Jedna americká dívka napsala báseň a nazvala ji: „Věci, které jsi neudělal“:

Pamatuješ se na den, kdy jsem si vypůjčila tvé nové auto a rozbila ho? Myslela jsem si, že mě zabiješ, ale tys to neudělal.

A pamatuješ, jak jsem tě táhla na pláž, a ty jsi říkal, že bude pršet? A pršelo. Myslela jsem si, že mi budeš vyčítat: „Vždyť jsem ti to říkal!“, ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jak jsem se vyzývavě bavila s jinými kluky, abys žárlil? A tys žárlil. Myslela jsem si, že mě necháš, ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jak jsem jednou vyklopila dort s jahodami na kobereček tvého auta? Myslela jsem, že mi jednu vrazíš, ale tys to neudělal.

A pamatuješ, jak jsem ti zapomněla říct, že na slavnost máme přijít ve večerních šatech, a tys přišel v džínách? Myslela jsem si, že mě opustíš, ale tys to neudělal.

Ano, je to tolik věcí, které jsi neudělal. Naopak, měl jsi se mnou trpělivost, měl jsi mě rád, chránil jsi mě.

Je tolik věcí, za které jsem tě chtěla prosit o odpuštění, kdyby ses vrátil z Vietnamu. Ale ty ses nevrátil…             ———————————

Drazí, tento příběh je ukázkou nádherné velkorysosti, kterou člověku umožňuje opravdová láska. A když čteme Bibli, tak je to od začátku do konce příběh o velké lásce. Bůh dává člověku existenci, život, rozum… Člověk však se vůči této velké lásce obrátil zády. Poté, co se mu vedlo zle, protože se odvrátil od zdroje svého života, začíná vyčítat Bohu, že se o něj nestará, že je zlý, protože dopouští mezi lidmi závist, zlobu a války. Oslabený člověk podléhá nemocem a umírá a člověk z toho vyvozuje, že kdyby Bůh byl, tak by toto nemohl dopustit.

Co na to Bůh? Nehádá se, nevyčítá, člověka neodsuzuje. I když by mohl. Ale on chce člověka získat zpět láskou. Chce si ho podmanit. Proto v nenápadné podobě dítěte se před dvěma tisíci lety rodí v Betlémě, dospívá v muže, a protože každému říkal pravdu do očí, umírá na kříži. A to přestože má na to, aby všechny své protivníky vyřídil. Ale on vstává z mrtvých a ukazuje se těm, kteří se nechali oslovit jeho láskou. A slibuje jim, že s nimi zůstane navždy, i když skrytý, ale stále stejný. A toto je příběh, který dnes začíná narozením a který budeme rozvíjet celý rok a stále se budeme vracet. Děkujeme ti, Ježíši, že jsi s námi i teď. 

Havran byl závistivý pták. Záviděl července, stehlíkovi i holubici, protože byli mnohem krásnější než on. Vrabci a slavíkovi pak záviděl jejich zpěv. A tak létal potemnělým nebem jako stín a smutně krákal. Když tu pocítil, že není sám. Nebe se kolem něj rozechvělo a uslyšel nádherný zpěv. Nikdy by nevěřil, že ti podivní tvorové dokáží tak krásně zpívat. Znovu ho někde uvnitř píchla závist. Co je to za ty tajemné ptáky se zlatým hlasem?

Nakonec však havran překonal svou závist a zvědavost zvítězila. Rozletěl se ve směru zpívajících andělů a slyšel, jak zpívají: „máme dobrou zprávu! Dnes se v Betlémě narodil Boží Syn! A ty, havrane, máš tuto zprávu vyřídit všem ostatním ptákům.“ Havran vzdoroval: „proč zrovna já, vždyť mám tak ošklivý hlas!“ „Vybrán jsi byl ty“, zpívali dál andělé. A bez vysvětlení zmizeli v noci.

Vrhl se tedy z nebe směrem ke korunám stromů a začal svým řezavým hlasem volat: „Narodil se Spasitel! Narodil se v Betlémě!“ Všichni ptáčci ho slyšeli a havran se divil, že se mu nikdo neposmívá. „Tak to musíme také letět se podívat“, říkali.

