Od nejnovějších...

Scéna zachycuje část evangelia, kdy Ježíš zve Lazara z hrobu a on vychází: Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“

Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. Ovšem hned potom evangelista dodává, že někteří neuvěřili…

Scéna evangelia 5. neděle postníVe scéně se vyskytují některé symbolické barvy, které vytvářejí celkový dojem: hnědá barva je barva země. Nemá zde žádný zvláštní význam, tvoří jen terén pro celou scénu, stejně jako barva modrá, která symbolizuje nebe.

Černá barva je použita ke znázornění temnoty hrobu a smrti. Do této temnoty zaznívá Ježíšovo slovo: Lazare, pojď ven! Temnota smrti byla u Židů šeólem, místem, které je vzdálené od Boha i od lidí. Zde zemřelí očekávají své probuzení. Do této temnoty později sestoupí ve své smrti Ježíš sám, jak vyznáváme v článku víry: sestoupil do pekel. V našem evangeliu projevuje Ježíš svou moc již nyní, je to moc jeho slova, kterou si on může podřídit všechno, dokonce i smrt. Temnota hrobu je lemována šedivou barvou skály, ze které byl vytesán Lazarův hrob. Odvalený kámen je zde představen jen náznakem kamenem mezi Ježíšem a Lazarem, který vychází z hrobu.

Konečně je zde barva bílá. To je barva Boží moci. V evangeliu třetí neděle postní to byl proud živé vody, jež hasí žízeň každého člověka, žízeň po Bohu. Minulou neděli byla bílá barva symbolem světla, do kterého uvádí svým uzdravením Ježíš slepého od narození: světlem jeho očí, ale hlavně světlem jeho srdce. V této neděli je bílá barva symbolem Boží moci. Ta sestupuje od Otce (horní strana scény), kterého Ježíš oslovuje: Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal. Tato Boží moc tedy vede dále přes Ježíše, kde se tato moc koncentruje (pruh bílé látky se v Ježíši zužuje) a od Ježíše vede do Lazarova hrobu. Tam totiž sestupuje mocí Ježíšova slova: Lazare, pojď ven! Od Lazara, který ovinut plátny vychází z hrobu, vede pruh Boží moci i k přítomným svědkům: Martě a Marii a dále k přihlížejícím židům. U těch, kteří Ježíšovi uvěřili, stojí postavičky svědků na této bílé látce. Je zde však jedna postava přihlížejícího, který uzavřen, se této moci pouze dotýká. Uzavírá se jí, hledí pryč a odchází nezasažen. Gesto rukou složených na prsou představuje gesto uzavřenosti a odmítání.

Všimněme si gestikulace postaviček: Ježíš volá na Lazara, aby vyšel z hrobu. Gestem rukou jej zve: pojď ven! Lazar je ovinut do pohřebních pláten a vychází. Jeho tvář je navíc ovinuta šátkem. Dvě postavičky žen dole pod Ježíšem jsou zleva Marta a vpravo Marie. Obě jsou Lazarovými sestrami, ale obě jsou jiné: Marta je více „akční“ a svýma rukama naznačuje gesto zabránění: Pane, už zapáchá, vždyť je tam již čtvrtý den! Je to lidská námitka proti Ježíšově snaze dostat Lazara ven z hrobu mezi živé. Jako kdyby říkala: „Pane, vždyť to není možné!“ Marie je jiná: je spíše kontemplativní. Ta usedá beze slova na paty a jen pozoruje, co Ježíš dělá a nechává na sebe všechno to, co se kolem děje, působit. Moc Ježíšova slova vyvádí Lazara a zasahuje Martu i Marii, protože obě byly Ježíšovi otevřené.

Pak jsou tu přihlížející židé: dva z nich, dále od oltáře vyjadřují gesty různé účinky Lazarova vzkříšení: jeden se raduje a vyjadřuje svou radost zvednutýma rukama a jásotem. Druhý je polekán a překvapen a pravou rukou si přikrývá ústa v gestu překvapení. Oba jsou však Ježíšovým činem zasaženi a v Ježíše uvěří. Jejich kolega, blíže k oltáři, se však této moci vzpírá a odmítá přijmout, co mu Ježíš tímto znamením nabízí.

A co mu nabízí a co nabízí nám všem? Ježíš je Pánem nad životem a smrtí. Jeho moc sahá až za hranici smrti. Může vyvést z hrobu i toho, jehož tělo již zapáchá rozkladem. To platí jak na tělesné rovině, tak hlavně na rovině duchovní, která je důležitější. Proto se toto evangelium předčítá katechumenům v době jejich blízké přípravy na přijetí křtu, protože jich se tato životodárná Ježíšova moc dotkne právě tím, že je vzkřísí ze smrti hříchu do života s Bohem.

Předchozí neděle je zde.

Jiný pohled...Pohled z druhé strany...Pohled zepředu...Marie (vlevo) a Marta (vpravo)...Lazar omotaný pohřebními plátny...Postavička žasnoucího žida...

(Kateřina Lachmanová)

Co nám Pán určitě neslíbil:

  • Neslíbil nám, že po obrácení už nikdy nezhřešíme.
  • Neslíbil nám, že nikdy neonemocníme.
  • Neslíbil nám, že se nám zdaří všechno, do čeho se pustíme.
  • Neslíbil nám, že nikdy nebudeme mít finanční problémy.
  • Neslíbil nám, že nikdo z našich blízkých nepropadne žádné závislosti.
  • Neslíbil nám, že nás všichni lidé budou mít rádi.
  • Neslíbil nám ani, že alespoň vztahy s věřícími budou vždycky bez problémů.
  • Neslíbil nám, že nebudeme muset prožít pronásledování nebo ústrky pro svou víru v něho.
  • Neslíbil nám, že vždycky budeme mít v naší farnosti svatého kněze. (Atd. atd.)

 

Ale co nám tedy vlastně slíbil?

  • Slíbil nám, že naše hříchy nám budou odpuštěny, jakmile je vyznáme (srov. 1 Jan 1,9; Iz 1,18 apod.).
  • Slíbil nám, že uslyší a bude vyslýchat naše modlitby, pronášené s důvěrou (srov. Mt 7,11).
  • Slíbil nám, že nezahyneme na věky a nikdo nás nevytrhne z jeho ruky (srov. Jan 10,28).
  • Slíbil nám, že bude s námi po všechny dny až do skonání tohoto věku (srov. Mt 28,20).
  • Slíbil, že tomu, kdo bude hledat na prvním místě Boží království, bude on sám pomáhat pečovat o jeho každodenní starosti; nemusí se strachovat o zítřek (srov. Mt 6,25–34).
  • Slíbil nám svůj pokoj i uprostřed soužení, která nám svět připraví (srov. Jan 16,33).
  • Slíbil nám, že všechno bude napomáhat k dobrému těm, kdo ho milují (srov. Řím 8,28).

Převzato z webu Pastorace.

Evangelium zní (Mk 1,12–15):

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.

Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se věřte evangeliu.

Celkový pohled na scénuV Kovářově jme si pro stavbu scény vybrali v podstatě celé evangelium. Ježíš, který vychází od Otce nebo také od křtu (symbol bílé barvy) nese do tohoto světa Boží radostnou zvěst evangelia. Tato zvěst je charakterizována bílou barvou, na které stojí postavička Ježíše, jež je oblečena do hrubé pytloviny, jakožto symbolu pobytu v drsné poušti. Přináší radostnou zprávu z nebe (bílá barva tvořící pozadí scény) a přináší je do tohoto světa (bílá látka přepadává okraj scény směrem k divákovi). Svět, do kterého Ježíš vstupuje je směsicí dobra a zla, dobro a zlo jsou zde zastoupeny různě barevnou hnědou látkou podkladu. Druhá postavička, oblečená v nádherných pestrých šatech je Zlý, Satan. Ten se obvykle představuje jako přitažlivější než dobro (proto je zdobněji oblečen než Ježíš), ale přitom představuje koncentrované zlo. Proto stojí tato postavička na černé látce. Satan chce evangelium zastavit nebo alespoň zdeformovat, proto se na jednom místě bílá látka s černou setkávají, avšak ta bílá vítězí a pokračuje dál, zatímco ta černá pod ní definitivně zaniká. Gesta postaviček jsou zřejmá: Zlý zve Ježíše, aby pokračoval po jeho cestě, což Ježíš odmítá a ukazuje, že je poslán jinam, směrem k divákovi, tedy k nám.

