5. den – „Chci-li jít, musím čerpat sílu“
Den začal opět již tradiční modlitbou růžence. Tentokrát nás vítalo slunečné ráno s bohatou rosou. Pod nohama opět množství hnědých slimáků… Nic z toho nás neodradilo od modlitby. Po snídani začal dopolední program. Tentokrát bylo zadání jiné: každá skupina dostala jeden ze „zdrojů“ našeho duchovního života a ten měla zpracovat a pak prezentovat ostatním formou „Otázek Václava Moravce“. Čas na přípravu úkolu byl krátký, jen asi jedna hodina, ale mohli jsme si tak krátký čas dát, protože víme, že tábora se nezúčastnila žádná ořezávátka, pro něž by to byl samozřejmě úkol nad jejich síly. Naše družstva si se zadáním pohrála opravdu bravurně a tak jsme se po hodině opět mohli těšit na velice zajímavé prezentace. Úkol hodnotit, byl opět svízelný. Začneme tedy od prvních:
Sluníčka dostala za úkol svátosti. Diskuze se krom Václava Moravce zúčastnili pánové Usnulnamši, Petr Neznaboh a jim zdatně sekundovali pánové Bohumil Kaplan a František Opat. První dva byli překvapivě zástupci věřících, druzí dva nevěřících. Obsahově jsme slyšeli velice hutnou diskusi s množstvím informací, byly probrány skoro všechny svátosti, kromě svátosti manželství, na které nás odkázal moderátor, abychom si přepnuli na program ČT24. Co nás velice zaujalo, byla Míša, která pod stolem ukazovala titulky se jmény jednotlivých diskutujících… V diskusi zaznívaly námitky nevěřících, na něž statečně odpovídal zejména pan Neznaboh mávaje při tom katechismem „Věřím“ a se slovy „ve věřím je všechno“ velice přesvědčivě obhajoval křesťanské pozice… Takže po zásluze první místo.
Blonďáci dostali za úkol modlitbu. Hned ze začátku prezentace nás uchvátila Anička, která začala po vzoru Václava Moravce před diskusním stolem a ve stoje nás uvedla do tématu, pak plynule přešla za stůl, přivítala diskutující a zahájila tím, co si sama o daném tématu nastudovala na internetu. Přesně jako skutečný Moravec! Pak začala do tématu zapojovat hosty. Z diskutujících jsem zachytil zajímavá jména jako pan Neznaboh, pak zde byl hostem Arab Šáh-mi-na-zadek a pan Pokřtěný. Ostatní mi, bohužel, uniklo. Obsahově jsme se přímo o tom, co je modlitba příliš nedozvěděli, ale diskuse se většinou točilo okolo negativního vymezení, co modlitba není, vyrovnávala se s námitkami proti smysluplnosti modlitby a problémy, se kterými se člověk, jež do ní vstoupí, potkává. Druhé místo bylo naprosto zasloužené.
Gumítci dostali za téma pokání. Téma to bylo náročné, ale toto družstvo si s ním pohrálo dobře. Hned z počátku se tématu lekli, ale jejich úlek byl brzy vystřídán činorodou aktivitou. Uchýlili se do kuchyně, kde postupně vymýšleli, zapisovali a mudrovali, až z nich vypadla velice zajímavá diskuse se spontánními vstupy diskutujících do hovoru druhých. Ano, přesně to vidíme v televizi často, jak si diskutující skáčou do řeči, nenechají se domluvit… Pája nám to pěkně předvedla, když na nesmyslné námitky vystartovala velice obsažnou definicí a hned bylo jasno… Jinak se diskuse vedla v obsažném duchu, možná mohla být více vytěžena nabízená metoda, protože sám Moravec tentokrát vystupoval poměrně pasivně, nenahrával diskutujícím otázky, takže se jednalo spíše o takové sousedské popovídání. To bylo dáno také tím, že se u diskuzního stolu sešli samí věřící. Ale třetí místo je zasloužené.
Kecky dostali za úkol Písmo. Diskuse se zúčastnili Ketty Balabánová, Benedikt XVI., Barbora Otrubová a Pavel Soukup, Václava Moravce hrála Pája Bartošová. A musím dodat, že velice hezky. Zejména se mi líbily brýle na špičce nosu, které jsou pro Václava tak typické. Scénář vedl k cílenému zhroucení diskuse, kde se nakonec všichni pohádali, což jsme v televizi asi ještě nezažili. Jinak však jsme se o Písmu mnoho nedozvěděli, hodně faktů nám nicméně řekla Bára, která do diskuse přišla s mnoha poznámkami. Myslíme si, že tým měl hodně schopností, z nichž některé zůstaly nevyužity. Avšak vystoupení bylo poutavé, určitě jsme se nenudili, děkujeme za ně!
Po obědě pak byl čas na regeneraci tentokrát fyzických sil, protože otec Řehoř s vedoucími týmů odešli v půl druhé do lesa na západ od Bernartic připravit odpolední hru – Messnerovy vrcholy. Na nástěnce na chodbě jsme si mohli přečíst, že Reinhold Messner je dobrodruh, horolezec, cestovatel a spisovatel, který 16. října 1986 jako první člověk na Zemi zdolal všech 14 osmitisícovek. Na památku této události jsme ho následovali i my. Družstva, která hrála ve čtyřech lidech, protože vedoucí byli na stanovištích, měla za úkol co nejdříve dobýt všech 14 vrcholů stylem rychlosti běhu a štěstí v losování. Principem bylo to, že v depu hráči nahlásili, který vrchol hodlají dobýt. Odtud pak vybíhali do základních táborů, kde si losovali čísla od jedné do čtyř. Jedna znamenalo, že má ideální počasí a podmínky a tedy jistota dobytí vrcholu je 100%. Hráč pokračoval k vrcholu, kde si utrhl kupón a vracel se do depa nahlásit další vrchol, jež bude dobývat…
Pokud si hráč vylosoval číslo 2, znamenalo to, že šance na dobytí vrcholu jsou značné a pokračoval dále k vrcholu. Před ním však procházel tzv. „krizovým místem“ označeným fáborem, kde byl na kmeni stromu připevněn pytlík číslo 2, ve kterém byly tři kartičky ANO, ANO, NE. Pokud si vylosoval NE, musel se vrátit zpět do depa, jinak pokračoval k vrcholu.
