Při příchodu do kostela se nejdříve u kropenky označíme znamením kříže. Omočíme prsty v kropence se svěcenou vodou a uděláme pěkné znamení kříže. To děláme pokaždé na památku křtu a jen, když do kostela vcházíme. První křesťané, kteří neměli kostely, mívali mši svatou vždy v domě nějakého bohatšího křesťana, který měl větší dům. V Římě se domy stavěly s takovým vstupním dvorkem, kterému se říkalo atrium, a na tomto dvorku byla nádrž s vodou, nejlépe zde voda přímo protékala. Křesťané zde udíleli křest. Proto, když pak později chodili na mši svatou, tak právě na tomto místě, kde byli pokřtěni, si svůj křest připomínali. Dnes již máme kostely, ale na připomínku toho, jak to dříve vypadalo, se nám uchovaly u kostelních vchodů kropenky, abychom i my si mohli svůj křest připomínat. Vždyť při křtu jsme se stali Božími dětmi.

Další věc, kterou hned po příchodu do kostela vyhledáme, je svatostánek. Je to skříňka, kde se uchovává eucharistie z předchozích mší svatých. Jak víme, tak eucharistie je živý Pán Ježíš, kterého v podobě chleba a vína přijímáme při mši svaté. Zbytek eucharistie, která se nespotřebuje při mši svaté, se uchovává ve svatostánku pro nemocné. Zároveň je pro nás svatostánek velikou příležitostí pro modlitbu. Nikde jinde na světě se nemůžeme setkat s Pánem Ježíšem člověkem, než právě tady. A proto, když přijdeme do kostela, uvědomíme si, že je to dům Pána Ježíše, a co nejdříve ho pozdravíme pokleknutím na pravé koleno. Před svastostánek pak poklekáme kdykoliv, když před ním přecházíme. Svatostánek poznáme podle toho, že v jeho blízkosti svítí červené světlo, kterému říkáme věčné světlo.

Pro sezení při mši svaté máme v kostele množství kostelních lavic. Dalšími důležitými částmi kostela je oltář, který vypadá tak trochu jako stůl. Na něm slavíme mši svatou, zde se také stává z chleba eucharistie, a proto máme oltář ve veliké úctě. Dalším důležitým místem v kostele je ambon. Ten je také velice důležitý, protože z něho se předčítají při mši svaté čtení. Jak víme, tak čtení při mši svaté se berou z Bible, a proto ho považujeme za Boží slovo pro nás. Jako kdyby nám Bůh napsal dopis, ale nejen tak nějaký dopis. Tento dopis má pokaždé trochu jinou sílu, protože toto Boží slovo je živé. Když totiž čteme Boží slovo, Bůh je při tom a pokaždé nám pomáhá, abychom toto slovo dobře pochopili. Proto je pokaždé čtení, byť i stejného místa Bible, jiné.

Další důležitou částí kostela je zpovědnice. Zde vykonáváme svátost smíření. O ní jsme si mnoho povídali minule. Do zpovědnice přicházíme pokaždé, když chceme vykonat svátost smíření. To, že tam můžeme vstoupit, poznáme podle toho, že se tam svítí. To nám říká, že je tam přítomen kněz.

V této části si budeme vysvětlovat, co je to svátost smíření. Tuto svátost ustanovil Pán Ježíš proto, aby nás vysvobozoval a uzdravoval od toho, z čeho nás nikdo jiný vysvobodit a uzdravit nemůže, totiž od hříchu. Říkali jsme si, že hřích bere člověku radost a štěstí. Nikdo z nás asi nechce být smutný a nešťastný. Proto se chceme hříchů zbavit. Po svém zmrtvýchvstání přišel Pán Ježíš mezi ustrašené apoštoly a řekl jim: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou! Tím dal apoštolům a jejich nástupcům moc a pověření odpouštět v jeho Jménu lidem hříchy.