Dialog postavičekZlý, který zve a Ježíš, který odmítá

Pohled na setkání dvou cest


 

V Předbořicích jsme tuto scénu pojali přibližně stejně, avšak s těmito Celkový pohled na scénuodlišnostmi: Přítomnost zla a dobra ve světě je zde naznačena šedivou látkou, která je něčím mezi černým a bílým, mezi dobrem a zlem. Bílá látka, symbolizující evangelium, které zastupuje postavička Ježíše, oblečená jako učitel, začíná vlevo nahoře, je tedy nebeského původu. Zatímco černá látka Satana začíná v pravém dolním rohu, je ryze pozemská nebo ze sféry podsvětí. Postavička Zlého je také v hezčím – zářivém šatu, zatímco postavička Ježíše je v šatu prostším. Zde bílá látka evangelia nejen přemáhá černou látku Zlého, ale dokonce objímá celý svět, jakožto předzvěst budoucího vítězství, kdy Bůh bude všechno ve všem. Gesta postaviček jsou podobná jako v Kovářově. Zlý zve Ježíše na svou cestu, ten však na jeho pozvání vůbec nereaguje a pokračuje směrem k divákovi, kterého zve k sobě na cestu dobra.

Pokušitel

Ježíš, který zve všechny na cestu evangeliaPohled na scénu shora

Dnešní evangelium je začátkem Ježíšovy řeči na rozloučenou se svými učedníky. Nejdříve je ujišťuje, že musí odejít, je to totiž součást jeho cesty,

která by bez jeho odchodu zůstala nedokončená. Kromě toho samotným učedníkům prospěje, když od nich odejde, protože on se sice od nich odloučí, ale to neznamená, že je nechá opuštěné. Jistým způsobem s nimi bude i nadále. Do této atmosféry zaznívají Scéna evangelia 5. neděle velikonočníJežíšova slova: „Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. A právě tento úsek evangelia se nám stal podnětem pro stavbu dnešní scény pomocí biblických postaviček.

Ježíš se ztotožňuje s cestou, pravdou a životem. Není snadné si pod tím představit něco konkrétního. Přece však tato řeč pravdivě vypovídá o Ježíšově identitě. Je třeba si však dávat pozor na to, že o Bohu a Božích věcech mluvíme v analogickém slova smyslu. To znamená, že ta slova, která používáme, si bereme z naší pozemské zkušenosti, protože jiná slova nemáme k dispozici, přece však nám nesmí uniknout, že je vypovídáme o Bohu, jenž obsah těchto našich pojmů nekonečně přesahuje. Jestliže tedy slyšíme, že je Ježíš cesta, pak vycházíme z faktu, že víme, co je to cesta, vzápětí si uvědomíme, že Ježíš není ztotožnitelný s žádnou z cest, se kterou máme zkušenost, on totiž je mírou každé cesty, on je cesta par excellence. Každá cesta, kterou známe, má v něm nedostižný vzor.

Cesta je tedy něco, co někam vede, co vede naše kroky k určitému cíli. Může to být buď upravená silnice, nebo i pomyslná stezka vedoucí skrz neupravenou přírodu, houštiny, písek, vodu – důležité je u cesty to, že se jí svěříme při svém putování k cíli.

Pohled z pravé strany do tváře učedníka...Naši scénu jsme koncipovali takto: černá látka představuje to, od čeho odcházíme s pomocí Ježíšovou. Minulou neděli nás Ježíš ujistil, že on přišel kvůli nám – ovcím, aby měly život a měly ho v hojnosti (Jan 10,10). Ježíš nás tedy především vede k životu v plnosti. Odcházíme s jeho pomocí tedy ode všeho, co nás o život obírá: od smrti, od nemoci, zranění, nedostatku, nelásky, hříchu, nesvobody atd. Zkrátka ode všeho, co můžeme shrnout pod symbol černé barvy. Jdeme k životu, a život je to, po čem každý touží: život v plnosti: tedy štěstí, zdraví, naplněnost, pokoj, spočinutí, lásku… V naší scéně je život symbolizován zlatou barvou, která vede směrem vzhůru vpravo nahoru, což je směr k Otci. Plnost života, jak vyznáváme, můžeme zakusit jen v Boží přítomnosti. Tam nás Ježíš jako cesta vede. A jakožto cesta, vyzývá nás Ježíš k tomu, abychom se mu svěřili.

Scéna je záměrně postavená tak, aby to, co symbolizuje život, bylo pro postavičku učedníka jeho silami nedosažitelné: strmá stěna, na kterou se nelze dostat. Ovšem je zde postavička Ježíše, které když se učedník svěří – vloží svoji ruku do Ježíšovy – tak Ježíš ho svou mocí dopraví na ono místo života. Krom toho říká Ježíš, že nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. Na vrcholu zlaté „hory života“ není žádná jiná postavička kromě Ježíše. Takže nikoliv Budha, ani Mohamed ani kdokoliv jiný nemůže být cestou k Otci. Jsou jimi jen do té míry, do jaké své následovníky dokáží přiblížit k Ježíši samotnému. To není důvod k pyšné nadřazenosti nad ty, kteří Ježíše nepoznali. Naopak si máme být vědomi své zodpovědnosti za to, aby právě ti ostatní v nás rozpoznali ukazatele na Toho, který je jedinou cestou k Otci, pravdou, jež nezklame a životem, po kterém toužíme. Můžeme si s jistou říct, že to o nás platí?

Pohled blížící se pohledu JežíšovuPohled od učedníka k Ježíšovi

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“

Ježíš se zjevuje na hořeScéna je sestavena tak, aby na hoře byly tři postavy: Ježíše (1), Mojžíše (2) a Eliáše (3). Hora, zjevující Ježíšovo tajemství je zelená (barva života a naděje), liší se od okolní krajiny, která je pustá (hnědá látka). Postavičky na hoře jsou oblečeny do bílého roucha, které odpovídají slovům evangelia: jeho oděv zbělel jako světlo. Předpokládáme, že i Mojžíš a Eliáš mají podíl na Boží slávě… Jsou ve vzájemném dialogu. Evangelista Lukáš nám prozrazuje téma jejich rozhovoru: mluvili o jeho odchodu, který se měl naplnit v Jeruzalémě (Lk 9,31). Událost proměnění stojí tedy v určitém protikladu k události Ukřižování: zde jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo, zatímco na hoře Golgotě se naplňují slova proroka Izaiáše: Kdo uvěřil tomu, co jsme slýchali, a komu se zjevila Jahvova paže? Jako výhonek před ním vyrostl, jako kořen ve vyprahlé zemi: bez krásy, bez jasu, nepřivábil naše pohledy, bez podoby, jež by nás okouzlila… (Iz 53,1n). Obojí ke Kristu patří a spolu vytváří obraz Vykupitele lidstva.

Bílá látka v levé straně scény (7), která je omotána kolem svícnů, představuje oblak. Oblak v Bibli Hospodina zjevuje a současně zakrývá. Vzpomeňme si na putování Izraele pouští, kde Hospodinův oblak byl znamením jeho přítomnosti, přece jej však nikdo skrze něj nespatřil… Má na sobě Otcova slova: To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!

