také viděla, že kusy skla z té vázy byly potřísněny krví. Pak prosila Ježíše, aby jí vysvětlil, co to vidění znamená. A Pán k ní promluvil: „Ta váza, to jsi ty. Velmi krásná váza, protože já jsem tě obdaroval tolika talenty. A tato váza byla plná živoucí vody. Bylo to tvůj osobní důvěrný vztah s Pánem, tvé osobní modlitby, tvoje komunikace, společenství s Pánem. A tato váza byla tak plná, že začali k tobě přicházet lidé, aby si nabírali z této živoucí vody. A ty jsi jim začala dávat z této živoucí vody. Ale lidí, kteří k tobě přicházeli, bylo tolik, že ty jsi už neměla čas se modlit. Ty jsi už neměla čas se mnou komunikovat. A tak se stalo, že tato voda začala vysychat. A pak přišla doba, kdy v té váze nebyla žádná voda. Ale lidé k tobě přicházeli stále. A teď jsi jim neměla co dát. A tak místo živoucí vody, která tam nyní scházela, jsi jim začal dávat kusy té vázy. Začala jsi jim dávat kusy sebe, svou inteligenci, svou logiku, své rady, ale nikoli již mě. Začala jsi jim dávat kusy skla místo živoucí vody. Jenž živoucí voda uspokojuje žízeň, zatímco kusy skla mohou jen zranit a přinést krev.“

Stránky