Příběh marnotratného syna

Každý hřích může být člověku odpuštěn, ale jen tehdy, když jich lituje. K tomu jsme si četli příběh O marnotratném synu. Ten odešel z domova, kde mu bylo dobře, ale kde ho to moc nebavilo a myslel si, že si sám dokáže zařídit mnohem šťastnější život. Jak dopadl, to víme. Nakonec utratil všechny peníze, které mu otec svěřil, a když neměl peníze, tak ho opustili i jeho kamarádíčkové. Nakonec zůstal úplně sám, ale nejhorší bylo, že začal mít hlad a neměl na jídlo. Tak se nechal najmout jako pasáček vepřů. To bylo pro něj opravdu veliké ponížení, protože Židé vepře nejedli a pokládali je za nečistá zvířata, kterých se ani nedotýkali, natož aby je chovali. No a jak tak pásl ty vepře, tak začal přemýšlet. On tady sedí a dívá se na vepře, kteří mají lusky, jimiž mohou zahnat hlad. On nedostal ani ty lusky, ale když si vzpomene na to, jak to chodí v domě u jeho otce, tak tam je to úplně jiné: každý nádeník, každý dělník, tam má dost chleba, že ho může rozdávat. A on tady hyne hladem. Taky si uvědomí, že z domu odešel proti přání otce, že ho tak velmi zarmoutil, dokonce si nechal od něj vyplatit dědictví, a to ještě předtím, než otec umřel, to ho muselo opravdu moc bolet. Teď si uvědomil, že se zachoval nevděčně. Už nemůže počítat s tím, že se může jen tak vrátit domů. (zpytoval své svědomí) Mrzelo ho, že byl tak zlý a hloupý. Kdyby zůstal doma, určitě by se mu dařilo lépe. Otec má o něj určitě starost a kdyby ho viděl v tomto stavu, určitě by ho to moc bolelo. Nyní vidět, že to neměl dělat. (litoval svých hříchů) Ale když tady zůstane, tak se mu dobře vést nebude. Je nebezpečí, že tady umře hlady, vždyť je každému jedno, jestli má hlad nebo ne. U jeho otce i ten nejposlednější nádeník má dost jídla. A tak si řekl, že se zvedne a půjde ke svému otci, aby ho přijal jako nádeníka. Vstal a šel ke svému otci. (učinil pevné předsevzetí)

Otec ho dlouho vyhlížel. Každý den se chodil dívat, jestli se náhodou jeho syn nevrací domů. Záleželo mu na něm. Jednoho dne se dočkal… Vidí, že se už vrací, ale ten pohled! Syn se vrací otrhaný, špinavý, zapáchající a hladový. Na tváři smutek a bolest a teď začne plakat a říkat: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu, i proti tobě! Už si nezasloužím, abych byl tvým synem! (vyznal své hříchy) Ale vezmi mě aspoň jako jednoho ze svých nádeníků! A já budu pilně pracovat, všechno napravím a budu tě ve všem poslouchat!“ (chtěl odčinit své hříchy).

Ale otec se zachoval překvapivě štědře. Jakoby ani neslyšel, co mu syn vykládá hned nechal přinést ty nejlepší šaty, nechal zabít to nejvykrmenější dobytče a uspořádal veselou hostinu, protože měl obrovskou radost, že má své dítě zase doma a že je živ a zdráv…

Na tomto krásném příběhu jsme si vysvětlili, z jakých pěti částí se skládá každá svátost smíření.

Jak se připravujeme na svátost smíření

První tři části si připravujeme obvykle doma. Doma zpytujeme svědomí, litujeme svých hříchů a děláme pevné předsevzetí ty hříchy už neopakovat. Pak teprve jdeme do kostela a tam hříchy vyznáváme před knězem, a on nám je v Božím jménu odpouští. Tam také máme udělat rozhodnutí, co pro nápravu svých hříchů uděláme.

Když budeme pravidelně, třeba každý měsíc, vyznávat své hříchy a budeme se snažit je napravovat, vyhýbat se jim, budeme mít čisté srdce, ve kterém bude radost a veliký pokoj. A takový pokoj a takovou radost nám chce dát Pán Ježíš, abychom tak měli hodně sil a chuti zvládat všechny úkoly, které na nás každý den čekají.

PRVKY BOHOSLUŽBY SLOVA – POKRAČOVÁNÍ

Posvátné ticho

Bohoslužba slova se má konat tak, aby usnadňovala rozjímání toho, co se předčítá. Pokud má být bohoslužba slova dialogem mezi Božím Duchem a člověkem, je mlčení nutnou podmínkou.

Velkou překážkou rozjímání je uspěchanost. Té je třeba se varovat![1] Takové chvilky ticha se mohou vkládat na začátek celé bohoslužby slova, po jednotlivých čteních a kázání.

Vyznání víry

Říká se tehdy, když je předepsáno (o nedělích a slavnostech) a je odpovědí na přijaté Boží slovo. Je to projevený souhlas s tím, co bylo přečteno, odpověď víry a připamatování si důležitých pravd dříve, než je začneme slavit v eucharistické oběti.