Apoštolové Petr (4), Jan (5) a Jakub (6) leží na tváři na úpatí hory Proměnění. Text Písma nám prozrazuje, že učedníci padli tváří k zemi a velmi se báli. Za nohama apoštolů leží Petrova slova: Pane, je dobře, že jsme tady… Učedníci, nejdříve spatřili Ježíšovu slávu, dosvědčovanou svědky Starého zákona – Mojžíše (Zákon) a Eliáše (Proroci). Toto vidění je naplňuje radostí a touhou, aby toto vidění nikdy neskončilo. Mají touhu tu postavit tři stany; ne však pro sebe, nýbrž pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše. Je v tom náznak touhy zmocnit se Ježíše a mít ho tak stále po ruce, sobě k dispozici? …

Právě v tu chvíli zaznívá Otcův hlas z oblaku, který zde buď byl stále přítomen nebo se právě objevil. My jsme se přiklonili k první možnosti: Oblak je zde stále přítomen a jeho cíp dosahuje až k Ježíšovi, jemuž tím propůjčuje oslnivou zář šatu a tváře. Slova Otce z oblaku jim dávají jasně na srozuměnou, že ne oni mají manipulovat Ježíšem podle svých představ, ale naopak oni mají dovolit Otci jednat v nich a to prostřednictvím poslušnosti Ježíšovým slovům... Bázeň, která vrhá apoštoly na zem, je – jak dobře víme – součástí každého zjevení Boha v Písmu svatém.

Celá scéna je ohraničena Ježíšovým příkazem: Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých. Tento příkaz naznačuje, že k plnému pochopení toho, co se na hoře událo, je potřeba dokončení Ježíšovy cesty skrze smrt a zmrtvýchvstání. Do té doby musí tato událost zůstat pro apoštoly soukromým tajemstvím. Její prožití je má totiž připravit na to, co právě tito tři učedníci s Ježíšem zažijí v Getsemanské zahradě.

Předchozí neděle je zde.

Scéna z jiného úhlu pohledu...Ve tmě vynikne bělost oděvu postaviček...

Na této stránce budeme pokračovat v dalších adventních úvodech do liturgických čtení z knihy proroka Izaiáše. Nebývají to texty snadné na poslech během liturgie, proto je výhodou, pokud jsme s nimi seznámeni již předem, než jdeme na mši svatou.

Izaiáš, ačkoliv je od nás vzdálen více než dvě tisíciletí, je přesto aktuálním prorokem. Jeho texty totiž míří často daleko za naši přítomnost, do budoucnosti, která se teprve má naplnit, jejíž naplňování však s příchodem Ježíše Krista začalo…

Řehoř

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 1. týden adventní

Následující článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

 


 

Pondělí 2. adventního týdne

Izaiáš 35,1–10:

El Greco – SpasitelZaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť. Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha. Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“

Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod. V peleších, kde dříve sídlili šakalové, budou houštiny rákosu a sítí.

Bude tam stezka a cesta, bude se nazývat „cestou svatou“; nepůjde po ní nečistý, bude jim cestou přímou, ani bezradní na ní nezabloudí. Bude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, ani se tam neukáže; jen vysvobození po ní půjdou. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí jim bude věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.

 

V podání proroků je častokrát krajina a její stav obrazem stavu jejího obyvatelstva. Rozkvetlá poušť je tedy jasným obrazem vykoupení. Poušť je v hebrejském jazyce doslova „místo beze slova, kde se nic neděje“. Pokud beze slova, tak zřejmě bez Božího slova, které buduje a chrání. Její vznik je výsledkem lidské svévole, kde se člověk rozhoduje nezávisle na Hospodinu, kde se neptá po jeho cestách a přáních. Obrácením k Hospodinu se opět mění v zahradu Hospodinovu, protože přervané svazky jsou znovu zbudovány.

Libanon je pohoří na sever od Izraele, jeho jméno znamená „bílý“ podle sněhové pokrývky, která leží na jeho vrcholcích většinu roku. V době Izaiáše proslul jehličnatými, zejména cedrovými lesy. Jejich dřevo se vyváželo a použil je Šalamoun ke stavbě chrámu i svých paláců.

Karmel je asi 20 km dlouhý horský hřeben u Středozemního moře. Svahy tohoto úrodného hřebenu pokrývaly vinice a olivové háje.

Šáron je pobřežní rovina mezi Jafou a Karmelem. Na jejích lukách se kdysi pásla stáda královského skotu.

Prorokova slova jsou i pro samotného proroka „příliš krásná“. Proto je třeba povzbuzovat a posilovat důvěru v Hospodina, protože právě přílišná starost, aby posluchač nepropadal iluzi, může být překážkou přijetí tohoto „příliš krásného“ slova.


 

Úterý 2. adventního týdne

Izaiáš 40,1–1:

Vincent van Gogh – Zátiší s otevřenou BiblíTěšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy.

Hlas volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa.“

Hlas praví: „Volej!“ Řekl jsem: „Co mám volat?“ Každé tělo je tráva, a všechna jeho sláva jako polní květ. Uschla tráva a opadal květ, když jej ovanul Hospodinův dech. Ano, trávou je lid. Uschla tráva a opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky.

Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni svůj hlas a neboj se; řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede.

 

40. kapitolou knihy Izaiášovy začíná nový oddíl, který byl sepsán asi o dvě století později v době, kdy byli judejci v babylonském zajetí. Podle prvních slov těšte, těšte, se nazývá „Knihou útěchy“. Útěcha je hlavním tématem našeho úryvku. Adresátem této zvěsti je lid Jeruzaléma, tedy v té době porobeného, zbořeného města, v jehož středu stojí vyloupený chrám v troskách. Jeho lid je daleko, v Babylónii, bez vize budoucnosti. Ale přece: tím, že Hospodin nazývá adresáty můj lid, je zde naděje, a to proto, že Hospodin tím, že lid označuje přívlastkem „můj“, oznamuje, že přes jeho nevěrnost, nepřestal mít k němu vztah. Doba exilu je u konce. To je právě ono, co lid potřeboval slyšet. Ačkoliv podlehl vpádu nepřátel, přece se Hospodin přiznává, že to byla jeho ruka, která dávkovala léčebný trest. Lid již vzal dvojnásob, to znamená v plné míře, za své hříchy. Nyní je čas na změnu.

Lid byl v babylonském vyhnanství častokrát svědkem, jak si tamější lid připravoval průvody svých božstev tím, že pro ně vyrovnávalo stezku na poušti. Tím okázale dával najevo jejich domnělou moc. Nyní je to Hospodinův lid, který má připravit cestu, a to nikoliv tentokrát pro modly, ale pro živého Boha. Ten se skutečně ospravedlní tváří v tvář národům. Neboť útěcha je vždy důsledkem přítomnosti Hospodina uprostřed lidu. Kde se vylučuje Bůh, tam není možné mluvit o pokoji. A naopak: připravit cesty Pánu, znamená připravit své srdce k přijetí pokoje.

Rozkaz „Volej!“ připomíná pomíjivost všeho stvoření. Zde není tedy možné hledat jistotu pokoje. Tu dává Boží slovo. A to v každé situaci. Ono je pro Hospodinův lid trvalou nadějí.

Vystup na vysokou horu, je vyzván lid, a to proto, aby jako bdělá hlídka vyhlížel příchod Hospodina, který chce a zaručil se vyplnit své slovo. Lid nemá svou naději chovat bázlivě ve skrytu, ale naopak: mít naději, znamená možnost se s ní podělit. Proto pozdvihni svůj hlas a neboj se! Hospodin přijde ne jako vládce, ale především jako pastýř. Tak jako pastýř starostlivě pečuje o své stádo, tak i Hospodin upřednostní zájmy svého lidu. Zvláštní péči bude věnovat slabým a nemocným.

Útěcha je to, co lid potřebuje slyšet v každé době. Je slovem pravé a nikoliv laciné naděje, naději, která dává sílu žít a také překonávat to, co se staví jako překážka, protože naděje dává zahlédnout za onou překážkou cíl, který je dosažitelný.