Pokud si hráč vylosoval číslo 3, znamenalo to, že vrchol lze dobýt, ale se značným rizikem. Počasí se prudce horší, je nebezpečí lavin a tedy i zranění. Pokud se hráč rozhodl pokračovat dál, na krizovém místě si losoval z pytlíku číslo 3, kde byly kartičky ANO, NE, NE. Jen pokud si vylosoval ANO, mohl vrchol dobýt.
V případě, že si hráč vylosoval číslo 4, znamenalo to, že nemůže pokračovat. Počasí totiž bylo tak špatné, že vydat k vrcholu bylo nemožné, neboť by to znamenalo jistou smrt. Hráč se vrací do depa a může se o vrchol pokusit znovu nebo si vybrat vrchol jiný.
Hra se může hrát hodně dlouho. My jsme však byli k hráčům milosrdní a trasy od depa k vrcholům jsme dělali dlouhé jen asi 200–300 metrů. Tedy, přiznejme to na rovinu: les nebyl moc velký… Vrcholy pak byly od základních táborů do 100 metrů, takže hra opravdu „odsejpala". Byla připravena zhruba o půl třetí, v tu chvíli vycházel tábor z fary v Bernarticích a asi za půl hodinky byl na místě. Pak následovalo pečlivé vysvětlení pravidel tak, aby tomu každý rozuměl. Pak sestra Kateřina šla obsadit základní tábor u vrcholů 12, 13, 14. Otec Řehoř zůstal v depu a zapisoval průběh hry, zaznamenával dobyté vrcholy a vrcholy, jež si dvojice vybrala k dobytí.
Hra byla odstartována v 15:51. Běhalo se častokrát z plných sil, nadávalo se na smůlu, když někteří dobývali stejný vrchol i šestkrát! Ale nikdo to úplně nevzdal. Všichni závodili srdnatě a dali do hry maximum.
První dvojicí, která dobyla všech 14 vrcholů byla dvojice Anička Jarolímková a Honza Pecka. Druhé byly Pája Krejčová a Bětka Pecková. Třetí pak byli Katka Balabánová a Pavel Soukup. Ve chvíli, kdy se objeví třetí dvojice, která má všech 14 vrcholů, hra končí. To se stalo přibližně hodinu po startu, což bylo v 16:45. Všichni byli uřícení a těšili se na sprchu.
Celkově hra skončila tak, že první byli Gumítci s 27 body, druzí Kecky s 25 body a třetí a čtvrtí svorně Blonďáci a Sluníčka s 24 body. Za každý dobytý vrchol se počítal bod…
Po skončení hry jsme šli sklidit rekvizity a vrátili se do Bernartic. Pro některé následovala koupel v rybníku. A po večeři pak táborák. U něj někteří vytrvalci vydrželi prý až do půl jedné… Ale to už je jiná kapitola.
sepsal o. Řehoř, zkontrolovana s. Kateřina
Vstup do fotogalerie: 
|
4. den – „Každý putující potřebuje mít oči otevřené, znalosti a šikovnost“
Den začal již obvyklým růžencem. Tentokrát mlha již nebyla ke zklamání některých, ovšem rosa byla jako obvykle, tak jsme přišli s obvykle vymáchanými botami…
Po mši svaté následovala opět obvyklá snídaně. Po ní jsme se pak připravovali na cestu do Písku. Každý si sbalil, co potřeboval na celodenní pobyt, což nám ulehčila paní Jarolímková, která po snídani přivezla řízky mezi chleby, vše pěkně úhledně zabalené v alobalu. To bylo skvělé. Nezbývalo nic jiného, než se přesunout k autobusové zastávce a v 10.05 jsme již ujížděli směr Písek. Cesta nám příjemně ubíhala, zejména také proto, že někteří z nás pobavili ostatní cestující krásným zpěvem písní. Někteří cestující to viděli jako projev duševní nemoci naší party, což se nám moc nezdálo. Když blázen říká: všichni jste blázni, jen já jsem letadlo, tak je těžké ho přesvědčovat o opaku. Domníváme se, že radostnost a schopnost radost projevit patří stále k běžné výbavě člověka a opak spíše není žádoucí. Krom toho je radost jedním z plodů Ducha Svatého…
Písek je královského město připomínané již od roku 1242, leží na řece Otavě a za svůj název vděčí pískům, ze kterých se rýžovalo zlato až do 16. století. Krom toho král založil toto město v této oblasti proto, že chtěl posílit svoji mocenskou pozici v oblasti ovládané z většiny silnou šlechtou. Písek také ležel na důležité obchodní cestě z Bavor do Čech, takže chránil i tuto stezku…
Cestu jsme úspěšně zvládli a o půl hodiny později jsme již byli na autobusovém nádraží v Písku. Tam došlo k dělení úkolů: protože Písek má tak bohatou a dlouhou historii, bude jistě na tuto skutečnost nějaká památka v samotném Písku. Otec Řehoř si připravil 20 zajímavých památkových objektů. Každé družstvo jich tedy dostalo pět a mělo za úkol tento objekt navštívit a tam vyzískat co nejvíce informací, které by ostatní mohly zajímat.