Přímluvy neboli modlitba věřících

Boží slovo nám dává světlo. Otvírá nám zrak pro potřeby církve, světa, těch kdo trpí i své vlastní nebo potřeby našeho společenství. Jakožto lid, který dostal podíl na Kristově kněžství, je nyní předkládáme Bohu. Konají se pod vedením kněze a jednotlivé úmysly přednáší buď jáhen, přisluhující nebo některý z věřících. Ostatní věřící na tyto úmysly odpovídají společným zvoláním nebo chvilkou tiché modlitby. Přímluvy kněz řídí od sedadla a jednotlivé úmysly se přednášejí od ambonu.

MÍSTO K HLÁSÁNÍ BOŽÍHO SLOVA A KNIHY

Místo

K přednášení Božího slova je třeba oddělit důstojné, vyvýšené a vhodně upravené místo, které se neužívá k ničemu jinému. Místo má být vybráno tak, aby přirozeně přitahovalo pozornost a věřící dobře slyšeli. Místo hlásání má být alespoň o slavnostech střídmě ozdobeno. Toto místo je vyhrazeno k předčítání posvátných textů, zpěvu žalmu a velikonočního chvalozpěvu. Může se z něho pronášet homilie (kázání) a pronášet přímluvy. Nikdo jiný na něj nemá vstupovat, zvláště ne komentátor, zpěvák nebo vedoucí sboru.

Knihy

Knihy, z nichž se předčítá, připomínají posluchačům přítomnost Boha. Je proto potřeba pečovat o to, aby byly knihy vhodně uloženy, vzhledem vkusné a krásné, neboť jsou symbolem nebeských věcí. Vrcholem bohoslužby je hlásání evangelia, proto se činí rozdíl mezi knihami, z nichž se čte. Evangeliář, kniha, ze které se předčítají evangelia, byl vždy zhotovován s nejvyšší péčí, vyzdobován a chován v úctě před každou jinou knihou. Je proto nanejvýš vhodné jej používat alespoň ve větších kostelích.

ÚKOLY A SLUŽBY PŘI BOHOSLUŽBĚ SLOVA VE MŠI

Úloha předsedajícího kněze

S věřícími se stýká především v homilii (kázání), třebaže i on je tím, kdo naslouchá, zůstává vždy prvním, komu je svěřeno hlásat Boží slovo. Sám nebo prostřednictvím jiných dbá, aby Boží slovo bylo vhodně přednášeno. Má rád využívat možností udaných v lekcionáři, které mu umožňují různé uspořádání, pokud jde o čtení, odpovědi, žalmy a zpěvy před evangeliem. Má to však dělat ve shodě se všemi, jichž se to týká a má slyšet hlas věřících v tom, co se jich týká. Když pronáší homilii, koná svůj vlastní úkol a službu Božího slova. Jí totiž vede své bratry a sestry, aby s chutí chápali Písmo svaté, otevírá mysl věřících k vděčnosti, živí víru přítomných slovem Ducha a také je připravuje k plodnému přijetí svátostí.

Úloha věřících

Boží lid se Kristovým slovem spojuje vjedno, roste a živí se. V bohoslužbě slova křesťané přijímají slovo smlouvy, na to slovo mají odpovědět vírou, aby se den ze dne stávali stále víc lidem smlouvy. Boží lid má právo v hojnosti dostávat z pokladu Božího slova: užíváním mešního lekcionáře, homiliemi a pastýřskou činností. Věřící mají Boží slovo ve mši svaté slyšet s takovou úctou jak vnitřní tak vnější, která by je denně vedla k růstu duchovního života a hlouběji je nořila do tajemství víry.

Aby věřící mohli slavit eucharistii s vnitřní radostí, musejí poznat, že Kristus je stejně přítomen jak v Božím slově – je to on sám, kdo mluví, když se v církvi předčítá Písmo svaté – tak zejména pod eucharistickými způsobami.[2]

Aby bylo Boží slovo přijímáno a uváděno do života, k tomu je nutná živá víra. Tato víra se neustále rozhojňuje slyšením Božího slova. Písmo nás poučuje, že je pramenem života a ctností a přináší spásu každému, kdo věří (srov. Řím 1,16). Proto láska k Písmu svatému je silou a obnovou všeho Božího lidu.

Je tedy k užitečnému slyšení Slova být přítomen na bohoslužbě hned od začátku, být pozorně účastný a nakolik je to možné, připravit se hlubším poznáním Písma svatého. Tak bude možné, vyslechnuté Boží slovo přivlastnit v rozjímání a dát na ně činnou odpověď víry naděje a lásky v modlitbě a obětování sebe sama a to nejen v bohoslužbě, ale celém křesťanském životě.