 

Středa 2. adventního týdne

Izaiáš 40,25–31:

Jean-Honoré Fragonard – Inspirace„Ke komu mě chcete přirovnat, komu se podobám?“ – praví Svatý. Zdvihněte své oči k výšinám a pohleďte: Kdo je stvořil? Ten, kdo vyvádí jejich spočtené zástupy, všechny je volá jménem, veliké jsou jeho silou a zdatné jeho mocí, neschází nikdo.

Proč říkáš, Jakube, proč mluvíš, Izraeli: „Skrytý je můj osud Hospodinu, můj Bůh nedbá o mé právo?“ Nevíš to, či neslyšel jsi o tom? Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.

 

Boží lid se nachází ve vyhnanství v Babylónii, kde místní náboženství vyvyšuje boha Marduka, jehož knězem a zástupcem na zemi je král a hvězdy a souhvězdí byly považovány za královský dvůr. Jenže to, co Babylóňané považují za bohy, je ve skutečnosti pouhé stvoření. Právě v Babylónii, v místě vyhnanství si Izrael jasně zformuloval svou víru v Boha Stvořitele. Hospodin vládne nade všemi hvězdami, které jsou zde nazvány zástupy a podřizuje si je jako své služebníky.

V kontrastu s tímto vyznáním je praktické chování Božího lidu, který je zde nazýván Jakubem či Izraelem. Ačkoliv se může zdát, že Hospodin je vzdálený a skrytý, přece se proti takové skepsi prorok staví. A to připomínkou toho, že Hospodin je stvořitelem celé země, i těch nejzazších končin. Není ve své moci omezen na Izraelskou zemi, ale je Hospodinem nad celou zemí. Třebaže se nám v našem úzkém a nutně omezeném pohledu může zdát, že Hospodin nezasahuje, že ponechává svůj lid na holičkách, přece to tak není. On ve své moci a lásce připravuje svou záchranu. Jedině ten, kdo se odváží v tuto skutečnost doufat, ten ji také bude moci zakoušet. Čekat znamená osvědčit odvahu a vytrvalost tváří v tvář času, který ubíhá a zdánlivě nic se neděje. Čekat znamená projevit velikou vnitřní sílu.


 

Čtvrtek 2. adventního týdne

Izaiáš 41,13–20:

Carravaggio – Ecce homoJá jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě drží za ruku a říká ti: „Nestrachuj se! Já ti pomohu! Neboj se, červíčku Jakube, izraelský hloučku! Já ti pomohu“ – praví Hospodin. Tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Udělám z tebe ostrou mlátičku, novou, s mnohými zuby. Převěješ je a vítr je odvane, vichřice je rozpráší, ty však zaplesáš v Hospodinu, budeš se chlubit ve Svatém Izraele.

Chudáci a ubožáci marně hledají vodu, jejich jazyk vysychá žízní. Já, Hospodin, je vyslyším, já Bůh Izraele, je neopustím. Na holých pahorcích dám vytrysknout řekám, uprostřed údolí zřídlům, změním step v jezera vod, vyprahlou zemi v prameny vod. Vysázím cedry na poušti, akácie, myrty a stromy oliv, v pustině vysázím cypřiše, jilmy, s nimi i terebinty, aby všichni viděli a poznali, aby uvážili a pochopili, že to způsobila Hospodinova ruka, že Svatý Izraele to stvořil.

 

„Neboj se“, jsou slova, která potřebuje slyšet čas od času každý člověk. A co teprve ti, kteří uprostřed Babylónu tvořili jen nepatrnou hrstku, jejichž zvyky a náboženství se tak radikálně lišily od většinové panující mentality. Jak by si nepřipadali jako ti, na něž nikdo nepamatuje, jichž se nikdo neujímá! Červíčku Jákobův je v celku Starého zákona výjimečné oslovení, které svědčí o Hospodinově něžné lásce vůči těm, kteří jsou jeho věrnými svědky uprostřed mnoha posměvačů… Hospodin je vykupitel (hebrejsky góel) svého lidu. Tento pojem vychází z izraelského rodinného práva. Vykupitelem byl ten, kdo se zaručoval za postiženého, kdo se ho zastával proti bezpráví, když pak upadl jeho příbuzný do otroctví, byl to právě on, kdo jej z otroctví vykupoval. Hospodin je právě tímto góelem, který svému lidu vrací právo.

Svatý boj, ke kterému je nyní lid povolán je namířen ani ne tak proti hříšníkům jako spíše proti horám a pahorkům, což je synonymum pro modloslužbu, potažmo babylonská božstva. Mlátička byla těžká dřevěná deska opatřená ostrými kameny nebo hroty, s níž se přejíždělo po rozloženém obilí a tak se získávala zrna.

A opět: překonání toho, co lidi soužilo, povede k radosti. Lid se bude honosit svým Bohem. Bude jej chválit, oslavovat a projevovat radost.

Závěr našeho proroctví patří dalšímu obrazu, který popisuje vlastně totéž: voda je zejména v Palestině, kde je jí nedostatek, synonymem života. Kde je voda, tam je život a naopak. Zajatý a zubožený lid v zajetí je přirovnán k hledačům vody. Tak podobně vyhledává lid Hospodina, protože vědí, že bez společenství s Ním je lid ohrožen zánikem. Těmto hledačům přichází naproti Hospodin. On se jich ujme, a daruje jim nový život, jehož obrazem je oáza líčená nádhernými obrazy hojnosti a bohatství.


 

Pátek 2. adventního týdne

Izaiáš 48,17–19:

Luca Giordano – Šalomounův senTak praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele:

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učím tě, abys měl úspěch, vedu tě cestou, kterou máš jít. Kdyby sis hleděl mých přikázání, tvůj blahobyt by se rozléval jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny; bylo by jak písku tvých pokolení a potomků z tvého těla jako jeho zrnek. Nebylo by vyhynulo, nebylo by vyhlazeno přede mnou tvé jméno.“

 

V tomto kratičkém výroku se Hospodin představuje jako Bůh tvůj. Tím je řečeno, že vztah Hospodina k jeho lidu je osobní, ke konkrétnímu člověku. Jestliže se v předchozích výrocích Hospodin představoval v obrazu pastýře, vykupitele, nyní je to obraz učitele. To, co Hospodin oznamuje svému lidu, je nauka, na kterou je spolehnutí. Pokud se lid spolehne na toto učení, jeho blahobyt by se rozléval jako řeka. Tímto blahobytem se míní především spása. Zatímco jiní bohové lidu neprospívají, Hospodin ukazuje cestu, která vede k nalezení pokoje. Ovšem, je tu lid, který je ochotný poslechnout?

Ve vztahu k Hospodinu jde samozřejmě o poznání, jde také o vzájemně žitý oboustranný vztah. Jde však také o poslušnost. Poslušnost a víra spolu navzájem souvisí. Ne nadarmo se používá pro bezbožníka označení „svévolník“. Jedině ten, kdo podřídí svou vůli tomu, co si přeje Bůh, jde po cestě těchto zaslíbení, která zaznívají skrze Izaiáše.


 

Sobota 2. adventního týdne

Sirachovec 48,1–4.9–11:

Giorgio Vasari – Prorok Eliáš (cca. 1566)Prorok Eliáš povstal jak oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň. Přivedl na ně hlad a svým rozhorlením zmenšil jejich počet, neboť nemohli snést příkazy Páně. Slovem Páně zavřel nebe, třikrát dal sestoupit ohni. Jak ses proslavil, Eliáši, ve svých divech, kdo se může chlubit, že je ti podobný? Byl jsi uchvácen ohnivým vichrem ve voze s ohnivými koňmi. Je psáno o tobě, že jsi připraven pro určitý čas, abys utišil hněv, dříve než vzplane, abys otcovo srdce smířil se synem a obnovil Jakubovy kmeny. Šťastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!

