Letos nás bude provázet nedělními čteními téma SMLOUVY. V prvním čtení jsme slyšeli, jak Bůh uzavřel smlouvu s Noemem. O co šlo? Po hříchu prvních lidí se lidstvo následně stále více propadá do svévole. Bůh této svévoli činí přítrž vodami potopy. Po ní pak uzavírá Bůh velice širokou smlouvu nejen s lidstvem, ale i s celým stvořením, že už nebude zahlazeno vodami potopy. Touto smlouvou daruje Bůh svému tvorstvu novým způsobem svoji blízkost.

V evangeliu Ježíš jakoby toto vše znovu opakoval. Duch, který na něj sestoupil po křtu v Jordáně jej, doslova přeloženo, vymrštil na poušť. Tato poušť je tu charakterizována na první pohled zvláštními atributy: žije zde mezi divokými zvířaty, jsou zde sloužící andělé a naopak pokoušející satan. Toto všechno v nás má vzbudit vzpomínku na jiné místo v Bibli podobně popsané a to je zahrada Eden, kam Bůh člověka po stvoření usadí. Právě tam, naopak od dnešního nastavení světa, divoká zvířata nebyla pro člověka ohrožením. Tato zahrada byla místem, kde všechno začalo být špatně: zde totiž člověk poprvé zhřešil. V Ježíšově případě je to naopak: tato „zahrada“ je místem, ve kterém vše začíná být dobře. Marek nám tedy Ježíše představuje jako prototyp nového člověka, nového Adama, ve kterém se všechno obnovuje. Naplnil se čas a dále přiblížilo se království Boží, to je vpravdě radostná zpráva o novém začátku. Můžeme zde vidět paralelu s Noemovou smlouvou, ujištěním o zvláštní Boží blízkosti a náklonnosti.

Povšimněme si toho, že Ježíš se na poušti ocitá po křtu. Ze sledu vyprávění křest – pokušení můžeme vyčíst, že i křesťan, který přijal křest, bude jako i Ježíš nadále sváděn ze správné cesty. S tím musíme počítat. Ale Ježíš nás neopouští: Petrova zpráva z druhého čtení, že Ježíš se odebral po Boží pravici, je vlastně tímtéž sdělením. Je nám velmi blízko třeba i prostřednictvím Nové smlouvy, jejíž obnovu prožíváme každý den ve mši svaté. Tento rok nás provází v České církvi téma Eucharistie. Každou neděli si letos budeme v době postní připomínat určitou část mše svaté. A na tuto neděli připadá úkon kajícnosti. Je uvozen výzvou k zamyšlení. Zde nemáme podrobně zpytovat svědomí, ale prostě zaujmout postoj dlužníka před Boží tváří. V této části toužíme po usmíření s Bohem, s bližními a se sebou samými. Téma odpuštění Vám nabízím jako duchovní program tohoto týdne. Kdo chce, může po mši svaté na znamení toho, že toto téma přijímá za své, nalepit do naší symbolické monstrance svůj drahokam pro Ježíše.

Slavíme poslední neděli před začátkem doby postní a ve čtení Markova evangelia jsme došli k vyprávění o malomocném. První čtení ukazuje, jak se na kožní choroby díval Starý zákon. Člověk, který byl postižen nakažlivou kožní nemocí, byl neschopný bohoslužby – nebyl totiž tělesně v pořádku. Pokud byl naopak závažně nemocen, byl tzv. nečistý, to znamená neschopen kontaktu s Bohem a tedy žil v izolaci.

Nás malomocný Ježíše vyhledává a klade všechno do jeho rukou: pokud chceš, můžeš mě očistit. A Ježíš chce! Dokonce vztahuje ruku a dotýká se ho – tedy porušuje Zákon a malomocný je uzdravený. Uzdravení se děje okamžitě, to je důležitý detail. Zatímco všechna ostatní podobná uzdravení na stránkách Starého zákona jsou výsledkem nějakého procesu trvající určitý čas, zde Ježíš odhaluje svou velikou moc.

Proto také přísně nařizuje malomocnému, aby o svém uzdravení před veřejností mlčel, ale měl tuto zprávu donést do Chrámu, kde by se stal prvním, kdo hlásá radostnou zvěst. Bohužel se tak nestalo. Jeho porušení Ježíšova příkazu má za následek, že si oba musí vyměnit role: zatímco dříve to byl malomocný, kdo se musel zdržovat mimo města, nyní je to Ježíš. Ale lidé ho následují i tam, do pouště a samoty.