Rozdělení úkolů bylo následující:
| Gumítci: |
Budova radnice na Velkém náměstí; Děkanský kostel Narození Panny Marie; Dům č. p. 85 na Alšově náměstí; Dům u Stříbrných denárů – Drlíčov 153; Zemský hřebčinec – U hřebčince |
| Sluníčka: |
Morové sousoší na Alšově náměstí; Domy č.p.31 a 32 v Jungmannově ulici; Dům U Zlaté lodi – Velké náměstí 106; Kamenný most; Písecké hradby |
| Bloňďáci: |
Bývalý hřbitov s kostelíkem Nejsvětější Trojice; Dům U Koulí – Ulice Fráni Šrámka; Klášterní kostel Povýšení Svatého Kříže – Velké náměstí; Městská elektrárna; Obnovený gotický příkop |
| Kecky: |
Dům U Bílého beránka – Drlíčov 143; Dům U Slona – Karlova 3; Hotel Dvořáček – Komenského ul. 56; Hrad a Prácheňské muzeum – Velké náměstí 114; Městský ostrov |
Večer totiž každé družstvo s výsledky svého snažení ostatní seznámilo. Krom toho jeden z objektů jsme pak společně navštívili a dotyčné družstvo se ujalo úlohy nám o něm něco zajímavého povědět. Pak byl rozchod do půl druhé. Mezitím otec Řehoř a sestra Kateřina navštěvovali tyto památky soukromě. Občas také potkali naše party, což bylo vždycky radostné setkání.
O půl druhé jsme se pak skutečně sešli u kostela Panny Marie a Gumítci, kteří ho měli mezi svými úkoly, nám o něm řekli, co zjistili… Někteří z nich dokonce v doprovodu ochotného průvodce navštívili věž tohoto kostela. Pak nás dovnitř zavedl P. Karel Vrba, písecký vikář. Pověděl nám něco málo o kostele a my mu – a taky Pánu Bohu – na oplátku zazpívali krásné písně z Taizé… Pan vikář byl mile překvapen a potěšen. Pán Bůh zaplať za to.
Pak jsme se již vydali na cestu na písecký hrad, pak na kamenný most, poté jsme navštívili píseckou elektrárnu a odtud už jsme spěchali na autobus, protože bylo hrozné vedro. Odtud nám jel autobus v 15.45, což se nám povedlo. Cesta zpět byla opět zpestřena pěveckou produkcí z dílny našich zpěváků… Tím pádem nám cesta uběhla opravdu skvěle.
O půl hodiny později jsme byli v Bernarticích a každý vděčně přivítal pohostinství bernartické fary. Část z nás však zatoužila po koupeli v našem „růžencovém“ rybníku a vzápětí tak i učinila. Smočit tělo a ochladit se bylo opravdu příjemné. Mezitím nás navštívily dvě sestry: sestra Pavlína a matka Klára od Šedých sester sv. Františka. Obě následující den hodlaly podniknout pěší pouť z Tábora z Klokot na Svatou Horu u Příbrami. Takže s námi byly do rána, kdy brzy po svítání se již vydaly na cestu.
Večer proběhla prezentace výsledků denního snažení. Velice nás překvapili Gumítci, kteří dostali za úkol navštívit písecký hřebčinec. Což bylo velice daleko, ale družstvo dokázalo své kvality a využili nabídku na svezení stopem. Tím pádem vše stihli v termínu a kromě toho odvážně v kanceláři vyzískali mnoho informací ohledně chovu hřebců. Petr se trochu dost zapotil, když musel objevit způsob, jak dostat své fotky do notebooku otce Řehoře, aby večer své fotky mohli ukázat i ostatním. Ale všechno dobře vymyslel, takže prezentace byla zpestřena i fotografiemi z Peťova mobilu. Děkujeme.
Při hodnocení Gumítků jsme ocenili především již zmiňovanou dlouhou cestu. Fotografie byly velice pěkné, prezentace se nesla ve vtipném duchu a celý tým se na ní podílel. Proto si právem rozdělili první místo se Sluníčky. Ti odvedli precizní práci, u každého objektu vyzískali množství informací, velice se nám líbilo pozorování vietnamského obchodníka, který náš tým nedůvěřivě sledoval a periodicky vycházel a vcházel do svého obchodu. Tým pro získání informací navštívil píseckou knihovnu, což jsme také velice kladně hodnotili. Prezentace se nesla v odlehčeném duchu a nabídnuté fotky byly také hezké.
Blonďáci předvedli asi nejvtipněji sestavenou prezentaci, ve které si kreativním způsobem poradili s absencí fotek. Ty nám, bohužel družstvo nenabídlo. Nicméně se na práci podílel celý tým a množství zjištěných informací bylo také veliké. Takže celkově třetí místo.
Čtvrté pro tento den skončilo družstvo Kecek. Jejich prezentace byla zpestřena pěknými fotkami, některé byly i kompozičně velice vtipné. To se nám velice líbilo, některé fotky však poskytovaly větší příležitost k rozvinutí tématu, např. fotka menu restaurace. Také jsme čekali, že se do prezentace zapojí více celý tým, určitě na to své dary měly. Nicméně bylo pro nás těžké tyto výsledky hodnotit, rozdíly mezi nejlepším a posledním nebyly vůbec dramatické, proto i bodové ztráty za nižší místa nebyly vůbec dramatické.
Večerní program byl na závěr zpestřen táborákem. Na ohni jsme si opekli špekáčky, k tomu zapěli mnoho pěkných písní s kytarou a občas i s doprovodem houslí. Večerní bilance pak byla spojena s bodováním denního snažení všech týmů.