 

Dneškem přerušujeme četbu Izaiáše a čerpáme povzbuzení pro dobu čekání z jiných biblických knih, dnes konkrétně z knihy Sirachovcovy. Kniha vznikla v pozdním židovstvu kolem poloviny 2. století př. Kr., aby v těžké době útlaku Izraele Seleukovci byla povzbuzením k věrnosti vůči smlouvě s Hospodinem. V závěru Sirachovcovy knihy se probírají dějiny Izraele, aby se na výrazných postavách těchto dějin ukázalo, jak obstáli v životních zkouškách předkové. Dnes je příkladem prorok Eliáš.

Jméno Eliáš znamená „Jahve je můj Bůh“. Historii jeho činů a slov si můžeme přečíst v 1. knize královské zejména v kapitolách 17–19, dále se pak o něm píše až do 2Král, kde v 2, kapitole je vzat do nebe. Připomíná se jeho mocné slovo, kterým zapaloval srdce pochybujícího lidu a zároveň projevoval trestající moc těch, kdo se Bohu vzpírali. Na Eliášovo slovo se na tři roky zavřela nebesa, tzn. nepršelo a zemi postihl hlad. Třikrát dal sestoupit ohni: poprvé, když na hoře Karmelu zápasil s Baalovými kněžími, podruhé byl oheň předzvěstí příchodu Hospodina k Eliášovi na Chorebu a potřetí sestoupil oheň z nebe, aby v něm Eliáš opustil tento svět.

Tento neobyčejný odchod ze světa lidové podání uchopilo tak, že lidé věřili v Eliášův opětovný návrat. To proto, aby připravil příchod Mesiáše. Ježíš toto očekávání naplnil a svým učedníkům vysvětlil, že oním Eliášem je Jan Křtitel. On přišel v duchu a moci Eliášově. Smyslem jeho příchodu je obnova jednoty rozhádaných a tedy příprava lidu k přijetí Mesiáše.

Štastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!, na závěr zvolá Sirachovec… Ano, ten kdo přijme Eliášův odkaz a obnoví jednotu mezi svými bližními, ten je na nejlepší cestě, jak připravit cestu Pánu. Tato jednota je však myslitelná jen tam, kde se dává prvenství Bohu, jak to svým slovem a životem hlásal Eliáš. On ukázal, že tato jednota je výsledkem Boží moci, které když někdo dá průchod ve svých rozhodnutích, bude se na něj dlouho vzpomínat, ale hlavně bude skutečným tvůrcem jednoty a pokoje.

Následující článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

Naše „lidnatá“ scéna zachycuje úryvek evangelia, který se čte na začátku liturgie Květné neděle, kdy si průvodem s posvěcenými ratolestmi připomínám slavný vjezd Ježíše jako krále do Jeruzaléma, do chrámu.

Úryvek zní: Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové Scéna evangelia Květné nedělehory, poslal dva učedníky napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: 'Pán je potřebuje a hned je pošle nazpátek.'“ To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: 'Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.' Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ Jakmile vjel do Jeruzaléma, vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: „Kdo je to?“ Ze zástupu jim odpovídali: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“

Ježíš je tedy v zástupu nadšených lidí a učedníků oslavován jako Syn Davidův, jako ten který přichází ve jménu Hospodinově, je o něm tvrzeno, že je to prorok. Evangelista nám v dalších verších prozrazuje, že cíl Ježíšovy cesty na oslu je v jeruzalémském chrámě. Do něj přijíždí skrze Zlatou bránu. Jede sem jako Pán do svého domu. V naší scéně jsou chrám i Zlatá brána symbolicky ztvárněny branou a „zlatou“ látkou. Zlato je velice vzácný materiál, kterého se při stavbě používalo jen pro ty nejdrahocennější stavby. Chrám v Jeruzalémě podle svědectví Josefa Flavia měl právě množství zlata na střeše, dveřích a jiných prvcích, proto zářil do široké dálky jako jasný drahokam. Byl to bezesporu jeden z divů tehdejšího světa.

Postavička Ježíše na oslu...Ježíš sám v naší scéně sedí na oslu. Podle Zachariáše (Zach 9,9) přijíždí na oslu, aby tak dal najevo, že přichází jako vládce pokorný a pokojný. Symbolem vládcovské důstojnosti je i červený plášť, který má postavička Ježíše přehozený přes ramena. Ježíš jede na oslu také v protikladu k pyšným králům tohoto světa, kteří svoji převahu častokrát vyjadřují okázalými a složitě organizovanými slavnostními průvody, přičemž cestují na silném koni. Ježíšův průvod naproti tomu spontánně vzniknul z nadšení lidí. Avšak přesto je Ježíšovo počínání v určitém protikladu k počínání jásajícího zástupu. Ježíš nepřijíždí jako politický král, jak se zřejmě jásající zástup domnívá, ale jako Mesiáš. Co to znamená, to ukáží nadcházející události Velikonoc…

Jiný pohled na scénu...Postavy v naší scéně představují různé lidi, kteří přicházejí Ježíše uctít. Děti mají v rukou palmové ratolesti. Ty byly pro Židy symbolem politické nezávislosti. Z toho můžeme vyvodit, jak asi lidé na Ježíše tehdy pohlíželi, jak ho chápali. Někteří ze zástupu před Ježíše prostírají své pláště, aby po nich mohl přijet do města. Jedna postava v bílém rouchu pokleká a klaní se tak Ježíšovi. Po jeho pravici je zde muž, který prostírá na zem svůj plášť. V pozadí u dítěte je muž, který jásá s rukama nad hlavou a tváří obrácenou k nebesům. Na opačné straně (v přední části scény) je žena s dítětem pozdravující Ježíše a další žena s odhalenými vlasy jako kajícnice padá na tvář na zem. Stojí zde také muž, který prostírá svůj plášť.

V pozadí scény je římský voják sedící na koni a pozorující celé to dění. „Dbá na pořádek“, aby nedošlo ke vzbouření lidu.

Ježíšův vjezd do Jeruzaléma je počátkem jeho pašijí. On musí jet do Jeruzaléma proto, aby zde zemřel a tak, aby lidé poznali, že on není králem politickým, který by konkuroval pozemským vladařům, nepřichází svrhnout okupaci Říma. Přichází však vysvobodit člověka z horší „okupace“ – z područí hříchu a tím ho obnovit k obrazu Božímu.

Předchozí neděle je zde.

Klekající muž, muž prostírající plášť, v pozadí jásající muž s dítětemDěti u brány, matka s dítětem, žena kajícnice a muž prostírající plášťPohled shoraJásající muž a děti s ratolestmiHlídající římský voják

Týden, který předchází slavnosti Narození Páně je v liturgii věnován textům, které popisují události, které bezprostředně předcházely Ježíšovu narození.

První čtení pak bývají brána jako doplněk k událostem, o kterých se čte v evangeliích. Prvotní je tedy evangelium, k tomu je pak vhodně vybráno první čtení. Proto k porozumění našich textů z prvního čtení je třeba se také seznámit s událostí, kterou popisuje evangelium toho dne.

Řehoř.

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

 


 

17. prosinec

Genesis 49,1a.2.8–10:

Duccio – Zvěstování Panně MariiJakub povolal své syny a řekl jim: „Shromážděte se a slyšte, synové Jakubovi, slyšte Izraele, svého otce! Judo, tvoji bratři tě budou chválit, tvá ruka dopadne na šíji tvých nepřátel, budou se ti klanět synové tvého otce. Lví mládě je Juda, od kořisti vstáváš, synu můj; uléhá si a odpočine jako lev, jako lvice, kdo se ho odváží rušit? Nebude odňato žezlo od Judy, vladařská hůl od jeho kolen, dokud nepřijde vládce; národy ho budou poslouchat.“

 

Dnešního dne se jako evangelium čte rodokmen Ježíše Krista, tak jak ho zachytil ve svém spisu Matouš. Rodokmen však není zachycen jako prostý historický dokument, ale je zpracován, tedy některé postavy jsou vynechány jiné zdůrazněny, s určitým teologickým záměrem, aby se ozřejmilo, že Ježíš je synem Abrahámovým a aby se také ve světle Ježíšova narození ozřejmil smysl dějin Izraele.

