Den začal asi o sedmé hodině budíčkem, pak následovala výborná snídaně, opět z kuchyně našich hostitelů: ještě jednou děkujeme! Pak už jsme vyklidili naše nocležiště a přesunuli vše zpět do auta sestry Pavlíny. Mnozí z nás tam přidali věci, bez kterých se běžně neobejdeme, ale vzhledem k nebezpečí ztráty a utonutí jsme je rádi uložili do úschovy (mobily, klíče, hodinky, peněženky atd.) No a pak každý nafasoval záchrannou vestu a pádlo. O deváté hodině jsme naložili lodě na vozík a vydali se směrem dolů, do kempu u řeky. Tady došlo na dofouknutí lodí, jejich úpravu a rozdělení posádek. Následovala krátká instruktáž, jak se na raftech plave, a byla vznesena nabídka, že jeden může plout na kánoi. Po této nabídce jsem skočil já, protože od svých šestnácti jsem po něčem takovém toužil a po čtyřiadvaceti letech se dočkal. Jako první jsme spustili loď do vln Otavy a pokusili se zaujmout místo v plavidle. Ale ukázalo se, že kánoe je velmi vratká záležitost, takže hned jsme to otočili a zkusili jsme, jaká je voda v Otavě – a byla mokrá! Takže všechno bylo v pořádku a mohli jsme loď vylít a učinit druhý pokus. V té chvíli jsem trochu zalitoval, že jsem přece jen nezvolil stabilnější plavidlo – raft – a že jsem přece jen na tu vodu neměl volit příliš optimistické bermudy, které byly odsouzeny k celodennímu máčení. Ostatní kupodivu všechno zvládli bez vážnějších závad a tak se naše kolona lodí, čítající tři rafty, kánoi, kajak našeho nejzkušenějšího vodáka Ládi a nafukovací kánoi obsazenou sestrou Kateřinou a manželkou Míry Čapka, vydala na cestu. Paní Čapková však evidentně na místě kormidelníka seděla poprvé. Poté co obě začaly na řece opisovat kruhy, byla sestrou Kateřinou dotázána, co má dělat, aby pluli rovně: odpověď byla jednoduchá, ale nečekaná: „nevím“. Všichni jsme s vodáckým řemeslem bojovali. Nicméně po jistém čase se situace ustálila: rafty ožily pravidelným pohybem veslařů a texty písní, které byly skládány „ad hoc“ a vypadalo to, že den bude velmi zábavnou záležitostí. Takto jsme směle vypluli směr Strakonice. Tam jsme dostali kolem jedenácté či půl dvanácté – podle polohy slunce. Naše loď byla první, tak jsme ji vytáhli na břeh a začali sušit svršky. Postupně přijížděly ostatní lodě, které jsme pomáhali vytahovat na břeh.
Během pár desítek minut k nám přijelo z Katovic auto naložené různými nádobami, várnicemi a potřebami a začal oběd. Vařené brambory s kuřecím řízkem a spoustou domácí zeleniny byly velmi rychle spořádány. Po chvilce odpočinku pak jsme se jali přenášet jez a spouštět lodě na vodu. Pak už jednotlivé lodě začaly vyplouvat a měli jsme namířeno do Štěkně. Tam jsme měli domluvenou přestávku na adoraci. Zde jsme poděkovali za Boží řízení, protože sestry měly právě v ten den adoraci v plánu a tak mimo jiné jsme taky zpěvem písní z Taizé i vyjádřili svůj dík za bezvadné počasí a to, že cesta probíhala tak dobře.
Zdržet v kapli jsme se mohli jen asi tak čtvrt či půl hodiny. Pak už bylo třeba jít, spustit lodě na vodu a zamířit na Kestřany. Cestou nás trošku pokropil deštíček, ale asi tak kolem osmé už jsme přistáli za mostem v Kestřanech. Zde jsme vytáhli lodě z vody a pomohli je složit do auta. Naše dobrodince jsme pozvali na večeři na oplátku my, ale ti měli velmi naspěch, a tak s námi pobyli jen asi tak půl hodiny. Den pak pokračoval bilancí a po ní byla možnost účastnit se ještě mše svaté. Protože byla tma, využili jsme příležitosti a mši uspořádali při svíčkách. Myslím, že to pro každého z nás byl veliký zážitek. Po tak naplněném dni se spalo jedna báseň!