Vstup do fotogalerie: 
|
„Kdo chce jít, musí překonávat překážky“
Společný program tento den začínal opět společným růžencem, ten den bylo ráno ještě mlhavější než den předešlý… Po mši svaté byla snídaně a po ní pak v půl desáté začínal společný program.
Tématem dne bylo překonávání překážek, proto jsme měli s o. Řehořem biblickou práci na téma praotce Jákoba. Postupně jsme si prošli jeho život a zastavili se u epizody, kterou zachycuje 32. kapitola knihy Genesis – zápas u potoka Jaboku. Tuto epizodu jsme dostali přepsanou na list papíru a naším úkolem bylo vyznačit si v textu místa, která mi nebyla jasná nebo u kterých mi něco nesedí, kde něčemu nerozumím. Tato místa dostala znaménko otazníku. Znaménko vykřičníku pak označovalo místa, která jsou důležitá, která vnímám jako poselství celého textu. A nakonec jsme označovali znamením srdíčka ta místa, která se nás nějak dotkla, která pro nás něco znamenají. Pak jsme společně diskutovali o těchto znaménkách a přitom jsme se dozvěděli dost nových věcí, jak to někteří poznamenávali při večerní bilanci. Zejména pěkný postřeh byl, že Jákobovi vzešlo slunce, když odcházel z Peníelu… Skutečně tato noc pro Jákoba znamenala zápas s Bohem a se sebou samým. Při něm musel prozradit své jméno, která znamená „úskočný, lstivý“. Jákob se musel konfrontovat se svým dosavadním životem, tím jak zacházel s lidmi kolem sebe. Ale byl odhodlán ten zápas dobojovat: nepustím tě, dokud mi nepožehnáš! A skutečně se mu dostalo požehnání a také změny jména: od nynějška se bude jmenovat Izrael, což znamená „zápasí Bůh“ nebo „Boží bojovník“. Jákob odchází z tohoto zápasu jednak požehnaný, proměněný, ale také poraněný. Izraelité podle tohoto textu dodnes nejedí šlachu u kyčle, protože právě na tomto místě byl Jákob poraněn. Jákoba tato epizoda připraví k setkání se svým bratrem, kterého v mládí dvakrát podvedl, a jehož se velice bál… Na závěr jsme si celou scénu postavili opět s postavičkami.
Odpoledne jsme po odpoledním klidu zamířili do lesa směrem na Zběšice, protože nás navštívil Milan Líbal se svojí kamarádkou. V tomto lese nás čekal odpolední program. V době našeho poledního klidu zde vyrostly lanové překážky a nás čekalo soutěžení mezi jednotlivými družstvy. První disciplínou byla honička na dřevěných lyžích pro pět lidí. Nebylo to úplně jednoduché zkoordinovat společný pohyb všech členů, některým to šlo lépe, jiným hůře. Druhou disciplínou byla síť. Úkolem bylo jí přelézt a slézt na druhé straně. Ukázalo se, že to není vůbec jednoduchá záležitost, jak to na první pohled vypadá. Síť utíká pod nohama, ohýbá se a člověku neposkytuje pevnou oporu. Dalšími překážkami byla: lana s visícími oky, po kterých se přešlo z jedné strany na druhou, dále lano s prověšenými smyčkami, které byly záludné v tom, že se kolem lana mohl člověk otočit a pak zejména dvojice lanových přechodů, kde bylo třeba přemýšlet. První byla dvě modrá lana, z nichž to spodní bylo natažené a sloužilo jako opora pro nohy a druhé bylo velice volné, ale připevněné na obou koncích ke stromům. Tady bylo potřeba použít důmyslu a vymyslet způsob, jak se na laně udržet a navíc ho přejít na druhou stranu od jednoho stromu ke druhému. A konečně poslední atrakcí bylo červené lano, pevně napnuté mezi dvěma stromy s jedním volným lanem připevněným jen na jednom konci. To sloužilo pouze k vyvažování. Atrakce měla jméno „krocení divokého koně“. A skutečně: i když krotit divokého koně se pokoušel každý, podařilo se to jen Milanu Líbalovi, který na to má určitě nějaký speciální grif. Všichni ostatní z lana spadli…
Krom našich družstev s námi byla Johanka Jarolímková, která se ukázala být velice zdatná v lezení po lanech… Lezla skutečně jako opice… Pro nás všechny byla lana náplní celého odpoledne. Pak se část odpojila a šla se s. Kateřinou připravovat večeři a část zůstala u lan a pomáhala s jejich balením. Při zpáteční cestě jsme pak šli lesem a sbírali houby, což bylo také v bilanci příznivě oceněno jako bezvadná příležitost si popovídat…
Večerní program vhodně doplnil film Touching the Void – Dotek prázdnoty o dvou horolezcích Joeovi Simpsonovi a Simonu Yatesovi, kteří se v roce 1985 do Peru, aby se tam pokusili dobýt vrchol Siula Grande doposud nepokořenou západní stěnou. To se jim podařilo, avšak jeden z nich si ve výšce 6 000 metrů zlomil nohu a ten druhý se ho pokus slanit k úpatí. Ovšem všechno se to zvrtlo. Joe zůstal viset na převisu nad skalní průrvou a Simonovi, který nevěděl, co se s ním děje, nezbylo nic jiného, než svého kamaráda z lana odříznout. Druhý den zjistil, že Joe spadl do obrovské ledové průrvy a domníval se, že je mrtvý. Proto sestoupil z hory do základního tábora. Joe však mrtvý nebyl a po velice dlouhé a krajně namáhavé cestě se mu podařilo do základního tábora také dostat… Film ukázal, jak jedině překonání překážek je cestou k přežití, pro nás křesťany cestou k věčnému životu…