Nakonec se po všech ostatních rozletěl do Betléma i havran. Viděl malého Ježíška, ale seděl v koutě jen na starém rozežraném trámě. V té chvíli slyšel šum andělských křídel a hlas: „Copak nevidíš, že největší zásluhy máš právě ty? Kdybys dnes v noci neprobudil všechny ptáky, nikdo by nepřiletěl!“

Potom anděl zmizel a s ním i všechna havranova závist. Beze strachu se snesl dolů k děťátku a připojil se k ostatním ptákům.

Dneska jsme slyšeli v prvním čtení, jak Bůh navštíví svůj lid a sdělí mu, že má v něm zalíbení, že se z něj raduje. Dnes se tato předpověď vyplnila tím, že se stal Bůh člověkem – Ježíšem, který pak svým životem lidem ukáže, jak se nemusíme před Bohem bát, že je s námi a chce, abychom žili s ním. Žít s ním můžeme teď hned. Můžeme se k němu modlit, chválit ho a děkovat mu za všechno dobré, co dostáváme.

Bratři a sestry, první čtení nás zavádí do 8. století před Kr., doba před více než 2700 lety. Král Achaz je v ohrožení, protože na něj táhnou vojska izraelského Pekacha a aramejského Resina, kterým jde o to, aby Jeruzalém dobyli, Achaze sesadili, a dosadili si sobě povolného krále, který bude spolu s nimi vzdorovat velké a vojensky mnohem silnější asyrské říši. Dějiny nám pak říkají, jak tato koalice dopadla, že byli rozdrceni. Ale z duchovního hlediska je zde veliký impuls: Achaz ví, že těžko těmto vojskům odolá. Bojí se o svůj život. A zde přichází na scénu veliká Boží nabídka skrze proroka Izaiáše – kněze jeruzalémského chrámu – který ho ujišťuje, že válka dopadne sama bez jeho intervence překvapivým vítězstvím. Izaiáš mu nabízí znamení, že se tak stane – hle panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emmanuel, to je Bůh s námi.

Taková předpověď, myslím si, Achaze moc neuklidnila. Spolu s ní totiž vyvstává hodně otázek: kdo je onou pannou? Kdo má být tím synem, který bude ztělesňovat Boží blízkost? Na každý pád je jisté jedno: neprovdaná žena, která se naprosto nečekaně stává matkou, jasně znamená, že nejde o přirozený běh událostí: sám Bůh je zde tím, kdo koná. I když ve SZ se nepodařilo zcela vysvětlit smysl Iz proroctví, tak my křesťané v něm jasně poznáváme, že jde o narození Ježíše – toho Boha s námi, který ztělesňuje Boží přítomnost uprostřed nás.

Často nás napadá otázka: Zasahuje Bůh do našich životů? Jak to poznáme? Věříme jako křesťané, že zcela jistě. Bible nám k tomu dává mnoho důvodů (viz. dnešní evangelium). Tak Pavel přeje Římanům milost a pokoj od Boha Otce. Bůh zcela jistě je tím, díky komu jsme, díky komu žijeme. Kdo nás obdarovává každým okamžikem svou přítomností. Jen si musíme být vědomi jedné věci: Bůh je v nejhlubší hlubině našeho srdce, tam jej potkáváme jako hlas našeho svědomí. Nežijeme náhodou příliš na povrchu, než aby k nám tento tichý hlas vůbec mohl zaznít?

Milí bratři a sestry, Jan Křtitel je velmi výraznou postavou adventních čtení. Dnes dokonce Ježíš v Božím slovu ho chválí, že on je největší mezi těmi, kdo se narodili ze ženy a že je největší ze všech proroků. Ano, tím, že viděl naplnění svých proroctví, Ježíše Krista, je skutečně větší než jakýkoliv prorok před ním. A myslím si, že když dnes posílá své učedníky s dotazem, zdali se nespletl v pochopení toho, koho ohlašoval, nemůžeme v tom vidět jeho malou víru, ale naopak to byl člověk, který hledal a nebál se opravit své představy o Mesiáši, kterého lidem ohlašoval.

Co nás na něm asi může upoutat je to, že to byla postava určitě velmi charismatická. Žil velmi přísným životem, na skutečné poušti, kde musel bojovat o své živobytí a upřímně hledal Boha. Proto u něj lidé neviděli rozpor mezi tím, co káže a tím, co žije a chodili k němu si poslechnout, co jim říká, protože kázal nejen slovy, ale především svým životem.

