Scéna zachycuje první pokušení Pána Ježíše. Biblický text zní: Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.'“

Poznámky ke ztvárnění scény prvního pokušení:

Děj se odehrává na poušti, která je symbolizována hnědou barvou látky a rozházenými kameny. V příběhu vystupují dvě postavy: Pán Ježíš (1), který zaujímá sedící postoj na cestě (4). Sezení je postoj umožňující člověku naslouchat a přijímat Boží vůli. Oděv Pána Ježíše je prostý, jednoduchý a přitom vznešený. Postava Pokušitele (2) stojí na jiné cestě (5). Je otočen tváří k Pánu Ježíši, kterého zve na svou cestu (5), což je ukázáno gesty jeho rukou. Je oblečen v nádherný, zářivý oděv. Stejně jako pokušení se představuje obvykle jako mnohem přitažlivější, než to, co nabízí Bůh.

Na cestě Pokušitele se nachází několik kamenů (3). Ty jsou nyní pokušením vyňaty ze všech ostatních kamenů – proto jsou na cestě, které jinak jsou vždycky k dispozici, ale nyní jde konkrétně jen o tyto. Pokušení totiž z celku reality vyjímá určitou věc a staví ji do středu člověkova zájmu. Ač má jinak k dispozici všechny, v pokušení chce jen tyto. Pokušitel ukazuje rukou na ně a zve Ježíše, aby z nich udělal chleby. Je přece hladový a v tuto chvíli by se pár bochníků chleba určitě hodilo.

Postava Ježíše gestikuluje odmítnutí. Pravá dlaň postavičky Ježíše se ukazuje pokušiteli a představuje srozumitelné odmítnutí pozvání pokušitele, nechce se vydat na cestu, kterou mu nabízí pokušitel.

Nyní ještě pár poznámek ke dvěma cestám:

Cesta, na které sedí Ježíš (4) je bílá. Bílá barva je barva světla a symbolizuje cestu Boží (Bůh je světlo a tma v něm vůbec není – 1Jan 1,5). Krom toho je vyrobena z jemné látky, stejně jako je jemnou záležitostí tuto cestu (Boží vůli) mezi jinými rozpoznávat. Začíná v nebi (pravý horní roh scény) a neustále někam vede, nekončí (symbolizováno přesahem bílé látky přes okraj scény).

Naproti tomu cesta Pokušitelova (5) je černá; temnota je v Bibli symbolem Bohu nepřátelských mocností. Je vyrobena z hrubší, těžší látky, protože cesta hříchu ač vypadá lákavě je pro člověka ubíjející. Začíná v levém dolním rohu scény a tím naznačuje, že vyrůstá ryze z pozemských pohnutek (sobectví, zaměření jen na vlastní zisk bez ohledu na kohokoliv jiného) a velmi záhy za kameny, které jsou předmětem pokušení, tato cesta náhle končí. Tím se naznačuje, že cesta hříchu nikam nevede.

Za povšimnutí stojí také místo setkání těchto dvou cest. Cesta pokušení je široká a je pohodlné po ní jít. Zatímco cesta Boží je úzká a udržet se tedy na ní, vyžaduje úsilí. To naznačuje i samo evangelium: Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá (Mt 7,13n).

Na této stránce najdete krátká rozjímání na některý text, který se čte v kostele během adventních všedních dnů. Vycházejí z toho, co zde bylo již loni. Letos chci tyto texty postupně opět doplnit, protože liturgická čtení jsou velmi vhodným a účinným prostředkem uvedení do adventního očekávání.

To co čteme při liturgii, má za cíl uvést posluchače do atmosféry čekání starozákonního Izraele na příchod Vykupitele. 

Velmi často se v adventu setkáváme s prorokem Izaiášem. Máme zkušenost, že jeho texty jsou pro nás nesnadno stravitelné, jsou totiž psány v době před více než 2500 lety, v kultuře značně vzdálené té naší a v době, která se výrazným způsobem lišila. Nicméně oslovovala čtenáře, který se od té doby příliš nezměnil. Proto pro nás může být Izaiáš aktuální i dnes, ve dnech počátku 21. století...

Chce to však dát si práci, pochopit v jaké situaci psal, pro jaké lidi, a co měl v úmyslu tlumočit svým posluchačům. Nebývá to snadné. K tomu účelu vznikla tato stránka. Pokusí se uvést čtenáře do jádra čtení, vystihnout poselství a tak objevit jeho aktuálnost pro nás tady a teď. Není to snadný úkol. S Boží pomocí se však do něj pusťme…

Řehoř.

Následující týden: Adventní rozjímání – 2. týden adventní

 

 

---

 

 Pondělí po 1. neděli adventní

Izaiáš 2,1–5:

Slovo o Judsku a Jeruzalému, které ve vidění přijal Izaiáš, syn Amosův.

Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“

Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!

 

Úryvek má nadpis, který uvádí autora, jeho otce a adresáty poselství. Izaiáš nepřijal od Hospodina pouze vidění, ale také slovo. A toto slovo tlumočí svému lidu. Poselství se nemá naplnit v nějakou přesně danou hodinu: naopak, jeho vyplnění není určeno. Zůstává tedy na Hospodinu, kdy toto slovo k naplnění dovede...

Úvodní slova označuje poslední dny, to je blíže neurčitelná doba, kdy Hospodin naplní všechnu svou spásu. Jsou jasným protějškem prvních dnů světa, kdy Hospodin založil nebe a zemi, a na ní i horu, na níž později bude pevně stát hora, s domem Hospodinovým (chrámem). Mezi těmito dvěma mezníky se odehrává drama dějin spásy: historie Božího hledání člověka na jedné straně a lidské odpovědi, odvratu a opětovného návratu na straně druhé.

Hora, která je vyvýšena nad ostatní hory, na jejímž vrcholu je Hospodinův dům, je místem, kde se stýkají svět nebeský se světem pozemským. Proto je hora Sión (chrámová hora v Jeruzalémě) tou nejvyšší horou světa, protože to je místo, které si Hospodin vyvolil, aby tam světu zjevoval sebe sama. A zde je jádro poselství: sem, na toto místo budou putovat všechny národy, protože v těch posledních dnech, kam je proroctví umístěno, Hospodin všechno stvoří nové. Lidé zde budou ochotně naslouchat Božímu slovu, ochotně se budou poučovat a dávat se jím vést.