Nový den jsme zahájili růžencem, který se stal takovou stálicí po celý tábor. Následovala mše svatá a snídaně. Po úklidu jsme se pak opět sešli v horním sále a následovalo zamyšlení o budoucnosti, Nové nebe, nová země… Na konci zamyšlení jsme pak vytvářeli koláž z obrázků oblohy, která zobrazovala současnou situaci a pak také to, co čekáme. Potom už byl oběd, který byl ten den dříve, a krom toho usmažila sestra Pavlína pro každého řízek, který si každý vzal s sebou, protože v 13.13 nám odjížděl autobus do Strakonic. Na autobusové zastávce nás všechny pobavil Vojtěch, který nás naučil bezvadnou ukazovačku pro zkrácení chvíle. Cesta autobusem pak byla krátká, vystoupili jsme blízko náměstí a začali organizovat hru Co je štěstí? Úkolem bylo rozdělit se do dvojic či trojic a náhodných kolemjdoucích nebo jiných důvěryhodných lidí se ptát, v čem oni vidí štěstí. Nalezené odpovědi a zážitky při získávání těchto výpovědí jsme pak reflektovali večer před bilancí. Asi ve tři čtvrtě na pět jsme se pak sešli na dohodnutém místě a vcelku rychle se přesouvali na autobusové nádraží, protože na Strakonice mířila docela slušná bouřka. Pán Bůh nám to zařídil tak, že jsme okusili cestou jen pár kapek a hned, jak jsme byli pod střechou autobusáku, to rozjel naplno. Po měsíci nepršení přišla taková sprcha k duhu přírodě, ale i nám protože se příjemně vyčistil vzduch. To už přijížděl autobus, jímž jsme se přepravili do Katovic, kde nás čekali bezvadní lidé, Míra Čapek s manželkou a místní pan farář, otec Petr Misař.
Krátce nato přijela sestra Pavlína s naloženým autem našich věcí na spaní a my utvořili řetěz a všechno přesunuli na faru. Pak většina využila čas a začala hrát fotbal, někteří přehazovanou a jiní si prostě jen povídali na houpačce. Když bylo vše v nejlepším, naši hostitelé pro nás přivezli skvělou večeři a hlavně párky, které jsme se jali hbitě proměňovat nad ohněm v opékané, a tím byla večeře dovršena. Po ní bylo pak odhaleno tajemství: druhý den se bude cestovat zpátky na raftech. Bylo však dobré je předem připravit, tedy nafouknout a uložit tak, aby nás ráno nic nezdržovalo. To jsme dobře zvládli a pak následovala reflexe hry Co je štěstí a závěrečná bilance dne. Pak už se většina šla uložit na svá provizorní lůžka a usnula spánkem spravedlivých. Při této příležitosti nemohu smlčet jednu velmi legrační událost: když jsem byl v nejsladších snech, probudilo mě světlo baterky mířící mi do očí a hlas Petra, který se ostatních tázal: „kdo to tady je?“ Zřejmě byl zaskočený tím, že jsem spal spolu s kluky a on mě ještě neviděl spícího a bez brýlí. Druhý den ráno jsme to dali k dobru ostatním a byla další legrace.
Protože jsem absolvoval obvyklé kolečko tří mší svatých, tak přepisuji z denního programu, že den začal až snídaní o půl deváté, protože neděle je dnem odpočinku. Následovala mše svatá a po ní pak různé kvízy a soutěžní otázky, jež měly prověřit znalosti, které si přichystala s. Kateřina. Po výborném obědě následovala soutěž, jejímž smyslem bylo především projít určenou trasu a přenést po ní co největší množství vody. To se pak bodovalo a tvořilo pořadí týmů. Bočním efektem bylo však to, že tuto hru nešlo absolvovat bez polití a tak účast byla zároveň osvěžením. Na závěr pak se hry zúčastnili také vedoucí, které polévali všichni táborníci. Ohromná legrace.