Na závěr dne pak přišla bilance, tentokrát pod vedením s. Kateřiny a tedy i v původní podobě, tak jak se začala dělat s o. Quirínem. Mně osobně se tento způsob velice zamlouvá a chci ho i v budoucnu při pořádání táborů a Přebomilů podržet…
Sepsal o. Řehoř, přehlédla s. Kateřina
Vstup do fotogalerie: 
|
„Kdo chce jít, musí mít proč“
Den začal modlitbou růžence v 6.30, které se zúčastnilo množství zájemců. Ráno bylo mlhavé a na mnohé mlha působila tajemným dojmem,
což také pak ve večerní bilanci bylo zmíněno. Šli jsme se modlit po cestě na Zámecký rybník. Ten den mše svatá nezačínala úplně přesně, než jsme se sešli, bylo skoro tři čtvrtě na osm…
Dopolední program byl věnován tématu Nanebevzetí Panny Marie. Otec Řehoř měl připravenou biblickou práci s biblickými postavičkami. Nejdříve jsme se společně zamýšleli nad tím, co je nebe, kam byla Panna Maria vzata. Odpovědi jsme psali na proužky papíru. Objevili jsme, že nebe je místo nebo stav prožívání absolutního štěstí. Uvědomili jsme si, že něco takového je možné jen v Bohu. A Bůh je všude, proto i nebe je nám na dosah. Pak jsme se ptali, co je to štěstí? Přišli jsme na to, že štěstí prožíváme např. tehdy, když prožíváme lásku, štěstí je také, když se něco povede, také když nás někdo za něco pochválí, za štěstí můžeme označit také uzdravení… Pak jsme se začali zabývat tím, kde to všechno v životě Panny Marie všechno začalo. Nanebevzetí Panny Marie je totiž jedním z důsledků její největší výsady – Božího mateřství. Zabývali jsme se tedy textem Zvěstování z Lukášova evangelia. Nejdůležitějším okamžikem byla Mariina slova ať se mi stane podle tvého slova! Co všechno tato slova v Mariině životě znamenala? Procházeli jsme si postupně Mariin život a pokoušeli jsme si uvědomovat, jakou podobu toto staň se mi nabývalo. Maria postupně musela Bohu odevzdávat své představy, svá rozhodování, svou bolest, dokonce i své vlastní mateřství, když poznala, že její dítě je dítětem nejen jejím, ale i nebeského Otce, který má s ním své vlastní plány, jimž vždycky v plnosti nerozuměla. Proto se musela učit odevzdávat i své porozumění Božím plánům … Scénu zvěstování jsme měli připravenou pomocí biblických postaviček a to, na co jsme přišli, jsme psali na proužky papíru a pokládali kolem scény. Pak jsme se vrátili k tématu nanebevzetí a pokusili se toto tajemství víry znázornit pomocí biblických postaviček. Hlavní myšlenkou bylo to, že Maria je vzata do tajemství života samotné Boží Trojice a korunována Boží slávou. To jsme si představili jako prožitek absolutní lásky a znázornili jako vzájemné objetí Panny Marie a Ježíše. Kolem postaviček jsme položili proužky papíru, které jsme vytvořili na začátku práce, a které označovaly to, z čeho se skládá nebeské štěstí. Mohli jsme si uvědomit, že k tomuto štěstí vedla v Mariině životě cesta přes ona rozličná odevzdání, která musela s Ježíšem postupně prodělávat…
Odpolední program byl původně plánován jinak, ale protože hustě pršelo, tak se otec Řehoř se sestrou Kateřinou dohodli, že přehodí program čtvrtečního odpoledne s pondělním. Na pořadu byly závislosti. To jsou vlastně věci, které nám brání – nebo nás přinejmenším brzdí – na cestě k našemu cíli. Každá skupina dostala jednu závislost, kterou pak měla formou scénky znázornit pro ostatní, a ti měli uhádnout, o kterou závislost se jedná. Hra byla bodovaná, proto se každý tým musel maximálně snažit… Bodováno bylo podle kritérií: zajímavost zpracování, věrnost tématu, využití týmu a splnění časového limitu. Jak to dopadlo?
Gumítci dostali za úkol závislost na internetu. Jako porotcům se nám velice líbilo, že tým projevil velikou starost o závislého kamaráda, scénka zdůraznila důležité hodnoty jako kamarádství, starostlivost jako výraz lásky, společnou komunikaci… Při zpracování si tým zvolil těžší cestu – nevyužil rekvizity, ale pantomimickým způsobem je pouze naznačil. Celý tým byl ve hře plně využit, obzvláště kladně jsme hodnotili herecký výkon Petra jako závisláka na internetu (že by vlastní zkušenost? …  ). Po zásluze tedy získali 20 bodů.
Kecky měli zpracovat závislost na počítačových hrách. Zde nás velice zaujaly rekvizity, při jejichž výrobě tým musel zapracovat. Z nich se nám velice líbil křeček na provázku a notebook značky Apple. Nefungující rodina byla naznačena babičkou a maminkou, nicméně tyto postavy určitě mohly být výrazněji využity. Velice se nám líbilo sehrání sourozeneckého konfliktu v podání Katky a Pavla, do té doby jsem netušil, kolik síly hlasu je v Katce . Scénka odhalila příčiny závislosti, trošku nám chybělo naznačení východiska... Takže jsme ohodnotili 19 body.