Boží slovo tvoří podstatnou část liturgie církve. Není v liturgii hlásáno jen jedním způsobem, ani nemá vždy stejný účinek na srdce posluchačů. Je předkládané v liturgii působením Ducha Svatého a tím je stále plné života a síly a zvěstuje Otcovu lásku, kterou on stále mocně ukazuje lidem.

Vždycky je však ve svém slově přítomen Kristus, který uskutečňuje tajemství spásy, posvěcuje lidi a vzdává Otci dokonalou poctu.

Souvislost Starého a Nového zákona

Při hlásání Božího slova se zvěstuje vždy jedno tajemství Krista, když se čte Starý a Nový zákon. Obojí zákon je v jednotě, přičemž ve Starém se tají Nový zákon a v Novém zákoně je zjevný Starý zákon. Středem však a naplněním celého Písma je Kristus.

Účast lidu v liturgii Božího slova

Kdykoliv Bůh sděluje své slovo, vždy čeká odpověď. Ta záleží ve slyšení, klanění se a životu „v duchu a pravdě“ (Jan 4,23). Duch Svatý totiž dává naší odpovědi účinnou sílu, aby slovo slyšené v liturgii došlo také v životě svého naplnění, podle slov: „To slovo musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali“ (Jak 1,22). Držení těla, pohyby a slova, jimiž se vyjadřuje liturgické dění nemají význam jen pouhé lidské činnosti, ale z Božího slova a Božího plánu spásy. Proto mají věřící tím větší účast na liturgii, když naslouchají Božímu slovu, které se při ní hlásá, čím niterněji se sami snaží přilnout ke Kristu a když se snaží vnášet do liturgie to, co sami prožívají ve svých životech.

Boží slovo v životě Božího lidu

Církev je budována a roste slyšením Božího slova. Podivuhodné skutky, které kdysi Bůh vykonal pro lidi v dějinách spásy, se zpřítomňují tajemným způsobem ve znameních při slavení liturgie. Slovo Boží, které je v liturgii hlásáno a slaveno se dotýká nejen přítomnosti, ale dívá se i zpět na minulost a vpřed do budoucnosti.

Podle Kristovy vůle mají jednotlivé údy církve (věřící různých stavů) různé poslání. Proto jim také přísluší ve vztahu k Božímu slovu různé povinnosti a úkoly (naslouchat, uvažovat o něm, a ti, jimž to bylo svěřeno též vykládat).

K tomu, aby Boží slovo opravdu mohlo působit v srdcích, je třeba působení Ducha Svatého. Jeho činnost celé liturgické dění nejen předchází, ale také provází a následuje a vkládá každému do srdce všechno to, co se přednáší při čtení Božího slova.

Naslouchání Božímu slovu je spjato se slavením eucharistie jako s jediným bohoslužebným úkonem. Obojí jsou jakoby dva stoly, kde u jednoho se církev více vzdělává, u druhého se jí dostává plnějšího posvěcení. Ve slově Božím je zvěstována smlouva Boha s jeho lidem, aby pak při slavení eucharistie byla znovu obnovována.

Bohoslužba slova ve mši

Hlavními částmi jsou biblická čtení, jež jsou proloženy mezizpěvy, homilie, vyznání víry a modlitba věřících (přímluvy).

Biblická čtení

Spolu se zpěvy převzatými z Písma svatého tvoří souvislý celek a není dovoleno je ani zkracovat ani vynechávat. V žádném případě nesmí být nahrazována za jiná, nebiblická čtení. Z Božího slova zapsaného a nám předaného, totiž mluví ke svému lidu Bůh a Boží lid je trvalým používáním Písma svatého poučován Duchem svatým o víře, aby mohl svým životem vydávat před světem svědectví o Kristu.

Bohoslužba čtení má svou gradaci. Vrcholem je čtení evangelia, na které připravují shromážděný lid čtení v tradičním pořadí, tzn. ze Starého a pak Nového zákona. Lektoři předčítají hlasitě, zřetelně a pozorně. Takový způsob totiž pomáhá k správnému sdělení Božího slova.

Ve mši s účastí lidu se čtení přednášejí vždy od ambonu, tzn. místa, jež je rezervováno pro předčítání Božího slova. Odtud se nepředčítá nic jiného! Při bohoslužbě se náležitá pozornost a úcta má prokazovat předčítání evangelia.