Hospodin je zde nazván Bohem Jákobovým. Jákob znamená v překladu „úskočný, nespolehlivý, klamající“. A takovému lidu, který je charakterizován těmito slovy, jako „nespolehlivý“, bude Hospodin Bohem, lidu se všemi jeho stinnými stránkami. Ovšem obrácení k Hospodinu bude především nasloucháním jeho slovu. A tato činnost bude lid přetvářet. Tento lid rozpozná své oklamání a podrobí se Hospodinově autoritě. Až toto nastane, odpadnou všechny války a rozbroje. Válečné nástroje se stanou zbytečnými a budou překovány v nástroje k hospodaření.

Na závěr zazní výzva: Jakubův dome, vzhůru! Choďme, v Hospodinově světle! Vyvolený lid je v ní vyzván, aby o tuto slíbenou budoucnost usiloval. Aby na ní aktivně začal pracovat. Světlem je samotný Hospodin, a chodit v jeho světle, znamená založit svůj život na Boží věrnosti jeho slovu, a jeho milosrdenství vůči hříšníku.

---

 

Úterý po 1. neděli adventní

Iz 11,1–10

Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti budou soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví.

Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.

 

 

Izaiáš vychází z obecně známého obrazu: královský rod je přirovnán ke stromu, z něhož nyní zbývá jen pařez nebo už jen kořen skrytý v zemi. Tento stav je důsledkem soudu, který Hospodin vykonal na Davidovým rodem. Jako praotec tohoto rodu je zde jmenován Jesse.

Životnost určité kultury se neprojevuje jen ve chvílích její slávy, ale zřejmě především tehdy, kdy se zdá, že již směřuje k zániku. Mesiášský král, který je zde ohlašován jakožto proutek z Jesseova kořene, je překvapivým projevem životaschopnosti Davidova rodu. Krom toho je tato životaschopnost jasným projevem Hospodinovy věrnosti a milosrdenství.

Nyní je zaslíbeno, že na něm spočine duch Hospodinův, jakožto síla, která se zmocňovala kdysi soudců a proroků. Jenže na rozdíl od oněch postav, jimž byl duch dán ke splnění určitého (náročného) úkolu, tento Výhonek bude obdařen mocí ducha navždy. Spolu s darem ducha obdrží všechny vynikající vlastnosti svých předků: moudrost Šalamounovu, radu a sílu Davidovu, poznání a bázeň Boží proroků a praotců. Projevy jeho přítomnosti jsou jmenovány tak, že se mluví o duchu moudrosti (= rozpoznání hranic lidských možností); duchu rozumu (= schopnost řešit složité situace); duchu rady (= umění dobře se rozhodovat), duchu síly (= prosazovat správná rozhodnutí), duchu poznání (= disponovat láskou, která na sebe zapomíná), duchu bázně Hospodinovy, jako uznávání rozdílu mezi tím, co člověk zmůže a co smí. Bázeň Boží není strach, ale respekt, který Bohu přísluší.

Plnost ducha umožní tomuto vládci vykonávat naprosto spravedlivou vládu, která nehledí na to, kdo čím je, ale rozhoduje podle skutečné zásluhy a viny.

Důsledkem jeho spravedlivé vlády je nastolení všeobecné harmonie ve stvoření, nevídaný a dosud nepoznaný pokoj. Národy budou přirozeně přitahovány k onomu Výhonku kořene Jesse,  kde budou zakoušet ochranu a čerpat naději.

---

 

Středa po 1. neděli adventní

Izaiáš 25,6–10a

Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, který kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil.

V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“

 

I v tomto výroku je centrem tato hora, jíž je myšlena hora Sión. V tomto čase je místem bohoslužby, ale prorok ve své vizi oznamuje, že bude místem nádherné hostiny, na kterou budou pozvány všechny národy. Hostina je prostorem sdílení života. To, co se přijímá se stává mým životem, při hostině navíc všichni spolustolující sdílejí tentýž pokrm… Hostina předpokládá, že tento pokrm dopřávám druhému a i ten druhý jej dopřává mně. Je to tedy prostor vzájemné lásky, neboli obecenství, kde se dělíme o to nejzákladnější pro život potřebné a kde konec konců všichni vyznáváme, že k tomu, abychom žili, potřebujeme jíst, tedy přijímat život zvenčí jako dar. Jediným dárcem života je Bůh, proto je každá hostina vyznáním toho, že my nemáme život ze sebe, ale že jej přijímáme od Hospodina. Modlitba před jídlem a po jídle je vlastně zvýslovněním této víry.

Předkládaná jídla platila v té době za lahůdku: tuk přikrývající vnitřnosti patřil Bohu, ten se nesměl jíst, ale ten ostatní byl tím nejlepším, co mohl člověk z obětovaného zvířete jíst. Víno, je nápojem radosti. Tyto vzorové pokrmy charakterizují hostinu v kategoriích pozemské svátečnosti. To, co daruje na Siónu Hospodin, bude ten největší svátek, jaký kdy kdo zažil.

Závoj je symbolem temnoty a bludů, používal se také ve chvílích smutku. Toto všechno bude odňato. Nevědomost a bolest jsou minulostí. Hospodin ukončí věk smrti a pláče a nastolí věk radosti a života.

Je logické, že závěrem takového prožitku bude jasné přiznání se k Hospodinu: „Hle náš Bůh…!“ Kdo zakusí Hospodinovu moc a jednoznačně jejího původce rozpozná, ten se hladce stane Hospodinovým vyznavačem. V našem věku je možné tuto zkušenost popřít, je možné jí připsat šťastné shodě okolností. Ale v tom budoucím, bude Hospodin jednoznačně čitelný. Nebude možné nepřiznat Hospodinu jeho slávu, která mu od věků náleží.

---

 

Čtvrtek po 1. neděli adventní

Izaiáš 26,1–6

V ten den se bude zpívat tato píseň v judské zemi: „Pevné město máme ke spáse, Pán je opatřil hradbami a valem. Otevřete brány, ať vejde spravedlivý národ, který střeží věrnost. Jeho zásady jsou pevné, zachováš mu pokoj, neboť doufal v tebe. Doufejte v Hospodina navždy, neboť Hospodin je skála navěky. Svrhl ty, kdo sídlí na výšinách, pokoří nepřístupné město: poníží ho až k zemi. Do prachu ho srazí. Budou po něm šlapat nohy chudých, kroky ubohých.“

 

Začátek 26. kapitoly knihy proroka Izaiáše je oslavnou písní na Boží věrnost a sílu. Označení onen den nás opět odkazuje do času posledního, kdy se očekává rozhodující Boží zásah ve prospěch svého lidu. Záchranu lidu nezabezpečí pouze lidské prostředky, které se často opírají o zásadu „účel světí prostředky“. Takové nepoctivé počínání bude dříve či později usvědčeno jako nespravedlivé. Skutečnou lidskou ochranou nejsou pevné hradby nedobytného města, ale věrnost úmluvě uzavřené s Hospodinem. Hospodin se ze své strany zavazuje chránit pokojem ty, kdo na něj spoléhají. Ale i tato věrnost úmluvě je jeho darem. Hospodin naopak svrhuje ty, kdo sídlí na výšinách, totiž ty, kteří nerespektují rozdíl, který vládne mezi Tvůrcem a jeho stvořením. Takový člověk totiž staví svou jistotu na svých (domnělých) schopnostech. Ale zapomněl přitom, že i tyto schopnosti jsou darem Tvůrce.

