Dnešní svátek nám klade před oči Nazaretskou Rodinu. Častokrát se nám tato rodina předkládá jako vzor každé lidské rodiny, ale s tím míváme potíž v tom, že tato rodina byla v mnohém výjimečná a následovat její ctnosti nám není možné proto, že nám chybí ony výjimečné dary, které jim Bůh udělil. Tedy spíše než příklad, hledejme v této Rodině milost, která se do každého svazku muže a ženy z Božího ustanovení vlévá. Tato Rodina je nám povzbuzením, jak Boží moc a láska dokáže přetvářet člověka.

Rodina je první svátost, kterou Bůh ustanovil již na počátku stvoření: I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (…).‘ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,26–27) Druhé vyprávění o stvoření (Gn 2,4–25) potvrzuje jasným způsobem důležitost pohlavní rozdílnosti. Ten, který je jednou utvořen Bohem a postaven do zahrady, již má obdělávat pro svoji obživu, a který je označen ještě obecným jménem jako Adam, prožívá zkušenost samoty, kterou přítomnost zvířat nedokáže zaplnit. Potřebuje jemu odpovídající pomoc. „Stvoření ženy“ z mužova boku nepopisuje podřazenou úlohu, ale životní pomoc a vzájemnou lásku. Smyslem je totiž umožnit, aby Adamův život neupadl do sterilního a nakonec smrtelného zabývání se pouze sebou samým. Je nutné, aby vstoupil do vztahu s jiným stvořením, které by bylo na jeho úrovni. Pouze žena, stvořená ze stejného „těla“ a zahalena stejným tajemstvím, dá životu muže budoucnost. A platí to i naopak. To se potvrzuje v ontologické rovině, protože Bůh tím, že stvořil ženu, charakterizuje lidstvo jako vztahovou skutečnost. V tomto setkání se vynořují také slova, která poprvé otevřela ústa člověka výrazem úžasu: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ (Gn 2,23) Velikým darem a smyslem manželství je zjevovat to, jaký je Bůh: Bůh nemůže být jediný, ale v jeho podstatě je společenství. Bůh jako Trojice Osob je na této zemi nejlépe zjevován ve vzájemné lásce manželů, která dává vzniknout novému životu – dítěti.

Svatý Pavel pak píše v listu Galaťanům: Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista, (…) už není muž anebo žena (Gal 3,27–28). Muž a žena jsou odlišní od počátku stvoření a zůstávají takovými v samotném srdci věčnosti, jsou včleněni do velikonočního Kristova tajemství, a tudíž už nepociťují svou rozdílnost jako důvod nesváru, který je nutné překonat popřením nebo vyrovnáním, ale jako možnost spolupráce, kterou je třeba pěstovat se vzájemnou úctou.

Každá lidská bytost – ať žena či muž (a můžeme dodat: v jakémkoliv povolání) – je povolána skrze církev stát se „Nevěstou“ Krista… Bůh, který „napřed miloval nás“ (1 Jan 4,19) a neváhal z lásky obětovat vlastního Syna (viz Jan 3,16), naléhavě vybízí církev, aby v lásce šla „až do krajnosti“ (viz Jan 13,1). Má tak činit se svěžestí lásky dvou manželů, kterým přináší radost to, že se mohou jeden druhému darovat bez výhrad a s každodenní velkorysostí. (Jan Pavel II., Generální audience, 7. února 2001.)

Vánoční poselství papeže Františka:

Vánoce jsou většinou hlučnými svátky:
prospělo by nám trochu ticha,
abychom slyšeli hlas Lásky:

Vánoce jsi ty, když se rozhodneš znovu se narodit každý den a nechat Boha vejít do tvé duše.

Vánoční stromeček jsi ty, když vydržíš pevný ve větru a v obtížích života.

Vánoční ozdobou jsi ty, když se tvé ctnosti stanou barvami, které zkrášlují tvůj život.

Vánočním zvonem jsi ty, když svoláváš a spojuješ lidi kolem sebe.