Následně jsme se vydali na cestu v souladu s tématem dne. Protože bylo úmorné vedro a teplota dosahovala 38 stupňů, museli jsme s sebou mít dostatek vody a pokrývku hlavy. Cesta však vedla přes Zátaví a za touto vesnicí pak přes řeku Otavu brodem. Brod byl vynikající příležitostí ke koupání, čehož skoro všichni využili. Pak jsme pokračovali v cestě a na ní se společně pomodlili růženec. Dobrý nápad. Tak jsme došli k rezervaci Řežabinec. Zde týmy obdržely arch s otázkami, na něž měly najít odpovědi. Smyslem bylo prověřit postřeh, ale také se o rezervaci a jejím prostředí co nejvíce dozvědět. Bohužel nám zde radost kazilo množství komárů a ovádů, které jsme se snažili zahnat repelenty, ale ty se ukázaly být pouhým vyhazováním peněz. Ač nastříkaní, přece jsme jim chutnali. Rádi jsme tedy Řežabinec opustili a vydali se na cestu domů. Naproti nám vyjela sestra Pavlína s autem naloženým večeří. Cestou v nás vyvolala úžas kadibudka Toi Toi, která stála osamocená na poli. Tady jsme se na chvilku zastavili, ale pak unavení pokračovali přes Lhotu pod most, kde byla ona večeře. Někteří si skočili do řeky, ale protože i tady štípali komáři, přesunuli jsme se domů.
Den začal opět růžencem a pak mší svatou. Po snídani a úklidu jsme se pustili do společného zamyšlení, které nyní bylo rozděleno na čtyři skupiny a každá skupina dostala za úkol vytvořit scénku na téma evangelizace. Prostředí, v němž hlásání evangelia mělo proběhnout, si každá skupina vylosovala. Na výběr byla: rodina, studentské prostředí, město či obec, skupina přátel. Výsledné scénky pak byly ohodnoceny a obodovány.
Po obědě následovalo odpoledne zamyšlení na téma internetu. Studium materiálů probíhalo po skupinkách. Večer jsem pak já odjížděl do Milevska, abych sloužil nedělní bohoslužby, ale na táboře se pak konala Křížová cesta, jejíž organizace se ujal Vojtěch. Měla za cíl modlitbu, ale také i vydat svědectví před okolím o naší víře. Všichni si ji pak velmi pochvalovali… Po večerní bilanci pak den opět skončil.
Den jsme opět zahájili růžencem, po němž následovala mše svatá. Ten den byl sv. Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie. Dopolední program jsme zahájili tanci, které nás provázely po zbytek tábora. Následné zamyšlení pak připravila s. Kateřina a smyslem bylo udělat takovou sebereflexi, jak sám sebe vidím: na papír světlé barvy jsme si každý obkreslili svou ruku a zapsali tam to, co na sobě oceňujeme, za co bychom dokázali poděkovat. Na papír tmavé barvy jsme pak psali to, co se nám na sobě nelíbí, za co se stydíme, co bychom rádi, abychom neměli. Na závěr práce jsme pak světlé papíry umístili na zelené plátno a nechali ho tam po zbytek dne, aby každý mohl druhému připsat to, na co dotyčný zapomněl nebo čeho si sám nevšiml…
Po obědě a odpočinku pak měl Petr připravenou hru Stroj času. Hra byla náročná na pochopení pravidel, ale vycházela z jednoduchého scénáře, při kterém byla družstva zasvěcena do fiktivního příběhu, ve kterém šlo o to, že Zemi zanedlouho čeká katastrofa a jedinou možností je zachránit se přesunem do jiného času. Takový přesun umožní tzv. Stroj času, jehož sestrojení je sice možné, ale nikdo neví, jak to udělat a kde hledat materiál a plány. To vše měla za úkol družstva. Petr jako hlavní rozhodčí vše bedlivě sledoval a ve chvíli, kdy se některé družstvo posunulo dál, zapískal na píšťalku, a tím se ukončil věk a družstva se vracela zpět do počátečního času a vše si musela vyslechnout a absolvovat od začátku. Ale postupem času se stávala zkušenějšími, až na závěr se to podařilo a Stroj času vítězné družstvo sestrojilo.
