Dnešní katechezi věnujeme modlitbě spravedlivých. Záměr, který má s lidstvem Bůh, je dobrý, ale v našem každodenním životě zakoušíme výskyt zla. První kapitoly knihy Geneze popisují postupné šíření hříchu v lidských dějinách. Adam a Eva (srov. Gn 3,1-7) pochybují o laskavých úmyslech Boha a domnívají se, že mají co do činění se žárlivým božstvím, které překáží jejich štěstí.

Dnes se v Itálii a dalších zemích slaví Nanebevstoupení Páně. Evangelium (srov. Mt 28,16-20) nám ukazuje apoštoly v Galileji, kam přišli »na horu, kterou jim Ježíš určil« (v.16). Tady dochází k poslednímu setkání vzkříšeného Pána s učedníky.

Úvaha Svatého otce o mezilidské komunikaci

Nestrojená bratrská láska se vytrácí, pokud se lidem nedostává pravdy, vůči níž by se poslušností mohli vnitřně očistit, jak lze usoudit ze slov apoštola Petra (1 Petr 1,22), a je-li pravda lidem hromadně upírána, jsou dokonce podněcováni k nevraživosti, ba i nenávisti.

Není místa, kam by nedosahovalo vyzařování dobrého Boha, píše papež František v předmluvě ke knize popisující každodenní život ve slumech na předměstí Buenos Aires. Její autor, argentinský novinář Alver Metalli ji nazval jednoduše “Karanténa” (Quarantena - Cuarantena, San Paolo Edizioni. Ebook). Kniha vyšla pouze v digitální formě a výtěžek z jejího prodeje poputuje na podporu charitativních děl v oblasti, o níž vypráví.

Pokračujeme v katechezi o modlitbě, a to rozjímáním o tajemství Stvoření. Život, pouhý fakt, že existujeme, otevírá lidské srdce modlitbě.

Připomínáme si sté výročí narození sv. Jana Pavla II., velkého papeže rodem z Polska, který projevoval neobyčejnou náklonnost k Čechům, Moravanům a Slezanům, který se mimořádně zasloužil o pád totalitního režimu v naší zemi před třiceti lety a který nás učil nemít strach. 

Rozhovor zakladatelky italské komunity "Nové horizonty" s papežem Františkem

Vatikánské knižní nakladatelství (LEV) připravilo svazek nadepsaný Svatý Jan Pavel II. - 100 let. Slova a obrazy (San Giovanni Paolo II. 100 Anni. Parole e immagini, 128 s.). Drobný tisk předkládá čtenáři pásmo proslavených výroků a obrazů od zvolení polského papeže na Petrův stolec 15. října 1978 až po jeho návrat do Otcova domu 2. dubna 2005. Papež František jej opatřil předmluvou, kterou přinášíme v plném znění. 

Evangelium této neděle (srov. Jan 14,15-21) prezentuje dvě poselství: zachovávání  přikázání a přislib Ducha svatého.

Viróza, jejíž specializovaný termín zná letos každé dítě, „vyjevila nedostatky v managementu zdravotnického sektoru několika zemí“, jak poznamenal, byť mimochodem a podružně, papež František v listě k Mezinárodnímu dni zdravotních sester.

Modlitba patří všem, tedy lidem každého náboženského vyznání a pravděpodobně i těm, kteří nevyznávají žádné. Modlitba se rodí ve skrytu nás samotných, v onom vnitřním místě, které duchovní autoři často nazývají „srdce“ (srov. Katechismus katolické církve, 2562-2563).

V dnešním evangeliu (srov. Jan 14,1-12) slyšíme začátek takzvané Ježíšovy „řeči na rozloučenou“. Jsou to slova, jimiž se obrací k učedníkům na závěr Poslední večeře před nadcházejícím Umučením. V této tak dramatické chvíli Ježíš praví: »Ať se vaše srdce nechvěje!« (v.1). Říká to i nám v dramatických životních chvílích. Co však dělat, aby se srdce nechvělo? Srdce je totiž rozrušeno...

Farizejská obsese, která se snažila obsáhnout náboženský život svévolnou produkcí předpisů, které Boží Zákon obcházely a zneplatňovaly (Mk 7,8-13), během staletí nejen nezmizela...

Dnes začínáme nový cyklus katechezí na téma modlitba. Modlitba je dech víry a její nejvlastnější výraz. Jako zvolání stoupající ze srdce toho, kdo věří a svěřuje se Bohu.

Čtvrtá neděle velikonoční, připadající na dnešek, nese titul Ježíše, dobrého Pastýře. Evangelium říká: »Ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem« (Jan 10,3). Pán nás volá jménem, volá nás, protože nás má rád. Evangelium však dále říká, že existují jiné hlasy, cizí hlasy zlodějů a lupičů, které chtějí ovcím působit škodu.

»Neměl bys [...] žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry« (Jan 18,11), řekl Ježíš římskému místodržiteli. Katoličtí monarchové vždycky vládli s přesvědčením, že tento výrok je oprávněný. S vědomím, že i kdyby neměli výslovnou podporu různých společenských stavů, je zákon, kterého nutno dbát, jasně vepsán do všech srdcí a myslí, takže absolutní panovník musí absolutně dbát Bohem stanoveného, věčného zákona.

Dnešní audiencí končíme cyklus o evangelních blahoslavenstvích. Jak jsme slyšeli, to poslední hlásá eschatologickou radost těch, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost.

Čím větší omyl, tím hůře se berou na vědomí fakta, která z něj vyvádějí. Nejhorší je takový, který byl socializován jako součást, ba předpoklad občanské i mezilidské komunikace, jak známo z nedávné minulosti. Jistě, je pravda, že člověk může být na omylu a dokonce v něm i slušně a poctivě žít. Životu nebezpečné je však zatracovat, byť jen ve světském smyslu někoho jen proto, že vidí věci odlišně, ať už jde o cokoli, nevyjímaje politiku, ani náboženství.

Dnešní evangelium, odehrávající se o Velikonocích, podává epizodu o dvou učednících z Emauz (Lk 24,13-35). Vyprávění začíná a končí na cestě. Začíná totiž tím, jak učedníci, smutní z toho, co se událo s Ježíšem, opouštějí Jeruzalém a vracejí se domů, do Emauz, cestou dlouhou asi jedenáct kilometrů.