Letos na podzim se uskuteční NEK, a i my jsme pozváni se na této přípravě podílet. Leden je věnován tématu Eucharistie a jednota. Pokusme se dnes nad tímto tématem zamyslet:

V Jn evangeliu máme zachycenou tzv. Velekněžskou modlitbu Ježíše, modlitbu, ve které prosí nebeského Otce před svou smrtí. Jsou zde tato slova: … ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Jednota nás křesťanů je nutnou podmínkou věrohodnosti Ježíše v tomto světě. Dále je zde řečeno, že tato naše jednota, není ani tak naším výkonem, jako spíše je darem, protože je naším podílem na jednotě Božích Osob. Je tedy spíše třeba pro ni budovat prostor, aby se mohla stát faktem.

V 1. listě Korinťanům čteme tato slova: Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1Kor 10,16n). Sv. Pavel zde mluví o Eucharistii – žehnání kalicha a lámání chleba jsou podstatné znaky této svátosti, kterou stejně jako on budeme dnes slavit i my. Kdosi řekl, že „člověk je tím, co jí“. Jíme-li Eucharistii, stáváme se tím, co jíme, Kristovým tělem. Silná je ta myšlenka, když si ji doslova přeložíme z řečtiny: chléb, který lámeme – není to koinonia na Kristově těle? Slovo koinonia má široký význam: úzké osobní společenství zdůrazňující, co je jim společné, jinak se to dá přeložit jako: společenství, sdílení, podíl, sounáležitost a jednota.

Toto lámání Kristova těla a žehnání kalicha Kristovy krve, je vlastě zpřítomnění toho, co této svátosti dává její sílu: Kristovy oběti na kříži. Pojem oběti má bohaté SZ pozadí: vykonávala se tak, že se zabilo obětní zvíře: vnitřnosti se spálily na oltáři, protože v nich byl život a život patří Bohu. Část masa dostal obětující kněz a část masa pak byla uvařena a snědena předáky rodin, které tuto oběť předkládali, po různých hádkách a nedorozuměních prožitých během roku. Nyní tito všichni jedli z jednoho masa, a proto už napříště mezi nimi nemohly být spory. Tato oběť tedy svým symbolickým významem vytvářela jednotu.

Totéž činí i dnes Ježíš ve své oběti Kříže. Jen s tím rozdílem, že to Tělo a Krev, kterou pak přijímáme, je Tělo a Krev živá a mocná. Ona tuto jednotu vytváří tou mocí, která se nám v tomto pokrmu předává. Pokoušejme se stále více pro tuto moc otevírat, prosme o to a věřme tomu.

1. čtení: Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko!

Kde jsou ty vody, které dovedou uhasit i tu nejpalčivější lidskou žízeň? Kde je to místo, kde se lze zdarma zásobit, dosyta se najíst a bez stříbra nakoupit víno? Klíč je ukrytý v samotných prorockých slovech: Slyšte mě!…  Nakloňte své ucho a pojďte ke mně! ... Poslouchejte! Jsme pozvaní nechat se vést Hospodinovým hlasem. I zde je naším nejspolehlivějším „navigátorem“ Hospodinovo slovo. Ono nás vede a dovede do cíle. Ba ještě víc, ono samo je tím chlebem, které nás sytí, mlékem, které utišuje naši žízeň, a vínem, které nás může opravdu obveselit. Kdo přichází k Hospodinu a otvírá mu svůj sluch, kdo naslouchá Hospodinovu slovu, neodchází s prázdnou, ale jeho srdce plné nového života hoduje a vychutnává tučná jídla. Nesmíme však od Božího slova čekat, že se zachová jako automat a hned z něho vypadne spolehlivý návod na život. Déšť ani sníh nepřichází na povel, nedá se nijak vynutit. Člověk může pouze trpělivě a pokorně čekat, že přece spadne z nebe a svlaží zemi. Podobně i Boží slovo vykoná vše, co Bůh chtěl, pouze v tom srdci, které se nedomáhá okamžité odpovědi, nevyleká se zdánlivého ticha, ale vytrvale hledá, upřímně volá, trpělivě ladí své myšlenky na vlnovou délku Hospodinových myšlenek a s pokorou čeká...

evangelium:

1. Zatímco lidé před Ježíšem a po Ježíši přicházeli smýt své hříchy do Jordánu. Ježíš sem sestupuje a bere na sebe to, co na něj v Jordánu čekalo. Přijímá na sebe poslání.
2. Zde se ukazuje, že Ježíš je Otcovým Synem od počátku své lidské existence. Zde se poprvé ukazují všechny Osoby Trojice pohromadě. Hlavně – touto událostí to všechno začíná, tři roky veřejného působení, které nevyhnutelně směřují ke kříži.
3. Toto je můj milovaný Syn: toto oslovení nás zavádí do Gn 22 (oběť Abrahamova syna Izáka). I tam je osloven jako milovaný syn = jediný. Abrahamův milovaný syn měl být obětován jako celopal na hoře Moria –> zde je tím celopalem pro Otce Ježíš, nový milovaný, jediný Syn svého Otce.

