2016

Událost Ježíšova zmrtvýchvstání je natolik důležitou skutečností, že stojí v pozadí toho, že křesťané přesunuli slavení sabatu na neděli. Říkali, že se tato událost stala prvního dne v týdnu, který však stejně tak dobře počítali jako den osmý, den nového stvoření.

Když první křesťané kázali o této převratné skutečnosti, tak jim šlo o daleko více, než jen o tu chvíli, kdy se v neděli ráno rozednívalo. Daleko důležitější totiž pro ně bylo setkání se svým Mistrem, který již byl podle oficiálního židovského počítání třetí den pobytu v hrobě prohlášen za definitivně mrtvého. Bůh zde zasahuje ne v hodině dvanácté, ale pět minut po dvanácté, kdy již nebyla žádná lidská naděje, že by Ježíš mohl být mrtvý jen zdánlivě. Toto je provždy platný „rukopis“, kterým se projevuje Boží moc, totiž On zasahuje tam, kde již není žádná lidská naděje. Ano, Ježíš byl mrtev definitivně, nezvratně. A proto událost, kterou nazýváme „zmrtvýchvstání“ je zcela jiného druhu než probuzení mrtvého Lazara z hrobu. Je to událost zároveň historická, ale zároveň historii přesahující, tedy metahistorická.

Co je však nejdůležitější je to, že Ježíš je prvotinou budoucího vzkříšení i nás. On nás ujistil, že odchází smrtí proto, aby nám připravil místo. Proto Jeho vzkříšení je pro nás povzbuzením, že Boží přísliby se týkají i nás. A proto si na závěr znovu připomeňme slova svatého Pavla: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Ten, kdo zakusil Boží lásku a skutečně přijal, že Ježíš vstal z mrtvých, už nemůže žít stejně. Ježíšovo zmrtvýchvstání proměnilo celý svět. Ale zdali promění i naše nitro, to záleží také na nás, jestli to Bohu dovolíme.

Tato dnešní mše upomíná na několik důležitých událostí. Za prvé je to ustanovení eucharistie, s tím souvisí i ustanovení svátosti svátosti kněžství. Dále se připomíná umytí nohou apoštolům a pak Ježíšova modlitba v Getsemane. Vidíme, že události, které se blíží Kříži se jakoby zhušťují a všechno najednou nabývá ohromného významu.

To, co Ježíš dělá pro nás, nás má především povzbudit, abychom žili a jednali ve smyslu toho, co Ježíš dnes dělá. To, co s Ním dnes prožíváme, nás má zasáhnout ve všech rozměrech bytí: máme si jeho slova připomínat, rozjímat nad těmito událostmi, ale především žít ve smyslu toho, co dnes slavíme.

Gesto mytí nohou zřetelně ukazuje, kdo je člověk: bytost vzdálená od Boha, vysoko zrozená a hluboko spadlá. Smyslem otrocké služby umýváni nohou je připravit člověka ke stolování neboli připravit ho pro přebývání s Bohem. Pán nám myje nohy – tím, že se necháme ponořit do jeho lásky. Jeho láska znamená, že nás bez jakýchkoli podmínek přijímá, i když ho nejsme hodni a schopní přijmout, a že nás proměňuje, když se stává naším bratrem. Toto přijetí se uskutečňuje ve svátosti smíření.

Zelený čtvrtek symbolicky předjímá Velký pátek. Tím, že Pán podává učedníkům své tělo, tajemným způsobem je přijímá do své tělesnosti, takže s ním budou před Pilátem i na kříži, tedy i v době, kdy ho už dávno opustili. V přijímání eucharistie nám Pán dává podíl na své spásné oběti. Protože je v něm všechno eucharistické, rozděluje v lásce tajemství svého utrpení těm, které chce pro sebe. Zakládá tak v církvi zvláštní následování kříže. Nejsme pouze těmi, kteří mají užitek z cizí oběti; Pán nám dává účast na své oběti, aby se stala i mou a tvou obětí. Pán nám myje nohy, aby nás připravil ke stolování, to jest učinil nás připravenými k přebývání s Bohem.

Ať nás prožití těchto skutečností naplní vděčností a především láskou, abychom žili jako Jeho učedníci a k sobě navzájem jako bratři a sestry.

Cizoložství je velký hřích. Když posloucháme toto evangelium, soucítíme s tou ženou, protože protivníkům vůbec nešlo o ženu, ale o nastavení léčky Ježíšovi: když řekne ukamenovat = žaloba u Římanů, nekamenovat = přestupník Zákona. Kde je ten muž? Jak se to týká nás? Obvykle se při pohledu na hřích druhého máme tendenci soudit. Jenže každý hřích je viděn v Bibli jako cizoložství ve vztahu k Bohu.

Máme častokrát pocit, že když nás při hříchu nikdo nevidí a nechytí, tak je to jaksi méně závažné. Ale: každý hřích má ve svém důsledku smrt, ať už je přistižen, nebo nepřistižen, ať už je malý nebo velký… To, že je hřích skryt nebo je odhalen, obojí vede ke smrti. Máme přirozenou tendenci hříchy druhých odhalovat, ale sv. Pavel říká, že láska přikrývá množství hříchů… K tomu jsme povoláni.

Proč měla být ukamenována? Kruté! Byl to předpis pedagogický, k tomu aby vyvolený lid pochopil, že hřích je hrozné zlo. Ježíš na první pohled porušil Zákon, tím, že nenechal odsoudit tu ženu. Ale: Ježíš nikdy neporušil nic ze Zákona. On naopak tu naši smrt plynoucí z hříchu vzal na sebe. Je jediná cesta, jak vyřešit hřích: setkat se s Ním, s tím, který jediný může sejmout hřích. Přikrýt ho.

V této situaci tam stojí ti farizeové: všichni jsou hříšníci v této situaci, všichni, vyjma Ježíše. Jenže ta žena to ví, oni si to však nepřipouští. Ona jediná to ví. Pak Ježíš řekl tu větu a psal prstem po zemi: vytráceli se ti starší (presbyteři = kněží) první... V setkání s Ježíšem, tváří v tvář, můžeme vyřešit svůj hřích. Ti starší odešli od Ježíše bez odpuštění. Ta žena ano. V životě s ním patří přirozeně k věci řešení našeho hříchu.

Nikdo tě neodsoudil? Proč to Ježíš řekl? Aby si to ona uvědomila, že Ježíš je tím, kdo jí vrací znovu důstojnost. Ona jediná tam zůstala osvobozena od pohledů lidí nemajících lásku – Ježíš tím, co jí řekl, přikryl její nahotu. Ani já tě neodsuzuji: jdi a už od nynějška už nehřeš… Největší tragédie je to, když si člověk hřích řeší sám bez Ježíše… 

Příběh, který jsme právě vyslechli, můžeme rozjímat z různých pohledů. Můžeme se v něm ztotožnit s postavou otce, mladšího či staršího syna a nechat na sebe nechat zapůsobit, jaké to je být otcem, který má starost o své dítě v nebezpečí života, jehož jednání nemůže kontrolovat, kterému zbývá jen čekat na jeho návrat. Nebo se můžeme vžít do vzdoru mladšího syna, následovaného nádherným pokáním a úkonem pokory, kdy padá do náručí otce. Nebo se nechme pozvat vžít se do postavy staršího syna, který sice nikdy nic neporušil, ale stejně jako jeho mladší bratr, i on žije jako sirotek. Oba dva synové totiž žijí v domě svého otce a každý jinak, ale oba společně otce nemilují. Mladší syn to vyjádří navenek svým odchodem z domu. Starší sice v domě zůstává, ale s otcem nesouhlasí a nemá ani rád svého bratra, jak se při jeho návratu ukáže, protože se nedokáže radovat z toho, že ten, kdo byl mrtvý, znovu ožil.

Celý příběh zjevuje podstatu odpuštění. A touto podstatou je darování vztahu. Odpuštění je jedním ze skutků milosrdné lásky. Ten, kdo odpouští, neprojde netečně kolem nouze člověka, jak to byl schopen udělat starší syn. Otec je naopak zasažen bídou, zraněností a špínou svého syna a nestrpí, aby v takovém stavu zůstal. Honem přineste… rozkazuje otec. A tento spěch je zná každý, kdo trpí, protože chce, aby co nejdříve jeho utrpení skončilo. Otec snímá hanbu svého syna, kterou způsobil jeho hřích. To je zásadní poselství naší víry, že Bohu jde především o to, aby nás smířil se sebou. Ve SZ (první čtení) je tou hanbou, kterou Bůh odnímá, otroctví jeho vyvoleného lidu komukoliv jinému, ať už cizím bohům nebo jiným národům. V Novém zákoně Ježíš říká, že nejhorším otroctvím člověka je hřích. Proto nás ve 2. čtení Pavel naléhavě vybízí: Kristovým jménem vás vyzývám: nechte se smířit s Bohem!

Naše evangelium nám připomíná, že jsme Boží synové, kterým Bůh bohatě odpustil. Proto nás Ježíš také vybízí: buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec a jinde: pokud totiž lidem neodpustíte jejich poklesky, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky. Pojďme takto žít.

Úvod mše svaté:

2. čtení: Pavel odhaluje dvě cesty: 1. cestu těch, kteří jsou nepřátelští vůči Ježíšovu Kříži, jejich bohem je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět. 2. my chceme jít cestou do nebeské vlasti, v nenaplněnosti, ale touze po Ježíši a proměně našeho lidství do plnosti Kristovy: přiznejme se ke svým hříchům, poprosme o odpuštění, abychom mohli být opět proměněni prožitím této eucharistické bohoslužby.

Promluva:

1. čtení i evangelium zachycují postavy poutníků: Abram a Ježíš. Bezdětný poutník Abram dostává směr svého putování tím, že mu Hospodin dává příslib potomstva a přislibuje mu zemi do vlastnictví. Dokonce se mu zavazuje uzavřením smlouvy. Starobylý obřad projití mezi rozpůlenými zvířaty – prochází jimi jen Hospodin.

Ježíš je na cestě do Jeruzaléma, kde hodlá dokončit svůj exodus. Tím exodem je však myšlena jeho smrt a vzkříšení. Na hoře se před vyvolenými učedníky promění během své modlitby. Mojžíš a Eliáš jsou zde SZ svědky, kteří dotvrzují, že právě Ježíš je ten nový Mojžíš, který dělá ten nejdůležitější exodus pro nás. Otcův hlas z nebe nás vede k naslouchání a poslušnosti Jeho Synu, Ježíši. S Ježíšem jsme na cestě nového Exodu do zaslíbené nebeské vlasti. Na cestě se nám podává mana eucharistie, jdeme za Otcem, který k nám mluví ve svému Synu.

Modlitba – je místem naslouchání.

1. čtení:

15. kapitola knihy Gn je místem, kde Abram dostává smlouvu. Dostává příslib velmi četného potomstva = budoucnosti a země. Poutník dostává směr svého putování, ví, proč putuje a kam směřuje. Důležitá slova: Neboj se! Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna! Víra není něco jednou provždy daného, je to neustálý zápas o nové vidění o novou cestu, kde se člověk vzdává svých vlastních opor a učí se spoléhat na Boží věrnost. Abram dostává darem smlouvu – Hospodin (a jen On) prochází mezi rozpůlenými zvířaty = obřad znamená svolanou kletbu na toho, kdo by porušil závazky této smlouvy. Abram tuto smlouvu dostává jako dar a to výhradně jako dar.

2. čtení:

Pavel píše Filipanům povzbuzení: vychází z nauky O dvou cestách: 1. cesta: nepřátelství vůči Kristovu kříži, bohem je jim břicho, vychloubání se obřízkou (tím, za co by se měli stydět), výhradně pozemské zájmy. 2. cesta: mít vlast v nebi, nebýt naplněn zde na zemi (s touhou očekávat příchod Ježíše), naděje v proměnu těla.

Evangelium:

Událost proměnění zaznamenávají všichni synoptikové. Lukáš má vlastní důrazy: modlitba – Ježíšovo proměnění se uskutečňuje během Jeho modlitby. Výraz tváře se změnil – důsledek modlitby a proměnění. Obsah hovoru J-M-E: Ježíšova smrt v Jeruzalémě, doslova Ježíšův exodus, který se měl v J. dokončit. Vrcholem celého úryvku je Otcův hlas, který nás vede k tomu, abychom Ježíše, jakožto Jeho milovaného Syna, poslouchali. Tento příkaz zaznívá v evangeliu poté, co Ježíš říká, že kdo chce jít za ním, musí na sebe vzít svůj kříž. S Ježíšem jsme na cestě nového Exodu do zaslíbené nebeské vlasti. Na cestě se nám podává mana eucharistie, jdeme za Otcem, který k nám mluví ve svému Synu.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - 2016