Ježíš nepřišel jako David Copperfield – jeho cílem nebylo dělat divy před zraky lidí, ale zvěstovat Boží království. To, že udělal div na malomocném, bylo z toho důvodu, že u něj zpozoroval velikou víru a bylo mu ho líto.

Podobnou lítost má nad námi Ježíš i vůči nám, protože nejhorší malomocenství je nákaza hříchem. Hřích nás vylučuje ze společenství druhých lidí a společenství s Bohem. V době postní chceme více pronikat do smyslu této skutečnosti a také se připravit opět na to, přijmout Boží slitování.

Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Tak se ptá v dnešním prvním čtení těžce zkoušený Job. A my asi můžeme realisticky odpovědět: ano, jsou. Život člověka je vystaven četných zkouškám a trápením. Evangelium, které popisuje druhou polovinu Ježíšova typického dne podle Markova líčení, ukazuje, že Ježíš má moc nad nemocí (horečka Petrovy tchýně) i nad démony (nemocní a posedlí přinášení k Ježíšovi večer). Současně nám také evangelium ukazuje, že Ježíš čerpal k této službě sílu právě v synagoze, ale také modlitbou na opuštěném místě.

Dnes bych se chtěl dotknout právě tématu utrpení. V životě víry, tedy živého vztahu s Bohem, má utrpení své důležité místo. Písmo svaté je častokrát nazývá „zkouškou“, která má za cíl člověka určitým způsobem protříbit či posílit. Ať už je příčinou či důvodem zkoušky cokoliv, vždy je člověk zkoušen v oblasti víry, naděje a lásky, tedy v tom, co jej spojuje s Bohem. Naším úkolem je na zkoušku odpovědět.

Každá zkouška však má v sobě vždy důraz na jednu z ctností, buď je člověk zvláště zkoušen v důvěře, či v naději či v lásce. Jsme-li zkoušeni ve víře, pak se ptáme: co dělá v této situaci Bůh? Je se mnou? Dokáže i tuto situaci proměnit v dobro? Pokud jsme zkoušeni v naději, pak se objevují otázky: na co vlastně spoléháš? O co se opíráš? Jakým způsobem si myslíš, že se z toho dostaneš? V této zkoušce jsme voláni opustit své dřívější jistoty a více se spoléhat na Boží lásku. A konečně můžeme být uvedeni do zkoušky lásky: v krizi je vystaven zkoušce vztah s Bohem, nebo k někomu blízkému nebo k sobě samému. Forma této zkoušky může být různá: nechuť k modlitbě, krize ve vztahu k manželovi či manželce, někdy je těžké přijmout sebe sama takového, jaký jsem, včetně své slabosti, omezenosti či jiných nedostatků.

Každá zkouška má tedy v sobě ukryté určité povolání jako odpověď na otázku: v čem jsem povolán jednat s větší vírou než doteď? O kolik více jsem teď volán spolehnout se? K jakému očištění lásky jsem teď povolán, aby se stala čistší a opravdovější? Na tyto otázky vždy existuje odpověď a dostaneme ji, pokud ji žádáme upřímně.

Předpokladem však je vždy: vstoupit do zkoušky tím, že ji přijmeme. Tzn. že s ní souhlasíme, i když tento souhlas dát bude vyžadovat kratší či delší čas. Když zkoušku přijmeme, vyjadřujeme souhlas s touto situací a zároveň je to skutek důvěry v Boha, který nás do této zkoušky zavedl a tím důvěřuji i tomu, že v této situaci je pro mě skryto nějaké obdarování. Ale bohužel lidé často pátrají po příčinách zkoušek s nadějí, že když budou znát odpověď na otázku: proč jsem nyní zkoušen, podaří se jim vyřešit zkoušku a zbavit se jí. Ale na otázku „proč?“ častokrát nenajdeme odpověď. Je tedy vždy lepší zkoušku přijmout. Ne fatalisticky, ale s důvěrou v Boží vedení a lásku.

Takže vidíme, že v životě víry mají smysl jak dny krásné a dobré, tak i chvíle temné a těžké. Obojí Bůh zamýšlí k prospěchu člověka a moudře každému z nás určuje jedny či druhé s ohledem na náš prospěch.

Na začátku roku jsme se modlili takto: chystáš-li nám dny dobré, dej, abychom je uměli přijmout s vděčností. Chystáš-li nám dny těžké, dej nám sílu, abychom je dokázali nést. Amen.

Minulý týden jsme při četbě Markova evangelia byli s Ježíšem na počátku jeho veřejného kázání, které Marek shrnuje do určité zkratky: Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu! A dnes nám Marek začíná odhalovat takový jeden typický Ježíšův den. Je to shodou okolností sobota a Ježíš jako zbožný a pravověrný Žid jde v sobotu do synagogy. Je zvykem, že pronést slovo povzbuzení může každý dospělý a Ježíš je vybídnut.