Zakončení jednotlivých čtení je „slyšeli jsme slovo Boží“. Toto zakončení může pronést i někdo jiný než lektor, který pronášel čtení, a všichni na toto zvolání odpovídají. Shromážděný lid svou odpovědí prokazuje úctu Božímu slovu, které přijal s vírou a vděčností.

Responsoriální žalm

Je nedílnou součástí bohoslužby slova a má veliký význam. Zpěv žalmu velmi napomáhá k pochopení duchovního smyslu jak samotného žalmu, tak i předcházejícího čtení, s nímž v souladu je žalm vybrán. Má se obvykle zpívat od ambonu. Přednáší ho zpěvák nebo žalmista. Pokud není možné ho zpívat, předčítá se způsobem, který usnadňuje rozjímání.

Zvolání před evangeliem

Také „Aleluja“ nebo podle liturgické doby verš před evangeliem tvoří samostatný obřad či úkon. Shromážděný lid jím vítá Pána, který k němu má promlouvat, pozdravuje ho a vyznává svou víru. Tento zpěv mají zpívat všichni shromáždění věřící, nejen zpěvák, přičemž všichni stojí.

Posvátné ticho

Bohoslužba slova se má konat tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné se vyvarovat jakékoliv uspěchanosti, která je na překážku usebrání. Rozhovor mezi Bohem a lidmi za přispění Ducha Svatého vyžaduje chvilky ticha, přizpůsobené shromážděnému společenství. Mohou se vkládat před první čtení, po prvém i druhém čtení a po homilii.

V minulé části jsme si vysvětlili prvních pět Božích přikázání. První tři přikázání se týkají našeho vztahu k Bohu, čtvrté a páté se týká vztahu jak k lidem, tak i k Bohu. Protože rodiče nám dali život, který máme od Boha a páté přikázání nám přikazuje chránit tento život jak u sebe, tak i u druhých.

Šesté přikázání: Nesesmilníš!

Každý z nás nosí ve svém srdci cit, kterému říkáme stydlivost. Máme ji pro to, aby to, co má být jen naše, jsme neukazovali druhým. Každý má chránit své srdce a jeho čistotu tím, že se nedívá na neslušné obrázky, filmy a neříká anebo neposlouchá neslušná slova či vtipy. Máme se starat o své tělo, čistě se umývat, slušně se oblékat a nemáme být zvědaví na nahotu druhého člověka. Stydlivost nám pomáhá poznat, co je správné ukrývat před zvědavými pohledy druhých a totéž také nemáme hledat u druhých. Když víme, že bychom se styděli, kdyby se někdo díval takto na nás, nemáme se i my dívat na druhé. Kdo správně jedná podle šestého Božího přikázání, ten nemluví neslušně, neposlouchá nestydaté řeči a nechce, aby mu je druzí vyprávěli. Nedívá se na neslušné obrázky a filmy anebo není zvědavý, když je někdo vysvlečen. Nedotýká se nestydatě svého těla ani těla druhého člověka.

Sedmé přikázání: Nepokradeš!

Mnoho lidí touží být bohatých. Ježíš nám však ukazuje i jiná bohatství, a vysvětluje, že všechno pozemské bohatství jednou nebude. Každý máme něco svého. Je to jeho majetek, dříve se říkalo také „statek“. Mohou to být různé věci, peníze, nebo také nápady nebo domácí úkol. Bůh nás sedmým přikázání chrání před tím, aby nám druhý náš majetek neukradl a varuje nás, abychom to nedělali ani druhým. Kdo správně jedná podle sedmého přikázání, ten nekazí ani nebere nic, co mu nepatří. Vrací půjčené věci a není lakomý, ani rozhazovačný.

Osmé přikázání: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!

Lidská slova mají velikou moc. Mohou způsobit dobro i zlo. Slovem můžeme pochválit, povzbudit, můžeme udělat druhému radost dobrým slovem. Můžeme však i nesprávným slovem druhému ublížit. Bůh si přeje, abychom si pomáhali, a nechce, abychom si ubližovali. Kdo lže, říká druhému to, co není pravda, ten druhý si to nemůže ověřit a může se stát, že mu takovou lží můžeme velmi ublížit. Proto, kdo správně jedná podle osmého přikázání, ten nelže, nepřekrucuje pravdu, nežaluje na druhé a nikoho nepomlouvá, neříká o druhých nic špatného, i kdyby to byla pravda.

Deváté přikázání: Nepožádáš manželky bližního svého!