Nohy chudých budou šlapat po městě, jehož obyvatelé se spoléhali na jeho nedobytnost, na svou sílu, na svou obratnost. Chudý je totiž ten, kterému nezbývá nic jiného, než žít z milosrdenství druhých. Obracet se k Hospodinu jako chudý, je vlastně podstatou každé zbožnosti, je to postoj pokory, uznání, že Hospodin je Dárce a já jsem ten, který potřebuje obdarovat. První blahoslavenství, které Ježíš vyslovil se týká právě tohoto základního postoje… Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království (Mt 5,3).

---

 

Pátek po 1. neděli adventní

Izaiáš 29,17–24:

Toto praví Hospodin, Pán: „Zanedlouho, zakrátko se změní Libanon v zahradu a zahrada se bude pokládat za les. V ten den hluší uslyší slova knihy, z temnoty a mlhy prohlédnou oči slepých, pokorní se rozveselí v Hospodinu a nejchudší zajásají v Izraelově Svatém. Neboť veta je po násilníku, posmívač vzal za své, zničeni jsou všichni, kdo jsou připraveni pro nepravost, kdo v právní při obviňovali lidi, soudcům v bráně kladli léčky a nicotnými důkazy sráželi spravedlivého.“

Proto praví Hospodin, který vykoupil Abraháma, tak praví o Jakubovu domu: „Nebude se už hanbit Jakub, nezbledne už strachem jeho tvář! Ale když uvidí ve svém středu dílo mých rukou, budou ctít mé jméno, budou ctít Jakubova svatého a budou se bát Izraelova Boha. Bloudící dostanou rozum a buřiči přijmou poučení.“

 

Historie je plná ničemníků a vypočítávat je, bývá častým tématem lidských rozhovorů. Ale jejich čas je vyměřený. Zlo nebude triumfovat věčně, protože ono nemá budoucnost. To, co budoucnost má, je Boží dílo. Dům Jakubův, je bezesporu jedním z těchto děl. V izraelském pokolení se objeví nové děti, které budou ctít Hospodina, ty které si Bůh vytvoří a povolá k šíření jeho slávy. Bude to nový lid, poslušný jeho slova a vykonávající jeho vůli. Svědectvím jejich věrnosti budou další lidé oslavovat, vzývat a poslouchat Hospodina. Nový věk, který je zde předpovídá, bude charakterizován moudrostí a poznáním Hospodinovy svatosti, nejprve v Božím lidu, pak i všude jinde. Proroctví přímo hledí k tomu, co přináší lidem Kristus a jeho království, jež svým kázáním ohlašoval a svými činy prosazoval na této zemi. Čas církve je časem rozrůstání tohoto království v srdcích lidí.

---

 

Sobota 1. adventního týdne

Izaiáš 30,19–21.23–26:

Toto praví Hospodin, Svatý Izraele: „Siónský lide, který bydlíš v Jeruzalémě, nebudeš ustavičně plakat. Bůh se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání; hned jak ho uslyší, odpoví ti. A Pán vám dá chléb nepřátel a vodu těch, kdo vás utiskují; tvůj učitel se už nebude skrývat, tvé oči udiví tvého učitele. Když se uchýlíte napravo nebo nalevo, tvé uši uslyší za sebou rozkaz: »Toto je cesta, jděte po ní!« Bůh dá déšť tvému semeni, jímž oseješ.půdu. Chléb, který půda vydá, bude vydatný a jadrný. V ten den se bude tvé stádo pást na širé nivě. Tvoji býci a osli, kteří obdělávají půdu, budou žrát posolenou míchanou píci, převátou lopatou a sítem. V den velkého vraždění, kdy padnou věže, budou potoky, proudy vod na každé vysoké hoře, na každém strmém pahorku. Světlo luny bude jako zář slunce a světlo slunce bude sedmkrát větší jako světlo sedmi dnů, až Hospodin obváže zlomeninu svého lidu a vyléčí ránu, kterou mu zasadil.“

 

Uprostřed kapitoly 30, která je prorockým oddílem v rytmickém básnickém stylu je zasazena naše část v próze. Její zvláštní působnost spočívá v obrazech, které prorok používá pro vyjádření své zvěsti. Osloven je siónský lid, sídlící v Jeruzalémě, prorok se tedy obrací ke svému lidu, kterému nyní hrozí zajetí a vyhnanství, jako se to stalo lidu severního Izraele před nedávnem. Lid bude sjednocen kolem Hospodinova chrámu. V nitru tohoto společenství zavládne radost. Ovšem cestou k zisku této radosti nebude nic menšího než soužení. Lid dostane chléb nepřátel a bude napojen vodou těch, kdo je utiskují. Tento tvrdý chléb a nápoj však povede lid k přimknutí se k Hospodinu, protože oheň soužení, jak známo, odděluje zrno od plev. Bude to podobně jako po vyvedení z Egypta, kdy lid obdarovaný svobodou byl uveden na poušť, aby po průchodu touto pouští dostal nejen Zaslíbenou zemi, ale především poznání Hospodina, hloubku víry a jistotu jeho blízkosti.

Další zaslíbení se týká učitele, který se již nebude skrývat. Jak v něm nerozpoznat toho Učitele, který nám říká: nikoho nenazývejte učitelem, jediný je váš učitel – Kristus (Mt 23,10).

Přislíbení, která dává Izaiáš, jsou velikou útěchou. Zní jako laciná útěcha, ale nejsou... Člověka totiž neživí jen samotný chléb, ale potřebuje ke svému životu smysl. Nebo řekněme to jinak, potřebuje naději. Kde však naději načerpat? Kde najít takovou naději, která nepomine ani smrtí samotného člověka, naděje, která odolá všem zkouškám? Takovou naději dává pouze Bůh. Člověk potřebuje Boha, jinak je zbaven naděje (Benedikt XVI., Spe salvi, 23.).

Další týden bude v samostatném článku. Již brzy...

