Ve mši svaté se modlíme tato slova: třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé…

Jak si představit tuto skutečnost, to si zvláště naléhavě snažíme každoročně připomenout. Někteří teologové zdůrazňují, že událost Ježíšova zmrtvýchvstání je událostí, která přesahuje historii, náš čas. Ježíšovo lidství vstupuje do slávy Otcovy, což je skutečnost, kterou si neumíme představit. Ale Ježíš už je mimo náš pozemský čas. Před svým odchodem propojil své nanebevstoupení se sesláním Ducha Svatého tak, že řekl: Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepříjde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. Takže Ježíšův odchod od svých učedníků je zároveň jeho nový příchod a to skrze přítomnost Božího Ducha mezi námi.

Ježíš zasedl po pravici Otcově – místo po pravici je nejčestnější, nejvýraznější, jedinečné. Je třeba si uvědomit, že Ten, kdo je po pravice Otcově, je Ten, který byl ukřižován, kterého se představení národa zřekli, který byl postaven do pozice člověka zavrženého nejen lidmi, ale i Bohem, člověka, který nemá, lidsky viděno, žádnou šanci. Teprve toto spojení Ježíše ukřižovaného a Ježíše po Otcově pravici dává smysl jeho smrti. A není to jen pro Ježíše čestné vyznamenání, ale je to Otcovo ANO Ježíšově poslušnosti až k smrti kříže, kdy Ježíš říkal ANO až ke smrti.

V Ježíši Kristu tedy je po pravici Otcově jeden z nás a v Ježíši jsme tam i my. Dnešní svátek je především naším velkým poděkováním, že právě tím, že Otec pozvedl po své pravici Ježíše, pozvedl spolu s ním i nás, protože on se stal jedním z nás, stal se nám podobným ve všem, krom hříchu, abychom se my stali podobnými Bohu. Amen.

Tématem, které, zdá se mi, proniká dnešní čtení je kontinuita a stále hlubší pronikání do tajemství.

1. čtení: raná církev udělala nesmírně odvážný krok: obřízka jakožto viditelný znak příslušnosti k vyvolení Izraele je nahrazena vírou. Sama o sobě neměla obřízka význam, jen ve spojení s vírou a vyznáním víry. Raná církev pochopila, že toto znamení, která viditelně odlišovalo obřezané a neobřezané je v Ježíši Kristu překonáno. Ježíš tím, co učinil sjednotil lidstvo s Bohem. → evangelium: Bůh touží přebývat v srdcích věřících jako ve svém domě.

2. čtení: Vize nebeského města Jeruzaléma:

Jde o nevěstu Ježíšovu (Beránkovu) a je zvláštní, že touto nevěstou je město. (Ale to navazuje na SZ, Ezechiel: vize nového Jeruzaléma v závěru jeho knihy). Tady je to město vyrobeno z drahokamů = to nejlepší, co je dostupné na této zemi. Město je průhledné, dokonce i zlato = zde v tomto novém světě se nic neskrývá, a materiál zlato = je to něco, co je velmi hodnotné, co má nevyjádřitelnou cenu.

Město je postaveno na 12 kamenech, se jmény 12 izraelských kmenů, dále jména 12 beránkových apoštolů = je tu naznačeno hluboké propojení mezi starozákonním Izraelem a Ježíšovou církví, která nastoupila do dějin jako nový Izrael.

!!! V tomto světě je neustále přítomen Izrael, který si vyvolil Bůh, jehož přítomnost garantuje dostupnost Božích darů pro celé lidstvo. !!!

Není zde chrám, ani slunce ani měsíc = protože je zde Boží sláva. Sláva v biblickém smyslu je totéž co „váha, závažnost“. Národy mu dají svou slávu. To nejlepší z dědictví národů bude integrováno do nového Jeruzaléma, ze všeho, co se objevilo v dějinách.

Zdá se, že tu vidíme postupné pronikání Boží přítomnosti do tohoto světa. Tato přítomnost, která byla vytlačena z tohoto světa hříchem, se přesto prosadí, i když to vypadá, jako by Bůh byl stále méně přítomen.

Kniha končí přáním: milost našeho Pána se všemi! Tato kniha končí velkým zaslíbením pro všechny, kdo jsou této Boží milosti otevření. Ať tedy jsme to i my, kdo budeme mít tuto neskonalou radost v Boží přítomnosti.

Dnešní neděle je nedělí Dobrého pastýře, podle evangelia s obrazem ovcí, které slyší hlas pastýřův. První čtení ze Skutků apoštolů nás uvádí do křesťanské misie, mohli bychom říct ve své ideální podobě. Jaké znaky tato misie má?

1. Pavel s Barnabášem vyhledávají lidi tam, kde se obvykle shromažďují k bohoslužbě – synagoga a mluví s nimi tak, jak tomu byli schopni rozumět – inkulturace.
2. Zároveň jejich řeč měla moc a byla doprovázena činností Ducha Svatého – lidé přichází v hojnějším počtu. Stejně jako v případě Ježíše, jejich působení vyvolává rozdělení, apoštolové zakoušeli Ježíšův kříž ve formě překážek hlásání.
3. Pavel a Barnabáš se nepodbízejí: hovoří jasně a s přesvědčením, nečiní pravdu evangelia srozumitelnější tím, že sníží nároky, ale tak, že mluví jim dostupným způsobem.
4. Výsledkem je zakoušená radost u těch, kteří přijali Slovo, na druhou stranu zjevné nepřátelství u těch, kteří odmítli, což se pak prohloubí v následující kapitole, kde Pavel a Barnabáš budou dokonce v městě Lystra kamenováni přičemž na několika lidech uskuteční zázračné uzdravení v moci Ducha Svatého.

V druhém čtení z knihy Zjevení jsme ujištěni, že ti, kdo prošli mnoha souženími, jsou v přímé péči Ježíše, onoho nejvyššího pastýře. Každý pastýř na této zemi vykonává svou službu jedině ve spojení s ním. I on, podle slova dnešního evangelia musí naslouchat jeho hlasu a následovat ho tam, kam poznává, že ho vede. Ideálem každého pastýře je napodobit Ježíše. Být tak jedno s Ježíšem, jako Ježíš je jedno s Otcem. Prosme, aby Bůh daroval takové pastýře své církvi.

Dnešní evangelium zachycuje další setkání Ježíše se svými učedníky, tentokrát je to při rybolovu.

Co nás na něm asi má zaujmout je úloha společenství Ježíšových učedníků a jeho vztahu k zmrtvýchvstalému Ježíši, dále místo Petra v tomto společenství a také onoho učedníka, kterého Ježíš miloval.

1. Bez Ježíše společenství učedníků nemá směřování – vracejí se zpátky ke své práci, na kterou jsou zvyklí. Bohužel však rybolov není úspěšný, což také evokuje časový údaj noc. Ježíš se objevuje brzy ráno a hned se ujímá iniciativy – pravá strana nemusí být jen směr, ale také „kvalita“ = ta příhodná.
2. 153 velkých ryb – není žádná jistota, co tento počet znamená, ale mnoho komentátorů se pokouší najít vysvětlení: sv. Jeroným: zoologové počítali 153 druhů ryb = úplnost lidí. Sv. Augustin 153 = Suma př. čísel od 1 do 17, přičemž 17= 10 + 7 = Desatero + dary Ducha = plnost těch, kdo jsou spaseni… Naplňuje se tak v předobraze to, co církev bude dělat do konce časů, lovit lidi. (1. čtení je toho příkladem).
3. Pojďte snídat = Ježíš zve na hostinu, která je z jeho lásky ≈ eucharistie – pokrm, který nás uvádí do lůna Trojice.
4. Druhá část vyprávění – Petr Trojí otázka upomíná na trojí bolestivou ránu zapření. Petr je schopen pochopit Ježíšovu lásku jako tu, která odpouští a hojí zradu – petr zakouší Ježíšovu lásku v odpuštění a ve své slabosti = MILOSRDENSTVÍ. Petr vyznává třikrát lásku, ale nestaví na sobě, ale na Ježíši (Pane, ty víš…).
5. Pas mé beránky = Petr se stává pastýřem, ale stará se i o pokrm pro své bratry. Trojí otázka a odpověď = formule smlouvy.

Petr má pást, společenství učedníků se má nechat vést, aby se naplnilo to, co je v druhém čtení: vyznávat slávu: Tomu, který sedí na trůně, i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky!

Zajímavé momenty:

• Evangelium se odehrává první a osmý den. Ježíš přichází k ustrašeným učedníkům a staví se doprostřed nich. Pokoj vám! Strach (zavřené dveře) + Ježíš (ruce a bok) + POKOJ VÁM! = radost.
• Ježíš na ně dechl ≈ první stvoření Gn 2,7, kdy Bůh utvořil z prachu země člověka a vdechl mu do tváře dech života. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny… Tzn. nyní začíná nové stvoření (mzdou hříchu je smrt) === odpuštění hříchů je předpoklad trvalého života s Bohem.
• Osmý den Ježíš přichází znovu (při zavřených dveřích) = zavřené dveře již nejsou znamením strachu, ale oddělení učedníků. Text neřeší to, zda Ježíš přišel „zavřenými dveřmi“ jak to má lit. překlad, ale spíše „ač byly dveře zavřeny“.
• Pán můj a Bůh můj – toto je přechod od nevíry k víře. Tomáš je totiž ten, o kterém Ježíš říká: z těch které jsi mi dal, neztratil jsem nikoho… Ježíš pokorně vychází Tomášovi vstříc a ukazuje se jen pro něj.
• Blahoslavení, kdo neviděli, přesto však uvěřili. Tito apoštolové jsou ti, kteří viděli a uvěřili. A jejich svědectví zaznamenané ve slovech evangelia jsou podkladem pro naši víru. Pán zemřel i pro nás a vstal z mrtvých. Naší blažeností není setkat se s ním v mimořádnosti znamení, ale díky poslouchání jeho slova vést nový život v lásce a kráčet tak, jak kráčel on.

I my vidíme Ježíše. Vidíme ho ve znameních, která od svého vzkříšení zanechává uprostřed nás, v komunitě jeho učedníků. Vidíme ho a dotýkáme se ho duchovně skrze slovo, které nás uvádí do jeho ran a on nás zve na svou hostinu, aby nás živil jím samým a my abychom z něho žili.

Janovo evangelium nemá zprávu o jeho odcházení od učedníků. On se od nás neodlučuje. Je v nás stále přítomný, skrze památku svého umučení, skrze eucharistii, ve které nám dává svou lásku, svého Ducha.