Katecheze Svatého otce v knihovně Apoštolského paláce

Předmluva ke knize “Papež František a římský misál pro zairské diecéze” s podtitulem “Obřad slibný pro jiné kultury” (Papa Francesco e il «Messale Romano per le Diocesi dello Zaire» Un rito promettente per altre culture, LEV 2020)

Homilie papeže Františka při mši spolu s novými kardinály na 1. neděli adventní v  bazilice sv. Petra.

Dnes je první adventní neděle, kterou začíná nový liturgický rok. Církev v něm udává rytmus běhu času slavením hlavních událostí Ježíšova života a dějin spásy. Takto, jako Matka, osvěcuje naši existenciální pouť, podporuje nás v každodenních starostech a usměrňuje k definitivnímu setkání s Kristem. Dnešní liturgie nás nabádá k prožívání adventu, prvního a výrazného období liturgického roku, které připravuje na Narození Páně časem očekávání a doufání. Očekávání a naděje.

Promluva papeže Františka na konzistoři 28. listopadu, baz. sv. Petra.

Vyslechl jsem si podivně znějící příměr: Advent, to je čekárna. Vůbec není příjemné čekat na nedochvilného člověka. Jiné je čekání důchodce na penzi. Čekárna u zubaře není vůbec roztomilá. A čekat na nádraží? To si člověk dobře rozmyslí. Ale co dělat, celá naše doba je čekárnou, mučírnou, samotkou. I malá Maruška, poctivá školkařka si vzdechne v době COVIDu: až to všechno skončí, půjdeme všichni do restaurace na oběd! Advent přichází jako na zavolanou. Chce ukázat na význam všech našich dílčích čekání.

Modlitba určovala první kroky církve ve světě. Spisy apoštolů a velký příběh Skutků apoštolů nám podávají obraz putující církve, která je činorodá, avšak základ a podnět své misijní činnosti nachází v modlitebních shromážděních. Prvotní Jeruzalémská církev je opěrným bodem  veškeré křesťanské zkušenosti.

Text papeže Františka vydaný poprvé ve svazku „Nebe na zemi. Milovat a sloužit, aby svět byl proměněn“ (Il cielo sulla terra. Amare e servire per trasformare il mondo. LEV 2020)

Z knižního rozhovoru papeže Františka s britským publicistou Austenem Ivereighem"Vraťme se ke snům".

Na dnešek připadá slavnost Ježíše Krista Krále, kterou končí liturgický rok, a velké  podobenství, které odhaluje mysterium Krista. On je Alfou i Omegou, začátkem i koncem dějin, a dnešní liturgie se soustředí na „omegu“, tedy konečný cíl. Smysl dějin je srozumitelný při pohledu na jejich vyvrcholení: cíl je také účel.

Homilie papeže při mši na slavnost Ježíše Krista Krále, 22. listopadu, v bazilice sv. Petra.

Videoposelství Svatého otce účastníkům setkání „Františkova ekonomie“, Assisi 19.-21. listopadu 2020.

Katecheze Svatého otce při generální audienci 18. listopadu v knihovně Apoštolského paláce

Společnost nikdy nemůže být plně křesťanská, neboť křesťané sami nejsou plně křesťanští. Není tomu však tak, že by křesťané ze západu mizeli. Vždycky byli menšinou v konfliktu se svým okolím, to platí o minulosti stejně jako o přítomnosti – říká francouzský filosof a letošní laureát Ratzingerovy ceny Jean-Luc Marion. Zamýšlí se také nad bizarností současné situace, v níž se  - jak říká - exportují nemocniční problémy do veřejného prostoru a lidem se tvrdí, že jsou podezřelí.

V této předposlední neděli liturgického roku nám evangelium podává známé podobenství o hřivnách (srov. Mt 25,14-30). Je součástí Ježíšovy promluvy o posledních časech, po níž bezprostředně následuje Jeho umučení, smrt a zmrtvýchvstání.

Homilie papeže Františka na Světový den chudých 15. listopadu, baz. sv. Petra.

Komentář italského misionáře a novináře pro deník Ossservatore Romano

Pokračujeme v katechezích o modlitbě. Kdosi mi řekl: „Příliš mluvíte o modlitbě. To není nutné.“ Ano, je to nutné. Pokud se totiž nemodlíme, nebudeme mít sílu dál žít. Modlitba je kyslík života. Modlitbou na sebe stahujeme pozornost Ducha svatého, který nás neustále nese dál. Proto mluvím tolik o modlitbě.

Promluva před modlitbou Anděl Páně, náměstí sv. Petra

Říká se, že vyspělost civilizace lze posoudit podle toho, jak se chová ke svým nejkřehčím a nejslabším členům. A mohlo by se tedy dokonce zdát, že dnešní prazvláštní historický moment, kdy se celá společnost podřizuje drakonickým opatřením ve jménu ochrany několika ohrožených procent obyvatelstva, je jakousi zkouškou dospělosti. Jak už to ale  bývá, stáčí jen malé odhlédnutí od omletých sloganů k realitě, a objeví se zcela jiný obraz.