Toto přikázání je spíše pro dospělé. Když se dva lidi mají rádi a chtějí spolu žít jako manželé, slíbí si lásku na celý život a založí rodinu. V takové rodině se narodí a vychovávají děti. Bylo by pak velice zlé, když by někdo cizí odvedl buď maminku nebo tatínka z této rodiny a tak by způsobil druhému a dětem veliké trápení. Proto deváté přikázání říká manželům, že si mají být věrní i v těžkostech a ostatním zakazuje odvádět z rodiny jednoho z manželů.

Desáté přikázání: Aniž požádáš statku jeho!

Toto přikázání má zvláštní znění a dalo by se říct i jinými slovy, např.: nebudeš dychtit po tom, co patří tvému blízkému člověku. Z toho pochopíme, že závist je velice špatná. Když člověk druhému závidí, tak nemá radost, že ten druhý má něco, z čeho má radost, ale naopak prožívá z toho smutek. Desáté přikázání nám zakazuje druhému závidět, nedychtit po tom, co ten druhý má a já nemám, ale naopak nám říká, že se rádi máme s druhými rozdělit.

V minulém setkání jsme si povídali o Desateru. Že jsme ho dostali skrze Mojžíše na hoře Sinaj a že je pro nás souborem pravidel správného chování. Dnes se podíváme na jednotlivá přikázání, co znamenají a jak máme podle nich jednat.

První Boží přikázání: V jednoho Boha věřiti budeš!

Bůh je neviditelný a proto s ním počítat v životě není úplně snadné. Ale když člověk chce, tak Boha najde, může se s ním setkat. V Boha pak věří, to znamená, že ví, že Bůh je, i když není vidět, i když nehovoří tak jako lidé. Každý, kdo chce, může s Bohem mluvit, tomu říkáme modlitba. A proto kdo správně jedná podle prvního Božího přikázání, ten v Boha věří a rád se modlí. Ví, že v modlitbě může s Bohem mluvit o všem. Modlí se za rodiče, sourozence, ale i za všechny, kteří Boha ještě neznají.

Druhé Boží přikázání: Nevezmeš jména Božího nadarmo!

Každý člověk má jméno, kterým ho oslovujeme a kterým mu můžeme také říci, že ho máme rádi. Stejně jako člověk, má své jméno i Bůh. A proto stejně jako u lidí není správné vyslovovat jméno zbytečně, jen tak pro nic za nic, tak tím víc u Boha. Bůh je opravdu veliká bytost, dal nám život a také nás z tohoto života odvolá, až k tomu přijde čas. A proto k němu máme mít jako ke Stvořiteli a našemu Otci velikou úctu. Nemáme vyslovovat jeho jméno, ale ani jméno těch, kdo Bohu patří (svatých) bez potřeby a bezmyšlenkovitě. Máme si stejně tak vážit i věcí, které Bohu patří, jako kostel, kříže, svaté obrazy a předměty.

Třetí Boží přikázání: Pomni, abys den sváteční světil!

Pán Bůh nám přikazuje, abychom jeden den v týdnu, neděli, věnovali odpočinku. Nemáme pracovat stejně jako ostatní zbylé dny, ale máme tento den odlišit. Protože v neděli vstal z mrtvých Pán Ježíš, chodíme v neděli na mši svatou, abychom si to připomněli a setkali se v kostele i s jinými křesťany. Ten, kdo správně jedná podle třetího Božího přikázání, ten chodí v neděli a ve svátky na mši svatou. Přichází na ni včas a pozorně se jí účastní. Ví, že neděle je dnem odpočinku a proto bez potřeby nepracuje, ale dělá druhým radost.

Čtvrté Boží přikázání: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a bylo ti dobře na zemi!

Rodiče nám darovali život. Ale oni sami ho v sobě nevzali, oni v tom spolupracovali s Bohem, který jediný dokáže dát život. Proto, kdo nemám úctu anebo nemá rád své vlastní rodiče, tak v nich nemá úctu a nemá rád ani Boha, který nám každému dal život. Proto ten, kdo správně jedná podle čtvrtého přikázání, ten své rodiče poslouchá, rád doma pomáhá, neodmlouvá a není drzý. Poslouchá a má rád také i jiné lidi, kteří to s ním myslí dobře a jejichž péči nás rodiče svěřili (babičku, dědečka, učitele, policisty atd.).

Páté Boží přikázání: Nezabiješ!

Život je veliký dar, nikdo z nás ho nedokáže vytvořit a nikdo ho nedokáže vyrobit. Ani vyrobit nejde. Život pochází od Boha, a proto nám Bůh přikazuje, abychom život svůj i druhých chránili. A nejenom to, máme se o něj i dobře starat, a proto musíme dbát o své zdraví i zdraví jiných. Kdo jedná správně podle pátého Božího přikázání, ten nikomu neubližuje bitím, nepřátelstvím, hněvem a hádkami. Chrání své zdraví a zbytečně neriskuje tak, že by si mohl ublížit. Neničí a netrápí nic, co žije – ani zvířata ani rostliny.

