Svátost křtu patří mezi tři tzv. iniciační svátosti, tedy svátosti, které uvádějí do křesťanského života. Jejich účinkem je:

• Osvobozují z moci temnot a to tím, že křest odpouští jednak dědičný hřích, tzn. stav viny, se kterým se každý člověk rodí (nejde o osobní vinu člověka, ale o chybění Boží milosti posvěcující) a dále odpouští všechny osobní viny do křtu spáchané (což v případě malého dítěte nepadá v úvahu). Křest dává účast na Boží přirozenosti, tedy na Božím životě (2Petr 1,4). 
• Přivtělují ke Kristově smrti, pohřbu a zmrtvýchvstání a to tím, že křest vtiskuje do duše člověka znamení křesťana (tomu se říká svátostná pečeť, což je určitá kvalita pevně lpící na duši pokřtěného), a toto připodobnění Kristu je nesmazatelné. Křest tedy není možné zrušit. Pokud se někdo nechá tzv. „vypsat z církve“, jde jen o právní úkon, kterým se vyčleňuje ze společenství církve, ale křesťanem takový člověk zůstává stále… 
• Udělují Ducha adoptivních dětí Božích. Každé přijetí svátostí má za následek vzrůst Boží milosti posvěcující v člověku. Křest je branou ke všem ostatním svátostem, a tedy jako první vlévá do duše pokřtěného Ducha Svatého. Ostatní svátosti již na tomto prvotním vlití Ducha stavějí a Boží přítomnost v pokřtěném zintenzivňují. 
• Dávají účast na slavení památky smrti a zmrtvýchvstání Páně ve společenství s veškerým lidem Božím. Teprve po křtu je člověk schopen slavit křesťanskou bohoslužbu, neboli liturgii. Do té doby je pro něj liturgie určitou formou osobní modlitby ve společenství věřících, ale od chvíle křtu se jeho účast na bohoslužbě stává „slavením křesťanského mystéria“, tzn. naprosto jinou formou úcty k Bohu.

Křest tedy přivtěluje člověka ke Kristu a začleňuje do společenství Božího lidu, tedy církve. Samotný křest je vnitřně zaměřen k Eucharistii, tedy k památce Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání slavenými v bohoslužbě mše svaté. Uvedení do křesťanského života pak završuje biřmování, které plně uvádí do křesťanského života tím, že člověka novým způsobem naplňuje Duchem Svatým, aby tak mohl opravdově vydávat svědectví Kristu a tak účinně přispíval k budování církve.

Co je to křest?

Křest je branou k životu a k Božímu království. Je první svátostí, kterou Kristus nabídl všem, aby měli věčný život a svěřil jej spolu s hlásáním evangelia své církvi, když přikázal apoštolům: Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého! (Mt 28,19). Křest je především svátostí víry, kterou člověk odpovídá na přijetí Kristova evangelia. Proto patří k prvořadým úkolům církve předávání a výchova ve víře a udílení křtu. Proto církev dbá o to, aby každý nově křtěný člověk byl ve víře náležitě vyučen a aby měl kmotra, který mu bude pomáhat postupně vrůstat do plného křesťanského života.

Křest je natolik závažná svátost, že může být krom obvyklého obřadu, udílen také v nouzi kterýmkoliv člověkem, byť nepokřtěným či nevěřícím, jen když má úmysl vykonat to, co konají křesťané. Proto by každý křesťan měl vědět, jak se křest udílí.

Křest se v katolické církvi udílí buď ponořením nebo litím obyčejné vody na hlavu křtěnce a toto lití či ponoření je doprovázeno slovy: Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Obvyklý obřad křtu je doplněn obřady, které připravují k jeho co nejplodnějšímu přijetí, případně vysvětlují jeho význam.

