Pandemie zvýraznila, jak jsme všichni zranitelní a vzájemně propojení. Pokud nezačneme pečovat jedni o druhé, počínaje od těch posledních, kteří jsou zasaženi nejvíce, včetně stvoření, nemůžeme svět uzdravit.

Evangelium této neděle (srov. Mt 14,22-33) podává, jak Ježíš kráčí po vodní hladině rozbouřeného jezera. Poté co nasytil zástupy pěti chleby a dvěma rybami, jak jsme slyšeli minulou neděli, přiměl Ježíš učedníky, aby nastoupili na loď a vrátili se na druhý břeh. Rozpustil zástupy a potom vystoupil na horu, aby se tam o samotě modlil. Pohroužil se do společenství s Otcem.

Mají běsy jako Hirošima a Nagasaki, války i krutovlády sociálního inženýrství nějaké smysluplné vysvětlení srozumitelné v rámci křesťanské víry? Nestojí v pozadí úpadku do bezbožeckých –ismů a nakonec úplného nihilismu právě neschopnost, ba neochota hledat jejich smysl v kontextu víry, která přemohla svět (1 Jan 5,4)? Takový úpadek podporují také zdánlivě zbožné výklady, dovolávající se spravedlivého Boha, který prý trestá bloudící lidstvo. Je třeba v duchu zmíněně víry hledat dál a důkladněji, to znamená v rámci důvěry v milující Boží prozřetelnost, která člověka neustále vede.

Pandemie působí nadále hluboké rány a demaskuje naši zranitelnost. Mnoho je zesnulých, mnoho nemocných na všech kontinentech. Mnoho lidí a mnoho rodin prožívá nejistotu v důsledku sociálně-ekonomických problémů, jež postihují zejména ty nejchudší.

Evangelium této neděle nám prezentuje zázračné rozmnožení chlebů (srov. Mt 14,13-21). Jeho dějištěm je opuštěné místo, kam se Ježíš odebral se svými učedníky. Lidé se však vydali za Ním, aby Mu naslouchali a nechali se od Něho uzdravit. Jeho slova a gesta totiž uzdravují a dodávají naději.

Hysterie zorganizovaná kolem koronaviru, počínaje propagandou čínského režimu, který - poučen z chyb toho sovětského, mlčícího během černobylské havárie - učinil z nouze ctnost, kterou poněkud nepochopitelně - svorně i nesvorně - napodobily všechny ostatní státy, přechází nyní do stádia normalizace.

Vatikán. Dnešní liturgická památka sv. Ignáce z Loyoly, která má v Tovaryšstvu Ježíšovu stupeň slavnosti jako v každé řeholi svátek jejího zakladatele, bývá pro argentinského jezuitu na Petrově stolci dnem neformálního setkání u oběda s generálním představeným řádu a komunitou generální kurie v její římské rezidenci, která se nachází nedaleko od Svatopetrského náměstí.

Autor tohoto příspěvku uvádí, co je známo o klimatických změnách v minulosti. Píseň tvorstva sv. Františka z Assisi (Laudato si´) je tou nejlepší obdobou Hippokratovy přísahy pro všechny, kdo se zabývají studiem přírody.

Evangelium z této neděle koresponduje s posledními verši kapitoly, kterou Matouš (13, 44-52) věnuje podobenstvím o nebeském království. Úryvek obsahuje tři kratičká a sotva načrtnutá podobenství: o ukrytém pokladu, o drahocenné perle a síti spuštěné do moře.

Knižní interview s italským novinářem Giannim Garrucciu

V dnešním evangeliu (srov. Mt 13,24-43) se opět setkáváme s Ježíšem, který v podobenstvích promlouvá k zástupům o nebeském království. Zastavím se u toho prvního, které je o koukolu, a Ježíš nám v něm dává poznat Boží trpělivost a otevírá tak naše srdce naději.

V knize Duchovní cvičení vybízí zakladatel jezuitů k nazírání ústředního tajemství křesťanské víry předběžnou představou „zemského povrchu plného lidí“, přičemž zdůrazňuje jejich různost v oblečení i chování: „jedny bílé a druhé černé; jedny v míru a druhé ve válce; jedny plačící a druhé smějící se; jedny zdravé a druhé nemocné, jedny, jak se rodí, a druhé, jak umírají“ (DC, 102.106). Pro sv. Ignáce z Loyoly byl v 16. století tento globální pohled pouhou imaginativní průpravou k rozjímání o mysteriu vtělení Božího Slova v Ježíši Kristu.

V evangeliu této neděle (srov. Mt 13,1-23) vypráví Ježíš velkému zástupu - nám všem dobře známé - podobenství o rozsévači, který rozsévá zrno na čtyři různé typy půdy. Slovo Boží, symbolizované zrnem, není abstraktní Slovo, nýbrž sám Kristus, Otcovo Slovo, které se v Mariině lůně stalo tělem. Přijetí Božího Slova proto znamená přijetí Kristovy Osoby, samotného Krista.

V sexuologických příručkách se vyskytuje termín, který bez bližšího vysvětlení a na první pohled vykonstruovaně nazývá jednu z konkretizací pohlavního styku misionářskou polohou. Nebude asi přehnané tvrdit, že mnoho, ne-li většina lidí v dnešní době, slyší adjektivum od slova misionář vůbec poprvé právě v tomto kontextu a teprve později, pokud vůbec, se setká s jeho skutečným významem. Nejapné použití tohoto církevního pojmu, označujícího poslání šířit křesťanskou víru všem národům a kulturám, má překvapivě krátkou historii, která mimochodem nedělá dobré jméno zmíněné disciplíně.

Na červenec (20.7.) připadá Mezinárodní den šachu, hry, která se v šestém století zrodila v Indii a přes Persii a Arábii nastoupila cestu do Evropy. Šachy jsou duševní sport a studnice jejich myšlenkového bohatství je natolik nevyčerpatelná, že z ní nikoli náhodou těžili i leckteří duchovní autoři.

Evangelium této neděle (srov. Mt 11,25-30) se člení na tři části: nejprve Ježíš pronáší chvalozpěv díkůvzdání Otci, protože zjevil chudým a prostým lidem tajemství nebeského království; potom odhaluje vnitřní a jedinečný vztah, který Jej pojí s Otcem; a nakonec vybízí, abychom k Němu přišli a nalezli u Něho odpočinek.

Média, která činí z reálného dění globální biograf, vyvolala mezi lidmi bezplatně pocit všeobecného ohrožení. Je otázkou, zda političtí představitelé tomuto strachu podlehli anebo jej využili, ale chtě nechtě mu dodali váhu. Až dojemně starostlivá, preventivní opatření států učinila z důvěry v jejich smysl povinnost a obligátní podtext veřejného diskursu v národním i mezinárodním měřítku. Pátrat po faktickém stavu věcí je politicky nekorektní.

Před několika týdny uprostřed koronavirové krize jsem publikoval pár svých úvah, které jsem jako biskup a přesvědčený stoupenec sociálního učení církve napsal o nových sociálních poměrech vzniklých v důsledku epidemie. Jak jsem při té příležitosti zmínil, tato zkušenost si především žádá  zhodnocení z  duchovního hlediska, optikou teologie dějin, poznamenaných prvotním pádem a vykoupením. Vždyť, jak napsal Lev XIII. v Rerum novarum, „nemůžeme pravdivě poznávat a hodnotit pozemské věci, nemáme-li na zřeteli jiný, nesmrtelný život“ (č.18).

Homilie papeže Františka při liturgii na slavnost sv. Petra a Pavla ve vatikánské bazilice.