Scéna zachycuje část evangelia, kdy Ježíš zve Lazara z hrobu a on vychází: Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“

Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. Ovšem hned potom evangelista dodává, že někteří neuvěřili…

Ve scéně se vyskytují některé symbolické barvy, které vytvářejí celkový dojem: hnědá barva je barva země. Nemá zde žádný zvláštní význam, tvoří jen terén pro celou scénu, stejně jako barva modrá, která symbolizuje nebe.

Černá barva je použita ke znázornění temnoty hrobu a smrti. Do této temnoty zaznívá Ježíšovo slovo: Lazare, pojď ven! Temnota smrti byla u Židů šeólem, místem, které je vzdálené od Boha i od lidí. Zde zemřelí očekávají své probuzení. Do této temnoty později sestoupí ve své smrti Ježíš sám, jak vyznáváme v článku víry: sestoupil do pekel. V našem evangeliu projevuje Ježíš svou moc již nyní, je to moc jeho slova, kterou si on může podřídit všechno, dokonce i smrt. Temnota hrobu je lemována šedivou barvou skály, ze které byl vytesán Lazarův hrob. Odvalený kámen je zde představen jen náznakem kamenem mezi Ježíšem a Lazarem, který vychází z hrobu.

Konečně je zde barva bílá. To je barva Boží moci. V evangeliu třetí neděle postní to byl proud živé vody, jež hasí žízeň každého člověka, žízeň po Bohu. Minulou neděli byla bílá barva symbolem světla, do kterého uvádí svým uzdravením Ježíš slepého od narození: světlem jeho očí, ale hlavně světlem jeho srdce. V této neděli je bílá barva symbolem Boží moci. Ta sestupuje od Otce (horní strana scény), kterého Ježíš oslovuje: Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal. Tato Boží moc tedy vede dále přes Ježíše, kde se tato moc koncentruje (pruh bílé látky se v Ježíši zužuje) a od Ježíše vede do Lazarova hrobu. Tam totiž sestupuje mocí Ježíšova slova: Lazare, pojď ven! Od Lazara, který ovinut plátny vychází z hrobu, vede pruh Boží moci i k přítomným svědkům: Martě a Marii a dále k přihlížejícím židům. U těch, kteří Ježíšovi uvěřili, stojí postavičky svědků na této bílé látce. Je zde však jedna postava přihlížejícího, který uzavřen, se této moci pouze dotýká. Uzavírá se jí, hledí pryč a odchází nezasažen. Gesto rukou složených na prsou představuje gesto uzavřenosti a odmítání.

Všimněme si gestikulace postaviček: Ježíš volá na Lazara, aby vyšel z hrobu. Gestem rukou jej zve: pojď ven! Lazar je ovinut do pohřebních pláten a vychází. Jeho tvář je navíc ovinuta šátkem. Dvě postavičky žen dole pod Ježíšem jsou zleva Marta a vpravo Marie. Obě jsou Lazarovými sestrami, ale obě jsou jiné: Marta je více „akční“ a svýma rukama naznačuje gesto zabránění: Pane, už zapáchá, vždyť je tam již čtvrtý den! Je to lidská námitka proti Ježíšově snaze dostat Lazara ven z hrobu mezi živé. Jako kdyby říkala: „Pane, vždyť to není možné!“ Marie je jiná: je spíše kontemplativní. Ta usedá beze slova na paty a jen pozoruje, co Ježíš dělá a nechává na sebe všechno to, co se kolem děje, působit. Moc Ježíšova slova vyvádí Lazara a zasahuje Martu i Marii, protože obě byly Ježíšovi otevřené.

Pak jsou tu přihlížející židé: dva z nich, dále od oltáře vyjadřují gesty různé účinky Lazarova vzkříšení: jeden se raduje a vyjadřuje svou radost zvednutýma rukama a jásotem. Druhý je polekán a překvapen a pravou rukou si přikrývá ústa v gestu překvapení. Oba jsou však Ježíšovým činem zasaženi a v Ježíše uvěří. Jejich kolega, blíže k oltáři, se však této moci vzpírá a odmítá přijmout, co mu Ježíš tímto znamením nabízí.

A co mu nabízí a co nabízí nám všem? Ježíš je Pánem nad životem a smrtí. Jeho moc sahá až za hranici smrti. Může vyvést z hrobu i toho, jehož tělo již zapáchá rozkladem. To platí jak na tělesné rovině, tak hlavně na rovině duchovní, která je důležitější. Proto se toto evangelium předčítá katechumenům v době jejich blízké přípravy na přijetí křtu, protože jich se tato životodárná Ježíšova moc dotkne právě tím, že je vzkřísí ze smrti hříchu do života s Bohem.

Předchozí neděle je zde.

(Kateřina Lachmanová)

Co nám Pán určitě neslíbil:

• Neslíbil nám, že po obrácení už nikdy nezhřešíme.
• Neslíbil nám, že nikdy neonemocníme.
• Neslíbil nám, že se nám zdaří všechno, do čeho se pustíme.
• Neslíbil nám, že nikdy nebudeme mít finanční problémy.
• Neslíbil nám, že nikdo z našich blízkých nepropadne žádné závislosti.
• Neslíbil nám, že nás všichni lidé budou mít rádi.
• Neslíbil nám ani, že alespoň vztahy s věřícími budou vždycky bez problémů.
• Neslíbil nám, že nebudeme muset prožít pronásledování nebo ústrky pro svou víru v něho.
• Neslíbil nám, že vždycky budeme mít v naší farnosti svatého kněze. (Atd. atd.)

 

Ale co nám tedy vlastně slíbil?

• Slíbil nám, že naše hříchy nám budou odpuštěny, jakmile je vyznáme (srov. 1 Jan 1,9; Iz 1,18 apod.).
• Slíbil nám, že uslyší a bude vyslýchat naše modlitby, pronášené s důvěrou (srov. Mt 7,11).
• Slíbil nám, že nezahyneme na věky a nikdo nás nevytrhne z jeho ruky (srov. Jan 10,28).
• Slíbil nám, že bude s námi po všechny dny až do skonání tohoto věku (srov. Mt 28,20).
• Slíbil, že tomu, kdo bude hledat na prvním místě Boží království, bude on sám pomáhat pečovat o jeho každodenní starosti; nemusí se strachovat o zítřek (srov. Mt 6,25–34).
• Slíbil nám svůj pokoj i uprostřed soužení, která nám svět připraví (srov. Jan 16,33).
• Slíbil nám, že všechno bude napomáhat k dobrému těm, kdo ho milují (srov. Řím 8,28).

Převzato z webu Pastorace.

Evangelium zní (Mk 1,12–15):

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.

Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se věřte evangeliu. “

V Kovářově jme si pro stavbu scény vybrali v podstatě celé evangelium. Ježíš, který vychází od Otce nebo také od křtu (symbol bílé barvy) nese do tohoto světa Boží radostnou zvěst evangelia. Tato zvěst je charakterizována bílou barvou, na které stojí postavička Ježíše, jež je oblečena do hrubé pytloviny, jakožto symbolu pobytu v drsné poušti. Přináší radostnou zprávu z nebe (bílá barva tvořící pozadí scény) a přináší je do tohoto světa (bílá látka přepadává okraj scény směrem k divákovi). Svět, do kterého Ježíš vstupuje je směsicí dobra a zla, dobro a zlo jsou zde zastoupeny různě barevnou hnědou látkou podkladu. Druhá postavička, oblečená v nádherných pestrých šatech je Zlý, Satan. Ten se obvykle představuje jako přitažlivější než dobro (proto je zdobněji oblečen než Ježíš), ale přitom představuje koncentrované zlo. Proto stojí tato postavička na černé látce. Satan chce evangelium zastavit nebo alespoň zdeformovat, proto se na jednom místě bílá látka s černou setkávají, avšak ta bílá vítězí a pokračuje dál, zatímco ta černá pod ní definitivně zaniká. Gesta postaviček jsou zřejmá: Zlý zve Ježíše, aby pokračoval po jeho cestě, což Ježíš odmítá a ukazuje, že je poslán jinam, směrem k divákovi, tedy k nám.

---

 

V Předbořicích jsme tuto scénu pojali přibližně stejně, avšak s těmito odlišnostmi: Přítomnost zla a dobra ve světě je zde naznačena šedivou látkou, která je něčím mezi černým a bílým, mezi dobrem a zlem. Bílá látka, symbolizující evangelium, které zastupuje postavička Ježíše, oblečená jako učitel, začíná vlevo nahoře, je tedy nebeského původu. Zatímco černá látka Satana začíná v pravém dolním rohu, je ryze pozemská nebo ze sféry podsvětí. Postavička Zlého je také v hezčím – zářivém šatu, zatímco postavička Ježíše je v šatu prostším. Zde bílá látka evangelia nejen přemáhá černou látku Zlého, ale dokonce objímá celý svět, jakožto předzvěst budoucího vítězství, kdy Bůh bude všechno ve všem. Gesta postaviček jsou podobná jako v Kovářově. Zlý zve Ježíše na svou cestu, ten však na jeho pozvání vůbec nereaguje a pokračuje směrem k divákovi, kterého zve k sobě na cestu dobra.

Dnešní evangelium je začátkem Ježíšovy řeči na rozloučenou se svými učedníky. Nejdříve je ujišťuje, že musí odejít, je to totiž součást jeho cesty,

která by bez jeho odchodu zůstala nedokončená. Kromě toho samotným učedníkům prospěje, když od nich odejde, protože on se sice od nich odloučí, ale to neznamená, že je nechá opuštěné. Jistým způsobem s nimi bude i nadále. Do této atmosféry zaznívají Ježíšova slova: „Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. A právě tento úsek evangelia se nám stal podnětem pro stavbu dnešní scény pomocí biblických postaviček.

Ježíš se ztotožňuje s cestou, pravdou a životem. Není snadné si pod tím představit něco konkrétního. Přece však tato řeč pravdivě vypovídá o Ježíšově identitě. Je třeba si však dávat pozor na to, že o Bohu a Božích věcech mluvíme v analogickém slova smyslu. To znamená, že ta slova, která používáme, si bereme z naší pozemské zkušenosti, protože jiná slova nemáme k dispozici, přece však nám nesmí uniknout, že je vypovídáme o Bohu, jenž obsah těchto našich pojmů nekonečně přesahuje. Jestliže tedy slyšíme, že je Ježíš cesta, pak vycházíme z faktu, že víme, co je to cesta, vzápětí si uvědomíme, že Ježíš není ztotožnitelný s žádnou z cest, se kterou máme zkušenost, on totiž je mírou každé cesty, on je cesta par excellence. Každá cesta, kterou známe, má v něm nedostižný vzor.

Cesta je tedy něco, co někam vede, co vede naše kroky k určitému cíli. Může to být buď upravená silnice, nebo i pomyslná stezka vedoucí skrz neupravenou přírodu, houštiny, písek, vodu – důležité je u cesty to, že se jí svěříme při svém putování k cíli.

Naši scénu jsme koncipovali takto: černá látka představuje to, od čeho odcházíme s pomocí Ježíšovou. Minulou neděli nás Ježíš ujistil, že on přišel kvůli nám – ovcím, aby měly život a měly ho v hojnosti (Jan 10,10). Ježíš nás tedy především vede k životu v plnosti. Odcházíme s jeho pomocí tedy ode všeho, co nás o život obírá: od smrti, od nemoci, zranění, nedostatku, nelásky, hříchu, nesvobody atd. Zkrátka ode všeho, co můžeme shrnout pod symbol černé barvy. Jdeme k životu, a život je to, po čem každý touží: život v plnosti: tedy štěstí, zdraví, naplněnost, pokoj, spočinutí, lásku… V naší scéně je život symbolizován zlatou barvou, která vede směrem vzhůru vpravo nahoru, což je směr k Otci. Plnost života, jak vyznáváme, můžeme zakusit jen v Boží přítomnosti. Tam nás Ježíš jako cesta vede. A jakožto cesta, vyzývá nás Ježíš k tomu, abychom se mu svěřili.

Scéna je záměrně postavená tak, aby to, co symbolizuje život, bylo pro postavičku učedníka jeho silami nedosažitelné: strmá stěna, na kterou se nelze dostat. Ovšem je zde postavička Ježíše, které když se učedník svěří – vloží svoji ruku do Ježíšovy – tak Ježíš ho svou mocí dopraví na ono místo života. Krom toho říká Ježíš, že nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. Na vrcholu zlaté „hory života“ není žádná jiná postavička kromě Ježíše. Takže nikoliv Budha, ani Mohamed ani kdokoliv jiný nemůže být cestou k Otci. Jsou jimi jen do té míry, do jaké své následovníky dokáží přiblížit k Ježíši samotnému. To není důvod k pyšné nadřazenosti nad ty, kteří Ježíše nepoznali. Naopak si máme být vědomi své zodpovědnosti za to, aby právě ti ostatní v nás rozpoznali ukazatele na Toho, který je jedinou cestou k Otci, pravdou, jež nezklame a životem, po kterém toužíme. Můžeme si s jistou říct, že to o nás platí?