Jsi také světlem Vánoc, když svým životem, svou dobrotou, trpělivostí, radostí a štědrostí ozařuješ cesty ostatních.

Vánočním andělem jsi ty, když zvěstuješ celému světu poselství míru, spravedlnosti a lásky.

Vánoční hvězdou jsi ty, když někoho přivedeš k setkání s Pánem.

Jsi také mudrci z východu, když nezištně dáváš to nejlepší, co máš.

Koledami jsi ty, když si získáš vnitřní harmonii v duši.

Vánočním dárkem jsi ty, když jsi opravdovým přítelem a bratrem všech lidských bytostí.

Vánočním přáním jsi ty, když odpouštíš a přinášíš usmíření, i když přitom trpíš.

Štědrovečerní večeří jsi ty, když nasytíš chlebem a nadějí chudáka, který žije ve tvém okolí.

Ty jsi vánoční nocí, když pokorně a pozorně přijímáš ticho Spasitele světa bez hluku a velkolepých oslav; ty jsi úsměvem důvěry a něhy, vnitřním pokojem nikdy nekončících Vánoc, které v tobě nastolují Boží království.

Šťastné Vánoce všem, kdo připomínají Vánoce!

Papež František

Tato tajemná noc nám zjevuje Boží štědrost. Dnes jsem si připravil kázání na pravoslavnou ikonu z Rublevovy školy – Narození Krista. Ikona je v pravoslaví chápána jinak, než obrazy v našich kostelích – jsou to obrazy, které může tvořit jen kvalifikovaná osoba a předávají samu skutečnost, která je na nich zobrazena.

Ikona nám znázorňuje Kristovo narození. Vychází z evangelií a obsahuje tři biblické scény: 1: Kristovo narození s chvalozpěvem andělů uprostřed, 2. zjevení andělů pastýřům a jejich příchod vpravo nahoře a uprostřed, 3. příchod mudrců od východu vlevo nahoře. Dole se pak nachází dva výjevy z apokryfních spisů – vlevo zamyšlený sv. Josef, který přemýšlí, jak mohla Maria počít a panensky porodit. Jeho pochybnosti symbolizuje postava v chlupatém kožíšku, starý pastýř jenž symbolizuje lidské myšlení. Vpravo dole je pak další apokryfní obraz, koupel novorozeného Ježíše.

Z horní zlaté části obrazu sestupuje paprsek světla jako znázornění Boží lásky ke stvoření – tento paprsek nad jeskyní má podobu kulaté hvězdy (vedoucí mudrce od Východu) a od této hvězdy se pak parsek rozděluje do tří větví jako symbol tří božských Osob Otce, Syna a Ducha Svatého. Jeden paprsek dopadá na hlavu dítěte a na lůno Panny Marie a končí v zemi, která se zdvihá, jakoby jej chtěla přijmout.

Ve středu ikony se nachází jeskyně: radost z narození je jakoby zastřena temnotou jeskyně. Tato temnota doléhá na dítě a není ničím jiným než temnotou noci hříchu. Jeskyně je podle sv. Justina předobrazem Ježíšova sestoupení mezi mrtvé. Na tomto místě vystupuje srdce celé ikony – dítě ležící v jeslích. Hlava dítěte je nejen ve vertikálním středu obrazu, ale také leží na průsečíku dvou oblouků vedených z nebe a ze země – v tomto dítěti se totiž setkává nebe a země. Ve výši hlavy Dítěte nacházíme i hlavu jeho Matky. Toto rozmístění vytváří tvar kříže a naznačuje tedy i to, co bude Ježíšovým posláním.

Na ikoně ale vidíme jiné věci, které mnohem jasněji naznačují Kristovo utrpení. Především má Dítě rozměry již dospělého člověka. Jeho tělo je zavinuto do plenek připomínajících pohřební plátna natolik zřetelně, že se nelze ubránit srovnání. A konečně jesle mají obdélníkový tvar, který je vlastně hrobkou. Novorozeňátko je uloženo do hrobu, protože přišlo na svět, aby jeho smrt přemohla smrt a hřích. Tak je naznačena souvislost mezi vtělením a křížem. Na temném pozadí jeskyně vystupují dvě zvířata: osel (symbol pohanů a pohanských kultů, které byly Kristovým příchodem přemoženy) a býk nebo vůl jako obětní zvíře Židů zastupující Židovský národ.

