V letošní adventní době jsem vám nabídl duchovní program zaměřený na umění čekat. Toto umění velice úzce souvisí s naším vnímáním času. První týden jsme byli pozváni neutíkat v myšlenkách z přítomnosti a učit se prožívat přítomný okamžik. V druhém týdnu jsme se mohli podívat na své vztahy, tedy zdali nezacházím s těmi, které mám mít rád jako se svými nástroji. A minule jsem vás pozval k připomenutí si svých darů, vděku za ně a hledání toho, k čemu mě Pán asi s těmito devizami volá.

A dnes bych se na to chtěl podívat z trošku jiné stránky. Jsem přesvědčen, že naše texty nás v souvislosti s čekáním učí jedné důležité věci: že není ani tak moc důležité naše odhodlání a umění čekat, ale spíše to, že čekání je podstatným postojem člověka víry. Co tím mám na mysli?

V prvním čtení jsme byli uvedeni do doby krále Davida, který již má pokoj od svých nepřátel a žije v klidu a míru ve městě Jeruzalémě. A tak se zamýšlí, co by ještě udělal: zrak mu padne na Hospodinův stánek a zatouží tedy jako výraz vděku a úcty postavit Hospodinu důstojnější chrám. Ale je poučen, že to není on, kdo rozhoduje, jak bude Hospodin přítomen ve svém lidu. Ale naopak je to Hospodin, který rozhoduje o Davidovi a zejména o jeho budoucnosti, která je právě skrze předpověď Nátana velkolepá. Evangelium nás zavádí do Nazareta, kde žije chudá a prostá dívka Maria. Také ona má už v hlavě plány své budoucnosti, je zasnoubena s Josefem a těší se asi, jak bude mít s Josefem děti a šťastnou rodinu. Do toho všeho zasáhne Pán a Marii to totálně převrátí život. Všimněme si, že oba hlavní hrdinové těchto čtení jsou sice zaskočeni, ale nebouří se, ale dokáží změnit své plány. A v tom vidím znak svatosti, zbožnosti: být vnímavý k přicházejícímu, být citlivý pro dar přítomné chvíle. David i Maria se klidně mohli otočit a říct, že to je hloupost. Ale oni to, co prožili, vzali vážně a tím umožnili vyrůst něčemu obrovskému.

Myslím, že v tom je poselství této neděle: příští týden máme Vánoce, dostaneme ohromný dar Božího Syna. Ale pro každého z nás určitě jsou připraveny i jiné dary s tím, dary pro vnímavá srdce: ve druhém čtení slyšíme: Bůh vás může utvrdit, (abyste žili) podle evangelia… Ano, když budeme chtít a když dáme Bohu šanci. Otevřme tedy svá srdce a očekávejme od každého dne, od každé chvilky nějaký dar pro nás. Myslím, že Bůh je velmi štědrý.

O začátku adventní doby jsem vám nabídl duchovní program, který spočívá v tom, že se učíme správně prožívat čas, své čekání. První neděli jsme se mohli více soustředit na prožívání života tím, že zpomalíme a pokusíme se žít přítomnost. Minulou neděli pak šlo o to si uvědomit, že jsou některé věci, které prostě urychlit nikdy nejde, a tím jsou především vztahy.

Dnešní čtení nás směrují k dalšímu prohloubení tohoto tématu. V prvním čtení jsme slyšeli o bezejmenném služebníku, jehož Bůh vybavil duchem (což je ve SZ Boží síla) k tomu, aby hlásal radostnou zprávu těm, kdo jsou připraveni ji slyšet (chudí, ubozí, pukajícího srdce = ti, kteří mají ve svém nitru žal). Je to vlastně ohlášení milostivého léta, ve kterém se dluhy a závazky promíjejí, aby tak člověk mohl začít nový život. Tento úkol v Novém zákoně převzal Jan Křtitel, o němž bylo evangelium, který bezprostředně ukázal na přicházejícího Krista, který takové milostivé léto umožní lidem ne tak odpuštěním peněžních dluhů, ale tím, co dluží Bohu – tedy odpuštěním hříchů. Podle druhého čtení je to veliký důvod radosti. Proto také se dnešní neděle nazývá nedělí Gaudete (latinsky „radujte se“).

