11. neděle v mezidobí – C/2016
Podobenství o dvou dlužnících není ani tak podobenství o tom, kolik kdo Bohu dlužíme. Protože všichni dlužíme takovou částku, kterou nelze splatit. Ale jde o to, kolik si myslíme, či kolik uznáváme, že dlužíme. A ta žena byla ve velikém průšvihu, protože ona o sobě věděla, že dluží opravdu mnoho. Žena uznala, že dluží mnoho, uznala to tím, že Ježíšovi dala všechno – proto nyní prokazuje tolik lásky, protože věděla, že u Něho jí bude odpuštěno. Šimon se domníval, že nedluží skoro nic, proto Ježíšovi nenabídl ani základní hostitelské projevy pozornosti.
Hřích: v hebrejštině chet – sejití z cesty (David), minutí se cílem. Řečtina hamartia – mýlka, poklesek, blud. To znamená skoro to samé, protože člověk jde špatně a třeba o tom neví. Latina peccatum – původně vadná oběť. Něco, co nelze spravit, co je nenapravitelně zničeno. Ježíš dělá to, že nám naše peccata převádí na dluhy, na něco, co lze splácet.
Poznámky k evangeliu:
Ježíš je pozván do domu farizeje –je tedy velmi dobře známý učitel. Žena přišla, asi z ulice – nebylo to až tak tehdy neobvyklé. Navíc se snažila nevzbuzovat pozornost. Hříšnice je eufemismus pro „prostitutka“ či „kurtizána“. To, že žena měla přístup k Ježíšovi a jak se k němu chovala – učenci vesměs předpokládají, že to nebylo první setkání s Ježíšem. Jinak by asi nedávala ani smysl Ježíšova poznámka, že jí muselo být odpuštěno mnoho hříchů, když mi nyní projevuje tolik lásky… Toto však Šimon neví. Žena přišla Ježíše pomazat na hlavu = královské pomazání, ale nechtěla rušit hostinu, proto setrvala u nohou. Její pláč a smáčení nohou už jsme nakloněni vykládat pod dojmem dalšího J. výkladu jako náhradu Šimonovy nepohostinnosti. Ale zdá se, že přišla Ježíše pomazat, jeho blízkost však v ní vyvolala slzy, které jakoby nepatřičně stekly na Jeho chodidla a poněvadž neměla co k utření, nezdráhala použít své vlasy, zřejmě volně splývající z její hlavy. Šimon si své myšlenky nechává pro sebe, ale brzy zjistí, že Ježíš zná nejen je, ale i úmysl ženy. Navíc, Ježíšova znalost jeho myšlenek, přesně plní to, co Šimon od Ježíše očekával, ale nevšiml si toho. Šimon si představoval, že Ježíš bude od hříšnice udržovat patřičný odstup, tak jak to dělal on. (skončil jsem v. 40). Ale právě tohoto opak přišel Ježíš ve skutečnosti dělat. Ježíšovo podobenství je zakončeno výzvou: „ty tedy nepoznáváš v chování této ženy, že jí bylo mnoho odpuštěno?“ Pak Ježíš srovnává tyto dva hostitele: Šimon nebyl neomalený, všechno udělal správně, ale pouze správně. Ježíš oceňuje v ženině chování to, co jde nad rámec pouhé slušnosti – postoj lásky a vděčnosti. Šimon se hluboce mýlil v tom, že na ženu hleděl jen přes okno její minulosti. Ženino hluboce milující jednání je svědectvím její vděčnosti za velké odpuštění. Ona, ale ne on, byla připravena rozpoznat a přijmout mocný zásah Boha, který se v tu chvíli odehrává. Bůh navštívil svůj lid (Lk 1,68: evangelium minulého týdne). Žena přišla na základě zkušenosti Božího odpuštění. Nyní v setkání s Ježíšem hloubka tohoto odpuštění je nyní schopna ji obohatit novým způsobem: to, co se věřícím slibuje na konci časů – plnost odpuštění – zakouší nyní ona velice konkrétně v plném přijetí u Ježíše a jeho slova ji ujišťují, že je plně osvobozena ze své minulosti.
Poslední část v. 47 pokládá otázku: komu se málo odpouští, málo miluje. Na koho se vztahují tato slova? Odpověď není jednoduchá. Těžko je vztahovat na Šimona. Ale právě v myšlení takových Šimonů jsou možná některé hříchy tak malé, že jsou mimo dosah Boží milosti. Ale právě naše vyprávění jde ve smyslu slov z listu Římanům: Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala Boží milost (5,20).