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“

Scéna je sestavena tak, aby na hoře byly tři postavy: Ježíše (1), Mojžíše (2) a Eliáše (3). Hora, zjevující Ježíšovo tajemství je zelená (barva života a naděje), liší se od okolní krajiny, která je pustá (hnědá látka). Postavičky na hoře jsou oblečeny do bílého roucha, které odpovídají slovům evangelia: jeho oděv zbělel jako světlo. Předpokládáme, že i Mojžíš a Eliáš mají podíl na Boží slávě… Jsou ve vzájemném dialogu. Evangelista Lukáš nám prozrazuje téma jejich rozhovoru: mluvili o jeho odchodu, který se měl naplnit v Jeruzalémě (Lk 9,31). Událost proměnění stojí tedy v určitém protikladu k události Ukřižování: zde jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo, zatímco na hoře Golgotě se naplňují slova proroka Izaiáše: Kdo uvěřil tomu, co jsme slýchali, a komu se zjevila Jahvova paže? Jako výhonek před ním vyrostl, jako kořen ve vyprahlé zemi: bez krásy, bez jasu, nepřivábil naše pohledy, bez podoby, jež by nás okouzlila… (Iz 53,1n). Obojí ke Kristu patří a spolu vytváří obraz Vykupitele lidstva.

Bílá látka v levé straně scény (7), která je omotána kolem svícnů, představuje oblak. Oblak v Bibli Hospodina zjevuje a současně zakrývá. Vzpomeňme si na putování Izraele pouští, kde Hospodinův oblak byl znamením jeho přítomnosti, přece jej však nikdo skrze něj nespatřil… Má na sobě Otcova slova: To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!

Apoštolové Petr (4), Jan (5) a Jakub (6) leží na tváři na úpatí hory Proměnění. Text Písma nám prozrazuje, že učedníci padli tváří k zemi a velmi se báli. Za nohama apoštolů leží Petrova slova: Pane, je dobře, že jsme tady… Učedníci, nejdříve spatřili Ježíšovu slávu, dosvědčovanou svědky Starého zákona – Mojžíše (Zákon) a Eliáše (Proroci). Toto vidění je naplňuje radostí a touhou, aby toto vidění nikdy neskončilo. Mají touhu tu postavit tři stany; ne však pro sebe, nýbrž pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše. Je v tom náznak touhy zmocnit se Ježíše a mít ho tak stále po ruce, sobě k dispozici? …

Právě v tu chvíli zaznívá Otcův hlas z oblaku, který zde buď byl stále přítomen nebo se právě objevil. My jsme se přiklonili k první možnosti: Oblak je zde stále přítomen a jeho cíp dosahuje až k Ježíšovi, jemuž tím propůjčuje oslnivou zář šatu a tváře. Slova Otce z oblaku jim dávají jasně na srozuměnou, že ne oni mají manipulovat Ježíšem podle svých představ, ale naopak oni mají dovolit Otci jednat v nich a to prostřednictvím poslušnosti Ježíšovým slovům... Bázeň, která vrhá apoštoly na zem, je – jak dobře víme – součástí každého zjevení Boha v Písmu svatém.

Celá scéna je ohraničena Ježíšovým příkazem: Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých. Tento příkaz naznačuje, že k plnému pochopení toho, co se na hoře událo, je potřeba dokončení Ježíšovy cesty skrze smrt a zmrtvýchvstání. Do té doby musí tato událost zůstat pro apoštoly soukromým tajemstvím. Její prožití je má totiž připravit na to, co právě tito tři učedníci s Ježíšem zažijí v Getsemanské zahradě.

Předchozí neděle je zde.

Na této stránce budeme pokračovat v dalších adventních úvodech do liturgických čtení z knihy proroka Izaiáše. Nebývají to texty snadné na poslech během liturgie, proto je výhodou, pokud jsme s nimi seznámeni již předem, než jdeme na mši svatou.

Izaiáš, ačkoliv je od nás vzdálen více než dvě tisíciletí, je přesto aktuálním prorokem. Jeho texty totiž míří často daleko za naši přítomnost, do budoucnosti, která se teprve má naplnit, jejíž naplňování však s příchodem Ježíše Krista začalo…

Řehoř

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 1. týden adventní

Následující článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

 

---

 

Pondělí 2. adventního týdne

Izaiáš 35,1–10:

Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť. Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha. Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“

Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod. V peleších, kde dříve sídlili šakalové, budou houštiny rákosu a sítí.

Bude tam stezka a cesta, bude se nazývat „cestou svatou“; nepůjde po ní nečistý, bude jim cestou přímou, ani bezradní na ní nezabloudí. Bude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, ani se tam neukáže; jen vysvobození po ní půjdou. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí jim bude věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.

 

V podání proroků je častokrát krajina a její stav obrazem stavu jejího obyvatelstva. Rozkvetlá poušť je tedy jasným obrazem vykoupení. Poušť je v hebrejském jazyce doslova „místo beze slova, kde se nic neděje“. Pokud beze slova, tak zřejmě bez Božího slova, které buduje a chrání. Její vznik je výsledkem lidské svévole, kde se člověk rozhoduje nezávisle na Hospodinu, kde se neptá po jeho cestách a přáních. Obrácením k Hospodinu se opět mění v zahradu Hospodinovu, protože přervané svazky jsou znovu zbudovány.

Libanon je pohoří na sever od Izraele, jeho jméno znamená „bílý“ podle sněhové pokrývky, která leží na jeho vrcholcích většinu roku. V době Izaiáše proslul jehličnatými, zejména cedrovými lesy. Jejich dřevo se vyváželo a použil je Šalamoun ke stavbě chrámu i svých paláců.

Karmel je asi 20 km dlouhý horský hřeben u Středozemního moře. Svahy tohoto úrodného hřebenu pokrývaly vinice a olivové háje.

Šáron je pobřežní rovina mezi Jafou a Karmelem. Na jejích lukách se kdysi pásla stáda královského skotu.

Prorokova slova jsou i pro samotného proroka „příliš krásná“. Proto je třeba povzbuzovat a posilovat důvěru v Hospodina, protože právě přílišná starost, aby posluchač nepropadal iluzi, může být překážkou přijetí tohoto „příliš krásného“ slova.

---

 

Úterý 2. adventního týdne

Izaiáš 40,1–1:

Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy.

Hlas volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa.“

Hlas praví: „Volej!“ Řekl jsem: „Co mám volat?“ Každé tělo je tráva, a všechna jeho sláva jako polní květ. Uschla tráva a opadal květ, když jej ovanul Hospodinův dech. Ano, trávou je lid. Uschla tráva a opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky.

Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni svůj hlas a neboj se; řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede.

 

40. kapitolou knihy Izaiášovy začíná nový oddíl, který byl sepsán asi o dvě století později v době, kdy byli judejci v babylonském zajetí. Podle prvních slov těšte, těšte, se nazývá „Knihou útěchy“. Útěcha je hlavním tématem našeho úryvku. Adresátem této zvěsti je lid Jeruzaléma, tedy v té době porobeného, zbořeného města, v jehož středu stojí vyloupený chrám v troskách. Jeho lid je daleko, v Babylónii, bez vize budoucnosti. Ale přece: tím, že Hospodin nazývá adresáty můj lid, je zde naděje, a to proto, že Hospodin tím, že lid označuje přívlastkem „můj“, oznamuje, že přes jeho nevěrnost, nepřestal mít k němu vztah. Doba exilu je u konce. To je právě ono, co lid potřeboval slyšet. Ačkoliv podlehl vpádu nepřátel, přece se Hospodin přiznává, že to byla jeho ruka, která dávkovala léčebný trest. Lid již vzal dvojnásob, to znamená v plné míře, za své hříchy. Nyní je čas na změnu.

Lid byl v babylonském vyhnanství častokrát svědkem, jak si tamější lid připravoval průvody svých božstev tím, že pro ně vyrovnávalo stezku na poušti. Tím okázale dával najevo jejich domnělou moc. Nyní je to Hospodinův lid, který má připravit cestu, a to nikoliv tentokrát pro modly, ale pro živého Boha. Ten se skutečně ospravedlní tváří v tvář národům. Neboť útěcha je vždy důsledkem přítomnosti Hospodina uprostřed lidu. Kde se vylučuje Bůh, tam není možné mluvit o pokoji. A naopak: připravit cesty Pánu, znamená připravit své srdce k přijetí pokoje.

Rozkaz „Volej!“ připomíná pomíjivost všeho stvoření. Zde není tedy možné hledat jistotu pokoje. Tu dává Boží slovo. A to v každé situaci. Ono je pro Hospodinův lid trvalou nadějí.

Vystup na vysokou horu, je vyzván lid, a to proto, aby jako bdělá hlídka vyhlížel příchod Hospodina, který chce a zaručil se vyplnit své slovo. Lid nemá svou naději chovat bázlivě ve skrytu, ale naopak: mít naději, znamená možnost se s ní podělit. Proto pozdvihni svůj hlas a neboj se! Hospodin přijde ne jako vládce, ale především jako pastýř. Tak jako pastýř starostlivě pečuje o své stádo, tak i Hospodin upřednostní zájmy svého lidu. Zvláštní péči bude věnovat slabým a nemocným.

Útěcha je to, co lid potřebuje slyšet v každé době. Je slovem pravé a nikoliv laciné naděje, naději, která dává sílu žít a také překonávat to, co se staví jako překážka, protože naděje dává zahlédnout za onou překážkou cíl, který je dosažitelný.

---

 

Středa 2. adventního týdne

Izaiáš 40,25–31:

„Ke komu mě chcete přirovnat, komu se podobám?“ – praví Svatý. Zdvihněte své oči k výšinám a pohleďte: Kdo je stvořil? Ten, kdo vyvádí jejich spočtené zástupy, všechny je volá jménem, veliké jsou jeho silou a zdatné jeho mocí, neschází nikdo.

Proč říkáš, Jakube, proč mluvíš, Izraeli: „Skrytý je můj osud Hospodinu, můj Bůh nedbá o mé právo?“ Nevíš to, či neslyšel jsi o tom? Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.

 

Boží lid se nachází ve vyhnanství v Babylónii, kde místní náboženství vyvyšuje boha Marduka, jehož knězem a zástupcem na zemi je král a hvězdy a souhvězdí byly považovány za královský dvůr. Jenže to, co Babylóňané považují za bohy, je ve skutečnosti pouhé stvoření. Právě v Babylónii, v místě vyhnanství si Izrael jasně zformuloval svou víru v Boha Stvořitele. Hospodin vládne nade všemi hvězdami, které jsou zde nazvány zástupy a podřizuje si je jako své služebníky.

V kontrastu s tímto vyznáním je praktické chování Božího lidu, který je zde nazýván Jakubem či Izraelem. Ačkoliv se může zdát, že Hospodin je vzdálený a skrytý, přece se proti takové skepsi prorok staví. A to připomínkou toho, že Hospodin je stvořitelem celé země, i těch nejzazších končin. Není ve své moci omezen na Izraelskou zemi, ale je Hospodinem nad celou zemí. Třebaže se nám v našem úzkém a nutně omezeném pohledu může zdát, že Hospodin nezasahuje, že ponechává svůj lid na holičkách, přece to tak není. On ve své moci a lásce připravuje svou záchranu. Jedině ten, kdo se odváží v tuto skutečnost doufat, ten ji také bude moci zakoušet. Čekat znamená osvědčit odvahu a vytrvalost tváří v tvář času, který ubíhá a zdánlivě nic se neděje. Čekat znamená projevit velikou vnitřní sílu.

---

 

Čtvrtek 2. adventního týdne

Izaiáš 41,13–20:

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě drží za ruku a říká ti: „Nestrachuj se! Já ti pomohu! Neboj se, červíčku Jakube, izraelský hloučku! Já ti pomohu“ – praví Hospodin. Tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Udělám z tebe ostrou mlátičku, novou, s mnohými zuby. Převěješ je a vítr je odvane, vichřice je rozpráší, ty však zaplesáš v Hospodinu, budeš se chlubit ve Svatém Izraele.

Chudáci a ubožáci marně hledají vodu, jejich jazyk vysychá žízní. Já, Hospodin, je vyslyším, já Bůh Izraele, je neopustím. Na holých pahorcích dám vytrysknout řekám, uprostřed údolí zřídlům, změním step v jezera vod, vyprahlou zemi v prameny vod. Vysázím cedry na poušti, akácie, myrty a stromy oliv, v pustině vysázím cypřiše, jilmy, s nimi i terebinty, aby všichni viděli a poznali, aby uvážili a pochopili, že to způsobila Hospodinova ruka, že Svatý Izraele to stvořil.