Křest malých dětí

Je v katolické církvi odůvodněn dvěma výroky Pána Ježíše: Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha Svatého, nemůže vstoupit do Božího království (Jan 3,5) a Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží (Mk 10,14). Z pochopení těchto dvou výroků Páně katolická církev vždy vyvozovala, že ani děti nemají být vyloučeny z možnosti přijmout křest, když jej přijmou ve víře církve, kterou za ně dosvědčí rodiče a kmotrové i ostatní přítomní. K pravdivému dovršení svátosti je však třeba, aby dítě bylo ve víře vychováno. Základem této výchovy je totiž svátost, kterou dítě již napřed přijalo.

Rodiče dítěte mají při křtu důležité úkoly:

• Oni veřejně žádají o křest dítěte  
• Po knězi i oni žehnají dítě na čele znamením kříže 
• Zříkají se satana a vyznávají víru 
• Přinášejí dítě ke křestnímu prameni (zvláště matka) 
• Drží rozžatou svíci 
• Dostávají požehnání, které je určeno zvlášť matce i otci.

Rodiče pak jsou vázáni z vděčnosti Bohu i z věrnosti k úkolu, který přijali, přivádět dítě k poznání Boha, jehož adoptivním dítětem se stalo. Rovněž mají připravovat dítě k biřmování a přijetí Eucharistie.

1. Věřím, věříme

Boží plán pro každého člověka je dát mu podíl na své věčné blaženosti. Abychom toho byli schopni, poslal Bůh svého Syna, Ježíše Krista, který nás vykoupil a Ducha Svatého, který nám tyto plody vykoupení dává.

V člověku je „místo pro Boha“. Do srdce každého člověka je vložena touha po Bohu. Ale nikdo od narození sám od sebe neví, že v Bohu najde své pravé štěstí. Proto je člověk vyzván Boha hledat. První a nejbližší cesta pro každého je lidský rozum. Každý člověk je schopen Boha poznat pouhým rozumem z toho, co stvořil, podobně jako poznáváme malíře z díla, které vytvořil. O Bohu jsme však schopni mluvit pouze analogicky, protože tajemství Boha žádná lidská slova nevyčerpají. A protože poznat Boha cestou rozumu nelze snadno a bez přimísení omylu, sám Bůh dělá krok směrem k člověku a odhaluje se mu. Činí tak skrze rozličné události a sděluje lidem svá slova v průběhu lidských dějin. Tomuto Božímu sebeodhalování říkáme Boží zjevení. Boží zjevení se odehrává v dějinách a tedy i postupně rostlo. V těchto dějinách Božího zjevení lze rozlišit různé etapy: první prarodiče v ráji, smlouva s Abrahámem, volba „vyvoleného národa“ Izraele, v jeho dějinách doba proroků až nakonec se veškeré zjevení završilo ve vtělení Ježíše Krista. Bůh se stal člověkem, abychom poznávajíce člověka Ježíše poznávali samotného Boha.

To všechno, co Bůh o sobě lidem řekl — poklad zjevení — svěřil svému vyvolenému národu a po něm církvi. Tento poklad se také nazývá apoštolská tradice. Tato tradice se „traduje“ (předává) jednak psaným způsobem — Písmo svaté — a také živou tradicí církve (způsob bohoslužby, zvyky, poklad modliteb, dokumenty význačným učitelů církve a papežů atd…) . Je to jakoby jedna řeka s dvěma různými proudy. Živá tradice církve nám umožňuje správným způsobem číst Písmo svaté. Úkol správně (autenticky) vykládat Boží zjevení je svěřen učitelskému úřadu církve. To je sbor biskupů v jednotě s papežem, kterým Ježíš sám přislíbil zvláštní pomoc Ducha Svatého, aby učili Boží pravdy věrně a bez přimísení omylu. K tomu, aby tedy bylo Boží zjevení správně uchovávané a vykládané, je třeba jak Písma, tak živé tradice církve, tak učitelského úřadu církve.