Bůh je stále s námi a má nás rád. Proto jsme také na světě. Jestliže tedy žijeme s Bohem jsme šťastní a máme v srdci radost.

Bohužel, vždycky není vše tak krásné. Někdy uděláme něco špatného, o čem jsme věděli, že to dělat nemáme. Tomu říkáme hřích. Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Vědomé je od slova vědět a znamená, že jsme si vědomi, že to co děláme, chystáme se dělat nebo jsme už udělali, není správné. Že to tak být nemá. Vnitřní hlas – svědomí – nám to řekl. Ve spánku nebo v bezvědomí, když si nevšimneme nebo zapomeneme, nemůžeme dělat něco vědomě. Dobrovolně pak něco děláme, když nás k tomu nic nenutí nebo nám nebrání. Když to děláme úmyslně. Nedobrovolně něco děláme ze strachu, když nás k tomu někdo nutí, prostě kdykoliv za to nemůžeme. Každý hřích nám bere radost a vnitřní štěstí. Hřích se nikdy nevyplatí. Někdy se zdá, že ten, kdo krade, lže nebo podvádí se má lépe, ale nakonec to nikdy tak nedopadne. Každý hřích se nakonec ukáže jako chyba. S poctivostí nejdál dojdeš, říká staré přísloví. A má pravdu.

Ne každý hřích je však stejně závažný. Těžký hřích je velmi závažný, protože nám bere Boží život, říkáme Boží milost posvěcující, a abychom se od něj osvobodili, musíme ke svátosti smíření. Kdo má těžký hřích, ten nemůže ke svatému přijímání. Těžký hřích uděláme tehdy, když opravdu dobrovolně a opravdu vědomě porušíme Boží zákon v nějaké důležité věci. Když ta věc není tak důležitá nebo jsme to neudělali úmyslně anebo jsme si nevšimli, tak jde pouze o hřích lehký. Lehký hřích nám nebere Boží život, ale když na ně nedbáme, tak nás postupně k závažnému hříchu přivedou.

Aby lidé věděli, jak mají správně jednat, tak jim dal především rozum. Rozumem poznáváme, co je a co není správné lidské jednání, co je a co není hřích. Protože však všichni lidé nepoznávají stejně snadno, co je a co není správné, Bůh sám jim to řekl. Dal lidem Desatero Božích přikázání. Pro všechny lidi je přijal Mojžíš po odchodu Izraelitů z Egypta na hoře Sinaj. Bylo napsáno na dvou kamenných deskách a vloženo do schránky smlouvy, který byla umístěna ve stánku schůzky a později v jeruzalémském chrámě.

Desatero zní:

1. V jednoho Boha věřiti budeš.
2. Nevezmež jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Aniž požádáš statku jeho.

V dalších setkáních si budeme vysvětlovat, co jednotlivá přikázání znamenají. Musíme se je prozatím dobře zpaměti naučit, abychom jimi poznávali, jak správně jednat.

4. Svátosti

Ježíš za svého pozemského života kázal a svá slova dotvrzoval také znameními: zázraky. Smyslem těchto zázraků bylo přimět lidi k úvaze, kdo je Ježíš, a co přichází lidem nabídnout. V čase církve přešly Ježíšovy viditelné skutky do svátostí církve. Svátosti jsou smyslově vnímatelná znamení, která nám zprostředkovávají Boží milost. Jinými slovy: pokud vykonáme předepsaným způsobem určitý svátostný obřad, máme jistotu, že skrze něj Bůh udílí svou milost. Z toho je zřejmé, že ustanovovat svátosti může jedině Bůh, protože jen On může propojit své jednání s „lidskými obřady“, s tím co koná člověk. Zároveň je také jasné, že svátosti čerpají svoji moc nikoliv ze zbožnosti udělovatele, ale přímo z Boží moci. Skrze svátost působí samotný Bůh. Svátosti jsou svěřeny církvi a pro církev. Svátosti totiž církev budují a ona s jejich pomocí roste.

Svátosti předpokládají víru a také působí růst víry u toho, kdo je přijímá.