Po večeři pak následovalo večerní zamyšlení na téma: Hledám sám sebe. Na příkladu čtyř světových celebrit jsme si mohli uvědomit, že každá slavná osobnost je člověkem jako my, a když jsou pro nás hvězdami a dávají nám tedy orientaci, jací můžeme být i my, přece je každý z nás originál a máme jím být. Takovým originálem, jakým nás zamýšlí Bůh.
Den jsme zahájili růžencem, který jsme se šli pomodlit do míst golfového hřiště. Cestou jsme obdivovali nádherně udržované a heboučké greeny, ale také nás trápilo velké množství ovádů, kteří nás viděli jako chutnou snídani. Po růženci následovala snídaně a po ní pak Anička a Bára zúročily své hodiny práce na hře Expedice.
Hlavní myšlenka spočívala v tom, že každá ze skupin se vydala na Expedici do neznámé země. Při ní fyzicky ušli kolem deseti kilometrů chůze a úkolem bylo pozorovat vše zajímavé, co po cestě uvidí, a co nejvíce podrobností si zapamatovat. Informace měly v neznámé zemi cenu zlata a platilo se jimi. Až se skupiny vrátily na faru (tedy došly do středu neznámé země), čekal je, vysílené a umořené horkem, důležitý úkol, svést boj s obludami, které mezitím vedoucí připravili na stromech ve farní zahradě. Obludami byly balónky naplněné vodou, ale každý obsahoval také vršek od PET lahve s kódem, které pomohl při luštění tajenky, kterou každá skupina našla po snědení buchty, kterou byla vybavena před cestou do neznámé země. Každé družstvo navíc smělo sbírat vršky jen své barvy. Pak se měřilo množství nachytané vody po souboji s obludami a zároveň bylo důležité získat co nejvíce vršků pro rozluštění šifrovaného textu. Pokud vršky scházely, tak si je mohla skupina koupit výměnou za informace, na které byla tázána u vedoucích. Hra byla velmi zábavná a dlouhá, protáhla nám docela oběd, který nám pak ale o to více chutnal…
Po obědě a odpočinku následovalo zamyšlení na téma: Kdo jsem? Využili jsme příběhu biblického Zachea, který se setkal s Ježíšem, a toto setkání znamenalo proměnu jeho života.
Po zamyšlení jsme slavili v místním kostele mši svatou a následovala večeře. Na večer byl nachystaný film „Klass“, který ukazoval na reálném příběhu šikany v jedné estonské třídě, jak moc může ublížit člověku to, když se na něj nespravedlivě dívají druzí. Na postavě šikanovaného Josefa, kterého se ve filmu dokázal z celé třídy zastat jedině jeho kamarád Kaspar, jsme viděli, že něco takového může mít opravdu tragické následky, kdy jde opravdu o život. Film byl natočen hodně realisticky, režisérům možná šlo hodně o to, aby film s divákem pohnul, což ale mělo za následek, že mnozí z nás ho těžko „rozdýchávali“…
Oficiálně jsme začínali až odpoledne, ale na faře v Kestřanech již od pondělka byly sestra Pavlína a Bára a pak k nim přibyla ještě i sestra Kateřina. Ty zde udělaly obrovský kus práce v celkovém úklidu, přípravě místností na spaní, přesunuly stoly do jídelny, připravily kuchyň, sociálky a mnoho jiné práce, o které ani nevím. Ve středu jsme se tedy začali po obědě postupně sjíždět a večer pak už jsme měli oficiální zahájení úvodní bilancí. Tady bylo uvedeno téma tábora a byly představeny týmy v následujícím složení (první je vždy týmový vedoucí): Červení: Vojtěch, Martina, Marek, Vašek, Dáda. Žlutí: Anička, Terka, Maruška, Pavel, Kuba, Míša. Zelení: Petr, Markéta, Vojta, Matěj, Bětka. Modří: Bára, Jenda, Marky, Pája, Lída. Dále byli představeni animátoři, kteří si vzali na starost různé služby: Anička – hudba, Vojtěch – sport, s. Kateřina – tvoření, s. Pavlína – finance a kuchyň, Václav pak sice nebyl oficiálně jmenován, ale nakonec se ujal výroby různých cedulek, nápisů, obálek, a hlavně psal na táborovou nástěnku denní program, měl totiž k tomu pěkné, a hlavně čitelné písmo. Další věcí, kterou bylo třeba ustanovit, byly služby pro celé společenství. Byly čtyři služby: umývači (asi nejméně oblíbená), modliči, nosiči a čističi. Náplň takových služeb vcelku plyne z toho, jak se jmenují. Bilancí, kdy každý měl možnost vyjádřit, s čím na tábor přijíždí a s jakými očekávání na něj přišel, jsme ukončili den a uložili se ke spánku.