Naše čtení z knihy Genesis je požehnání, které dává umírající Jákob svým synům, konkrétně požehnání, které vyslovil na Judou. Toto požehnání je současně i proroctvím. Juda se osvědčil, když byl připraven se obětovat za Benjamína (srov. Gn 44,33) a tím také sám sebe povýšil. Už tedy není lvíčetem, ale dospělým lvem či lvicí, která se také dokáže bít za svá mláďata. Juda se osvědčil jako strážce svého bratra, proto mu nebude odňato žezlo. Zůstane mu prvenství a právě z něho vezme svůj původ Vykupitel, kterého budou poslouchat všechny národy. Vyplnění proroctví vidí křesťané právě v osobě Ježíše Krista.


 

18. prosinec:

Jeremiáš 23,5–8:

Evangelium sv. Matouše (pol. 13. stol.)Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bud bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“

Proto hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy se nebude již říkat: „Živ je Hospodin, který vyvedl Izraelovy syny z egyptské země,“ ale „Živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl plémě Izraelova domu ze severní země a ze všech zemí, kam jsem je vyhnal, aby zase bydleli ve své zemi.“

 

Dnešní evangelium obsahuje pokračování vypravování o „původu“ Ježíše Krista. Včera jsme slyšeli jeho rodokmen, dnes se čte příběh o jeho početí a jak to bylo v událostech kolem jeho příchodu do tohoto světa. To proto, aby se ukázalo, že Ježíš je skutečným Emanuelem, Bohem s námi. To je jedno z velikých témat Matoušova evangelia, které přece končí ujištěním: hle, já jsem s vámi až do skonání světa.

Dnešní čtení je předpovědí těchto událostí. Hospodin ujišťuje svůj lid, že pošle nového krále z Davidova rodu. Jeho vláda bude charakterizována hlavně spravedlností a moudrostí. To určitě neplatilo o vládě současníků Jeremiáše. Navíc v jeho jménu: Hospodin je naše spravedlnost, je zřejmě skryta polemická narážka na jméno posledního judského krále Sidkijáše (toto jméno znamená: „Hospodin je má spravedlnost“). Tohoto krále však nedosadil Hospodin, ale babylonský král. Od něho se nedalo očekávat, že program vyjádřený ve svém jménu dokáže skutečně naplnit.

Boží zásah bude tedy znamenat povolání nového krále, který vykoná ve prospěch lidu takový exodus, který bude mít pro lidi minimálně stejný význam, jako bylo vyvedení z Egypta.


 

19. prosinec

Soudců 13,2–7.24–25a:

Leonardo da Vinci – Sv. Jan KřtitelV těch dnech žil jeden muž ze Sorea, z kmene Danova, jmenoval se Manoach. Jeho žena byla neplodná a nerodila. Té ženě se zjevil Hospodinův anděl a řekl jí: „Hle, ty jsi neplodná a nerodíš; počneš však a porodíš syna. Ale chraň se pít víno nebo jiný opojný nápoj a jíst něco obřadně nečistého. Neboť hle – počneš a porodíš syna. Nůžky se nedotknou jeho hlavy, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu. On začne vysvobozovat Izraele z moci Filišťanů.“ Žena to šla říct svému muži: „Přišel ke mně Boží muž, vzhledem se podobal Božímu andělu, byl velmi úctyhodný. Neptala jsem se, odkud je, a ani on mi neřekl své jméno. Pravil mi: »Hle počneš a porodíš syna, ale nesmíš pít víno ani jiný opojný nápoj a nejez nic obřadně nečistého, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu až do dne své smrti.«“

Žena pak porodila syna a dala mu jméno Samson. Chlapec rostl a Hospodin mu žehnal a duch Hospodinův ho začal povzbuzovat.

 

Dnešní evangelium zachycuje událost zvěstování narození Jana Křtitele. Tento „předchůdce“ Pána Ježíše svým narozením oznamuje dovršení času. Nastává ta doba, která bude klíčová pro celé dějiny spásy.

Tuto událost doplňuje dnes čtení o zvěstování narození soudce Samsona. Při srovnání obou čtení si můžeme povšimnout, že obě postavy mají společné rysy. Oba jsou Boží zasvěcenci, tzn. zvláštním způsobem oddělení pro Boží službu nebo lépe pro Boha samotného, oba jsou naplnění Hospodinovým duchem, narození obou bylo zvěstováno Božím andělem, oba pochází z neplodné matky. Soudce Samson přichází do snad nejdelší doby útlaku, jakou tehdejší Izrael zažil, období čtyřiceti let okupace Filišťany. Neplodnost Samsonovy matky, která není v úryvku ani jmenována, ukazuje na nečekanost Samsonova narození. Tam, kde není vůbec nic, tam si Hospodin vyvoluje své posly, aby jejich službou ukázal, že je to On, kdo dává lidem tu největší svobodu. Bůh dává to, co lidé dát nemohou.

Předpokladem pro to, aby takto Hospodin mohl skrze člověka jednat, je jeho naprostá oddanost Hospodinu a jeho věci. Proto dává Hospodin tak zvláštní pravidla pro Samsona, kdy se má varovat opojných nápojů (které uzavírají mysl člověka pro působení Hospodinova ducha), stejně i čisté pokrmy a nestříhání si vlasů (polemické znamení proti modloslužebným praktikám okolních národů).

I Samsonovo působení je Hospodinem přesně definováno: on totiž začne s vysvobozováním Izraele. Tento svatý boj pak bude pokračovat až do Davidova vítězství nad Goliášem z Gatu…


 

 

20. prosinec

Izaiáš 7,10–14:

Fra Angelico – ZvěstováníHospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izaiáše: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel to je »Bůh s námi«.“

 

Dnešní evangelium je pokračováním událostí, které předcházely Kristovu narození. Mám zde událost zvěstování, kdy Gabriel je poslán k Marii a ona dává svolení k tomu, aby se stala matkou Boží.

Evangelium doplňuje velice známý a významný text z knihy proroka Izaiáše. Zaslouží si, abychom se u něj zastavili déle… Text nás zavádí do druhé poloviny 8. stol. př. Kr., kdy se roku 745 ujal vlády v Asýrii král Tiglat Pilesar III, výborný politik a vojevůdce. V krátké době začal expandovat na jihozápad, tedy do místa judského království. Palestinu tvořilo množství rozdrobených státečků, které samy o sobě nemohly obstát před tak velikou říší, proto se jejich králové začali spojovat do koalice. Severoizraelský král Pekach a Damašský král Resin vytvořili právě takovou koalici a chtěli, aby se do ní zapojil i judský král Achaz. Ten však nechtěl, naopak spoléhal na Asyřany, že tyto dva nepřátelské státy zkrotí a proto vyslal poselstvo k asyrskému králi. Pekach a Resin si však odmítavou Achazovu odpověď nenechali líbit, proto vyprovokovali tz. Syrsko-efrajimskou válku, přičemž hodlali Achaze ke spolupráci přinutit nebo jej nahradit povolným kandidátem, pro ten účel již měli připraveného Tabeala, jakéhosi cizince, který nepocházel z Davidovy dynastie. Jsme v roce 734. Duchovně viděno se Achaz dopustil nevěry, kdy spoléhal na sílu zbraní a obratnost své politiky a krom toho dosazení Tabeala na judský trůn by znamenalo zmaření Hospodinova slibu, že Davidův rod bude kralovat navždy. Izaiáš proto vzkazuje Achazovi, že Resin s Pekachem nebudou mít úspěch.