Tato událost patří jednak k Vánocům – Ježíš, který solidárně vstupuje do zástupu hříšných lidí, aby ve vodách Jordánu přijal to, co tam lidé odložili === (paralela) dělá vlastně to, co udělal tím, že sestoupil z nebe a vzal na sebe lidské tělo. Obě skutečnost stojí vedle sebe: Ježíšovo vtělení a Ježíšovo sestoupení mezi hříšníky do vod Jordánu.

Patří také k mezidobí. Křest dává smysl tomu, co následuje. Zve nás na dvojí pouť, stejně jako ona byla počátkem Ježíšovy pouti: pouť duchovní, ve které se necháme pozvat k tomu, abychom nezapomněli na to, co jsme dostali o Vánocích a stále znovu a znovu se k tomu vraceli a žili z toho. Pouť životní – protože náš křest je podobou Ježíšova křtu. A jako on v něm zcela naplnil Otcovu vůli, i my jsme pozváni tento vzrušující úkol, který je každý den nový denně na sebe brát.

Obě pouti se setkávají. Oba úkoly nakonec vedou jedním směrem. Ježíše poznáme na cestě vykonávání Otcovy vůle a stejně i Otcovu vůli dokážeme splnit jen, když budeme poznávat Ježíše.

Milí bratři a sestry, myslím, že nás v prvním čtení muselo upoutat množství slov jako světlo, svítit, zářit… Celkem 7x. V souvislosti s tím, co slavíme, se nám dnešní den ukazuje, jako den světla. Světlo přišlo na svět a ozářilo ty, kteří měli otevřené oči. Tím světlem je malé betlémské dítě Ježíš, o němž nám celá vánoční doba říká, že je to Bůh sám v lidském těle…

Jak vidíme na příkladu našich mudrců, tak toto světlo je čitelné také pozorným zkoumáním světla přírody. Tito mudrci byli zřejmě dvorními babylónskými astrology, ale jejich touha dostat se v poznání dál – ač toto jejich poznání bylo třebas plné nedokonalostí stejně jako je naše –, je přivedla k opravdovému setkání s Bohem. Byli tak nespokojení s tím, co doposud věděli, že chtěli vědět víc a proto se vydali na cestu a přišli do Jeruzaléma.

I zde se pěstuje věda... Teologové na dvoře krále Heroda recitují dávná proroctví proroka Micheáše o narození Mesiáše, ale na rozdíl od nich se tímto slovem, tímto poznáním nechtějí nechat obtěžovat a proto se na další cestu s nimi nevydali.

Jen tito mudrci šli dál a nepovolili, dokud nedošli k svému cíli. A v něm se setkali s Bohem v podobě malého novorozeněte. Možná je to setkání s ohromným paradoxem: jejich dary vyjadřují, že se přišli poklonit Králi a Bohu, a místo královského purpuru, nákladných komnat se setkávají se stájí: přesto před tímto malým dítětem neváhají a tyto dary mu odevzdají. A toto důvěryplné setkání je proměňuje: odcházejí domů jinou cestou.

Oni betlémští mudrci jsou prvními z dlouhého zástupu těch, kdo budou hledat toto světlo a setkají se s ním, aby ono je uvedlo na cestu lásky a pravdy. Proč jedni toto světlo najdou a druzí ne? Co otevírá oči a srdce člověka? Můžeme odpovědět: přílišná sebejistota. Protože totiž ten, kdo si nárokuje, že všechno poznal, kdo si myslí, že vše již dokonale posoudil, právě to uzamyká srdce a činí necitlivým pro novost Boha. Jen ten, kdo má pokoru, ve které uznává, že se vždy může něco nového dozvědět a kdo má opravdovou odvahu vydat se na cestu hledání, jen ten zůstává mladý a přístupný novosti Boha.

Rozjímejme tento obraz klanících se mudrců i my, abychom zjistili, v jaké pozici se nacházíme, a abychom také s Bohem našli sílu jít k novému setkání s naším světlem narozeným v Betlémě.

Dnešní neděle nám nabízí další látku k úvahám a povzbuzení radosti z toho, že se Boží Syn stal jedním z nás. Mnoho lidí ve světě spolu s námi slavilo Vánoce, ať už jsou věřící či nikoliv. Jenže pohled víry dává hlubší ponor do významu Vánoc. Obchodníci již zahájili povánoční výprodeje, pro ně jsou Vánoce skvělou možností zvýšit svůj obrat a víc ze své povahy v nich nehledají, proto zcela racionálně již pro ně Vánoce skončily. Pro nás však ne.