Letní tábor se bude letos konat na faře v Kestřanech ve dnech 24. 7. (odpoledne) do 2. 8. (do oběda). Protože bude ve stejném termínu jako Celosvětové setkání mládeže v Riu, tak si z něho také půjčíme téma: Jděte, získejte za učedníky všechny národy... (Mt 28,19).
Přihlášení na tábor probíhá standardně přes Facebook, potvrzení účasti na události Letní tábor. Na tábor je pak nutné přivézt vyplněnou papírovou přihlášku spolu s potvrzení o bezinfekčnosti. Dokument je buď jako tabulka Excelu nebo jako pdf soubor. V prvním případě se dá vyplňovat přímo v ní, pak vytisknout, v druhém případě je postup opačný, nejdříve vytisknout, vyplnit propiskou.
Dále si zde můžete stáhnout dokument, kde je doporučený seznam věcí a důležité informace pro rodiče. Ten už je jen jako pdf soubor.
V pátek 10. 5. 2013 v 16:00 jsem přijela do Kovářova na faru jako první, samozřejmě po otci Řehořovi. Asi 20 minut po mně dorazil Kuba Fořt. Po Kubovi Lída s Maruškou, pak přijela část zbývajícího osazenstva.
V 18:00 jsme se zúčastnili mše a poté následovala večeře, ke které výjimečně nebyla rybičková pomazánka, ale vajíčková. Při večeři jsme dostali dopisy, ve kterých byl pro každého z nás osobní dar, který jsme měli plnit až do nedělního oběda. Téma daru jsme nesměli vyzradit, v neděli jsme ho měli u každého z nás uhádnout.
Po večeři a mytí nádobí následoval program s názvem „Seslání Ducha Svatého“. Ze čtyř šátků barev černá, modrá, hnědá a černá, které byly seskládány do šachovnice, jsme si nejprve povídali o tom, jaké barvy, co mohou znamenat. Pak nechal otec Řehoř kolovat kámen, sama za sebe můžu říct, že mi připadal docela těžký, ten jsme potom položili do pravého dolního rohu šachovnice. Ze šátků jsme přeložením dvou rohů poskládali střechu domu a diskutovali jsme o tom, co tento dům mohlo postihnout, že je tak tmavý, a aby bylo dílo dokončeno, ohraničili jsme dům černými šátky. Aby obrazec vypadal optimističtěji, položil otec Řehoř doprostřed domu bílý kruh, následovala diskuse, co nám kruh a bílá barva může připomínat. Dohodli jsme se na tom, že je to stůl. Každý jsme dostali malé hezké kamínky, které jsme měli položit blízko něj. Pak bylo vyprávění o modlitbě za seslání Božího Ducha a o Jeho příchodu. Skoro na závěr jsme dostali krásné šátky pestrých barev a měli jsme je položit tak, aby se středem dotýkaly kruhu, ale vysílaly optimistické barvy do světa. To bylo znamení otevření domu po přijetí Ducha Svatého. Úplně na závěr celého obrazce jsme si měli vybrat nějaké zajímavé doplňky (korálky, kamínky, atd.) a položit je na konec našeho šátku. Tím jsme ten šátek vyzdobili něčím svým. Mohu poznamenat, že už dům nevypadal tak smutně, jako předtím. Při každém trápení a bolesti, pokud máme důvěru Boha, tak máme naději – světlý bod, že naše bolest je pouze přechodnou stanicí. Bůh nám dává naději, že sice to, co prožíváme nás tělesně ničí, ale duševně obohacuje, a že i z té nejbezvýchodnější situace je řešení.
Po večerním programu následovala bilance, kde každý řekl, co se mu za odpoledne líbilo a případně nelíbilo. Bylo velmi příjemné sedět v kruhu, pozorovat zapálenou svíčku a radovat se z přítomnosti druhých.