Úsilí objevit svá obdarování umožňuje objevit to, k čemu jsme v životě povoláni. Mám-li k něčemu nadání, pak v dané oblasti dosahuji snadněji úspěchů. Pokaždé, když prožijeme úspěch, zakoušíme i štěstí a vlastní hodnotu. Postupně tak objevujeme, jací jsme a že můžeme být užiteční. Objevujeme tím i svou důstojnost. I sebenadanější člověk však musí svá nadání rozvíjet. Každý virtuóz vám řekne, že k jeho výjimečné dovednosti vedla velmi dlouhá cesta provázená dlouhými hodinami poctivé dřiny a tréninku. A tady bych viděl pro nás program na následující období. Mohli bychom se zaměřit na to, co je naším nadáním. Klidně si to můžeme sepsat, poděkovat za to před Bohem, a pak si říci, jaké jsou moje cíle, čeho bych rád ještě dosáhl. K dosažení velikých cílů vedou dílčí kroky. Zaměřme pozornost na ně. Je třeba být realistický a stanovovat si cíle, které mohu v dílčích krocích dosahovat. Následující týden bychom tak mohli strávit v děkování za to, co mi Bůh daroval jako nadání a dále prosbami a objevováním toho, k čemu mě Bůh podle mého poznání vede. Věřím, že když budeme denně pracovat na svém povolání, radost bude to, co nejen je přikázáno v druhém čtení, ale hlavně to, co budeme prožívat jako ovoce svého života s Bohem.

Minulou neděli adventní jsem Vás pozval k duchovnímu programu, který spočíval ve zpomalení. Pokusit se být myšlenkami právě u toho, co děláme, jít proti všeobecně přijímané myšlence: rychleji, znamená více.

Četl jsem nedávno příběh o jednom mudrci, který seděl u okraje cesty a tu k němu přijíždí naložený vůz. Vozka se ptá: jak daleko je to ještě do města? Mudrc mu odpovídá: „když pojedeš pomalu, budeš tam za hodinu.“ Vozka si pomyslí, co je to za hloupou odpověď a rychle bičem pobídne koně a zrychlí. Mudrc se vydal k městu za ním a za nejbližší zatáčkou už potkává našeho vozku s polámaným kolem. Řekl: vidíš, říkal jsem ti, že musíš jet pomaleji.

1. čtení nás dnes zavedlo do období babylónského exilu, a podle počátečních slov těšte, těšte můj národ… bývá tato část proroka Izaiáše nazývána Knihou útěchy. Výzvu k vyrovnání stezek, přípravě cest pro Hospodina, máme většinou tendenci pochopit jako výzvu k ještě větší aktivitě. Je třeba ho doplnit poselstvím druhého čtení z 2. listu Petrova. V něm jsme ujištěni, že Pán opravdu přijde. Připadá nám, že musíme čekat příliš dlouho, tak jako to připadalo i prvním křesťanům, jimž Petr píše. Vysvětluje, že toto zdánlivé otálení je ve skutečnosti výraz jeho shovívavosti a lásky, protože je to poskytnutí času k obrácení, k pokání. V čem tato příprava má spočívat je: žít svatě a zbožně, být před Pánem bez poskvrny a úhony. Evangelium doplňuje, že jsme byli Ježíšem pokřtěni Duchem Svatým a tedy adventní výzva našich čtení spočívá v tom, abychom Duchu Svatému v našich srdcích poskytli větší prostor, aby nás mohl proměňovat.