A zde jsme u našeho textu. Achazovo poselstvo odešlo do Asýrie s žádostí o zásah. Achaz tedy pokračuje ve své pochybné politice. Proto se po jisté době ujímá Hospodin slova znovu a povzbuzuje Achaza, aby si vyžádal znamení od Hospodina, které by mu dodalo jistoty. A to buď z nebe, tedy z místa, odkud přicházívá znamení nebo ze šeólu, z říše mrtvých.

Achaz odpovídá: nebudu žádat. Pokud se žádá znamení, je důležité, s jakou vnitřní dispozicí se žádá. V případě, že je žadatel připraven splnit Hospodinovu vůli (například soudce Gedeon, který žádá od Hospodina znamení s ovčím rounem), pak na tom není nic špatného, naopak. Jde o snahu dotvrdit Hospodinovo slovo, aby tazatel nabyl jistoty a tím více se na něj mohl spolehnout. Ale v případě Achaza šlo o něco úplně opačného: už předem se totiž stavěl odmítavě k tomu, že by měl udělat to, co by po něm případně Hospodin chtěl, proto znamení odmítá, protože by mu jasněji zjevilo Hospodinovu vůli, kterou on pro jistotu ani znát nechce…

Tón proroka se nyní mění. Předtím byl vyzván vyžádat si znamení od svého Boha. Nyní už nemluví jeho Bůh, ale můj Bůh... Tím se naznačuje, že svazek mezi králem a Bohem je přerušen. Už to není jeho Bůh. Prorok nyní dává nové znamení, které ale už nemá charakter dotvrzující ale soudní. Doslova: Hle mladá dívka těhotná rodící syna… Je velice významné, že proroctví neobsahuje určení času, proto je možné, že se vyplní kdykoliv.


 

 

21. prosinec

Píseň písní 2,8–14:

Domenico Ghirlandaio – Navštívení Panny MarieHlas mého miláčka!
Právě přichází,
běží po horách,
skáče po pahorcích.

Můj miláček se podobá gazele
nebo kolouchu laně.
Hle – už stojí za naší zdí,
dívá se okny,
nahlíží mřížovím.

Můj miláček se ujímá slova a říká mi:
„Vstaň, moje milá, moje krásko,
a pojď!
Hle, už přešla zima,
déšť přestal a pominul.
Květy se objevily na zemi,
přišel čas ke zpěvu,
vrkání hrdličky je slyšet po kraji.
Zrají plody fíkovníku,
poupata révy voní.
Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko,
pojď!
Moje holubičko ve skalním úkrytu,
v dutině srázu,
ukaž mi svoji tvář,
ať slyším tvůj hlas,
vždyť tvůj hlas je líbezný
a půvabná je tvoje tvář.“

 

V evangeliu dnešního dne je zachycena scéna, kdy Matka Boží Panna Maria spěchá k Alžbětě. Od archanděla Gabriela se dozvídá, že je těhotná, proto si tuto skutečnost spěchá ověřit a také jako žena přichází sdílet radost z počatého dítěte s Alžbětou.

Úryvek z Písně písní doplňuje toto evangelium. Pokud bychom ho chtěli vnímat jako předobraz, který v evangeliu došel svého naplnění, museli bychom text Písně opravdu velice znásilňovat. Tímto způsobem se tato čtení nedoplňují. Jak tedy? Stejně jako Maria spěchala z Nazareta do judských hor, i zde miláček spěchá za svou milou po horách, po pahorcích. Ano, láska nezná překážky. Stejně jako v případě Marie a Alžběty, i zde v příběhu lásky mezi bezejmennými milenci. To je vyjádřeno slovesy, která se postupně stupňují: přichází – přeskakuje – přenáší se. Překážky se postupně stávají menšími, čím je milá blíže. A nyní se milý ocitá před příbytkem své milované a nahlíží mřížovím do příbytku své milé. Je zde jako ten, který prosí. Ale jeho prosba je slavnostním pozváním.

Čas čekání je zde ztotožněn s údobím zimy, časem chladu, po němž nastává období naplňování tužeb. Celá země je v něm ozdobena květy, je zde čas, kdy se prořezává vinná réva. Hlas hrdličky, který je poslem jara, už je možné také slyšet, je zde období plnosti života, nové naděje…


 

 

22. prosinec

1. kniha Samuelova 1,24–28:

Tintoretto – Navštívení Panny MarieAnna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj Pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“ I klaněli se tam Hospodinu.

 

V evangeliu čteme dnešní den Mariin chvalozpěv. V něm děkuje za nesmírná dobrodiní, která jí Bůh prokázal proto, že je „nepatrná“, neboli zcela závislá na Bohu.

Anna, o které je řeč v našem textu je také právě taková. Jako žena byla neplodná, což bylo v tehdejší době vnímáno jako veliký trest, protože taková žena nemohla předat život a tedy neměla ani budoucnost. První kapitola 1. knihy Samuelovy nám zachycuje její hořkou modlitbu. V ní zaslibuje chlapce Boží službě navždy. Její chudoba jí přivedla k poznání, o co opravdu v životě jde. Proto na velkorysou Boží štědrost odpovídá neméně velkoryse. Po odstavení chlapce, tedy asi v jeho třech letech jej odevzdává do svatyně v Šílo, kde bude chlapec sloužit.


 

 

 

23. prosinec

Malachiáš 3,1–4.23–24:

Goya – Narození sv. Jana KřtiteleToto praví Pán Bůh: „Hle pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.

Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“

 

Dnešní evangelium zachycuje narození Jana Křtitele. Ten byl samotným Ježíšem označen za předchůdce, který mu připravil cestu.

O tomto předchůdci už mluvil prorok Malachiáš, jak to čteme v dnešním čtení. Jeho působení spadá do let 515–445 př. Kr., tedy do doby zničeného chrámu, který ještě nebyl řádně obnoven, do života lidí, kteří i v náboženské rovině podlehli určité apatii… Malachiáš tedy oznamuje příchod svého anděla, neboli posla, který má připravit cestu samotnému Hospodinu. Obraz předchůdce, který odstraňuje překážky na cestě, je převzat z toho, jak se to konávalo při cestách králů po říši. Příchod posla a Pána určitým způsobem splývají. Jeho příchod znamená pro člověka uvedení do krize a tedy i příchod soudu. V soudu je však skryta i očista. Ta se především dotkne přinášení obětí. Ta má být přinášena čistým obětníkem a tuto čistotu opět může darovat jen Bůh. Již předpisy Starého zákona pamatovaly na to, že obětující velekněz musel být nejdříve očištěn obětí, než mohl obětovat za druhé.

Tímto přicházejícím Hospodinovým poslem je na konci kapitoly uveden prorok Eliáš. To on byl tou velikou postavou, která si zasluhuje respekt především pro své neohrožené vystupování proti náboženskému synkretismu a pro to, že izraelský lid přiváděl zpět k Hospodinu. Sám za to platil mnohdy ohrožením vlastního života.


 

 

24. prosinec

Druhá kniha Samuelova 7,1–5.8b–12.14–16:

Barbara Strozzi – David s Goliášovou hlavou (1635)Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten.“ Nátan odpověděl králi: „Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!“

Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel?

Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království.

Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.

 

V evangeliu máme pokračování včerejší události, narození Jana Křtitele. Zachariáš zpívá chvalozpěv, v němž děkuje Bohu za dar dítěte a podává duchovní výklad této události, zároveň také ohlašuje, že tento jeho syn bude předchůdcem toho, který vychází v Výsosti.