Po bilanci následovala volná zábava, která se v našem případě protáhla až do 1:30 do rána. Povídali jsme, Dáda Procházková hrála na kytaru a bylo to moc fajn, jako každý PřeBoMil.
Markéta D.
Sobota 11. května
Sobotní ráno bylo těžké, protože po pátečním ponocování se některým nechtělo vstávat a to zapříčinilo to, že jsme přišli na ranní mši pozdě. Po mši svaté už na nás čekala snídaně. Jako vždy jsme měli z čeho vybírat. Marek s Vaškem odstartovali svojí sérii experimentů a usmažili si omelety.
Poté jsme šli přivítat Terezku, která právě přijela autobusem, tak jsme společně šli na faru, kde na nás čekal otec Řehoř, který nás zaměstnal dlouhým vyprávěním a různými hrami na téma „co mohou prozradit oči.“ Nejdříve jsme se snažili sepsat, co všechno se dá očima vyjádřit a poté jsme to i vyzkoušeli. Také jsme zkusili, kdo z nás vydrží nejdéle nemrkat: vyhrál Petr a kdo má nejlepší postřeh: dopadlo to nerozhodně mezi třema finalisty (Kubou, Terkou a Vaškem).
Po programu se v kuchyni ujala vedení Maruška, která měla vaření jako svůj dar a za pomoci Terky, Bětky a Dády jsme mohli zasednout ke stolu. Následoval oběd, který byl vážně vynikající, měli jsme americké brambory se sekanou.
Bylo také potřeba umýt nádobí, kterého se ujali kluci a podařilo se jim při tom i rozbít pár skleniček. Mezitím všichni odpočívali, povídali si a zpívali až do tří, kdy začínal další program: hraní her. Hry byly celkem tři a byly opravdu zajímavé. První hra byla zaměřená na dýchání, po které všem málem přestaly fungovat plíce. A po dalších se nám zase kouřilo z hlav, protože byly zaměřené na logiku a postřeh. Hry si všichni moc užili a už byl zase čas jídla.
Když všichni dorazili (v průběhu odpoledne někteří postupně odjížděli a přijížděli) a přišli mezi nás i Míša s Marťou, mohli jsme se pořádně najíst.
Po večeři pro nás byl připravený film. Měli jsme si vybírat mezi Nedotknutelnými a Královou řečí. Většina doporučovala a odhlasovala Královu řeč. Po filmu samozřejmě nesměla chybět někým oblíbená, někým neoblíbená „bilancia“.
Večer si ještě každý zkusil zazpívat před drsnou a nekompromisní porotou. Největší úspěch zaznamenala Míša, svým baletním vystoupením a trapná Ewa (Bětka) Farná.
Náš den skončil až pár hodin po půlnoci, kdy už byli všichni unavení a upovídaní, ale štastní, že mohli prožít další skvělý den.
Marky a Pavel
Neděle 12. května
Kolem deváté hodiny jsme se začali všichni probouzet a scházeli jsme se v kuchyni. Několik minut před půl desátou jsme šli na mši do kostela. Po mši jsme se rozdělili do dvou skupin. Jedna skupina kde byla Dáda, Maruška a Marťa se vrhla do vaření oběda. My ostatní jsme se rozhodli jít se před obědem trochu projít po Kovářově. Při vycházce jsme došli na hřiště a po troše cvičení na houpačce jsme se oklikou vrátili zpět na faru, kde na nás již čekal skvělý oběd. Oběd byl vynikající a ještě navíc nám Dáda a Maruška naservírovaly vynikající dezert. Při něm jsme ostatním prozradili své dary, které jsme měli za úkol plnit v minulých dnech. Po obědě jsme se rozloučili s Terezkou, která již musela odejít, aby jí neujel autobus. Pak nastalo dlouhé přemlouvání kluků, aby šli umývat nádobí. To se nám nakonec podařilo. A my holky šly pomalu uklízet horní patro. Kolem třetí hodiny nastal úplný konec a všichni jsme začali odjíždět domů.
Lída
Videa
Vaření v sobotu dopoledne
Odpolední hra Nasávaná
Druhá hra na souřadnice. Cílem bylo co nejrychlejší nalezení textu pomocí kartiček různě poházených po místnosti...
