Dnešní evangelium navazuje na to, které se četlo minulou neděli. Ježíš je v nazaretské synagoze, přečetl slova proroka Izaiáše, kde stálo, že ho Duch Páně pomazal, tedy uschopnil k tomu, aby nesl radostnou zprávu pokorným, otevřel sluch těm, kdo jsou hluší, navrátil zrak slepým… a nakonec dodává: dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. To byla pro nazaretské obyvatele překvapivá slova. Ten Ježíš, kterého znají od jeho dětství se zde prohlašuje za toho, kdo jim nabízí uzdravení, odpuštění, otevření cesty k Bohu... Ježíšova slova nejsou jen dalším novým komentářem slov Písma. On přímo tvrdí, že to, co slyší je nyní mezi nimi realitou! Nazareťané pokyvují hlavou a diví se slovům milosti, která slyší. Ano, Ježíš je největší Boží milost, protože On je Bůh, který mezi nás sestoupil. Bůh nedává po troškách, ale dává všechno. Nedává jen spásu, dává sebe sama.

Nazareťané Ježíšovi neuvěří, což poznáme podle jejich slov: udělej i tady ve svém domově to, cos udělal v Kafarnau… Víra znamená totiž poslouchat Boha, následovat jeho slova, abychom tímto následováním dospěli k jeho většímu poznání. To znamená nejdřív se spolehnout na to, co Bůh říká, a pak člověk dostane potvrzení, že je to správně. Nazareťané to chtěli naopak: nejdříve ty udělej něco a my si to rozmyslíme… Jenže to je přímo proti podstatě víry, proti podstatě Boha, protože Bůh se dává, daruje se, říkáme tomu milost. A milost je vždy svobodný dar. Nelze ho na Bohu vymáhat, jinak bude zničen jako dar… Nakonec nazareťané vzplanou hněvem. Ježíše potká stejný osud jako SZ proroky.

Jsme v roce, který je zasvěcen tajemství milosrdenství. V druhém čtení jsme slyšeli, že největším darem pro službu v církvi je láska. Jednou z podob, kterou láska na sebe bere je právě milosrdenství. Jedním ze skutků milosrdenství je dobře radit pochybujícím a pomáhat těm, kdo bloudí. Myslím si, že dnes lidé, stejně jako tehdy potřebují slyšet, že Bůh člověku nabízí záchranu, odpuštění a uzdravení. Nebojme se o tom mluvit před těmi, kteří o tom nevědí.

Bratři a sestry, Lukášovo evangelium se obrací na čtenáře, věřící třetí generace. Již neznali Krista, jeho dobu, ani místo, kde žil. Stejně tak neznali ani očité svědky těchto událostí. Lukáš si však je dobře vědom, že tím, co člověk je (identita) je dána jeho vztahem k minulosti, ale zároveň se tato identita utváří tím, k čemu směřuje, tedy jeho vztahem k budoucnosti. Minulost je člověku dostupná prostřednictvím vzpomínky či slova. Dává mu odpověď na otázku, kým je, odkud se vzal a jaký je smysl toho, že žije. Budoucnost se zase člověku otvírá v jeho touhách. V nich častokrát člověk hledá překonání svých daností, které ho omezují. Realisticky je před člověkem smrt, ale proti ní se staví Boží zaslíbení, které ukazuje, že tu člověk nežije jen proto, aby umřel. Bůh sám se ujal člověka tím, že si vyvolil jeden národ – Izrael, jako určité pole, do něhož zasel slovo svého zaslíbení. V přesně daném okamžiku pak sám Bůh prolomil zeď našich dějin a vstoupil do nich, tím otevřel cestu lidstvu k záchraně. Ale, bohužel, nikdo si toho nevšiml. Lukáš proto chce vzít čtenáře svého díla za ruku a dovést ho k této průrvě: zprostředkovat lidstvu Ježíšův příběh, protože on je střed veškerého času.

V úryvku, který jsme slyšeli, Lukáš předkládá své pověřovací listiny, kterými se prokazuje jako historik dějin spásy. A proto mluví o událostech, které se mezi námi dovršily, které jsou faktem a které nám předali očití svědkové, kteří se sami stali služebníky slova. To, o čem Lukáš mluví je něco, co lze ověřit i od jiných a on sám ví, že není první, kdo o tom mluví, dokonce vyznává, že zná svědectví těch očitých svědků a na nich svou práci zakládá. Sám autor říká, že ona svědectví předchůdců vypíše uspořádaně, to znamená, že jeho vyprávění nebude kronikou, ale pečlivě uváženým výběrem, který má za cíl uvést přesvědčivá fakta, jež budou sloužit k výuce a vzdělávání. Jeho dílo je tedy psáno právě pod diktátem tohoto účelu.

Teofil měl načerpat tuto znalost nauky, měl získat přesvědčení. I my, bratři a sestry, otvíráme na začátku tohoto liturgického roku Lukášovo dílo s podobnou touhou, opět a opět se přesvědčovat o spolehlivosti toho, čemu věříme. Radost z Hospodina bude vaší silou¸ jsme četli v prvním čtení. Tato radost je důsledkem čteného, živého Božího slova, které má být čteno právě ve společenství. Ten, o němž čteme, je tu s námi, on tuto radost působí v našich srdcích. Připravujme pro ni půdu. Těšme se z jeho slova, abychom stále více získávali jistotu a sílu v Hospodinu.