 

„Neboj se“, jsou slova, která potřebuje slyšet čas od času každý člověk. A co teprve ti, kteří uprostřed Babylónu tvořili jen nepatrnou hrstku, jejichž zvyky a náboženství se tak radikálně lišily od většinové panující mentality. Jak by si nepřipadali jako ti, na něž nikdo nepamatuje, jichž se nikdo neujímá! Červíčku Jákobův je v celku Starého zákona výjimečné oslovení, které svědčí o Hospodinově něžné lásce vůči těm, kteří jsou jeho věrnými svědky uprostřed mnoha posměvačů… Hospodin je vykupitel (hebrejsky góel) svého lidu. Tento pojem vychází z izraelského rodinného práva. Vykupitelem byl ten, kdo se zaručoval za postiženého, kdo se ho zastával proti bezpráví, když pak upadl jeho příbuzný do otroctví, byl to právě on, kdo jej z otroctví vykupoval. Hospodin je právě tímto góelem, který svému lidu vrací právo.

Svatý boj, ke kterému je nyní lid povolán je namířen ani ne tak proti hříšníkům jako spíše proti horám a pahorkům, což je synonymum pro modloslužbu, potažmo babylonská božstva. Mlátička byla těžká dřevěná deska opatřená ostrými kameny nebo hroty, s níž se přejíždělo po rozloženém obilí a tak se získávala zrna.

A opět: překonání toho, co lidi soužilo, povede k radosti. Lid se bude honosit svým Bohem. Bude jej chválit, oslavovat a projevovat radost.

Závěr našeho proroctví patří dalšímu obrazu, který popisuje vlastně totéž: voda je zejména v Palestině, kde je jí nedostatek, synonymem života. Kde je voda, tam je život a naopak. Zajatý a zubožený lid v zajetí je přirovnán k hledačům vody. Tak podobně vyhledává lid Hospodina, protože vědí, že bez společenství s Ním je lid ohrožen zánikem. Těmto hledačům přichází naproti Hospodin. On se jich ujme, a daruje jim nový život, jehož obrazem je oáza líčená nádhernými obrazy hojnosti a bohatství.

---

 

Pátek 2. adventního týdne

Izaiáš 48,17–19:

Tak praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele:

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učím tě, abys měl úspěch, vedu tě cestou, kterou máš jít. Kdyby sis hleděl mých přikázání, tvůj blahobyt by se rozléval jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny; bylo by jak písku tvých pokolení a potomků z tvého těla jako jeho zrnek. Nebylo by vyhynulo, nebylo by vyhlazeno přede mnou tvé jméno.“

 

V tomto kratičkém výroku se Hospodin představuje jako Bůh tvůj. Tím je řečeno, že vztah Hospodina k jeho lidu je osobní, ke konkrétnímu člověku. Jestliže se v předchozích výrocích Hospodin představoval v obrazu pastýře, vykupitele, nyní je to obraz učitele. To, co Hospodin oznamuje svému lidu, je nauka, na kterou je spolehnutí. Pokud se lid spolehne na toto učení, jeho blahobyt by se rozléval jako řeka. Tímto blahobytem se míní především spása. Zatímco jiní bohové lidu neprospívají, Hospodin ukazuje cestu, která vede k nalezení pokoje. Ovšem, je tu lid, který je ochotný poslechnout?

Ve vztahu k Hospodinu jde samozřejmě o poznání, jde také o vzájemně žitý oboustranný vztah. Jde však také o poslušnost. Poslušnost a víra spolu navzájem souvisí. Ne nadarmo se používá pro bezbožníka označení „svévolník“. Jedině ten, kdo podřídí svou vůli tomu, co si přeje Bůh, jde po cestě těchto zaslíbení, která zaznívají skrze Izaiáše.

---

 

Sobota 2. adventního týdne

Sirachovec 48,1–4.9–11:

Prorok Eliáš povstal jak oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň. Přivedl na ně hlad a svým rozhorlením zmenšil jejich počet, neboť nemohli snést příkazy Páně. Slovem Páně zavřel nebe, třikrát dal sestoupit ohni. Jak ses proslavil, Eliáši, ve svých divech, kdo se může chlubit, že je ti podobný? Byl jsi uchvácen ohnivým vichrem ve voze s ohnivými koňmi. Je psáno o tobě, že jsi připraven pro určitý čas, abys utišil hněv, dříve než vzplane, abys otcovo srdce smířil se synem a obnovil Jakubovy kmeny. Šťastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!

 

Dneškem přerušujeme četbu Izaiáše a čerpáme povzbuzení pro dobu čekání z jiných biblických knih, dnes konkrétně z knihy Sirachovcovy. Kniha vznikla v pozdním židovstvu kolem poloviny 2. století př. Kr., aby v těžké době útlaku Izraele Seleukovci byla povzbuzením k věrnosti vůči smlouvě s Hospodinem. V závěru Sirachovcovy knihy se probírají dějiny Izraele, aby se na výrazných postavách těchto dějin ukázalo, jak obstáli v životních zkouškách předkové. Dnes je příkladem prorok Eliáš.

Jméno Eliáš znamená „Jahve je můj Bůh“. Historii jeho činů a slov si můžeme přečíst v 1. knize královské zejména v kapitolách 17–19, dále se pak o něm píše až do 2Král, kde v 2, kapitole je vzat do nebe. Připomíná se jeho mocné slovo, kterým zapaloval srdce pochybujícího lidu a zároveň projevoval trestající moc těch, kdo se Bohu vzpírali. Na Eliášovo slovo se na tři roky zavřela nebesa, tzn. nepršelo a zemi postihl hlad. Třikrát dal sestoupit ohni: poprvé, když na hoře Karmelu zápasil s Baalovými kněžími, podruhé byl oheň předzvěstí příchodu Hospodina k Eliášovi na Chorebu a potřetí sestoupil oheň z nebe, aby v něm Eliáš opustil tento svět.

Tento neobyčejný odchod ze světa lidové podání uchopilo tak, že lidé věřili v Eliášův opětovný návrat. To proto, aby připravil příchod Mesiáše. Ježíš toto očekávání naplnil a svým učedníkům vysvětlil, že oním Eliášem je Jan Křtitel. On přišel v duchu a moci Eliášově. Smyslem jeho příchodu je obnova jednoty rozhádaných a tedy příprava lidu k přijetí Mesiáše.

Štastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!, na závěr zvolá Sirachovec… Ano, ten kdo přijme Eliášův odkaz a obnoví jednotu mezi svými bližními, ten je na nejlepší cestě, jak připravit cestu Pánu. Tato jednota je však myslitelná jen tam, kde se dává prvenství Bohu, jak to svým slovem a životem hlásal Eliáš. On ukázal, že tato jednota je výsledkem Boží moci, které když někdo dá průchod ve svých rozhodnutích, bude se na něj dlouho vzpomínat, ale hlavně bude skutečným tvůrcem jednoty a pokoje.

Následující článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní