1. čtení bylo sepsáno po roce 597, kdy babylónská vojska přemohli judského Jójakína a odvedli jeho i výkvět národa do vyhnanství. Hospodin jakoby nechal uschnout svůj zelený strom, ale – je tu naděje. Cedrem, který vypučí je zde míněn jeho potomek, zatím neznámý. Není ani udáno, kdy dojde ke změně poměrů, budoucnost zůstává zahalena temnotou. Ale je zde světlo: tato snítka stromu bude zasazena na vrcholku hory, bezpochyby Siónu, který zůstane i nadále středem světa a vyvolenou Boží horou. Boží věrnost, jeho vyvolení, jsou neodvolatelné.

Slova evangelia zní s další jistotou. Ať člověk spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Tolik našich starostí o dobro je těmito slovy hodnoceno nejen jako neužitečných, ale přímo škodlivých. Tak jako zlo v sobě obsahuje svou smrt a samo vede ke svému zániku, tak dobro v sobě nese svůj život a samo o sobě roste, že se nedá zastavit. Kontrast mezi naší nečinností a Boží činností je jen zdánlivý: Bůh podle Písma totiž působí právě tam, kde my víme, že nic nemůžeme a nezbývá než jen v tichosti čekat. Království Boží patří Bohu, tedy člověk ho nemůže vytvořit ani zničit, ale může mu bránit. Ale vše má svůj rytmus a svůj čas: podobně jako neurychlíme růst rostliny tím, že ji budeme tahat za stonek, tak ani růst Božího království tím, že budeme za Pána Boha dělat věci, které může jen On.

V druhém čtení jsme slyšeli: Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána… V čem je tato důvěra? Nespočívá v naivní důvěře, že se tento svět stane světem ideálním nebo věčným. Pro Pavla je to svět, který je současně světem Božím, ale současně je světem stále málo plným Boha. Je to svět, ve kterém ten, kdo miluje Boha, cítí, jak by mu rád byl ještě blíže. Je to svět, kde zakoušíme a stále si uvědomujeme, že jsme lidem Božím, ale o toto vědomí je stále třeba usilovat a zasazovat symbolicky do země našeho srdce semínko Božího slova s důvěrou, že ono svou vnitřní silou si najde cestu ve spletitostech našich přání a pohnutek.

Denně věrně ve dvaceti minutách ticha s Bohem vstupujme do modlitby a s vírou berme do rukou Písmo svaté a pomalu čtěme, zasazujme do srdcí Boží slovo. Tam, kde se nás toto slovo dotkne, se zastavme a nechme ho na sebe působit. Myslím, že tak mu dáme prostor k tomu, aby svou moc ukazovalo…

Jeden řecký autor Plútarchos ve svém díle O pověře se pouští do zajímavé argumentace, kdy obhajuje ateismus před pohanskou vírou z toho důvodu, že člověka osvobozuje od strachu z božstev a démonů. Antický člověk totiž se častokrát snažil zvítězit nad nimi pomocí magie…

Ve druhém čtení nám sv. Pavel říká, že všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Jakožto Boží děti jsme v Kristu postaveni do opravdové svobody, která znamená především svobodu od strachu ze smrti, hříchu a Zlého. Není to náše vlastní šikovnost, která nás povznáší k této svobodě, ale je to sám Bůh, který nám tuto svobodu dává v Duchu Svatém. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat: "Abba, Otče!" Toto ujištění, že jsme Boží děti se děje zvláště ve chvílích zvláštní důvěrnosti s Bohem, když můžeme v modlitbě oslovovat Boha jak Otce. To, že se zde pro Otce užívá aramejské oslovení „Abba“ je památkou na Ježíše, který právě takto svého Otce oslovoval. A právě v tomto jménu se nyní modlíme my věřící křesťané.

Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. V Duchu Svatém získáváme nové příbuzenské vztahy – společenství svatých a nárok na věčné dědictví v Ježíši Kristu.

Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Avšak jsme ujištěni, že utrpení tohoto času jsou nesrovnatelná se slávou, ke které jsme povoláni.

Dnešní událost nám připomíná i jiné události, které v průběhu liturgického roku slavíme. Uvědomujeme si skutečnost, že Bůh velikým způsobem zasáhl do života lidstva tím, že se daroval. Ale dnešní slavnost je i tak trochu jiná, protože na tento dar se společenství církve připravovalo modlitbou. A to jak před dvěma tisíci lety, tak i letos.