Naše čtení je vzato z období, kdy král David už je usazen ve svém paláci v Jeruzalémě, který mu dal Hospodin dobýt, okolní nepřátelé jsou buď pobiti nebo podrobeni. David uvažuje, jak uctít Hospodina, jak mu ještě posloužit. Do té doby putoval Hospodin se svým lidem ve stanu. Nyní, když už je lid usazen, putovní svatyně ztratila své opodstatnění, a proto chce David po vzoru okolních národů, vybudovat stabilní chrám svému Bohu. Samozřejmě, že v pozadí je zvýšení prestiže Davida a jeho města, které by se, kromě politického, stalo i duchovním centrem říše. Jenže takový počin předpokládá změněné vnímání toho, kdo je Hospodin. Dosud nebyl vázán na žádné místo, stavba však v sobě obsahuje pokušení si Hospodina připoutat, jistým způsobem podmanit. Je to místo, kde může být neustále po ruce, kde se s ním David s jistotou může setkat… I samotnému proroku Nátanovi se zdá být toto Davidovo rozhodnutí dobré, proto mu odpovídá, ať udělá, co uzná za vhodné. Jenže ještě té noci se k němu ozvalo Boží slovo, které je určeno pro Davida: ne David Hospodinu, ale Hospodin Davidovi zbuduje dům. Slovo dům se zde vyskytuje v několikerém významu: jako budova, či jako chrám, jakožto rodina či rod a konečně dům jako královská dynastie. Zde tedy David dostává veliký přislib, že jeho dynastie bude mít věčné trvání. A z této dynastie vzejde jiný syn. Ten teprve zbuduje ten opravdový Boží dům, který však bude postaven proto, že Hospodin o tom rozhodl a ne proto, že ho k tomu přiměli lidé.

Tímto Davidovým synem je zajisté král Šalomoun, který pak vystavěl krásný chrám v Jeruzalémě. Ale v tom nejplnějším smyslu je jím Ježíš, syn Davidův, který vybudoval dům církve, o němž sám řekl, že přetrvá věky. Tento dům je domem modlitby a chrámem Svatého Ducha, v němž i my jsme budováni přispěním téhož Ducha v Boží příbytek.


 

Tím končí naše putování po textech adventní liturgie a nezbývá mi, než popřát vám všem, kteří jste došli až sem, požehnané Vánoce a mnoho duchovních i hmotných darů.

Řehoř.

Rozsah velikonočního tridua (třídenní) je dán židovsko-antickou představou, že den začíná již předvečerem. Proto se dodnes v liturgii hlavní svátky a neděle slaví již v předvečer předchozího dne.

Duccio di Buoninsegna, Poslední večeře Proto také večer Zeleného čtvrtku již patří k prvnímu dni velikonočního tridua, Velkému pátku. Je to oprávněné i po obsahové stránce, protože večerní mše je na památku Večeře Páně se svými apoštoly, která svátostně předjímá to, co se stane v plnosti reality následujícího dne na Kříži. Mytí nohou apoštolům o tomto večeru je projevením jeho sloužící a oddané lásky, která Ježíše přivádí na kříž pro nás a pro naši spásu… Také Ježíšovo utrpení na Olivové hoře, zrazení jeho nepřátelům, zatčení je vlastním začátkem jeho utrpení.

Odkud pochází název Zelený čtvrtek? Je překladem německého Gründonnerstag, které však není spojeno se zelenou barvou, ale slovo pochází velmi pravděpodobně ze středohornoněmeckého slovesa „grienen“ či „greinen“, což obojí znamená „plakat“. To má totiž vztah k té okolnosti, že právě na tento den byli kajícníci, předtím odsouzení k církevnímu pokání, znovu smiřováni s církví a přijímáni do jejího společenství. Proto se tomuto dni také jinak říkalo „odpustkový den“. Jindy se lze setkat s názvem Velký nebo Svatý čtvrtek.

Liturgii tohoto dne především určuje vzpomínka na Ježíšovu Poslení večeři a ustanovení eucharistie a svátosti kněžství. Mše, která se slaví večer tohoto dne, má být účastná pokud možno celá místní obec věřících (farnost). Jiné mše, krom ranní biskupské mše se svěcením olejů, se ten den nemají sloužit.

Ve mši se při zpěvu Sláva na výsostech Bohu rozezní zvony, které pak umlknou po celý čLeonardo da Vinci, Poslední večeřeas tridua. Tento zvyk je sahá přinejmenším do karolinské doby. Amalar Mét, který zemřel kolem roku 850, v tom vidí výraz pokory a napodobení Kristova ponížení. Dřevěné zvukové nástroje používané v tu dobu (klapačky, řehtačky apod.) lépe naznačují toto pokorné sebezřeknutí Páně. Stejný motiv také vede k tomu, že umlkají i varhany.

První čtení ve večerní mši hovoří o zabití a jedení velikonočního beránka, jehož krev na veřejích domů v Egyptě se stala znamením záchrany Izraele. Tato noční hostina v Egyptě zahájila odchod z otroctví a velikou řadu Božích činů, které došly svého vrcholu uzavřením smlouvy s Izraelem na hoře Sinaj. Žalm, který se po tomto čtení zpívá, převádí tento starozákonní obraz do novozákonní doby a ukazuje krev beránka jako předobraz Krve Krista. Jeho krev je počátkem našeho osvobození z otroctví hříchu, stejně jako krev starozákonního beránka zahájila osvobození Izraele. Druhé čtení na tuto myšlenku navazuje a přináší zprávu o ustanovení eucharistie. Evangelium podává zprávu o umývání nohou učedníkům. Toto gesto zjevuje Ježíšův postoj naprosté vydanosti, která nemá hranic a zhmotňuje se právě v jeho oběti vlastního života na kříži pro záchranu nás všech.

Pánovo napomenutí učedníkům na konci evangelia – Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat – je nepřeslechnutelné. Již ve 4. století se setkáváme s tímto úkonem v rámci obřadu křtu. Po jeho vymizení se ujímá v klášterních komunitách v podobě umývání nohou chudým a klášterním bratřím. 17. koncil v Toledu konaný roku 694 jej vyžaduje ve všech kostelích v Galii a Španělsku. Tento úkon tedy zůstává přes proměny umístění v rámci mešní liturgie dodnes.

Giovanni Bellini, Agónie v Getsemanech (kol. roku 1459)Po skončení večerní mše se velmi doporučuje pokračování rozjímání před Nejsvětější svátostí oltářní v Getsemanské zahradě. Tento zvyk má velmi starou historii, sahající až do 2. století. Z něho se pak postupně vyvinula pobožnost čtyřicetihodinové adorace…


Naše scéna vychází z evangelia 6. neděle velikonoční, které zní: Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.

A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, Pohled na scénu 6. neděle velikonoční zpravaneboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Při stavbě scény jsme se soustředili na Ježíšův příslib toho, kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat … a já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy … nenechám vás sirotky, zase k vám přijdu. Vidíme, že je zde příslib přítomnosti celé Boží Trojice ve společenství těch, kteří Ježíše milují. To, že ho milují, se pozná podle toho, že zachovávají jeho přikázání, jak to říká Ježíš. Věnujme se symbolice barev: průhledná bílá barva symbolizuje Otce. Průhlednost této barvy je záměrná, protože i sám Otec se přímo nezjevuje, ale vždy se dává vidět skrze nějakého prostředníka, ať už Syna či Ducha Svatého. Červená barva je barvou Ježíšovou, barvou utrpení a obětující se lásky. Zlatá barva patří Duchu Svatému. Zde jsme se inspirovali symbolikou ikon, kde právě zlato symbolizuje tuto osobu Boží Trojice.¨

Postavičky různých věkových skupin a pohlaví tvoří společenství rodiny, kterou vytváří přítomnost Boží Trojice. Postavičky zaujímají postoj pokoje, bezpečí, radosti a přijetí. Ono přijetí pochází prvotně od Boha a druhotně si je pak darují ti lidé navzájem.

Tento na první pohled idylický obrázek je teprve předchutí konečného naplnění. Protože scéna se ve skutečnosti odehrává na tomto světě, který je poznamenán nedokonalostí a všedností. Proto i symbol Boží Trojice vytváří obrys, který postavičky objímá a ukazuje vpravo nahoru (což je symbolické místo), to znamená do nebeské reality, která je konečným očekáváním nás všech.

Pohled na scénu 6. neděle velikonoční zlevaDetail společenství učedníkůPohled na společenství učedníků shora

Stránky