Jan Křtitel ke své velikosti musel dorůst. Takovým, jakým byl, se nenarodil. Podobně i my se nestaneme opravdovými křesťany instantně. Jde o trpělivý zápas, především se sebou samými. V druhém čtení nám sv. Jakub radí, abychom všechno trpělivě vydrželi až do té doby, než přijde Pán a dává příklad zemědělce. Do nás bylo také zaseto Boží slovo a jde o to, abychom poctivým žitím každodenních úkolů dávali šanci tomu, aby to, co Bůh do nás vložil, se projevilo. V obvyklých situacích se učit vnášet Boží slovo do života. Aby z našich životů vznikl krásný umělecký obraz….

Dnešní proroctví, které proslovil Izaiáš před více než 2,5 tis. lety na nás možná působí jako pohádka, ale přece vkládáme víru do toho, že si tento člověk nevymýšlel, ale že mluvil z Božího vnuknutí. A protože zároveň víme, že tuto obnovu všeho tvorstva začal Bůh již prvním příchodem svého Syna na svět, tak můžeme vidět tento text jako obraz našeho nitra: když je člověk oddělený od Boha (ve stavu hříchu, ve stavu zatvrzelosti či odmítání Boha), pak se jeho nitro podobá poušti, protože mu chybí zdroj života, jakoby vláha, která dává růst. Naopak, obraz rozkvetlé krajiny, je obrazem duše, která je s Bohem úzce spojená, protože Bůh ji vnitřně kultivuje, zalévá a rozmnožuje její život.

Takto i my sami můžeme ovlivnit stav našeho srdce tím, že pro Boží déšť připravujeme své srdce tím, že ho vystavujeme pravidelnému Božímu působení ve svátosti smíření. Mnozí z nás chodí ke zpovědi pravidelně a rádi by vnesli do jejího prožívání trochu více života než jen zvyk. Myslím si, že velmi dobrou přípravou je denní zpytování svědomí (chvíle ticha, ohlédnutí za uplynulým dnem, poděkování za vykonané a obdržené dobro, ale také odprošení za hříšné skutky, či častěji za selhání v odpovědích na Boží výzvy). Tím i v pravidelné zpovědi budeme mít také přesnější poznání sebe a budeme Bohu otvírat problémy, které aktuálně řešíme.

Sv. Pavel nás vybízí k trpělivosti po vzoru rolníka. Myslím, že jeho přirovnání nám musí být blízké. Podobně jako pěstování plodin vyžaduje trpělivé orání, setí, zálivku a hlavně hodně čekání a spoléhání na příznivé počasí, tak i v případě duchovního zrání potřebujeme hodně trpělivé práce modlitby, četby, zpytování, pokání a dalších úkonů podložených velkou věrností a trpělivostí…

Milí bratři a sestry, dnes jsme zvyklí věci posuzovat podle jejich užitečnosti: k čemu mi to bude? Když nás osloví nabídka, zvažujeme, jestli se mi vyplatí za ní jít a využít ji… Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse…, slyšeli jsme v prvním čtení. Pak příslib až neskutečné obnovy řádu celého světa, kdy zmizí dokonce i z živočišné říše projevy nepřátelství, bolest a smrt. Víme sice, že výhonek už vyrazil – Ježíš Kristus – ale přece nám vyplnění takového příslibu připadá nesmírně vzdálené až nemožné.

Jenže nesmíme při svém uvažování zapomenout na jednu důležitou věc: že onen budoucí pokoj, harmonie a dobrá budoucnost nejsou plodem lidských opatření, rozhodnutí, natož jen přání. Vycházejí z něčeho velmi podstatného, že totiž poznání Hospodina naplní zemi. Izaiáš nemluví o vývoji, ke kterému svět směřuje, ale o předělu, který Bůh způsobí.

Poznání Hospodina je to, co má naplnit zemi, a myslím si, že je k tomu pozván každý z nás. Proto nám sv. Pavel píše v druhém čtení, že všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Vím, že se stále opakuji, ale berme do rukou Bibli a čerpejme ze síly Božího slova. A jestliže to děláme, neustávejme v tom a třeba to dělejme ještě věrněji. Ježíš, kterého ohlašuje Jan Křtitel, přichází, aby křtil Duchem Svatým a ohněm. Ať i v nás má Duch více prostoru v našem rozhodování – ptejme se v modlitbě a prosme ho, aby k nám mluvil a dal nám poznat, jak máme jít dál.