Minulý týden jsme četli evangelium o uzdravení hluchoněmého slovem Effatha! A dnes jsme už pokročili do druhé části evangelia, která je uvozena slovy: potom je začal poučovat. Nyní Ježíš naprosto otevřeně mluví o tom, že je nutné, aby On trpěl. V první části evangelia ukázal Ježíš, co je to spása, v čem spočívá. Nyní je třeba, aby přikročil k poučení, jak spása k člověku přichází. A zde se začne naprosto jasně projevovat rozdíl mezi myšlením Božím a myšlením lidským.

Člověk je od přirozenosti egoista, chce tolik sám žít, že je připraven kvůli tomu zabíjet. Bůh na rozdíl od člověka chce tolik náš život, že je připraven sám sebe nechat zabít.

Lidská moudrost je charakteristická tím, že člověk vyhledává majetek, moc a vnější vzhled a v důsledku toho přivádí ke smrti sebe i druhé. Naproti tomu Boží moudrost prochází vždy chudobou, ponížením a pokorou, když přijímá utrpení, odmítnutí a zabití a právě tak vítězí nad lidskou moudrostí. Člověk hřeší tím, že odmítá Boha a říká, že o něj nestojí, Bůh odpovídá tím, že toto od člověka přijímá, nechává se člověkem zabít, aby nám lidem došlo, že Bohu jde opravdu jen o nás, o naše blaho, štěstí a život.

To hlavní zlo, které Bůh touží vykoupit a uzdravit není mimo nás zlý svět, satan či přírodní neštěstí. To hlavní zlo je v srdci každého z nás. Ježíš nám to říkal v evangeliu před dvěma týdny: člověka znečišťuje to, co z něj vychází… Petrovo slovo je slovo svůdce: což si nevšímáš, že takto, tím, že zemřeš, své království zničíš? Bůh uchovej! To se ti nikdy nestane! Ale Ježíš mu odpovídá: jdi mi z očí (jdi za mě!)… Petr je stále jen učedník, není mistr. Proto se nemá stavět před Ježíše, ale za něj. Petr chtěl Ježíše přetáhnout na svou stranu, zatímco on má být přetažen na stranu Ježíšovu. Petr se pokusil o převrácení víry, kdy místo aby on poslouchal Pána, měl Pán poslouchat Petra. Ježíš Petra nevyhání (jdi pryč, jdi daleko ode mě), ale zve ho do své blízkosti, ale na správné místo. Jdi za mě!

Proč Ježíš nazývá Petra satanem? Protože Petr se pokusil učinit totéž, co na poušti zkoušel satan na Ježíše přímo: odvést Ježíše od smyslu jeho poslání. Když se to satanovi nepodařilo přímo na poušti jako nepříteli, zkouší to přes Petra, jakožto přes nejlepšího přítele. Petr nedělá nic vyloženě ďábelského. Naopak: snaží se dělat věci hluboce lidským způsobem. A právě v tom je ona satanská lež: ukázat Boha člověku jako nelidského. Když je člověk oklamaný tím Zlým, pak považuje Boha ne přímo za nepřítele, ale za toho, kdo mu nerozumí, kdo má na něj přemrštěné požadavky, kdo ho nechápe a nikdy se o něj vlastně nezajímá. Nenechme se takto oklamat i my. Ve víře přijměme logiku evangelia jako opravdovou moudrost a cestu k plnosti lidství.

Pro pochopení evangelia je důležitý kontext: předchází Ježíšovo ztišení bouře, kdy se učedníci děsí strachem a on jim říká: Ještě nerozumíte? Máte snad zatvrzelé srdce? Máte oči a nevidíte? Ještě nechápete? A následuje pak uzdravení slepého a to nadvakrát: po prvním vložení rukou vidí nezřetelně a po druhém pak prohlédne úplně.

Důležité detaily: vzal ho stranou = Ježíš nechce uzdravení veřejně, nestojí o publicitu, ale jeho zájmem je záchrana toho člověka. Dotkl se slinou = slinám byly připisovány léčivé účinky. Vzhlédl k nebi a povzdechl si = přípravné úkony proroka. Effatha = Otevři se! Toto slovo je adresováno člověku jako takovému, ne nemocným orgánům. Hluchota a němota jsou pouhými projevy toho nejdůležitějšího problému člověka = uzavřenosti vůči Bohu a druhým.

