Bratři a sestry, dnešní čtení pocházejí většinou ze stejné školy: jednak evangelium z pera sv. Jana a také druhé čtení z prvního listu Janova, které bývá přisuzováno někomu z Janových žáků. Témata, která máme v obou úryvcích zmíněna, se hodně setkávají. Přitom si můžeme všimnout i určitého vývoje v chápání. První a zásadní je Ježíšovo já jsem v evangeliu. Tyto výpovědi u Jana vždy znamenají velmi významné výroky, v tomto případě jde o obraz našeho životního spojení s Ježíšem: jsme jako větvičky (ratolesti) vinného kmene. Naše užitečnost, plodnost a vůbec to, zdali cokoliv můžeme konat, závisí na tom, do jaké míry jsme napojeni na Ježíše. Zůstaňte ve mně a já ve vás! Naše spojení s Ježíšem v tomto smyslu není jen vnějškové, ale naprosto intimní: Ježíš je mi vnitřní, je nejvnitřnějším v mém „já“. Je to něco, co se těžko chápe. Můžeme si pomáhat různými obrazy, přirovnáními: jedním z takových přirovnání je to, co se děje v lásce. Do té míry, jak moc je láska silná, do té míry je milovaný přítomen v srdci milujícího ve formě vzpomínky, která je tím živější a tím mocnější, čím je láska silnější.

V případě Ježíše jde o přítomnost zprostředkovanou Božím Duchem, jak to píše v druhém čtení sv. Jan: A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. Duch Svatý je dárce lásky: Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán (Řím 5,5). Ale láska, kterou dává Duch je daleko intenzivnější, než jaké jsou možnosti pouze lidské lásky. Proto i Ježíšova přítomnost v nás je daleko mocnější, než když milujeme druhého člověka. Dokonce tak, že jsme schopni dělat i skutky Ježíšovy, jak to v evangeliu říká sám Ježíš na konci: Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci. Ve druhém čtení je podobně účinnou modlitba, kterou konáme ve spojení s Ježíšovým jménem: Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. Prosme a uchovávejme toto spojení s Ježíšem v naprosté prostotě. Stačí ho zvát. Odevzdávat mu své srdce, prosit o jeho vedení. To, k čemu nás vede modlitba Otče náš, a také to, co čteme také v evangeliích.

Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Milí bratři a sestry, toto zvolání, které vytrysklo z hloubky poznání pisatele, jsme přečetli v druhém čtení. Jak velikou lásku nám Otec projevil! Co se tím má konkrétně na mysli? Sv. Pavel píše do Efesu tato slova, která charakterizují duchovní proměnu, které se jim jako bývalým pohanům dostalo: Proto pamatujte, že kdysi vy, původem pohané a „neobřezanci“ … jste v té době žili bez Krista, nepatřili jste k Izraelově obci, neměli jste nic společného se smlouvami Zaslíbení, byli jste bez naděje a žili jste bez Boha v tomto světě. Nyní však, v Kristu Ježíši, jste se vy vzdálení stali blízkými Kristovou krví (Ef 2,12n). Tato blízkost Bohu je natolik blízká, že již nemůže být bližší. Smíme se nejen nazývat Božími dětmi, ale také jimi jsme! Čím však budeme, to ještě není zřejmé. Být Božími dětmi je skutečnost tajemná, kterou jsme schopni popisovat jen v obrazech. Mnozí světci se této skutečnosti přibližovali ve svém prožívání a úvahách. Boží dětství je dar, který předtím nebyl a nyní je realitou. Takže tato proměna je důvodem neustálé vděčnosti, jsme nesmírnými dlužníky Boha, ale Bůh nás vede dál: abychom objevovali, co znamená to, že Bůh je naším Otcem. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je! Bůh k nám nepřichází jen zvnějšku. Ano, v něm žijeme, pohybujeme se a jsme (Skutky apoštolů). Ale toto slovo znamená daleko spíše také to, že Bůh je uvnitř nás. Je naším životem, tzn. že náš život tryská z Jeho života, je naším bytím, protože jsme jen proto, že on nám naší existenci trvale, ale také v každém okamžiku daruje, a také veškerá naše činnost vychází z jeho činnosti, z jeho plnosti uskutečnění všech možností.

Toto dětství, tajemný Boží dar je skutečnost, ze které jsme pozváni žít. Můžeme čerpat z jiných zdrojů, ale uvědomme si, že uvnitř sebe, v nejniternějším nitru máme pramen, který můžeme odkrývat modlitbou, setkáváním s Bohem ve svátostech, Božím slově a snášení kříže životního povolání. Pak se stane to, co Pavel nazývá: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus!

Bože, tys obnovil svůj lid, abychom se mohli radovat, že jsme tvými syny… Toto je úryvek ze vstupní modlitby do dnešní mše svaté. Ono „syny“ platí i pro ženy, tzn., že jsme Božími dětmi.