Jeho kázání má obrovskou moc. Lidé žasnou, protože něco takového ještě nezakusili. Povšimněte si, že to neznamená, že činí pokání a věří evangeliu, jak to Marek má jako žádoucí reakci na Ježíšovo kázání. Navíc si této moci i všimnou démoni, kteří projeví svou nevoli skrze jednoho účastníka bohoslužby. Ostře vystoupí proti Ježíšovu slovu a okamžitě svádí pozornost ostatních v synagoze jinam: Co je ti po nás? Vím, kdo jsi: Svatý Boží! A Ježíš démony vyhání svou mocí. Vidíme, že hlásání Božího království provází ohromné těžkosti: jednak neschopnost lidí adekvátně odpovědět a také se tomuto hlásání staví do cesty Boží nepřítel. Obojí musel Ježíš dělat a i nyní to patří do kompetence církve: hlásat a odstraňovat překážky hlásání a přijetí Božího slova. Ve 3. kapitole Mk evangelia, když si Ježíš volí svých dvanáct učedníků, tam čteme: vyvolil si jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a to s mocí vyhánět zlé duchy. Takže toto je poslání, které bude církev vykonávat neustále.

Je to také ve shodě s předpovědí, která zazněla v 1. čtení: Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. Tento prorok nemusí být jen ohlášení příchodu Mesiáše, jak to obvykle chápeme, ale také ujištění o tom, že Bůh v každé době pošle svému lidu vhodného ohlašovatele Božího slova, který bude pro lid světlem na cestě. A to je také i pro nás útěcha, že Bůh nás nenechá tápat a bez své moci…

Nechme se tím povzbudit k věrnějšímu přimknutí se ke Kristu, ať nejsme jako ti posluchači v kafarnaumské synagóze, kteří se jen divili a žasli.

Před dvěma týdny jsme slavili svátek Křtu Páně, ve kterém Ježíš začíná své veřejné poslání sestoupením do vod Jordánu, kde na sebe symbolicky bere hříchy lidí. Po této události ho Duch vyvedl na poušť (doslova vymrštil). Zde je pokoušen od Satana, žije s divokými zvířaty a slouží mu na ní andělé. Markovo vyprávění chce zdůraznit skutečnost, že Ježíš je nový Adam, který na rozdíl od toho starého v ďábelském pokušení obstál. Zde na poušti žije s divokými zvířaty a andělé mu slouží: to evokuje jednak první ráj, ale také naplnění Izaiášových proroctví, kdy bude celé tvorstvo žít pospolu v míru.

A nyní se dostáváme k našemu evangeliu: Ježíš začíná své působení časově po uvěznění Jana Křtitele (poté, co předchůdce naplnil své poslání) a místně v Galileji, kam přichází z pouště. Podle Marka je Galilea země všedního života, zatímco Judsko je se svým chrámem zemí posvátnou. Tím se Galilea stává zemí evangelia, zemí radostné zvěsti.

Ježíšovo kázání se děje tím, že oznamuje dvě skutečnosti: Naplnil se čas a Boží království je blízko a následují dva příkazy: čiňte pokání a věřte evangeliu! Ježíšovo hlásání se děje v předem stanovený čas oznámený proroky a rezervovaný Bohem. Dále ohlašuje blízkost Božího království, jako onen posel, kterého přisliboval Izaiáš (52,7 a 61,1), a který má oznámit, že Bůh se ujímá své vlády v dějinách. Tím začíná konec věků.

Jak má člověk reagovat: činit pokání – Ježíš jde proti nadějím mnoha lidí: jednak Židů, kteří si mysleli, že ke vstupu do Božího království stačí být potomkem Abrahámovým. Jiní si myslí, že je to nějaké tajné učení (gnóze), či nějaká praktika – např. bohoslužebná či magická, ani jistota původu nebo čistota rasy, nýbrž: osobní vztah, bytostná touha po setkání s Bohem, touha po naplnění toho, co si člověk sám nemůže dát. Nestačí se tedy něco odmodlit, je třeba měnit smýšlení: je nutné celý život zaměřovat k Bohu, všechny oblasti: práci, odpočinek, cestování…

A dále: věřit evangeliu: V Markově evangeliu se ukazuje, že tou radostnou zvěstí, kterou Ježíš hlásá, je vlastně On sám. Ježíš je totožný se svým poslání a tak věřit v Ježíše je vlastně to samé, co věřit evangeliu.