Tím hlavním, co Bůh činí ve prospěch člověka je darování spásy. Všechna náboženství nějakým způsobem očekávají od svého Boha záchranu. SZ Izraelský národ zakouší takovou záchranu od Boha tehdy, když ho vysvobozuje z nějaké nesnadné situace. Dělá to různými okolnostmi, až zázračnými shodami okolností, nebo vysláním nějaké charismatické osobnosti. Těmi byli zpočátku soudcové, pak králové, proroci… Lid se postupně učí, že mimo Boha není pro něj záchrany. Z jednotlivých případů záchrany nakonec lid poznává zákon Prozřetelnosti: Bůh pořádá události vždy pro dobro lidu, ať už je to vidět hned nebo po kratším či delším čase.

To, od čeho k čemu zachraňuje Bůh svůj lid, také má svůj vývoj: od vyhnanství k daru Zaslíbené země, od nespravedlnosti k právu a podobně. Nakonec v pozdním židovstvu se objevuje pojem spása jakožto Boží dar par excellence. Zkoušky, vážné ohrožení života, úzkosti, pronásledování od nepřátel… toto vše ve víře Izraele má v rukou Hospodin. On může dát od těchto věcí útěchu.

Pak přichází Ježíš jako Spasitel. Jeho činnost spočívá především v kázání slova pravdy, uzdravování nemocných, vymítání zlých duchů, záchraně učedníků v bouři atd. Rozhodující pro člověka je však víra v Ježíše jakožto toho, kdo může zachránit, právě víra spásu umožňuje. Ukazuje se tak, že ve spáse jde o daleko víc než jen o tělesnou záchranu: jde o odpuštění hříchů, narovnání pokřivených společenských vztahů (celník Zacheus), nalezení toho, co bylo ztraceno… Hřích v srdci však není jediný nepřítel člověka. Tím jsou i životní okolnosti (svět) a také ďábel. Člověk však může být spasen jen tehdy, pokud o to opravdu stojí: musí včas činit pokání a vytrvat v nastoupené cestě až do konce. Ježíš učí, že nastoupení takové cesty nakonec pro člověka znamená ztratit sám sebe a všechno, aby sám sebe našel. Tuto cestu ukazuje Ježíš svým životem: jde až na smrt kříže, ale Bůh na jeho poslušnost odpovídá tím, že mu daruje nový život.

Od této chvíle každý, kdo vzývá Ježíšovo jméno, je spasen. Všichni lidé jsou si rovni: nikdo nemůže spasit sám sebe, spása je dar milosti. Potvrzením rozhodnutí jít za Ježíšem je křest. Ten je dán člověku jako závdavek spásy: jím je člověk zavázán, aby na své cestě za Ježíšem pokračoval v síle Boží milosti. 

Problémem je odpověď na otázku: co ve skutečnosti člověka před Bohem znečišťuje?

Nejdříve je třeba si zodpovědět otázku: o jakou čistotu zde jde? My máme čistotu spojenou s hygienou a nepřítomností bacilů či cizopasníků. Ale o tu zde nejde. Ve SZ je čistota spojena s možností objevit se bez obav před Bohem či možnost zacházet se svatými věcmi. Svaté věci člověka odjakživa sváděly k tomu, že skrze ně se člověk pokoušel manipulovat s Bohem. (Proto např. bylo zakázáno namíchat si stejnou směs kadidla, která se používala při bohoslužbách v chrámě.) Velmi známé je SZ dělení zvířat na čisté a nečisté (košer a ne-košer): jejich nečistota plynula z toho, že tato zvířata byla často zneužívána v pohanských náboženských obřadech. Většinu poskvrnění mohl člověk odstranit omytím, smírnými obětmi nebo zmizela sama po uplynutí určité (předepsané doby).

Už proroci ve SZ však lidi varovali, že omývání nečistoty nemá o sobě žádnou cenu, pokud člověk neusiluje očistit před Bohem své srdce – tzn. oddělit se od hříchu, který je skutečným zdrojem znečištění člověka. Předpisy SZ, které rozlišují to, co je čisté a nečisté, vycházejí vždy z předpokladu, že nečisté věci se staly nečistými tím, že s nimi bylo či mohlo být nečistě – tzn. hříšně – manipulováno, s cílem manipulovat s Bohem či jednat proti němu a jeho zájmům. Pozdní SZ pak dospívá k názoru, že člověk sám je před Bohem od základu nečistý. Ježíš dnes v evangeliu říká, že to, co člověka znečišťuje před Boží tváří je to, co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Proto jsou zlí duchové nazýváni „nečistí duchové“.

Avšak ani to, že se člověk bude snažit oddělovat od znečištění hříchem, ho ještě nečiní před Boží tváří očištěným. Člověk se totiž sám není schopen svými vlastními silami sám očistit. Je třeba, aby sám Bůh se člověka ujal a srdce mu očistil. Toto říká také Ježíš svým apoštolům: vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil (Jan 15,3). Nebo Petrovi: ten, kdo je vykoupán, potřebuje si umýt jen nohy a je celý čistý. I vy jste čistí (Jan 13,10).