Tímto oslovením pak začíná druhé čtení z prvního listu Janova. Moje milé děti, píšu vám, abyste nehřešili. Když čteme toto oslovení a pak pokyn, tak máme dojem, že sv. Jan píše svůj list proto, aby je káral, nebo aby jim přikazoval. Ne, jde mu o to, aby skrze jeho list, skrze jeho slovo byli posíleni a vnitřně motivováni k tomu, aby žili v lásce. Hřích je samozřejmě smutnou skutečností našeho života, ale Jan ho přechází jen tím konstatováním, že pokud my – přestože jsme synové a dcery nebeského otce (a adresáti listu byli také duchovními dětmi jeho – sv. Jana), tak máme zde Ježíše, který se za nás přimlouvá u nebeského Otce. Ale co je pro něj důležitější, je: poznat Ježíše Krista. Jenže to, že zná Ježíše, může tvrdit každý, proto Jan dává jasné rozlišovací pravidlo: zachovávání Jeho přikázání. Tím přikázáním Ježíše Krista je: milujte se navzájem tak, jak jsem já miloval vás! Pokud se nějakým způsobem toto přikázání žije, dosahuje svého naplnění to, že jsme z Boží lásky přišli na tento svět a směřujeme k lásce – tento záměr nebeského Otce se tímto způsobem dokonává.

Klíčem je tedy poznat Ježíše Krista. Co je to ono poznání? Evangelium to vysvětluje: Ježíšovo slovo: Pokoj vám! je nejen přáním, ale také darem. Ježíš dává pokoj skrze své slovo, skrze setkání se sebou samým. Ale v nás jsou překážky toho setkání: první je strach – máme své představy. Ježíš se dává dotknout a zakusit přesně tak, jak to člověk potřebuje. Další překážkou pak může být paradoxně zakoušení jeho moci – oni tomu pro samou radost pořád nemohli uvěřit a jen se divili. Víra není totožná s radostí z víry se zkušeností Boží moci. Musí následovat další krok, přijetí a odevzdání se. Přijmout Ježíše do svého života, do svých úkonů a starostí všedního dne: máte tady něco k jídlu?

Ježíš pak dává schopnost porozumět Písmu, protože zde, mimo jiné, ho od té doby budeme jako církev potkávat. Ať toto místo setkání neopomíjíme.

Všechna čtení jsou o víře, o důvěře, která je pro člověka otevřenou branou, kterou může do něj vtékat Boží milosrdenství. Setkání Boží lásky a lidské prázdnoty je možná právě jen díky ní. Dnes je oslava Božího milosrdenství právě o této neděli.

V dnešní vstupní modlitbě jsme konstatovali, že každé slavení Velikonoc je pro nás oživením naší víry a prosili: opatruj a upevňuj v nás, cos nám daroval, ať všichni stále hlouběji chápeme, co to pro nás znamená, že jsme byli obmyti křtem, znovuzrozeni z Ducha svatého a vykoupeni krví tvého Syna.

Všechny prvky z této vstupní modlitby máme v dnešním druhém čtení z prvního listu Janova, kterým bych začal. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Ježíšovo vítězství nad světem se uskutečnilo skrze Jeho smrt a Vzkříšení. Naše spojení s ním se děje ve víře, která je důvěrou, Jeho přítomností v našich životech. Jak Ježíš přišel do našich životů? Přišel skrze vodu a krev. Možná vám při Janových pašijích na Velký pátek (první den novény k Božímu milosrdenství) připadlo zvláštní, proč Jan tak klade důraz na to, že z Ježíšova probodeného Boku vytekla krev a voda. To proto, že tato krev a voda jsou dvě nejdůležitější svátosti křesťanského života, které proměňují náš život v život Ježíše Krista. Voda je symbolem křtu. Vytéká z Ježíšova probodeného srdce: tzn. z nitra jeho lásky a milosrdenství. Jsme zrozeni láskou k lásce. Krev je symbolem Eucharistie. Tato svátost, kterou letošní rok tolik v naší vlasti ctíme, je stálým předáváním Boží lásky nám. Je na nás, jak často budeme chodit čerpat. Duch dosvědčuje toto všechno. Tak, že nás živí Božím slovem, utvrzuje ve víře, protože jen pod vlivem Ducha Svatého může někdo říct: Ježíš je Pán! Bez Ducha Svatého jsme bez života.

První čtení: praktický důsledek života v Duchu.

Evangelium: zjevení Božího milosrdenství, které vychází a je na míru mentalitě každého člověka. Ostatní apoštolové uvěřili v komunitě. Tomáš zvlášť o samotě. Všichni viděli, a proto uvěřili. Dneska je čas, kdy nevidíme. Ale přesto věříme. Že je to možné, to je díky Božímu Duchu.

Dnešní den je druhým ve velikonočním oktávu. Nabízejí se nám další svědectví o Zmrtvýchvstalém.

V prvním čtení máme zachyceno Petrovo kázání v den Letnic. Podstatou jeho kázání je slovo svědectví: Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními další věcí je to, že oni sami ta znamení viděli. Dalším svědectvím jsou předpovědi Písma. Petr vlastně nedělá nic jiného, než že používá to, co mají ti posluchači k dispozici (to co viděli a sami slyšeli a Bibli) a v moci Ducha to vykládá, nachází souvislosti a hlásá.

V evangeliu jde také o očité svědectví: nyní je to svědectví strážců. Ti také svědčili o tom, co sami prožili u Ježíšova hrobu. Ale jejich posluchači byli již předem rozhodnuti, jak to je. Stráž podplatili, ti se podplatit nechali a stali se z nich hlasatelé lži. A je významné, že tato lež je pro lidi mnohdy přijatelnější, než pravda.

Patřičnou odpovědí na hlásání svědectví, tzn. kérygma církve, je víra. Ale víra je osobní rozhodnutí, které se děje v srdci člověka. Jde o věc svobody. Důkazy mohou být velmi pádné jako v případě našich očitých svědků, ale záruka, že se víra probudí, neexistuje. V tom zůstává povolání člověka věřit tajemstvím mezi člověkem a Bohem.