Duch Boží, který sestupuje na apoštoly se ukazuje jako ten, který vytváří. Je Stvořitelem církve, ale tentýž Duch je stvořitelem jednoty učedníků. O tom jsme slyšeli v prvním čtení. Rozdělení lidstva způsobené hříchem pýchy je nyní překonáno darem jazyků, v nichž každý z lidí slyší svoji řeč. Za druhé je Duch stvořitelem víry v srdci člověka, protože v druhém čtení slyšíme, že jen pod vlivem Ducha může někdo říci: Ježíš je Pán. V čase Starého zákona, když se četlo Písmo a objevilo se v textu Boží jméno, tak se z důvodu úcty nečetlo, ale místo něho se vyslovilo „Pán“. Říci o Ježíšovi, že je Pán, znamená tedy vyznat, že v něm se nám zjevuje Bůh sám. Evangelium konečně nám zvěstuje jasně, že tento Duch je tím stvořitelem, který v srdci hříšníka tvoří nový život. Apoštolové se stávají prostředníky tohoto nového stvoření.

Prosme bratři a sestry o to, abychom v témže Duchu, který byl dán apoštolům i my byli obnovováni působením Ducha v Boží příbytek, abychom vyznávali, že Ježíš je Pán a v tomto Duchu, abychom pokračovali v díle stvoření nového lidstva, které nebude založeno na sobectví a žárlivosti, ale na lásce a otevřenosti.

Bratři a sestry, opět začneme druhým čtením z 1. listu Janova. Jestliže nás Bůh takto miloval, máme se i my navzájem milovat… Jak nás Bůh miloval? To bylo řečeno minulý týden: totiž že poslal svého Syna, aby byl smírnou obětí za naše hříchy, ale i celého světa. Láska, která je Božím přikázáním žije z již předem prokázané lásky Boha nám. Pak Jan polemizuje s některými v obci, kteří tvrdili, že mají přímé zakoušení Boha a přímo tvrdí, že Boha nikdo nikdy neviděl. Je velmi útěšné, jak realistický Jan je. Možná vám připadá, že jeho listy a evangelium je příliš vznešené: ano, ale také velmi realistické, zakotvené ve zdravém rozumu… Člověk získává jistotu o Boží náklonnosti úplně jiným způsobem: to, že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. Duch dává vnitřní jistotu, že jsme v Bohu. Dalším důležitým kritériem je to, že konáme skutky lásky, které směřují do společenství. – Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, ten zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm…

O tom hodně mluvilo evangelium: Ježíšova velekněžská modlitba. Ježíš prosí za JEDNOTU. Jednota je totiž tím, co dělá komunitu učedníků podobnou samotnému Bohu. Tato jednota vychází jako ze svého vzoru ze samotné Boží Trojice a také je Božím Duchem působena.

Ale má překážky, které je nutné mít na zřeteli:

1. Svět: tzn. svět svobodných bytostí, které se rozhodli na Boha nedbat a žít podle svého. A tam říká Jan v 1. listě, abychom svět nemilovali, protože vše, co je ve světě je 1. žádost očí (chtivost), žádost těla (neovládané pudy) a pýcha života (žít si nad to, co člověk potřebuje a je pro něj dobré).
2. Zlý: nepřítel spásy a člověka. Je třeba o něm vědět a prosit o ochranu před ním.

Ale Ježíš se zasvěcuje, abychom my byli posvěceni v něm: Zde se dostáváme tam, odkud jsme vyšli: Bůh nám předem prokázal lásku. Je nutné se nechat pozvat a žít z ní…

Milí bratři a sestry, v této velikonoční době nás provází sv. Jan, jehož 1. list si čteme při liturgii každé neděle. Všimli jsme si zajisté toho, že Janovi jde o to nejpodstatnější, totiž o lásku. Ovšem málokteré slovo je zahaleno takovým množstvím nepochopení jako právě láska. Co o ní čteme zde? V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Sy-na jako smírnou oběť za naše hříchy (1Jan 4,10). Jednou z důležitých vlastností lásky je to, že se nedá nijak zasloužit, nedá se koupit, nezáleží také v nějaké dohodě (když ty mně, já tobě) – předpokládá spravedlnosti, ale jde mnohem dál, za ni. Pramenem veškeré lásky je Bůh a její největší zjevení je v Ježíši Kristu a to ve všem, co byl (Ješuah), co konal a co i nyní je a co i nyní koná.

Dar života: jsme na světě z lásky – z lásky rodičů, ale také z lásky Boha Otce, který této lásce požehnal. Protože však veškerá

Povolání: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek bude trvalý. Ježíš na rozdíl od židovských rabínů si učedníky volil sám.

To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. – Radost je jedním z plodů Ducha Svatého – Gal 5,21. Duch Svatý je definitivním darem Otce tomuto světu, jeho příchod odpovídá příchodu Ježíše Krista. Každá přirozená radost a dobro v tomto světě je posvěceno a přijímáno.