První čtení nás zavádí historicky do doby po dobytí Jeruzaléma r. 586 př. Kr. Baruch těší zajaté Judejce v Babylónské říši, že jejich trápení bude mít konec. A že ve způsobu tohoto ukončení budou moci rozpoznat Boží zásah. Roucho slávy, roucho spravedlnosti, koruna slávy, to jsou symboly převzaté ze svatební oslavy: Bůh tedy nebude dávat jen dary, dá národu sám sebe (Boží slávu). Národ byl později osvobozen, přišlo to dost nečekaně. Mnozí lidé už si tam zvykli a domů už se jim nechtělo. Vrátil se jen zbytek… Takže na úplné naplnění tohoto prorockého příslibu zatím čeká na své vyplnění, až v budoucnu přijde Ježíš a Bůh bude všechno ve všem.

Jan Křtitel je hlasem, který volá na poušti. Jméno Jan znamená Boží dar. A jméno u Židů naznačovalo životní poslání toho, kdo ho nesl. Jan tedy ohlašoval Boží dar – ukazoval na přicházejícího Ježíše. Sám o sobě říkal: Já jsem hlas volajícího na poušti… Hlas je sám o sobě zvuk, ale potřebuje být vytvarován slovem, aby měl význam. Hlas je jen nosič, důležité je slovo. Jaké slovo tedy Jan káže? Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Říká, že přichází sám Bůh. Neříká však jakým způsobem. Ale říká, co dělat pro to, abychom dar jeho příchodu mohli přijmout: vyrovnejte mu stezky!

Jak rovnat cesty pro Pána? Nemusíme za tím hledat nic složitého, zkusme se podívat na to, co nás asi nejdříve napadne v souvislosti s vyrovnáváním stezek Pánu – pokání –, a zkusme to udělat lépe. Snažíme se vůbec o život obrácení? Zajímá nás, zdali dlužíme něco Bohu, druhým či sobě? Snažíme se to napravit? Zpovídáme se? Pokud ne, tak proč? Jan kázal na poušti, tedy v tichu. Ať naše zpověď není jen zvykem, ale plodem našeho naslouchání Pánu v tichu. Někdy máme pocit, že nemáme z čeho se zpovídat. Pak pomůže číst Písmo nebo si můžeme vypomoci zpovědním zrcadlem… To nejdůležitější je právě snaha o obrácení. Poznat, kde potřebujeme obrátit se, i to je Boží dar. Můžeme přinejmenším začít tím, že o něj budeme prosit.

Přesné datum Mikulášova narození neznáme. Víme jen, že se narodil kolem roku 280. Podle legendy přijal kněžské svěcení od svého strýce biskupa. Když mu zemřeli rodiče, rozdal Mikukáš celé své dědictví chudým. Pro sebe nechtěl nic.

Jednoho dně se Mikuláš vydal na cestu do osmdesát kilometrů vzdálené Myry, kde měl vyřídit nějakou záležitost. Když tam dorazil, chtěl se pomodlit ranní modlitbu a vstoupil proto do hlavního kostela ve městě.

Najednou byly kostel plný velikého množství lidí. Obklopili ho, jásali a provolali ho novým biskupem v Myře. Mikuláš tomu zprvu vůbec nerozuměl, ale pak pochopil. Protože se předtím obyvatelé Myry několik měsíců nedokázali domluvit na novém biskupovi, rozhodli se, že první kněz, jenž toho rána vstoupí do kostela, bude jejich biskupem. A do kostela vešel ráno jako první právě Mikuláš.

Lidé, kteří tehdy věřili v Ježíše, to měli těžké. Někteří římští panovníci křesťany pronásledovali a věznili. Biskup Mikuláš je utěšoval a pomáhal jim. to se však Římanům nelíbilo. Proto jednoho dne nakonec uvrhli do vězení samotného Mikuláše. Biskup snášel všechno mučení tak statečně a trpělivě, že to zapůsobilo na jeho věznitele a zase ho propustili. Celé město jej nadšeně vítalo před branami vězení.