Sám Bůh je autorem Písma, a to tak, že pohnul a zvláštní pomocí (inspirací) doprovázel svatopisce při tom, když sepisovali posvátné spisy. A tak Písmo obsahuje všechno to, ale pouze to, co Bůh chtěl lidem říct. Z toho plyne také jedna z důležitých vlastností Písma: jeho pravdivost. Co patří do sbírky posvátných spisů (kánonu Písma svatého) a co tam nepatří rozlišuje učitelský úřad církve pod vedením Ducha Svatého. Písmo obsahuje 73 knih, z čehož 46 knih je Starého zákona a 27 zákona Nového. Starý zákon připravuje definitivní zjevení Ježíše Krista a je stále platným Božím slovem. Nový zákon, jehož jádrem je samotný Ježíš Kristus předává definitivní pravdu zjevení. Jeho jádrem jsou čtyři evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Oba zákony jsou spolu v jednotě, přičemž Starý zákon připravuje Nový, zatímco Nový je naplněním Starého. Písmo je pro církev oporou a zdrojem života a síly a trvalým a čistým pramenem duchovního života!

Odpovědí člověka Bohu, který se mu zjevuje je víra. Věřit v Boha znamená přilnout k Němu, souhlasit se vším, co nám o sobě říká a to ne proto, že bychom to mohli vyvodit, ale protože Bůh je pravda a nemůže být klamán, ani nikoho klamat. Víra totiž rozum přesahuje. Víra je nadpřirozený dar! Lze o ni prosit pro sebe i pro jiné. Zároveň je víra také ryze lidský skutkem, protože je to úkon svobody: věřím, protože chci věřit. Proto je k víře potřeba „dobrá vůle“. Kdo nechce věřit, věřit nebude, protože víra vždycky vychází ze svobody. I když víra rozum přesahuje, nikdy nemůže být skutečný rozpor mezi tím, co víme rozumovým poznáním a tím, co víme z víry. Autorem obojího „světla poznání“ je totiž jediná pravda, a tou je Bůh sám.

Víra je ryze osobní, ale také církevní. Víru si nikdo nevymyslel, na způsob nějaké lidské ideologie. Pravá křesťanská víra je vždycky člověku někým jiným zvěstována a člověk se na základě této zvěsti rozhoduje buď uvěřit nebo víru odmítnout. Kdo uvěřil, ten se touto svou vírou připojil ke společenství stejně věřících — církvi. Proto víra bez církve není křesťanská! Zároveň je víra ryze osobní odpovědí člověka, kterou dává každý svobodně. A proto nikdo k víře nesmí být nucen! Protože je víra společenská (církevní), je vhodné ji vyjadřovat propracovanými formulacemi víry, které usnadňují společné vyznávání víry.

Apoštolské vyznání víry (kratší, např. před růžencem), Nicejsko-cařihradské vyznání víry (delší, v neděli v kostele)

2. Život v Kristu

Člověk je stvořený k Božímu obrazu. Je to dar, ale zároveň i úkol. Boží obraz byl v člověku pokřiven hříchem a proto je naším úkolem tento obraz v nás co nejvíce odkrýt. Jiným způsobem můžeme říci, že cílem našeho života je najít své štěstí v Bohu. Lidský život si můžeme představit jako cestu, na které se mnohokrát rozhodujeme. Okamžiky rozhodnutí jsou jako křižovatky na této cestě. Je jasné, že některá rozhodnutí k cíli směřují, jiná ne. Ta rozhodnutí, která k Bohu směřují nazýváme vydařeným lidským jednáním, ta která nesměřují nevydařeným lidským jednáním, proviněním, nábožensky hříchem.

Ukazatelem správného směru je pro každého člověka jeho svědomí. Svědomí je úsudek rozumu, který mi říká, zdali jednání je správné, či ne. Můžeme ho nazvat vnitřním hlasem Božím v našem srdci. Svědomí je třeba formovat a to celoživotně! Jde o to, aby naše svědomí bylo pravdivým a dostatečně silným hlasem. Již od dětství je svědomí formováno především rodiči, kteří dítěti vštěpují pravidla správného jednání, společenské konvence, zásady slušnosti atd. Dále v dospělosti již musí člověk na své formaci pracovat sám, tím, že se vzdělává. Velmi důležitou pomocí k duchovní orientaci člověka jsou pravidla správného jednání, tak jak nám je předává církev. Ta jsou obsažena v Božím zjevení nebo jak se dají odvodit zdravým rozumem.