Před těmito jesličkami na překrásné červené podušce vyšívané zlatem leží Theotokos, neboli Bohorodička. Náleží jí čestné místo. Od hlavy až k patě je zahalena do pláště, který ji zakrývá dokonce i ruce. Tmavočervená barva pláště zvaného maforion (na mozaikách přechází do tmavomodré) připomíná královskou barvu purpuru. Důstojnost Matky ještě zdůrazňují zlaté výšivky a především tři hvězdy rozmístěné na její hlavě a ramenou, které symbolizují její panenství před narozením, během i po narození jejího božského Syna.

Mírně sehnuté tělo Matky vytváří působivé spojení s královskou poduškou a vypadá, jako by bylo zbaveno veškeré tíhy. Maria si však lehla proto, aby si odpočinula jako každá žena, která právě přivedla na svět dítě. I když neměla žádné bolesti, přece je tím vyjádřena plná skutečnost lidské přirozenosti jejího Syna. Očekávali bychom, že Maria se bude o Dítě zajímat, že nad ním bude naplněna radostí, že bude rozjímat nebo že se mu bude klanět. S touto formou se setkáváme od 7. století (pravděpodobně pod vlivem apokryfů) a znovu se stává pravidlem u řeckých ikon pozdějšího období. Pravoslavná ikonografie však upřednostňovala takový postoj Matky, který vidíme zde: Maria se v pokoji a usebrání odvrací od Dítěte a svůj pohled upírá kamsi velmi daleko. Tak je ještě umocněno hluboké ticho celé scény.

Neproniknutelná tajemství Stvořitele se dotkla stvoření. Tváří v tvář tomuto zjevení nezbývá než tiše rozjímat: „Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Možná nám chce liturgie zprostředkovat něco z tohoto Mariina tichého rozjímání, když říká:

Jak vypovědět ono velké tajemství? Netělesný přijímá tělo; Slovo na sebe bere tělo; Neviditelný se činí viditelným; Nedotknutelného se lze dotknout; Ten, kdo je bez počátku, nabývá počátku; Syn Boží se stává Synem člověka: Ježíš Kristus, stejný včera i dnes i navěky.

V letošní adventní době jsem vám nabídl duchovní program zaměřený na umění čekat. Toto umění velice úzce souvisí s naším vnímáním času. První týden jsme byli pozváni neutíkat v myšlenkách z přítomnosti a učit se prožívat přítomný okamžik. V druhém týdnu jsme se mohli podívat na své vztahy, tedy zdali nezacházím s těmi, které mám mít rád jako se svými nástroji. A minule jsem vás pozval k připomenutí si svých darů, vděku za ně a hledání toho, k čemu mě Pán asi s těmito devizami volá.

A dnes bych se na to chtěl podívat z trošku jiné stránky. Jsem přesvědčen, že naše texty nás v souvislosti s čekáním učí jedné důležité věci: že není ani tak moc důležité naše odhodlání a umění čekat, ale spíše to, že čekání je podstatným postojem člověka víry. Co tím mám na mysli?

V prvním čtení jsme byli uvedeni do doby krále Davida, který již má pokoj od svých nepřátel a žije v klidu a míru ve městě Jeruzalémě. A tak se zamýšlí, co by ještě udělal: zrak mu padne na Hospodinův stánek a zatouží tedy jako výraz vděku a úcty postavit Hospodinu důstojnější chrám. Ale je poučen, že to není on, kdo rozhoduje, jak bude Hospodin přítomen ve svém lidu. Ale naopak je to Hospodin, který rozhoduje o Davidovi a zejména o jeho budoucnosti, která je právě skrze předpověď Nátana velkolepá. Evangelium nás zavádí do Nazareta, kde žije chudá a prostá dívka Maria. Také ona má už v hlavě plány své budoucnosti, je zasnoubena s Josefem a těší se asi, jak bude mít s Josefem děti a šťastnou rodinu. Do toho všeho zasáhne Pán a Marii to totálně převrátí život. Všimněme si, že oba hlavní hrdinové těchto čtení jsou sice zaskočeni, ale nebouří se, ale dokáží změnit své plány. A v tom vidím znak svatosti, zbožnosti: být vnímavý k přicházejícímu, být citlivý pro dar přítomné chvíle. David i Maria se klidně mohli otočit a říct, že to je hloupost. Ale oni to, co prožili, vzali vážně a tím umožnili vyrůst něčemu obrovskému.