Mnohé legendy o Mikulášovi vyprávějí, že s nejvíce staral o lidi, kteří se ocitli v nějaké nouzi. Jednou zachránil před smrtí tři nevinně odsouzené muže, jiný příběh vypráví o třech měšcích zlata, které Mikuláš potají vhodil do okna, aby pomohl třem dívkám k věnu. Další legenda líčí, jak zachránil námořníky, které stihla bouř.

Když oblíbený biskup z Myry okolo roku 350 zemřel, všichni ho postrádali a oplakávali. Říkali si, že byl nejlepším biskupem, jakého si mohli přát, a hrob s Myře pokrývali růžemi. Mikulášův kult se rychle šířil do mnoha zemí. Jak se však z biskupa Mikuláše stal náš Mikuláš, který v předvečer 6. prosince obdarovává děti nebo plní punčochy sladkostmi?

Jedna legenda říká, že Mikuláš i po své smrti každý rok o Vánocích procházel svým městem. V přestrojení obcházel obydlí chudých a kladl jim přede dveře pozlacená jablka a ořechy.

Když navštívíme nějakou starou katedrálu, tak při odchodu můžeme často nad vstupními dveřmi vidět vymalovaný výjev posledního soudu. Lidé, kteří přicházeli na bohoslužby, se zde setkávali s živým Kristem v podobě Božího slova a eucharistie. Prožívali předchuť nebeské slávy, blízké společenství s Bohem, který se jim dával zakusit v lidsky postižitelných znameních slova a obyčejného pokrmu. Toto setkání s Bohem, pokud ho člověk prožívá vědomě, je pro člověka vždy velikým dobrodiním. Dozvídá se mnoho o Bohu, o sobě a o tomto světě, když se čte Boží slovo a dostává posilu v pokrmu eucharistie, aby mohl po této cestě kráčet. Při odchodu z chrámu mu zrak spočinul právě na výjevu posledního soudu – připomínka, že tento svět jednou pomine a nastane plnost a definitivní setkání s Kristem. Křesťané se na to těšili.

Tento přítomný svět je místem bolestného zápasu. Musíme pracovat, abychom si zaopatřili živobytí, je třeba řešit spousty úkolů. To vše je určitým způsobem nám Bohem dáno jako naše zodpovědnost a prožívání našeho lidství. Můžeme a máme spolupracovat s Bohem na vybudování lepšího světa tady na zemi pro sebe, ale i pro druhé. Jako lidé víry však víme, že tento svět nebude nikdy ideální, že se ho sice k ideálu máme snažit přibližovat, ale nikdy se nám to nepodaří beze zbytku. To neznamená, že bychom to měli vzdávat. Bůh je zde, je blízko, můžeme a máme se s ním setkávat a nechávat se tím setkáváním proměňovat. Bděte a modlete se v každé době, slyšíme v dnešním evangeliu. Bůh přichází a touží přijít každou chvíli do našeho života. Jako dobrý program na advent může být obnova naší modlitby. Modlíme se denně? Jsme při modlitbě pozorní? Neodbýváme modlitbu nebo neodsouváme jí až na dobu, kdy jsme unavení? Navrhuji, zkusme do každého dne v tomto týdnu zařadit chvíli (např. 10 minut) soukromé nebo společné modlitby v rodině. Pokud se nám to povede, může se taková chvíle stát trvalou součástí našeho denního programu.

Ježíš jako Král: 1. čtení představuje Danielovu vizi. Ta obsahuje vidění čtyř šelem, které představují čtyři říše, které budou postupně přemoženy. Přemůže je tajemná postava Syna člověka, v které my křesťané vidíme Mesiáše, Pána Ježíše. On sám v evangeliích často o sobě mluví právě jako o Synu člověka… 2. čtení je úryvkem z úvodu k jediné apokalyptické knize NZ: obsahuje jasné vyznání, že Ježíš je vítězem nad smrtí a králem nad všemi králi na celé zemi a všech časů. Je tu také vyznání toho, co pro nás tento král dělá: miluje nás, obmyl od našich hříchů a vytvořil z nás královský národ a kněze Boha Otce. Evangelium: Ježíš potvrzuje, že je králem všech Židů. Židovský národ je ve své podstatě národem vyvoleným mezi všemi národy, aby byl prostředníkem pro setkávání lidí s Bohem. Jenže Ježíš, tento největší Žid všech časů toto vyvolení a prostřednictví naprosto převyšuje a tím se stává prostředníkem setkání s Bohem pro všechny lidi a národy všech časů.