Důležitými pravidly správného jednání je Desatero. Desatero je zachycené v Písmu Starého zákona, v 2. knize Mojžíšově (Exodus), ale i to lze odvodit pouhým rozumem. Ve Starém zákoně měl Boží zákon funkci léku neboli mezí, které Bůh položil lidskému jednání, aby se nerozmáhal mezi lidmi hřích. V Novém zákoně je lidský hřích zničen Kristovou smrtí a vzkříšením. Pokud člověk v Krista uvěří a zamiluje si ho, může s jeho pomocí nad hříchem zvítězit skrze dar Ducha Svatého. Toho člověk obdrží skrze křest, ve kterém jsou mu odpuštěny hříchy a do jeho srdce je „vylit“ Duch Svatý. Ten obdarovává člověka láskou, která ho vede k tomu, že plní Boží zákon z vnitřní potřeby. Samozřejmě, Desatero a ostatní předpisy Božího zákona jsou pro člověka vedeného Duchem Svatým cennou pomocí v jeho duchovní orientaci, po které s vděčností sáhne. Ale v Novém zákoně už nejsou Boží přikázání nějakým diktátem člověku zvnějšku, ale naopak jsou mu vnitřní potřebou.

Čeho všeho se má dotýkat snaha o správné chování?

S většinou lidí se shodneme na tom, že správné chování se především týká správných vztahů mezi lidmi navzájem. Není správné si lhát, krást, je správné být k sobě vstřícní a ochotní. Na tom se shodneme. K tomu, abych vysvětlil, že to není všechno si vypůjčím podobenství, které uvádí C. S. Lewis ve své knize K jádru křesťanství. Představte si lidstvo jako flotilu lodí, které vedle sebe plují v konvoji. Plavba takové flotily bude úspěšná pouze tehdy, pokud se lodě nesrazí a nebudou si navzájem křížit cestu a pokud bude každá z nich dobře ovladatelná. Obou těchto podmínek však nelze dosáhnout nezávisle na sobě. Dochází-li mezi loděmi k stálým srážkám, dlouho plavbyschopné nezůstanou. A naopak, pokud nemají v pořádku kormidelní zařízení či motory, srážkám se jim asi nepodaří vyhnout. A to jsme si ještě nepoložili otázku, kam že to ta naše flotila pluje. Stěží bychom označili její plavbu za úspěšnou, pokud přistane třeba v Bombaji, když jejím cílem byl New York.

To znamená, že se mravnost (to jak se správně chovat) týká tří oblastí: jednak čisté hry mezi jednotlivci, dále něčeho, co můžeme nazvat poklizením vlastního nitra a konečně vztahu k transcendentnu (Bohu). Říká-li tedy někdo, že to, co se chystá udělat nemůže být špatné, protože to nikomu neškodí, tak bere v potaz jen onu první oblast, zatímco zbylé dvě nebere v úvahu. Domnívá se, že nezáleží na tom, jak zachází s vlastní lodí, co si tam dělá, hlavně když nenajíždí do ostatních. To se zdá být přirozené a výsledky špatné mravnosti v této oblasti na nás denně doléhají (válka, bída, úplatkářství, lhostejnost. lži, korupce…) Tady se se všemi lidmi shodneme, jak by to asi mělo v ideálním případě vypadat. Jenže jakkoliv je přirozené touto oblastí začít, pokud se zastavíme tady, tak zůstaneme jen na rovině snů. Je třeba totiž pokročit k druhému bodu: k poklizení nitra každého jednotlivce. K čemu je totiž dobré vykládat lodím, jak mají kormidlovat, aby se vyhnuly srážkám, když jsou to ve skutečnosti vraky tak staré a šílené, že je kormidlovat nelze skoro vůbec? Neboli, k čemu je dobré mluvit lidem o tom, jak se mají navzájem k sobě chovat, když stejně dobře víme, že nám dodržování těchto pravidel stejně znemožní naše zbabělost, nevrlost nebo nezvládnuté vášně? Tolik se před televizními zprávami rozčilujeme nad neschopností zákonodárců vytvořit zákony bez mezer a neschopností policie a justice jejich dodržování vynutit, a přitom si neuvědomujeme, že nepostavíme dobrou společnost bez dobrých lidí! Je samozřejmě možné zpřísnit zákony, posílit dohled policie, ale pokud lidé vevnitř zůstanou šejdíři a podvodníci, stejně si v novém systému najdou způsob, jak hrát svou starou hru… Lidi neuděláme dobrými dekretem a bez dobrých lidí nevytvoříme dobrou společnost. Proto je třeba dojít v přemýšlení o morálce až k tomuto druhému bodu: morálce v nitru jednotlivce.