Bohužel, jako děti své doby jsme dnes postiženi pastí urychlování. Máme mnoho technických prostředků, které nám to, co dříve trvalo dny a hodiny velmi zkrátily: automobil, mobilní telefon, elektronická pošta, databáze znalostí na internetu, elektronická komunikace… To vše nám dovoluje, patřičné věci udělat s menší námahou a rychleji. Co jsme udělali s ušetřeným časem? Sociologové poznamenávají, že osobní setkání se dnes odehrávají vzácněji a rychleji. Ale každý ví, že pokud chceme budovat vztah, nelze toto budování urychlit. Mnoho lidí dnes trpí samotou, protože si na ně nikdy nevyhradil čas. Takto, přeneseně vzato, trpí samotou i Bůh, protože si na něj nenacházíme dostatek času. Připravte pánu stezky je zcela jistě v našem kontextu výzvou se zastavit a podívat se, jak pečuji o své vztahy. Jestli jsme si je také nezpředmětnili do podoby, kdy nám v nich chybí osobní setkávání. Víme, co máme dělat. To nemusím opakovat: čas pro Bibli, pro modlitbu, přítomnost na mši svaté a přijímání svátostí. Adventní doba je pro nás velkým dobrodiním a výzvou k přehodnocení toho, jaký čas, jak kvalitní setkání dokážeme nabídnout Pánu a druhým lidem. On čeká, i druzí čekají. Mají šanci se s námi setkat. Pokusme se o to.

Jeden člověk si přilepšoval pašováním přes hranice. Celník ho při přechodu hranice pravidelně kontroloval, prohlédl osla, slámu i samotného pašeráka a nikdy nic nenašel. Po letech, kdy už pašerák zanechal svých přechodů, ho celník navštívil a ptal se ho: prosím tě, kdes to měl schované? Pašerák řekl: no, já jsem přece přes hranice pašoval ty osly. Jedna věc je vidět, druhá dívat se.

Boží slovo je úžasná pomoc. Předává nám odvěké zkušenosti lidí: mluví se v něm o Bohu, o člověku, o jeho touhách a to, co ho o štěstí obírá a jak se k tomu postavit. Tak jsme v prvním čtení slyšeli modlitbu Izraelity z doby přelomu 6./5. století před Kristem. Přítomné trápení tomu člověku otevřelo oči pro to, že nyní vidí, že hříchy Božího lidu jsou bezprostřední příčinou jejich trápení. Ale zároveň vyznává pevnou důvěru v to, že Bůh se k nim přece jen chová jako laskavý otec, připravený se jich stále znovu ujímat.

Evangelium a druhé čtení nás upozorňuje, že jako lidé máme krátkou paměť a snadno upadneme do nevšímavosti a spánku. Jednou z podob v současném světě je honba za výkonem. Všude okolo sebe máme hodiny, které nám odměřují čas a připomínají nám, kolik nám ještě zbývá času, než musíme dodat výsledky: hodiny na displeji telefonu, na ploše počítače, na panelu mikrovlnné trouby na nás svítí přesný čas, díváme se na ně, když řídíme auto či motocykl. Zkusme si toho všimnout, kde všude se s ukazateli hodin potkáváme.

Staří Řekové rozlišovali dvojí čas: chronos a kairos. Chronos je čas, tak jak mu rozumíme my dnes: stále se opakující sled vteřin, minut, hodin a let: jedna vteřina jako druhá. Dá se bezvadně měřit a tím jsme si zvykli říkat: nemám čas, toto a toto mě o čas okrádá, marním čas, ztráta času. Je to ale hloupost: času máme každý z nás stejně a je jen na nás, čemu ho věnujeme. Zkusme se tedy v adventu zabývat více druhým časem: Kairos. Řekové si ho představovali jako boha, který měl podobu holohlavého mladíka s bujnou kšticí na čele. Když ho potkáme tváří v tvář, můžeme ho za tuto kštici uchopit, když ho ale propásneme, tak už ho na holé hlavě uchopit nemůžeme. Zkusme se více ponořit do kvality toho, co děláme. Uvědomme si, čím se právě zabýváme a zkusme být u toho celým srdcem. Zvolněme tempo a nepovažujme za bezcenný žádný okamžik dne: když někam jedeme, když vstáváme nebo jíme. Nepouštějme si k tomu televizi, ale věnujme se myšlenkami a pozorností právě tomu, co je teď naším úkolem…