Evangelium této páté neděle postní podává Lazarovo vzkříšení (srov. Jan  11,1-45). Lazar byl bratr Marty a Marie, velice spřátelení s Ježíšem.

Epidemie spojená s rozšířením viru Covid-19 silně doléhá na mnohé aspekty mezilidského soužití, a proto vyžaduje rovněž analýzu z hlediska sociální nauky církve. Nákaza je především událostí zdravotního typu a již to ji přímo pojí k cíli, jímž je společné dobro a jehož je zdraví nepochybně součástí. Zároveň se dotazuje po vztahu mezi člověkem a přírodou a vyzývá k překonání dnes značně rozšířeného naturalismu, který zapomíná, že příroda bez lidské vlády může produkovat také pohromy a že neexistuje výlučně dobrá a prvotně nenarušená příroda.

Nad liduprázdným náměstím sv. Petra, omývaným hustým deštěm, ve společenství světců všech stavů, různých staletí a národů, stojících proti soumračnému nebi nad dórskými sloupy Berniniho kolonády, obraz papeže Františka ukazuje k situaci člověka v jeho obnaženosti a samojedinosti před Bohem.

Meditace Petrova nástupce při mimořádné pobožnosti Urbi et Orbi na Náměstí sv. Petra.

Před dvacetipěti lety v tento den, 25. března, na který připadá slavnost Zvěstování Páně, vydal svatý Jan Pavel II. encykliku Evangelium vitae o hodnotě a nedotknutelnosti lidského života.

Jádrem liturgie této čtvrté neděle postní je téma světla. Evangelium (srov. Jan 9,1-4) podává příběh člověka, od narození slepého, kterému Ježíš dává zrak. Toto zázračné znamení potvrzuje výrok, který o sobě pronesl Ježíš: »Já jsem světlo světa« (v.5), světlo, které prozařuje naše temnoty.

Předmluva papeže Františka ke knize argentinského teologa Rafaela Tella, nazvané "Lid a kultura".

Svatý otec mluví s redaktorem italského listu La Stampa o bolesti těchto dnů virové krize: „Stíny, které vstoupily do našich domů, se rozplynou, a lidstvo v srdci raněné sjednoceno vstane“ – shrnuje tento rozhovor vatikanista Domenico Agasso ml., který s papežem Františkem hovořil telefonicky v pondělí 16. března.

Dnes se zastavíme u pátého blahoslavenství, které praví: »Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství« (Mt 5,7). Toto blahoslavenství má jednu zvláštnost: je jediné, ve kterém se shoduje důvod a plod štěstí. Ti kdo uplatňují milosrdenství, dosáhnou jej; budou „omilosrdněni“.

Evangelium této třetí neděle postní podává Ježíšovo setkání se samařskou ženou (srov. Jan 4,5-42). Ježíš je se svými učedníky na cestě, a zastavují se v Samařsku u jedné studny. Na Samaritány pohlíželi obyvatelé Judska jako na heretiky a velice jimi opovrhovali. Dívali se na ně jako na lidi druhé kategorie.

Minulý týden, ve čtvrtek 5. března, byl tento snímek "Jako bycho dnes zemřít měli" představen - péčí Václava Kolaji, velvyslance ČR při Svatém stolci, a za přítomnosti autorů Miloše Doležala a producenta náboženských pořadů ČT Patricka Diviše - v sídle Vatikánského rozhlasu...

Na dnešní audienci budeme pokračovat v rozjímání o cestě za štěstím, které nám Pán dal v blahoslavenstvích, a přistupujeme ke čtvrtému z nich: »Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni« (Mt 5,6).

Kolik z nás se v hovoru s kolegy, klienty, či prostě známými neprohlásí za katolíky?, ptá se v deníku Svatého stolce (L´Osservatore Romano, 4.3.2020) italský právník Vincenzo Bassi. Tento otec tří dětí, profesor na papežské univerzitě LUMSA a člen správní rady Svazu italských katolických právníků v říjnu loňského roku nastoupil do čela Federace katolických rodinných svazů, sídlící v Bruselu, k níž náleží rovněž česká Asociace center pro rodinu.

Promluva papeže Františka před mariánskou modlitbou Anděl Páně v knihovně Apoštolského paláce.

Wu-chan – již řadu dní toto čínské město známe jako ohnisko koronaviru, avšak existuje i jeho zapomenutá tvář, kterou by stálo za to odhalit, a sice jeho role v dějinách čínského katolicismu, píše italský novinář Giorgio Bernardelli, jeden z redaktorů měsíčníku Papežského institutu zahraničních misií (Avvenire, 19.2., Mondo e Missione, 15.2.2020).

Nad panikou vyvolanou zčásti mediální prezentací a zčásti politickými rozhodnutími o mimořádných preventivních opatření před koronavirem kroutí hlavou leckdo. Při střízlivém pohledu na zveřejňovaná čísla se lze těžko ubránit otázkám typu: Před čím vlastně máme být chráněni? Kdo, proč a za jakou cenu nás chce chránit? A v koutku duše se obáváme, zda obětí všech podivných opatření připomínajících cvičení civilní obrany za studené války není zdravý rozum, mezilidské vztahy a lidství vůbec, zda nejsme svědky jakési globální zkoušky manipulovatelnosti a zbabělosti dnešní společnosti.

Výrok „nebudu sloužit“, připisovaný křesťanskou tradicí ďáblu, lze chápat jako výraz osobní identity, do níž tento stvořený duch, nazývaný odpůrce Boha Stvořitele, přetvořil sám sebe. Zmíněný výrok, který ďábel vypovídá o sobě, ale nepřímo také o Bohu, bývá pokládán za více či méně iracionální výraz odporu k Bohu, ale méně již za úmyslně zavádějící výpověď o Bohu.

Tuto první postní neděli podává evangelium (srov. Mt 4,1-11), jak byl Ježíš po svém křtu v řece Jordán, »vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla« (v.1). Připravuje se na zahájení svého poslání zvěstovat nebeské království a činí tak stejně jako už Mojžíš a Eliáš ve Starém zákoně (srov. Ex 24,18; 1 Kr 19,8) čtyřicetidenním postem.

Přednáška římského biskupa Františka na postní duchovní obnově kněží v bazilice sv. Jana na Lateránu.