Ale ani tady nemůžeme přestat. Do našeho uvažování ještě musí vstoupit přesvědčení člověka o všehomíru, o tom, jaký je smysl jeho života. Obvykle lidé přemýšlejí tak, že je jim jasné, že nesmí poškozovat jiné lodi v konvoji, ale o tom, co si na své lodi dělají a jak s ní nakládají, do toho nikomu nic není. Ale co když ta loď není moje? Co když mi je jen propůjčena a já se budu muset zodpovídat skutečnému majiteli z toho, jak jsem s ní zacházel? Pokud mě totiž ke svým záměrům stvořil Někdo jiný, komu jsem za svůj život zodpovědný, pak mi z toho plyne řada závazků, které bych neměl, pokud bych si myslel, že prostě náležím jen sám sobě.

V úvahách o mravnosti se tedy musíme zabývat všemi třemi jejími částmi: musíme se zabývat vztahy mezi člověkem a člověkem, vztahy mezi člověkem a tím, co je v jeho nitru a konečně mezi člověkem a silou, která ho stvořila. Na prvé oblasti můžeme spolupracovat obvykle všichni lidé, v druhé oblasti začnou spory, které budou vycházet z odlišného náhledu na svět a člověka, které zesílí v oblasti třetí.

3. Modlitba

Modlitba je povznesení ducha k Bohu. Jinak můžeme říct, že modlitba je vědomé prožívání Boží přítomnosti ve svém životě, vědomé prožívání vztahu s Ním. Každý člověk nosí ve svém nitru touhu po Bohu. Bůh však je první, kdo přitahuje člověka k tomu, aby se modlil.

Chceme-li se modlit, jsou nám velmi užitečné příklady modlících se postav, tak jak je máme zachycené v Bibli. Ve Starém zákoně je to zejména Abrahám, který se vždy snaží žít (chodit) v Boží přítomnosti. Dále Mojžíš, který je vzorem modlitby rozjímavé, ale také se modlí i za svůj lid, je to veliký vzor přímluvné modlitby. Četné prorocké postavy Starého zákona čerpaly v modlitbě horlivost pro Hospodina, ke které pak vybízeli i ostatní. Velikou pokladnicí modliteb, které mají nadčasový ráz jsou modlitby Žalmů. V Novém zákoně je to zejména Ježíš Kristus, který ukazuje jak se modlit. Jeho modlitba vyvěrá ze synovského vztahu ke svému nebeskému Otci a projevuje se častým přebýváním v modlitbě s Ním. Nám, jeho učedníkům, svěřuje nejcennější modlitbu Otče náš. Naše modlitby dosahují veliké účinnosti, pokud je spojujeme s Kristem. Proto církevní modlitby jsou vždy zakončeny dodatkem: „Skrze Krista, našeho Pána“.

Způsoby modlitby

Děkovná modlitba je odpověď člověka na obdarování z Boží strany. Klanění je uznání svého postavení před Bohem, On je stvořitel a já jeho tvor: jde o projev pokory před svatým Bohem. Prosebná modlitba je předložení našich potřeb Bohu. On tyto naše potřeby zná dříve, než je vyslovíme, ale přece si přeje, abychom o jejich naplnění prosili. Přímluvná modlitba je prosba ve prospěch někoho druhého. Je projevem lásky k bližnímu.