Příběh o svatbě v Káně doplňuje trojici znamení, která o posledních nedělích zjevuje Ježíšovu slávu. Ukazuje se, že on je to světlo, které je posláno do tohoto světa, aby světlem své lásky nás přitahoval k sobě a naplňoval náš život pravou radostí. Svatba je u Židů naprosto výjimečná událost radosti, trvá obvykle týden. Nedostatek vína byl naprosto zásadní věcí, která se nesměla stát, o to víc je toto znamení neobvyklé. Ukazuje totiž za sebe: víno i manželství jsou znamením radosti. A přece tady na zemi ukazují ještě dál, totiž k Bohu, který je skutečným manželem svého lidu církve a jedinou radostí, která neomrzí.

Co na tomto zázraku překvapí je ten veliký přebytek vína. 600 litrů muselo postačit i těm největším pijákům. Ale tento přebytek je právě znamením Ježíšovy slávy: totiž toho, že v jeho Osobě zahájil Bůh své totální sebedarování lidstvu. Svatý Pavel podotýká: když nám daroval svého Syna, jak by nám s ním nedaroval i všechno ostatní! Zároveň to byly džbány na obřadní očišťování podle Mojžíšova zákona. To je také znamení: totiž toho, že Zákon ani lidská námaha nemají sílu, aby člověka dokonale očistily pro Boha, aby ho udělal dokonale „čistým“, ale přece není tento Zákon Ježíšem odmítnut. Protože i v tomto znamení bylo nezbytné to, co udělali ti služebníci: totiž, že poslechli to, co jim Ježíš řekl a vložili svou námahu do naplnění džbánů. A Ježíš tuto jejich, ale i naši námahu, která je vždycky ve vztahu k Bohu „vodou“, proměnil. Vyšel jí vstříc a tím proměnil tuto vodu v nápoj radosti a tak umožnil velikou svatební radost. Radost, která je důsledkem přítomnosti Hospodina a jeho daru.

I my jsme povoláni v poslušnosti Božímu slovu naplňovat džbány svého života vodou poslušnosti. Přitom však musíme vědět, že je to jen voda, která potřebuje proměnit, že tato voda námahy není ten smysl toho, proč Bohu sloužíme. Že tím, co nás zachraňuje, je to, jak to řekl dnes Izaiáš, že si v nás Hospodin zalíbil a raduje se z nás jako ženich ze své nevěsty. Tato jeho láska dokáže proměňovat náš život v radostné společenství, v manželství s Hospodinem.

Událost Ježíšova křtu patří svým významem k událostem, které zjevují Ježíšovo božství, je natolik významná, že ji zachycují všichni tři evangelisté. Lukáš má jednu zvláštnost oproti ostatním: líčí nám ji jako událost, které je již minulá, která se již stala. Nesoustředí se ani tak na samotný křest, ale na to, co se stalo po něm. Ježíš je zde zachycen jako ten, kdo se modlí. Modlitba je totiž projevem živého vztahu mezi ním a Otcem. Nebesa se otevírají. Ta, která byla zavřena hříchem prvního Adama, se nyní otevírají nad druhým Adamem, který přichází obnovit lidstvo. Nad Ježíšem zaznívá Otcův hlas: ty jsi můj milovaný Syn. Ježíš je ten Hospodinův služebník, který přichází naplnit Otcův plán v síle Ducha, který na něj sestupuje v tělesné podobě.

On, Boží Syn, nepotřeboval křest na obmytí hříchů. Ale tím, že se stal člověkem, se zařadil mezi nás, kteří jsme nemocní hříchem a potřebujeme z nich osvobodit. Hřích totiž plodí smrt. Ponoření do vody (takto se původně křest uděloval) symbolicky znamená, že člověk ztrácí přístup k životodárnému vzduchu, a tím umírá. Křest je tedy ponořením do smrti. A Ježíš se nechal do té smrti ponořit spolu s námi. Zde u Jordánu symbolicky, aby takto se zařadil mezi nás hříšníky, aby svým životem a smrtí hřích přemohl.

Událost Ježíšova křtu nám tedy zjevuje, že Boží Syn se stal člověkem, aby měl účast na naší smrti, kterou nám přivodil hřích, a aby nás z ní vysvobodil. Naproti tomu svátost křtu, kterou jsme přijali my, zase způsobuje, že my máme s Božím Synem účast na jeho smrti, aby nás vysvobodilo jeho zmrtvýchvstání: viz Řím 6,3n: Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.

Dnešní slavnost zjevuje Ježíše jako Mesiáše, který překračuje veškeré hranice, protože je Mesiášem pro celý svět. Když přicházejí z Východu mudrci, aby se poklonili narozenému Ježíšovi, tak se naplňuje to, co SZ prorok Izaiáš přislibuje Izraeli: Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! … K tvému světlu přijdou pohané a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. To, že je Ježíš pro každého člověka a nikomu není odepřený přístup k jeho bohatým pramenům milosti, to říká také v druhém čtení sv. Pavel, když tvrdí, že také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.

Příchod mudrců od Východu, jak nám o tom vypravuje dnešní evangelium, vidí sv. Augustin jako prvotinu těch lidí z nežidovského světa, kteří se nechají oslovit Ježíšem. Každý, kdo se s ním takto setká, tak odchází domů jinou cestou, jak je to řečeno o našich mudrcích. Opravdové setkání s Ježíšem totiž má tu moc, aby proměnilo život člověka. Ten, kdo ho zakusil v Jeho milosrdenství a dobrotě, už nemůže být stejný a nemůže jednat stejně. Setkání s Ježíšem totiž mění cesty našeho života. Prosme tedy, aby se tohoto setkání dostalo co nejvíce lidem a také prosme o to, abychom my, kteří máme Ježíše tomuto světu přinášet, jsme toho také byli opravdu schopni.