Myslím, že v tom je poselství této neděle: příští týden máme Vánoce, dostaneme ohromný dar Božího Syna. Ale pro každého z nás určitě jsou připraveny i jiné dary s tím, dary pro vnímavá srdce: ve druhém čtení slyšíme: Bůh vás může utvrdit, (abyste žili) podle evangelia… Ano, když budeme chtít a když dáme Bohu šanci. Otevřme tedy svá srdce a očekávejme od každého dne, od každé chvilky nějaký dar pro nás. Myslím, že Bůh je velmi štědrý.

O začátku adventní doby jsem vám nabídl duchovní program, který spočívá v tom, že se učíme správně prožívat čas, své čekání. První neděli jsme se mohli více soustředit na prožívání života tím, že zpomalíme a pokusíme se žít přítomnost. Minulou neděli pak šlo o to si uvědomit, že jsou některé věci, které prostě urychlit nikdy nejde, a tím jsou především vztahy.

Dnešní čtení nás směrují k dalšímu prohloubení tohoto tématu. V prvním čtení jsme slyšeli o bezejmenném služebníku, jehož Bůh vybavil duchem (což je ve SZ Boží síla) k tomu, aby hlásal radostnou zprávu těm, kdo jsou připraveni ji slyšet (chudí, ubozí, pukajícího srdce = ti, kteří mají ve svém nitru žal). Je to vlastně ohlášení milostivého léta, ve kterém se dluhy a závazky promíjejí, aby tak člověk mohl začít nový život. Tento úkol v Novém zákoně převzal Jan Křtitel, o němž bylo evangelium, který bezprostředně ukázal na přicházejícího Krista, který takové milostivé léto umožní lidem ne tak odpuštěním peněžních dluhů, ale tím, co dluží Bohu – tedy odpuštěním hříchů. Podle druhého čtení je to veliký důvod radosti. Proto také se dnešní neděle nazývá nedělí Gaudete (latinsky „radujte se“).

Úsilí objevit svá obdarování umožňuje objevit to, k čemu jsme v životě povoláni. Mám-li k něčemu nadání, pak v dané oblasti dosahuji snadněji úspěchů. Pokaždé, když prožijeme úspěch, zakoušíme i štěstí a vlastní hodnotu. Postupně tak objevujeme, jací jsme a že můžeme být užiteční. Objevujeme tím i svou důstojnost. I sebenadanější člověk však musí svá nadání rozvíjet. Každý virtuóz vám řekne, že k jeho výjimečné dovednosti vedla velmi dlouhá cesta provázená dlouhými hodinami poctivé dřiny a tréninku. A tady bych viděl pro nás program na následující období. Mohli bychom se zaměřit na to, co je naším nadáním. Klidně si to můžeme sepsat, poděkovat za to před Bohem, a pak si říci, jaké jsou moje cíle, čeho bych rád ještě dosáhl. K dosažení velikých cílů vedou dílčí kroky. Zaměřme pozornost na ně. Je třeba být realistický a stanovovat si cíle, které mohu v dílčích krocích dosahovat. Následující týden bychom tak mohli strávit v děkování za to, co mi Bůh daroval jako nadání a dále prosbami a objevováním toho, k čemu mě Bůh podle mého poznání vede. Věřím, že když budeme denně pracovat na svém povolání, radost bude to, co nejen je přikázáno v druhém čtení, ale hlavně to, co budeme prožívat jako ovoce svého života s Bohem.