První církev překonala z Božího pokynu rozlišování mezi čistým a nečistým. Již neexistují nečisté pokrmy, protože neoddělují od Boha. To, že Ježíš zemřel jak za Židy, tak i za pohany znamená, že již neexistují čistí a nečistí lidé (pohané), protože i pohanům Bůh odpustil a daroval jim Svatého Ducha. Tím také ztrácejí význam SZ očistné předpisy a obřady, protože je naplnila jediná univerzální oběť Ježíše Krista na kříži. V listu Ef (5,26) čteme: Kristus si zamiloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil očistnou koupelí vodou a slovem. SZ oběti dosahovaly čistoty vnějším omytím, NZ křest je také omytí, ale jeho účelem je omytí nitra člověka – to je ale možné jen proto, že křestní omytí bere svoji sílu ze smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Jako křesťané jsme pak pozváni, abychom toto očištění dovršovali: když máme milovaní tato zaslíbení, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a stále více s Boží bázní pokračujme ve svatosti. Protikladem nečistoty je v učení církve svatost. A k té jsme povoláni všichni, ne jen vyvolení.

• V Ježíšově řeči se mluvilo o Božím chlebu, který sestupuje z nebe: tím chlebem je jednak Ježíšovo slovo, ale také pokrm jeho těla a nápoj jeho krve.
• Na Boží dar je člověk povolán odpovědět: tou odpovědí, kterou Bůh očekává, je víra. Ale bohužel, jak nám opakuje celá Bible, člověk na Boží dary často odpovídá nevěrou.
• Krize spočívá v tom, že Ježíš pro spásu člověka nabízí své tělo a krev, obětované za život světa. To, že člověk může být zachráněn, je umožněno tím, že za něj Ježíš zemřel. Lidé by to chtěli jinak, méně bolestněji, méně naléhavěji… Toto je to hlavní pohoršení: i pro Ježíšovy učedníky! Ale je to pohoršení i pro nás: když jíme jeho tělo a pijeme jeho krev – vede nás to k připodobnění Ježíšovi: i my máme položit život za své bratry.
• Židé, učedníci, pohané, ale i my, vidíme v kříži Boží selhání. Proč musel zemřít ten spravedlivý (i dnes – kdyby byl Bůh, nemohl by se na to utrpení dívat!). Rádi bychom Krista vládce (ale ne nad námi) – promítáme si do něj své sobectví, touhu vlastnit atd. Ale on, místo aby vládl, se vydává do rukou hříšníkům, obětuje svůj život jako dar lásky a tak ukazuje, jaký je.
• I my můžeme být účastni tohoto pohoršení, když slavíme eucharistii jakožto krásný obřad, ale její význam se nás nedotýká. Jestliže nepřijímáme, nežijeme z jeho těla vydaného za nás, nevydáváme se za druhé, pak si vlastně vyrábíme svůj vlastní chléb, kterým se pak živíme, a vlastně jsme účastni na tom, že Ježíše zabíjíme. On totiž dává svůj život za toho, kdo mu ho bere a stává se chlebem pro všechny. Dobří, zlí jej přijímají (sekvence Lauda Sion).
• Když hledíme na toho, kterého probodli, vidíme, jak Bůh miluje svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby svět zachránil. A to za cenu vlastní smrti. To je pohoršení kříže.

• V předchozí části řeči: přicházet k Ježíši = mít na něm účast jako na moudrosti, zjevení. Otec získává lidi skrze vnitřní poučování a přivádí je k Ježíšovi, či oni sami k němu přicházejí. Přicházet k Ježíšovi = věřit v něj.
• Nyní už věřit není jen přicházet k Ježíši, ale máme jíst jeho tělo a pít jeho krev. A chléb, který já dám je mé tělo, obětované za život světa. Obětované + tělo + krev = náznak Ježíšova utrpení a smrti. Tělo je zde označeno slovem „maso“ tak, aby se zdůraznila skutečnost Ježíšova těla. Jíst = asimilovat. Člověk se stává tím, co jí a pije, tím co miluje.
• Tato slova nevyvolala jen nesouhlas, ale přímo rozepři. Ježíš na to nereaguje a zdůrazňuje, že k tomu, aby člověk měl život, se musí živit jeho tělem a pít jeho krev.
• Kdo jí a pije – má život věčný už tady a teď, ale bude také vzkříšen v poslední den! = dva typy pohledu na věčný život. Eucharistie je předpokladem vzkříšení.
• Věčný život je zajištěn přebýváním s Ježíšem a toto přebývání dává právě pokrm těla a krve Kristovy.
• Tento chléb, který Ježíš nabízí je živý.

Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně.