V dnešním druhém čtení nás svatý Pavel důrazně vybízí: »Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení« (Ef 4,30). Kladu si však otázku: co zarmucuje Ducha svatého?

Odmítavý postoj církve k nejvyšší možné trestní sankci světského ramene není výrazem přizpůsobení se tomuto světu, jak by se mohlo zdát - vždyť trest smrti je dosud právně zakotven v padesáti šesti státech světa; je spíše výrazem vítězství nad světem, a tím vítězstvím je víra (srov. 1 Jan 5,4).

Promluva papeže na modlitební vigilii s mládeží Itálie, Circo Massimo – Řím.

Budeme dnes pokračovat v rozjímání o Desateru a hlouběji se zamyslíme nad modloslužbou, o níž jsme mluvili minulý týden, na což nyní navážeme, protože je velmi důležité toto téma poznat.

„V Itálii je mnoho muzeí mučících nástrojů, samozřejmě středověkých. Nejednou jsem se již obrátil na příšlušné veřejné činitele s oznámením o spáchání podvodu, protože jde spíše o atrakce zábavního průmyslu vystavujícího falsifikáty, jimiž hrubě zkreslují dějiny“ – řekl známý italský historik Franco Cardini (Corriere della Sera, 10.10.2012) o fenoménu, který se vyskytuje i u nás.

Během posledních nedělí nám liturgie podávala něhou prodchnutý obraz Ježíše vycházejícího vstříc zástupům a jejich potřebám. Dnešní evangelium (srov. Jan 6,24-35) tuto perspektivu mění. Nyní je to zástup, který je nasycen Ježíšem, znovu Jej hledá a jde Mu vstříc.

Včerejší papežský reskript provedl v Katechismu katolické církve zásadní změnu.

Slyšeli jsme první přikázání Desatera: »Nebudeš mít jiné bohy mimo mne« (Ex 20,3). Bude dobré pozastavit se nad tématem modloslužby, které je velice důležité a aktuální.

Dnešní evangelium (srov. Jan 6,1-5) podává událost rozmnožení chlebů a ryb. Ježíš, který spatřil, že za ním od břehů Tiberiadského jezera přichází velký zástup, položil apoštolovi Filipovi otázku: »Kde nakoupíme chleba, aby se tito lidé najedli?« (v.5). Trocha peněz, které Ježíš a apoštolové měli, však nestačila na nákup jídla pro takové množství.

Vatikánský deník L´Osservatore Romano v den 50. výročí vydání encykliky Humanae vitae (25. července 1968) zveřejnil úvodník, který v tomto listu není pouze soukromým názorem nějakého komentátora, nýbrž směrodatnou linii Apoštolského stolce.

List italských biskupů Avvenire (15.7. a 17.7.) si všímá dosud nezhojené rány, kterou osvobozenecká spojenecká vojska při svém tažení na Řím před třemi čtvrtinami století zasadila obyvatelům jižně položených regionů kraje Latium. Římská vojenská prokuratura totiž teprve v těchto dnech zahájila vyšetřování násilných činů, které v dané oblasti spáchali vojáci koloniálních jednotek začleněných do Francouzského expedičního sboru v Itálii (Corps Expéditionnaire Français).

Hudební kariéra se někdy může vyvinout zcela nečekaně a zároveň cesty Ducha jsou nevyzpytatelné. Největší hudebníci zdaleka nemusí být také nejslavnější a do ústraní někdy z vlastního rozhodnutí odcházejí umělci nebývalé hodnoty. Takový je případ klavíristy Jeana-Rodolpha Karse, jehož interpretace hudebních děl Oliviera Messiaena přivedla ke kněžskému povolání.

Dnešní evangelium (srov. Mk 6,30-34) nám podává, jak se apoštolové po svém prvním vyslání na misie vrátili k Ježíši, a „vypravovali mu všechno, co dělali a učili“ (v.30).

Je pozoruhodné, že vůbec první osoba, jejíž svatost, uskutečněná plně a pouze (!) v manželském a rodinném životě, dosáhla úcty oltáře teprve před necelými sto lety. Kanonizační proces byl totiž do té doby zahajován pouze u osob, které strávily život v celibátu, tedy u kněží, řeholníků a řeholnic anebo vdovců – ale časteji vdov – když se po smrti manželky/manžela rozhodli pro zasvěcený život.

Duchovní formace, rozlišování, výchova k lidské zralosti, „diecéznost“ jako kněžské charisma a důležitost trvalé formace – o těchto tématech hovořil papež František při setkání se studenty římských církevních kolejí, které se uskutečnilo letos v březnu a jehož obsah teprve před několika týdny otiskl deník Svatého stolce.

Dnešní evangelium (srov. Mk 6,7-13) vypráví o tom, jak Ježíš posílá svých Dvanáct. Nejprve každého jmenovitě povolal, »aby byli s ním« (Mk 3,14), naslouchali jeho slovům a pozorovali jeho uzdravující gesta; a nyní je zavolal znovu »a začal je posílat po dvou« (Mk 6,7) do vesnic, kam se sám chystal přijít. Byla to jakási „stáž“ v tom, k čemu budou posláni po Pánově Vzkříšení mocí Ducha svatého.

Image západní společnosti, budovaný kulturně, mediálně a legislativně, vypadá dnes dosti neutěšeně: jako naruby obrácený remake Potěmkinovy vesnice.

Irák. Právě před rokem irácký premiér oficiálně vyhlásil vítězství nad samozvaným Islámským státem v Mosulu. Teroristická skupina ovládala milionovou metropoli po tři roky; nyní se Mosul pokouší o návrat do normality. Řeč je ovšem pouze o jedné části města, protože irácká metropole se dělí na dvě zcela rozdílné poloviny, vysvětluje pro naše mikrofony dominikán Michaeel Najeeb, který se v Mosulu narodil a z Irbílu tam pravidelně dojíždí.

Dnešní evangelium (srov. Mk 6,1-6) prezentuje Ježíše, jak se vrací do Nazareta a v sobotu jde do synagogy, aby tam učil. Od chvíle, kdy odtamtud odešel, aby kázal v okolních vesnicích, nikdy domů nevkročil. Nyní se vrací. Celé město proto přijde, aby si vyslechlo syna zdejšího lidu, jehož pověst duchovního učitele a mocného léčitele byla rozšířena již po celé Galileji a dále.