Událost Ježíšova křtu patří svým významem k událostem, které zjevují Ježíšovo božství, je natolik významná, že ji zachycují všichni tři evangelisté. Lukáš má jednu zvláštnost oproti ostatním: líčí nám ji jako událost, které je již minulá, která se již stala. Nesoustředí se ani tak na samotný křest, ale na to, co se stalo po něm. Ježíš je zde zachycen jako ten, kdo se modlí. Modlitba je totiž projevem živého vztahu mezi ním a Otcem. Nebesa se otevírají. Ta, která byla zavřena hříchem prvního Adama, se nyní otevírají nad druhým Adamem, který přichází obnovit lidstvo. Nad Ježíšem zaznívá Otcův hlas: ty jsi můj milovaný Syn. Ježíš je ten Hospodinův služebník, který přichází naplnit Otcův plán v síle Ducha, který na něj sestupuje v tělesné podobě.

On, Boží Syn, nepotřeboval křest na obmytí hříchů. Ale tím, že se stal člověkem, se zařadil mezi nás, kteří jsme nemocní hříchem a potřebujeme z nich osvobodit. Hřích totiž plodí smrt. Ponoření do vody (takto se původně křest uděloval) symbolicky znamená, že člověk ztrácí přístup k životodárnému vzduchu, a tím umírá. Křest je tedy ponořením do smrti. A Ježíš se nechal do té smrti ponořit spolu s námi. Zde u Jordánu symbolicky, aby takto se zařadil mezi nás hříšníky, aby svým životem a smrtí hřích přemohl.

Událost Ježíšova křtu nám tedy zjevuje, že Boží Syn se stal člověkem, aby měl účast na naší smrti, kterou nám přivodil hřích, a aby nás z ní vysvobodil. Naproti tomu svátost křtu, kterou jsme přijali my, zase způsobuje, že my máme s Božím Synem účast na jeho smrti, aby nás vysvobodilo jeho zmrtvýchvstání: viz Řím 6,3n: Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.

Dnešní slavnost zjevuje Ježíše jako Mesiáše, který překračuje veškeré hranice, protože je Mesiášem pro celý svět. Když přicházejí z Východu mudrci, aby se poklonili narozenému Ježíšovi, tak se naplňuje to, co SZ prorok Izaiáš přislibuje Izraeli: Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! … K tvému světlu přijdou pohané a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. To, že je Ježíš pro každého člověka a nikomu není odepřený přístup k jeho bohatým pramenům milosti, to říká také v druhém čtení sv. Pavel, když tvrdí, že také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.

Příchod mudrců od Východu, jak nám o tom vypravuje dnešní evangelium, vidí sv. Augustin jako prvotinu těch lidí z nežidovského světa, kteří se nechají oslovit Ježíšem. Každý, kdo se s ním takto setká, tak odchází domů jinou cestou, jak je to řečeno o našich mudrcích. Opravdové setkání s Ježíšem totiž má tu moc, aby proměnilo život člověka. Ten, kdo ho zakusil v Jeho milosrdenství a dobrotě, už nemůže být stejný a nemůže jednat stejně. Setkání s Ježíšem totiž mění cesty našeho života. Prosme tedy, aby se tohoto setkání dostalo co nejvíce lidem a také prosme o to, abychom my, kteří máme Ježíše tomuto světu přinášet, jsme toho také byli opravdu schopni.

Viktor Emil Frankl (1905-1997) je známým tím, že založil tzv. logoterapii, to je psychoterapeutická metoda. Je v ní pomáháno člověku objevit a dát smysl svého života a tím zvládat život a jeho těžkosti. Frankl tuto metodu našel v koncentračním táboře, kde si všiml, že ti vězni, kteří dokázali dát svému životu smysl, dokázali přežít… Smysl je tedy něco životně důležitého…

Dnešní evangelijní úryvek je Prologem do Janova evangelia. Sv. Jan si sice vypůjčuje slovník řeckých filosofů, ale jeho myšlení vychází ze SZ. První čtení je vzato ze SZ Knihy moudrosti. Moudrost je zde představena jako osoba, kterou je možné vystopovat v přírodě, ale i v dějinách Izraele. Sv. Jan začíná podobnou radostnou zprávou: na počátku bylo Slovo. Slovo (řecky Logos), byl běžný výraz, který označoval „vnitřní smysl světa“. Člověk se od zvířete liší právě tím, že je „logikos“, což znamená schopný smysl najít. Řekové říkali, že člověk se stává v dobrém i ve špatném slovem, které poslouchá. Slovo je totiž jako semeno, které plodí podle svého druhu: Boží Slovo pak z nás činí Boží děti.

To Slovo bylo u Boha… tato věta se těžko překládá, ale v řeckém originále vyjadřuje vztah mezi Otcem a Synem, který je nakloněný k Otci. Jan chce říci, že totéž Slovo, které se bude obracet ke světu, aby ho stvořilo a spasilo, je totéž Slovo, které je od věků obráceno k Otci. A toto Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi – doslova postavilo si mezi námi stan. To je vrchol celého našeho úryvku: podobně jako v prvním čtení si SZ Moudrost buduje stan v izraelském lidu, tak zde je to věčné Otcovo Slovo, které se usazuje mezi námi. Když jsem začal kázání tím, že Frankl udělal zkušenost s tím, jak smysl pomáhá člověku přežít, tak o Vánocích slavíme to, že tento smysl se stal čitelným tím, že se stal člověkem.

Ve 2. čtení nás sv. Pavel ujišťuje, že jsme byli zahrnuti z nebe různými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Právě na tomto našem spojení s Ním závisí, jak moc budeme schopní vnímat krásu a smysl všeho stvoření. Čím více tuto krásu a smysl budeme vnímat, tím více budeme také schopni vidět Boží dobrotu a moudrost kolem nás.

Dnešní den je významný slovem „požehnání“. V prvním čtení jsme četli starobylou formuli požehnání, kterou se SZ kněží obraceli k lidu. Boží tvář má být k lidu obrácena. Třikrát se v této modlitbě zmiňuje Boží tvář, která má být k lidu obrácena, má se na lid obrátit a rozjasnit nad ním. Je to tvář dobroty a lásky. Když Bůh obrátí svou tvář k lidu, lid je naplněn pokojem.

Zatímco ve Starém zákoně je to pouze obraz, tak v evangeliu je tato tvář již konkrétní. Je to tvář malého dítěte, kterou když pastýři spatřili, stávají se hlasateli radosti, která jim byla Bohem dána. Když přicházejí k Marii a Josefovi, hned jim vypravují, co jim bylo o tom dítěti řečeno. A pak když odcházejí ze stáje, chválí a velebí Boha za všechno, co viděli a slyšeli.

Vrcholem dnešních čtení je, myslím si, druhé čtení. Bůh požehnal nám svému lidu a je zde vidět to, že je to zcela jeho dobrota a štědrost. Když se naplnil čas – ne dříve ani později, Boží milost má svůj jistý čas. Poslal Bůh svého Syna – znovu si připomínáme to největší obdarování. Narozeného ze ženy – tato žena je Maria. Tak jsme byli přijati za syny – spolu s Božím Synem jsme i my synové, jsme synové a dcery přijati za vlastní. Bůh se nás ujal v Ježíši a tím jsme se stali jeden druhému bratry a sestrami. Toto je naplnění SZ požehnání, kdy Bůh nad námi rozjasnil svou tvář a naplnil nás pokojem skrze Ducha Svatého.