Zvu vás na květnový PřeBoMil, který se bude konat na faře v Kovářově ve dnech 10.–12. května. Rád bych, kdyby nás provázelo slovo z listu Římanům:
... Ježíš pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrvých: Ježíš Kristus, náš Pán. (list Římanům 1,3-4).
Program bude začínat v pátek od 16 hodin, konec bude jako obvykle v neděli odpoledne. Protože jsou mezi námi maturanti, kteří budou v plné práci příprav na zkoušku dospělosti, je možné se přijít podívat jen na část programu, podle časových možností.
Program:
Pátek 10. května 16.00 ubytování a příprava. 18.00 možnost mše svaté 19.00 společná večeře 20.00 společná úvaha zakončená společenou modlitbou a bilancí dále pak volný program
Sobota 11. května 6.30 růženec 7.30 mše svatá 8.30 snídaně 9.30 společná úvaha 12.00 oběd 13.30 odpolední program (hra nebo výlet, podle počasí a možností) 19.00 společný táborák 22.00 modlitba a bilance
rádi uložili do úschovy (mobily, klíče, hodinky, peněženky atd.) No a pak každý nafasoval záchrannou vestu a pádlo. O deváté hodině jsme naložili lodě na vozík a vydali se směrem dolů, do kempu u řeky. Tady došlo na dofouknutí lodí, jejich úpravu a rozdělení posádek. Následovala krátká instruktáž, jak se na raftech plave, a byla vznesena nabídka, že jeden může plout na kánoi. Po této nabídce jsem skočil já, protože od svých šestnácti jsem po něčem takovém toužil a po čtyřiadvaceti letech se dočkal. Jako první jsme spustili loď do vln Otavy a pokusili se zaujmout místo v plavidle. Ale ukázalo se, že kánoe je velmi vratká záležitost, takže hned jsme to otočili a zkusili jsme, jaká je voda v Otavě – a byla mokrá! Takže všechno bylo v pořádku a mohli jsme loď vylít a učinit druhý pokus. V té chvíli jsem trochu zalitoval, že jsem přece jen nezvolil stabilnější plavidlo – raft – a že jsem přece jen na tu vodu neměl volit příliš optimistické bermudy, které byly odsouzeny k celodennímu máčení. Ostatní kupodivu všechno zvládli bez vážnějších závad a tak se naše kolona lodí, čítající tři rafty, kánoi, kajak našeho nejzkušenějšího vodáka Ládi a nafukovací kánoi obsazenou sestrou Kateřinou a manželkou Míry Čapka, vydala na cestu. Paní Čapková však evidentně na místě kormidelníka seděla poprvé. Poté co obě začaly na řece opisovat kruhy, byla sestrou Kateřinou dotázána, co má dělat, aby pluli rovně: odpověď byla jednoduchá, ale nečekaná: „nevím“. Všichni jsme s vodáckým řemeslem bojovali. Nicméně po jistém čase se situace ustálila: rafty ožily pravidelným pohybem veslařů a texty písní, které byly 
skládány „ad hoc“ a vypadalo to, že den bude velmi zábavnou záležitostí. Takto jsme směle vypluli směr Strakonice. Tam jsme dostali kolem jedenácté či půl dvanácté – podle polohy slunce. Naše loď byla první, tak jsme ji vytáhli na břeh a začali sušit svršky. Postupně přijížděly ostatní lodě, které jsme pomáhali vytahovat na břeh.
Zdržet v kapli jsme se mohli jen asi tak čtvrt či půl hodiny. Pak už bylo třeba jít, spustit lodě na vodu a zamířit na Kestřany. Cestou nás trošku pokropil deštíček, ale asi tak kolem osmé už jsme přistáli za mostem v Kestřanech. Zde jsme vytáhli lodě z vody a pomohli je složit do auta. Naše dobrodince jsme pozvali na večeři na oplátku my, ale ti měli velmi naspěch, a tak s námi pobyli jen asi tak půl hodiny. Den pak pokračoval bilancí a po ní byla možnost účastnit se ještě mše svaté. Protože byla tma, využili jsme příležitosti a mši uspořádali při svíčkách. Myslím, že to pro každého z nás byl veliký zážitek. Po tak naplněném dni se spalo jedna báseň!