Že by Ježíš byl skutečně králem? Tváří v tvář nemoci a vlastní bezmocnosti – je Ježíš králem?, ptáme se nejistě. Tváří v tvář zprávám o „nezastavitelné“ moci zla, o atentátech a vraždách – je Ježíš schopný něco udělat? Tváří v tvář vlastní životní krizi, když se hroutí dosavadní jistoty a nevíme, kudy dál – je Ježíš pánem situace? Tváří v tvář úzkostnému hledání ekonomického zabezpečení pro sebe a pro své nejbližší – je Ježíš budoucností? Tváří v tvář svým selháním – je Ježíš mocnější?

Dřív nebo později býváme konfrontováni s takovými otázkami. Odpověď není samozřejmá… Ježíš totiž není tím „supermanem“, kterého vídáváme v různých filmech (a který se rázně vypořádá se zlými lidmi). On opravdu není „rambo“, ba ani „kouzelník“, který mávnutím proutku změní nepříjemnou situaci. Toto jsme už asi mohli za svůj život poznat. Ale možná nám chybí jiná zkušenost, daleko důležitější – že Ježíš je opravdu mocným pánem, navzdory různým nepříznivým událostem. V jakém smyslu? V tom smyslu, že jemu se nic nevymyká z rukou, že on zůstává „nad tím“ – a má moc „z toho“ vytáhnout. Kdykoli se budeme nacházet v situaci, že budeme tonout a klesat v bahnitých vodách, volejme k němu. Možná nezažijeme, že by se naše zadlužená firma nerozpadla, ale zažijeme něco důležitějšího – že náš život stojí na Kristu – a ne na těch „jistotách“, jak si ve své krátkozrakosti myslíme. Možná zažijeme, jak Ježíš nás ubezpečí, že život v plnosti je před jeho tváří. A možná vytušíme, že náš život nespočívá v tom, že budeme zdraví a finančně zabezpečení – ale že známe Otce a že náš život patří jemu. Toto poznání Otce je tím největším kapitálem…

Čtení jsou apokalyptická – odhalení toho, co lidstvo, církev a věřící čeká na konci časů. To jsou otázky, které mnoho lidí příliš netrápí. Ale v tom je třeba si vzít poučení od fíkovníku: Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Fíkovník podle nenápadných změn klimatu pozná, že se blíží jeho čas, kdy může nasadit listy a rozvíjet se. Tak podobně má žít i křesťan, člověk víry, který vyznává, že tento svět není utvářen jen lidmi – jejich plány a selháními, ale v každém okamžiku je zároveň veden Bohem ke svému dovršení. Nesmíme se nechat chytit a spoutat starostmi o přítomný život tak, abychom pro to zapomněli na svůj konec. Agas quod agis et respice finem – dělej to, co děláš (a to tak nejlépe, jak umíš) a při tom měj na zřeteli svůj konec.

Co je tím koncem? Jako první odpověď se nabízí: smrt. Ale to není křesťanské: nežijeme proto, abychom umřeli, ale žijeme proto, abychom žili naplno s Ježíšem. Proto náš život nemá být motivován strachem ze soudu, abychom obstáli před Bohem, ale naopak nadějí, že ten život s Ježíšem, který smíme prožívat už teď, budeme v plnosti prožívat potom. Jinými slovy: nežijeme proto, abychom neporušovali přikázání, ale abychom je naplňovali. A co říká Písmo, že je naplněním každého zákona? Naplněním Zákona je láska. Žijeme tedy z lásky a pro lásku.

Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj věrný spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast. (Žalm 16)