Počet svátostí

Svátostí Nového zákona je sedm. Vyjmenujeme je podle okruhu jejich působení. Svátosti uvedení do křesťanského života: 1. křest, 2. eucharistie, 3. biřmování. (analogie: zrození, výživa, dospělost). Dále, svátosti které jsou zaměřené k uzdravování: 4. svátost smíření (zpověď) a 5. svátost pomazání nemocných. A konečně svátosti, které uschopňují ke službě druhým: 6. svátost manželství a 7. svátost kněžství.

Svátost křtu

Obdobou zrození člověka je svátost křtu. Jeho nutnost plyne z Ježíšových slov: Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království (Jan 3,5). Ježíš jej tedy klade jako podmínku věčného života s Bohem. Církev křest udílí každému, kdo věří v Ježíše. Malé děti jsou křtěny na víru církve, kterou v obřadu křtu reprezentují rodiče dítěte. Rodiče tak berou na sebe úkol, že se budou snažit dětem svou víru předat. Řádným udělovatelem křtu je biskup, kněz nebo jáhen. V případě nouze však může křtít každý člověk, i ten kdo není sám pokřtěný, pokud má v úmyslu vykonat to, co konají křesťané. Křtí se tak, že se celý člověk ponoří do vody, nebo se lije obyčejná voda na hlavu křtěnce a říká se: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Účinkem křtu je odpuštění všech hříchů a dar Božího života, přivtělení ke Kristu a jeho církvi, další duchovní dary a také se do duše křtěnce vtiskuje nesmazatelná pečeť křesťana. Svátost křtu uschopňuje člověka k přijímání ostatních svátostí a také mu dává schopnost slavit křesťanskou bohoslužbu. Proto jednou pokřtěný již nemůže být znovu pokřtěn a také křest nemůže být nikdy zrušen.

Svátost biřmování

Obdobou dospělosti člověka je svátost biřmování. Dává pokřtěnému zvláštní posilu Ducha Svatého, aby svůj křest dokázal plněji prožívat a také posiluje ve vydávání svědectví Ježíši Kristu. Řádným udělovatelem biřmování je biskup, v nouzi smí biřmovat i kněz. Udílí se vzkládáním rukou na hlavu biřmovance spolu s mazáním posvátným křižmem na čele příjemce a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha Svatého“. Účinkem této svátosti je hlubší vkořenění do Božího synovství, pevnější spojení s Kristem a jeho církví, rozmnožení darů Ducha Svatého a také udělení zvláštní síly ke svědectví křesťanské víře. Také tato svátost vtiskuje do duše nezrušitelné znamení a proto nemůže být opakována.

Svátost eucharistie

Je nejvznešenější ze všech svátostí, protože je to oběť těla a krve Pána Ježíše, kterou ustanovil pro všechny časy, aby v jeho církvi stále trvala oběť kříže a aby tak církvi přenechal památku na svou smrt a zmrtvýchvstání. Ustanovil ji v předvečer své smrti: když nad chlebem pronesl slova: Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, které se za vás vydává. A dále nad kalichem s vínem pronesl: Vezměte a pijte z něho všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku. Právě slovy: „to konejte na mou památku“ dal Ježíš příkaz svým učedníkům, aby i nadále pokračovali ve vykonávání tohoto obřadu a zároveň jim k tomu dal schopnost. Slavení eucharistie (mše svatá) má dvě velké části: bohoslužbu slova a eucharistickou bohoslužbu. Bohoslužba slova je hlásáním a přijímáním Božího slova. Eucharistická bohoslužba se skládá z přinášení chleba a vína, eucharistické modlitby a přijímání eucharistie. Eucharistii může slavit biskup nebo kněz. V každém slavení mše svaté zpřítomňujeme stále znovu Ježíšovu smrt na kříži. Naše oběti, a utrpení jsou ve mši spojovány s obětí Kristovou. Chléb a víno jsou ve mši proměněny v tělo a krev Kristovu a tato jeho přítomnost ve svátostných způsobách trvá do té doby, dokud trvají svátostné způsoby. Takže ve chvíli, kdy to, co vypadá jako chléb nelze nazvat chlebem a to, co vypadá jako víno, nelze nazvat vínem, Kristova přítomnost zaniká. Přijímat eucharistii má každý věřící kdykoliv je na mši svaté, pokud mu v tom nebrání závažné důvody (plné společenství s katolickou církví a stav Boží milosti). Účinkem přijetí eucharistie je vzrůst našeho spojení s Kristem a církví a růst naší lásky k bližnímu. Naplňuje nás nebeským požehnáním a vzbuzuje touhu po Bohu a po věčném životě, neboť už teď nás spojuje s Kristem a dává nám tak zakoušet „předchuť“ nebeské blaženosti.