Dnešní čtení nám nabízejí další duchovní reflexi nad významem Vtělení. Již Starý zákon v knize Sírachovcově (1. čtení) věděl o tom, že za vznikem světa stojí nikoliv náhoda, ale Boží moudrost. Čím více je člověk otevřený jeho kráse, tím jasněji tuto moudrost vnímá. Starozákonní autor prvního čtení dokonce tuto inteligenci personifikuje (zosobňuje) do podoby ženy, které bylo přikázáno usadit se uprostřed izraelského lidu. Izraeli totiž byl svěřen poklad víry v Hospodina a cesta Zákona, která pro toho, kdo jí následuje, znamená bezpečnou průvodkyni na cestě k Bohu. Tato myšlenka je naplněna v Janově prologu, jenž jsme vyslechli v evangeliu. Tento literární a teologicky vybroušený drahokam v sobě jako centrální poklad obsahuje myšlenku: Logos (smysl, tvůrčí moudrost…) si zbudovala svůj stan mezi námi tím, že přijala lidské tělo. Tento Logos křesťané ztotožňují s druhou božskou Osobou, která se zrodila v konkrétním čase jakožto osoba Ježíše Krista.

Boží sestup z nebes mezi nás na nás naléhá, abychom se vydali na „cestu následování“ tohoto božského Logu. Ježíš se stal člověkem a tím učinil hmatatelné své jednání, svá slova, své city, své prožívání vztahů. Ptáme-li se tedy jako křesťané, jak máme žít, odpověď najdeme v pohledu na život, kázání a hodnoty, které nám Ježíš Kristus předává svým životem, tak jak jsme ho schopni najít ve slovech Písma, ale také jako přítomného uprostřed nás, církve, společenství jeho učedníků. Tento fakt – že Ježíš není pouze dávná historická postava, ale je přítomen ve své církvi živý a stále aktuální – to nám připomíná druhé čtení z listu Efezanům. Víra je právě to, co odkrývá tuto Jeho přítomnost jako něco stále živé, aktuální a mocné. C. S. Lewis v jedné své knize poznamenává, že opakem víry není nevěra, ale pověra. Víra je totiž smysluplné spolehnutí se na to, co jsem poznal jako reálné a živé skrze nějakou událost v mém životě. Naopak pověra dává stranou právě ten rozumový prvek poznání. Spoléhá se na něco, čehož smysluplnosti se pouze bezdůvodně věří…

Proto vám nabízím několik slov povzbuzení z tohoto druhého čtení jako takovou duchovní kytici, která nás může povzbuzovat v tyto dny: … aby nám Bůh, Otec Ježíše Krista, daroval moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat … ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví. Ať toto pochopení se o letošních Vánocích opět prohloubí, protože hloubka prožívání života, do níž nás Ježíš zve je nevyčerpatelná.

Vstupujeme do nového roku tím, že slavíme poslední den oktávu Narození Božího Syna a slavíme tedy také zároveň slavnost jeho Matky, Panny Marie.

1. čtení:
Na úsvitu všeho stvoření Bůh žehná lidem a zvířatům. Projevem tohoto Božího požehnání je množení života, plody země a pokoj a soulad v celé přírodě. Bůh svou životodárnou mocí neustále své stvoření doprovází. Neponechává ho svému osudu. A tak je umožněno jeho další trvání. Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a daruje ti pokoj! To je nejstarobylejší formule požehnání, kterou nad lidem vyslovovali SZ kněží. Protože věděli, že kde je Hospodin, tam je také život. Proto kladli Boží jméno na svůj lid, aby tak přijímali život v plnosti. I my si podobným způsobem žehnáme kdykoliv si přejeme dobré věci do nového roku. Napodobujeme tak Boží štědrost.

evangelium:
Tak jako u nás se dává jméno dítěti při křtu, tak u židovských chlapců se tak dělo při obřízce. Dítě je tak začleněno do izraelského společenství. Tento rituál v Ježíšově případě má jiný smysl: je znamením, že toto dítě je Bohem, který se stal jedním z nás. Jméno Ježíš znamená „Hospodin je spása“. Před Ježíšem byli mnozí, kdo toto jméno nesli, víme o Jozuovi (Mojžíšovu nástupci), Ješua Sirach od kterého máme SZ knihu Sirachovec a mnozí další, ale žádný z nich nenaplnil význam svého jména. Proto Marii, jeho matce právem přísluší titul „Bohorodička“ a „Matka Boží“. Ona porodila člověka Ježíše, který je božskou Osobou. A tím se přesouváme ke druhému čtení…

2. čtení:
Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. Tato věta je velice obsažná. Ježíšův příchod k nám přišel v naplánovaný čas, ne náhodně. Je to Syn ze ženy – je jedním z nás. A přišel proto, že nám něco velmi podstatného chybělo – spása. To vše proto, abychom se stali Božími dětmi.

To vám všem přeji – všechny dary přislíbené v těchto čteních a zejména – milost pochopeného a prožívaného Božího dětství!