Blonďáci se měli poprat s tématem alkoholismu. Zde nás příjemně překvapilo duchovní zpracování scénky s využitím symboliky postav. Překonat závislost na alkoholu je jako přelézt strmou překážku, není to jednoduché, ale k jejímu překonání je člověk Bohem (Pánem Ježíšem) zván. Je zde ještě jiná postava, postava pokušitele, která bere člověku odvahu a nabízí jiné, snadnější řešení v podobě sklenky alkoholu. Nám divákům byly nabídnuty dvě postavy: jedna úspěšná, která závislost překonala a pokušení odmítla a druhá, která to nezvládla. Při hodnocení jsme litovali, že právě tento klíčový moment zápasu s pokušením, který je podle našeho mínění zásadní, nebyl vytěžen a hlouběji rozpracován. V něm totiž tkví i řešení problému této závislosti. A dále divákovi nemuselo být celou dobu jasné, koho hraje ta postava, která zve k překonání překážky… Vcelku jsme scénku hodnotili jako velice krásně zahranou. Při zvážení všech pro a proti, jsme ohodnotili 18 body.
Sluníčka se zhostily závislosti na drogách. Velice se nám líbila varna pervitinu pod vedením Vojty a vtipný komentář děje od Tomáše, který se jako vypravěč opravdu osvědčil. Také pojetí formou pohádky bylo originální a vážné téma odlehčilo. Škoda, že celý tým nebyl více zapojen do celého děje, určitě by to hře dodalo na pestrosti. Také přechod od označení problému k jeho řešení se nám zdálo zkratkovité, mohlo být podrobněji zpracované a tím by celý děj získal poučné poselství. Hodnocení opět bylo pro nás těžké, nakonec jsme udělili týmu krásných 17 bodů.
Večerní program pak z větší části tvořil film Forrest Gump. V něm se obě dnešní témata propojovala. Hlavní hrdina Forrest byl vedený láskou ke krásné dívce Jane, se kterou se znal od první třídy. Bohužel sama Jane, dcera alkoholika, v průběhu života upadala do mnoha závislostí, a nebyla schopna Forrestovu lásku pochopit a opětovat. Film představuje Forrestův život jako cestu. Cestu hledání Jane i smyslu. Téma cesty vrcholí, když Jane opětuje Forrestovi lásku. Forrest to musel „rozběhat“. Cesty Jane a Forresta se opět setkají. To už je na světě plod jejich lásky – jejich syn. Film ukazuje též cesty hledání Boha. Jednou z nich je Forrestova prostá víra bez pochybností zděděná po matce. Hledání plné emocí se objevuje u jeho přítele – poručíka Dana.
Den pak zakončila společná bilance.
Sepsal o. Řehoř, doplnila s. Kateřina
Vstup do fotogalerie: 
|
Příjezd na faru a ubytování
Letošní tábor Přebomilu se konal na faře v Bernarticích, začátek byl v neděli 14. srpna. Začínali jsme společnou večeří,
do té doby jsme se sjížděli a připravovali si na faře podmínky. Uvolňovali kapli od nanesených předmětů, pak připravovali pokoje a nalepili cedulky s popisy, kdo kde bude bydlet, kde jsou záchody a kuchyně, abychom všude trefili. Také bylo potřeba přesunout kulečníkový stůl, protože na jeho místě jsme si vytvořili společnou jídelnu ze stolů přinesených z ložnice od holek. To však vůbec nebránilo jeho intenzivnímu používání...  V kuchyni nás čekalo první větší překvapení v podobě sporáku, do něhož bylo třeba připravovat dřevo a topit, aby se dal uvařit čaj a jiné dobroty…
Večer po večeři bylo první společné setkání. Hlavním bodem byla bilance. Sdíleli jsme se s tím, proč přijíždíme na tábor, co očekáváme, každý mohl říci svůj postřeh, vyjádřit svůj pocit a očekávání. Sestra Kateřina posílala dřevěnou kouli, která dávala právo v našem kruhu mluvit, takže jsme se mohli opravdu rozdělit všichni.
Dalším bodem pak bylo rozdělení do čtyř družstev: žlutí – dali si jméno sluníčka, zelení – bloňďáci, červení – gumítci a modří – kecky. Abychom se nepletli, každý tým dostal tričko odpovídající barvy s logem tábora. Jedině na Toma se tričko nedostalo. Dostal je až na konec . Dále byly určovány služby, které si jednotlivé týmy rozdělovaly každý den: prostírání, liturgie, mytí nádobí a příprava dřeva a topení v kamnech. Všechno bylo spravedlivě rozděleno a na konci každého dne byla pak aktivita jednotlivých týmů bodována…
Týmy:
| Gumítci |
Janka Mašková, Péťa Wudi, Bětka Pecková, Pája Krejčová a Vašek Wudi |
| Sluníčka |
Tomáš Simandl, Vojta Otruba, Marky Wudiová, Hanka Dvořáková, Verča Fořtová, Míša Soukupová |
| Kecky |
Bára Otrubová, Katka Balabánová, Dáda Procházková, Pavla Bartošová, Pavel Soukup |
| Blonďáci |
Anička Otrubová, Marťa Soukupová, Jenda Pecka, Mirek Procházka, Anička Jarolímková |
Krom toho byl stanoven denní pořádek.
6.30 – růženec
7.15 – příprava na mši svatou
7.30 – mše svatá
8.15 – snídaně, po ní úklid a umytí nádobí
9.30 – dopolední program
11.45 – příprava na oběd, prostírání
12.00 – společný oběd, po něm odpolední klid s možností tvoření, her apod.
15.00 – svačina
15.30 – odpolední program
18.30 – večeře
20.00 – film nebo jiná večerní aktivita (táborák) apod.
22.30 – večerka
Program byl někdy i flexibilní, takže všechno vždycky neprobíhalo přesně podle plánu, ale to se tak někdy stává.
Následovalo mnoho povídání a večerka. Každý den byl docela problém se dostat do sprchy, protože na nás, 21 členů a dva vedoucí, byly jen dvě. Ale vždycky vše proběhlo hladce a postupně jsme se vystřídali.
Sepsal o. Řehoř.
Vstup do fotogalerie: 
|
V termínu 14.–20. srpna budeme mít letní tábor. Na této stránce budeme postupně zveřejňovat seznam těch, kteří se přihlásili...
Doteď jsou přihlášeni:
Jana Mašková
Bára Otrubová
Anička Otrubová
Vojta Otruba
Míša Soukupová
Martina Soukupová
Pavel Soukup
Honza Pecka
Tomáš Simandl
Marky Wudiová
Petr Wudi
Vašek Wudi
Dáda Procházková
Mirek Procházka
Katka Balabánová
Hanka Dvořáková
Bětka Pecková
Pavla Krejčová
Anička Jarolímková
Pavla Bartošová
Verča Fořtová
Určitě nepojedou:
Terezka Kahounová
Maruška Rothová
Káťa Kotápišová
Podrobnosti, prosím čtěte!
Naše společná cesta tedy začíná na faře v Bernarticích společnou večeří v 18 hodin. Kdo přijede dřív, bude očekáván s. Kateřinou a Tomášem Simandlem na faře. Vybavení na cestu spočívá ve věcech, které opravdu budete potřebovat, věci které by vás zatěžovaly, nechte doma. Spát se bude na matracích, kdo bude chtít pohodlí, ať si vezme ložní prádlo. Kdo si zapomene spacák, bude na tom opravdu zle… Možná i případná karimatka nezaškodí. To je vše. Případné dotazy pište mailem.
|
V pátek 13. 5. jsme přijeli na faru do Kovářova. Přijelo nás poměrně dost – Dáda, Martina, Míša, Bára, Anička, Bětka, Terka, Marky, Hanka, Honza, Vašek, Vojta a Petr.
Celý víkend jsme začali společnou modlitbou před večeří. Večer asi v půl deváté nám otec Řehoř pustil film, protože jsme měli víkend na téma manželství, film byl k tomu tématu.
 V sobotu jsme vstali časně ráno a vydali jsme se na růženec. Modlili jsme se všichni. Asi v jedenáct hodin jsme se vydali do Předbořic na Soško. Během cesty nás zaujal kolotoč, tak jsme se povozili. Do školky jsme dorazili v půl jedné. Měli jsme mši svatou a pak oběd. Mňam to byla dobrota!! Když jsme šli zpátky, před vrátky na nás čekaly dvě rodiny – rodina Peckova a rodina Pešičkova. Třetí rodina – Schmelerova se trochu opozdila. Mají totiž malé miminko. Srdečně jsme je přivítali a šli na přenášku. Bylo to velmi zajímavé a poučné, protože o svém manželském životě mluvili manželé, kteří žijí různě dlouhou dobu v manželství. Povídali nám o tom, jak se poznali a jak svůj vztah prožívali po svatbě a jak prožívají manželství právě teď. Sobotní večer jsme zakončili modlitbou.
V neděli jsme byli všichni vyčerpáni, tím pádem jsme nešli na růženec. V půl desáté začal kostel a po kostele jsme šli zas na faru. Měli jsme velice výborný oběd. Pak jsme se šli balit a někteří ještě hráli hry. Pak se začali sjíždět rodiče a odváželi nás domů.  Myslím, že se nám to všem líbilo. Poučili jsme se, pobavili, zasmáli, zazpívali jsme si, no prostě jsme byli spolu. Doufáme, že to bude pokračovat. Velký dík patří otci Řehořovi. Moc všem děkujeme!!!!!
sepsala Daniela Procházková
|
Zvu vás všechny na další PřeBoMil na faru do Kovářova od pátku 13. do neděle 15. května. Budeme pokračovat, dá-li Pán Bůh, v dalších setkáních. Tématem, které nás bude doprovázet v těchto dnech bude Manželství.
Pokusíme se poznat tuto životní cestu tak, jak si ji představuje Pán Bůh a uslyšíme i svědectví těch, kteří po této cestě jdou. Hlavně však se znovu budeme moct setkat a sdílet se. Takže program vychází z minulých setkání:
Pozor! změna programu: v sobotu odpoledne budeme mít program ve školce, protože podle předpovědi bude deštivý víkend, takže hru odložíme na případný tábor...
Pátek 13. května 2011
- Odpoledne: příjezdy, ubytování, příprava na faře, možnost účasti na mši svaté v 18 hodin v Kovářově, večeře. Na faře se můžeme scházet od 15.30.
- Večer asi od 20 hodin, uvedení do tématu, film na téma „manželství“.
- Po něm krátké zamyšlení a příprava na spaní.
Sobota 14. května
- V 6.00 tradiční růženec v přírodě, ranní modlitba s prosbou o požehnání do nového dne.
- V 7.00 příprava na snídani a snídaně, úklid po snídani.
- V 8.30 téma: manželství a snubní charakter lidského těla podle Jana Pavla II., diskuse.
- V 10.30 odchod do Předbořic na mši svatou.
- Asi v 11.30 mše svatá, po ní oběd, možnost setkání s dětmi na SoŠko.
- Asi v 13.30 cesta zpátky formou hry „geocaching“.
- V 17.00 beseda s manžely „v praxi“ asi do 18.30 nebo do 19 hodin.
- Večeře, modlitba v kostele a zhodnocení dne.
Neděle 15. května
- V 6.00 růženec a ranní modlitba, prosba o požehnání nového dne.
- V 7.00 příprava a snídaně.
- V 8.00 program na faře, hry, příprava na mši svatou, odchod do kostela.
- V 9.30 mše svatá v Kovářově.
- Pak závěrečná diskuse, náměty, focení a příprava oběda.
- Po obědě pak úklid, loučení se, a během odpoledne odjezd domů.
Spojení autobusem pro brněnské:
Ze Zvonařky do Bernartic jede autobus v pátek:
13.30 – 17.35, další 14.15 – 18.00, další 15.30 – 19.10.
Do Bernartic pro vás zajedeme, ale bude dobré, když pojedete najednou.
V neděli:
Bernartice – Brno:
13.36 – 17.15 nebo 15.43 – 20.05.
Do Bernartic vás zavezeme.
S sebou si určitě vezměte: spacák, máte-li tak i karimatku, hygienické potřeby, oblečení, Bibli, tužku a něco na poznámky (sešit)… Příspěvek nechám dobrovolně ve výši asi 50 korun na den.
Těším se na viděnou!
Řehoř.
|
Únorové sobotní setkání dětí a mladých ve školce bylo zaměřené na Bibli. Kolem desáté hodiny se děti začaly scházet. Menší si začali ve školce hrát, větší sestře Pavlíně pomohli s chystáním oběda a sestře Kateřině s přípravou programu v kapli.
 Tentokrát mimořádně nemohl přijet otec Řehoř a nemohli jsme tedy slavit mši svatou. Zařadily jsme proto na jedenáctou hodinu zamyšlení nad Biblí „Boží slovo je jak světlo v temnotách“. Prostor v kapli jsme upravily tak, aby tam bylo možné uskutečnit zamýšlený program a mohla tam před den zůstat následná osobitá tvořivá vyjádření tématu.
Ve školce potom měly děti prostor k navázání na činnosti přerušené tímto zamyšlením.
Po obědě jsme chvíli poseděli a povykládali. Kdo chtěl, šel se proběhnout na zahradu. Někomu stačil prostor školky se spoustou zajímavých věcí .
Přestože jsme plánovali vyrábět ovečky, rozhodli jsme se malovat opět hrnečky – pro děti ve školce nebo doma . Každý byl jiný a každý byl hezký…
 Odpoledne jsme plánovali oslavit narozeniny Verunky. Přestože jsme zjistily, že neslavila v týdnu narozeniny, ale svátek, rozhodly jsme se, že ho přesto oslavíme. Jaké je to, když máte zavřené oči a těšíte se na překvapení, které jen pro vás druzí nachystají? To by vám mohla Verunka sdělit a možná to někteří ještě zažijete, pokud se o důležitých datech pro váš život dozvíme ...
Jak čtete, tak je každé setkání upravované podle toho, kdo z dětí se sejde a jaké mají potřeby. Učíme se flexibilitě – a děti a mladí s námi. To je myslím dobré...
S některými se velmi rádi setkáváme opakovaně. Asi každé setkání přijde někdo nový. I to je dobré... Tak je každé setkání jedinečné. Pokud byste vy, kdo čtete tento článek, chtěli přijet, nebo věděli o někom, kdo by s námi rád prožil některé z příštích setkání, napište nám... a nebo rovnou přijeďte...
Za všechny vás zve, zdraví a přeje vše dobré
sestra Kateřina
|
Přestože 3. února začínaly pololetní prázdniny, bylo ten den večer ve školce dost rušno. Opět jsme se tu totiž sešli my, kteří jsme se poznali na táboře v Horní Plané, abychom spolu již potřetí strávili prodloužený víkend.
Po večeři dorazily sestry Františka a Terezka z Brna a také duchovní otec celého setkání, o. Řehoř. Při večerní bilanci jsme si povídali o tom, co se od našeho posledního setkání změnilo.
V pátek ráno jsme skoro všichni vstali na modlitbu růžence. Po snídani nám věnoval svůj čas otec Řehoř a pěknými slovy nám připomněl a zdůraznil výjimečné postavení muže a ženy v Božím stvoření. Uvedl nás tak do hlavního tématu setkání – mateřství, které mělo být doplněním zářijového PřeBoMilu, kdy jsme se zamýšleli nad otcovstvím. Odpoledne jsme se pod vedením o. Řehoře seznámili s prostorami a historií milevského kláštera. V pět hodin byla sloužena mše svatá v Lašovicích, odkud jsme se pak, někteří autem, někteří pěšky, odebrali zpět do Předbořic na večeři. Následoval film Mrtvý muž přichází, film natočený podle skutečné události, který se zamýšlí nad otázkami odpuštění, nenávisti a trestu smrti.
I v sobotu zazvonil budík v 5.35, ale nikdo z nás na růženec nevstal, protože venku foukal silný vítr. Během snídaně za námi přijel o. František z Prahy. Sešli jsme se v kapli k ranní modlitbě, po které si s námi otec povídal o mateřství. Potom nás čekala slabá hodinka práce – pomohli jsme sestřičkám nanosit dřevo z kůlny do kotelny. Jako odměna na nás čekal (jak jinak) vynikající oběd sestry Pavlíny, po kterém jsme měli možnost dělat, co jsme chtěli, takže se povídalo, zpívalo, hrály se hry, zkrátka nenudili jsme se .
Večer pak přišlo to, na co se asi většina z nás nejvíc těšila: kulatý stůl se dvěma maminkami – paní Peckovou a Jarolímkovou (jako zástupkyněmi fyzického mateřství) a sestrami Františkou a Terezkou coby matkami duchovními .- Povídaly nám o svých zkušenostech a ochotně odpovídaly na naše otázky.
Neděli, poslední den našeho setkání, jsme zahájili mší svatou. Pomohli jsme sestrám ve školce uklidit a nezbylo nám nic jiného, než se začít loučit. Bylo to o to smutnější, že nevíme, kdy se znovu uvidíme, ale na druhou stranu nadějnější, protože všichni cítíme, že nějaké setkání, ať už v jakékoli podobě přijít musí.
Děkujeme všem, kteří se nám věnovali, hlavně sestrám z Předbořic i Brna, maminkám a kněžím.
Vstup do fotogalerie: 
|