Co nás přivádí k modlitbě

Jednak je to Boží slovo, které nám odhaluje Krista a naše povolání. Dále bohoslužba církve, která nám zprostředkovává setkání s Kristem. A konečně každodenní životní situace nás přivádějí k modlitbě. Těžkosti nás vedou k prosbě, radostné události k děkování a chvále.

Naše modlitba se vždy obrací k Bohu jménem Ježíše Krista. Duch Svatý nás k modlitbě přitahuje a modlí se v nás, protože my sami nevíme, o co nejlépe prosit (list Římanům 8,26 !). Dále jako křesťané prosíme o přímluvu i ty naše bratry a sestry, kteří již k Bohu došli a kteří hledí na jeho tvář, aby nám svou přímluvou pomáhali.

Velikými vzory modlitby jsou svatí, kteří ve svém životě dokázali dát Bohu ve všem prvenství. Prvním a nezastupitelným místem, kde se člověk učí modlit je rodina. Zvláště každodenní rodinná modlitba je nejdůležitějším svědectvím života modlitby dětem. Kde se modlit? Místo modlitby není tolik důležité, protože je Bůh přítomen všude a naslouchá nám v nitru. Avšak přece je vhodné vybírat si taková místa k modlitbě, která ji podporují a ne ta, která od ní odvracejí.

Způsoby modlitby

V tradici církve se rozlišily tři způsoby, jak se můžeme modlit. Ústní modlitba je přednášení Bohu zformulovaných myšlenek ať už je vyslovím nebo ne. Rozjímavá modlitba je modlitební uvažování nad pravdami víry, zejména nad Božím slovem. Vnitřní modlitba je prostým pohledem na Boha v mlčení, oddání se Boží přítomnosti asi jako když spolu mlčí dva milující se.

Modlitba Otče náš

Tato modlitba, kterou Pán naučil své učedníky je nejcennějším pokladem modlitby v Novém zákoně. Přistupujeme k Bohu se synovskou důvěrou (Otče) jako společenství Ježíšových učedníků (náš).

Tato modlitba obsahuje sedm proseb. Posvěť se jméno tvé, znamená prosit, aby Bůh byl uznáván jako Bůh od všech lidí. Ale také je to prosba o to, aby se Bůh jednou provždy projevil tak, aby jej všichni jako Boha uznali. Přijď království tvé je vroucí přání, aby všechno to, co se protiví Boží vládě (hřích, chaos, smrt) bylo přemoženo jednou provždy, tak jak v to ve víře doufáme. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi, prosíme zde o konečné, definitivní a neodvolatelné sjednocení našich přání s Božími. Je to aktivní spolupráce s Bohem v přesvědčení, že jen na jeho cestách budeme šťastni. Chléb náš vezdejší dej nám dnes, je prosbou o to, aby nám nescházelo nic potřebného, k našemu životu. Slovo „vezdejší“ znamená tolik, co „trvalý“, tedy ať už jde o chléb naší každodenní potřeby, tak i o „chléb přicházející, chléb budoucího věku“, vždycky jde o to, že vyjadřujeme svou naprostou závislost na Bohu v otázkách života. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, je naším přiznáním se k vině na bídě naší i našich bližních. A tuto záležitost vkládáme do Božích rukou, protože víme, že jen On to dokáže napravit. A neuveď nás v pokušení: v této prosbě prosíme Otce, aby nepřipustil na nás takovou zkoušku, které bychom nedokázali odolat. „Pokušení“ je v Písmu chápáno spíše jako trápení, které má za úkol zjevit a osvědčit věrnost toho, kdo je zkoušen. I když víme, že není možné abychom neprocházeli v tomto světě takovýmito zkouškami, přece prosíme o jejich zmírnění a dostatek sil v nich obstát. Ale zbav nás od Zlého. Je poslední prosbou, kdy předkládáme Bohu všechnu bídu světa s důvěrou a očekáváním, že nás plně a navždy vysvobodí z moci zlého ducha. Amen je hebrejské slůvko, které přidáváme na konci modliteb, které lze přeložit jako „staň se“, „to je pravda“, „tak to je“.