Dostáváme se do třetího týdne doby adventní a čtení již nejsou výhradně jen z knihy pororoka Izaiáše.
Totiž i jiná místa Písma obsahují předpovědi, které se vztahují k budoucímu Mesiáši, jejichž naplnění se dosud očekává. Dejme se tedy vést opět liturgickými čteními, která nás poučí, povzbudí a dají naději.
Řehoř.
Předchozí článek: Adventní rozjímání – 2. týden adventní
Následující článek: Adventní rozjímání – předvánoční týden
Pondělí 3. adventního týdne
Numeri 24,2–7.15–17a:
Když Bileam zdvihl své oči, viděl Izraelity tábořit podle kmenů. Sestoupil na něj duch Boží a on pronesl svůj výrok:
„Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží. Vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Jak krásné jsou tvé stany, Jakube, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se do dáli jak údolí, jako zahrady podíl řeky, jak aloe, které zasadil Hospodin, jako cedry podél vody. Voda hojně vytéká z jeho věder, jeho osení má bohatou vláhu. Jeho král bude vyšší než Agag, povzneseno bude jeho království.“
Dále pronesl: „Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží, kdo zná vědění Nejvyššího, vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Vidím jej, ale nikoli nyní, zřím jej, ale nikoli zblízka. Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele.“
Izrael po vyvedení z Egypta při svém putování pouští narazil na území Moabu. Moabský král se cítí v ohrožení, a proto si k pomoci povolává proroka Bileama, aby nad Izraelem vyslovil kletby. Bileam byl aramejského původu a jeho slovu se přisuzovala neomylnosti, proto se věřilo, že i jeho kletba bude pro nepřátele znamenat konec. Bileam byl však zasažen Božím duchem. V jeho moci se nenechává zatáhnout do kleteb, ale je jím přinucen žehnat. Jestliže se jeho slovu přisuzovala neodvolatelná platnost, bylo zděšení moabského krále, který místo klení slyší Bileama žehnat, obrovské.
Bileam ve svých výrocích zdůrazňuje na Izraeli jeho jedinečnost. První vize je předpovědí nádherné a slavné budoucnosti. Izraelský lid bude jako údolí a zahrady u řek se vzácnými stromy. V Palestině, kde jsou lidé neustále ohrožováni na životě suchem, je vidina zahrady s cedry něčím rajským. Právě plnost života zjevená v bohatství či přebytku vláhy, je jasným projevem požehnání.
Druhý výrok se již týká celého světa, v němž Izrael hraje klíčovou roli. Stane se totiž ukazatelem cesty všem národům. Z něho vzejde hvězda, kterou se budou všichni řídit a k níž budou všichni vzhlížet. Bude správcem Boží vlády a vykonavatelem jeho spravedlnosti. Již velmi brzy se za touto „hvězdou z Jákoba“ viděl přicházející Mesiáš. A v novém Zákoně je vztaženo toto místo na příchod Ježíšův.
Úterý 3. adventního týdne
Sofoniáš 3,1–2.9–13:
Toto praví Hospodin: „Běda, vzpurné a poskvrněné je násilnické město! Neposlouchalo, nepřijalo kázeň; nedoufalo v Hospodina, neobrátilo se k svému Bohu.
Tehdy očistím rty národům, aby všechny vzývaly Hospodinovo jméno a sloužily mu svorně. Až z končin za etiopskými řekami přinesou mi dary ti, kdo mě ctí, synové mého rozptýleného lidu. Tu se již nebudeš hanbit za žádné své skutky, kterými ses na mně prohřešil, neboť z tebe odstraním tvé pyšné chvástaly, už se nebudeš vypínat na mé svaté hoře. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý.“ Budou hledat své útočiště v Hospodinově jménu ti, kdo zbudou z Izraele. Nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.
Prorok Sofoniáš působil někdy kolem roku 630 př. Kr. v době před Josiášovou náboženskou reformou. Svým výrokem se obrací proti Jeruzalému, které je nazváno svou hlavní charakteristikou, jakožto vzpurné město. Jaký je to kontrast, když právě toto město bylo posvěceno, odděleno jakožto místo Božího příbytku, chrámu který se měl stát domem modlitby pro všechny národy. Kdo jiný by přece měl vynikat věrností, ne-li ten, komu bylo darem poznání a smlouvy umožněno být věrný! A přece se tak nestalo. Proto Hospodin musí přistoupit k dalšímu kroku, aby si získal zpět svůj lid; tímto krokem je trest. Trest má funkci očistnou. Není Boží odvetou člověku za to, co špatného udělal, ale pokusem ho znovu získat. Co špiní člověka je jeho hřích a od toho je třeba se očistit, aby se mohlo začít znovu. Na pročištěné zemi Hospodin začíná budovat své dílo. Daruje národům čisté rty, aby mu sloužily a vzývaly. Služba bude jednomyslnou záležitostí, všichni se na ní shodnou, doslova ji budou vykonávat jedním ramenem. Důsledkem takové služby je sjednocení národů, které byly předtím rozptýleny hříchem, jak nás o tom poučuje vyprávění o stavbě babylonské věže.
Tehdy dojde lid odpuštění, už se nemusí stydět za své hříchy. Nebude totiž za co. Hříchy budou odpuštěny a zlikvidovány. Pokoj a vzájemné vstřícné jednání se v lidu usadí natrvalo…
Samozřejmě tyto obrazy pokoje jsou velice lákavé a možná ve čtenáři budí pochybnosti, zdali je možné takového pokoje vůbec dosáhnout. V tom je však důležitost Sofoniášova poselství: dokud nebude překonán hřích a svévole, do té doby se takový pokoj nepodaří vytvořit, i kdyby se lidé sebevíc snažili. Takový pokoj je zcela Božím darem, k jehož přijetí je však nejdříve třeba projít ohněm utrpení, které protříbí zrno od plev.
Středa 3. adventního týdne
Izaiáš 45,6b–8.18.21b–25:
„Já jsem Hospodin, a nikdo jiný. Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí, já, Hospodin, to všechno působím. Rosu dejte, nebesa, shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost! Já, Hospodin, jsem to stvořil.“
Neboť tak praví Hospodin, stvořitel nebes, ten, který je Bůh, který tvořil zemi a učinil ji, který ji založil. Nestvořil ji, aby byla prázdná, utvořil ji k obývání: „Já jsem Hospodin, a nikdo jiný! Zda to nejsem já, Hospodin? Mimo mne není jiný Bůh! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne! Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! Při sobě jsem přísahal, z mých úst vyšla pravda, neodvolatelné slovo: Každé koleno se mi bude klanět, přísahat bude každý jazyk.“ Řeknou: „Jen v Hospodinu je vítězství a síla.“ S hanbou přijdou k němu všichni, kdo mu odpírají. Vítězství a slávy dojde v Hospodinu celý rod Izraele.
Poměrně rozsáhlá 45. kapitola Izaiášovy knihy je věnována perskému králi Kýrovi. Kýros proslul především tím, že vydal roku 538 edikt, jímž se umožňovalo přesídlencům vrátit se do své vlasti. Tím skončila doba exilu. Ve skutečnosti se však vrátila pouhá hrstka… Většina přesídlenců se již nevrátila: zvykla si, usadili se, nechtěli svou jistotu měnit za novou nejistotu.
Dnešní čtení je takovým zamyšlením nad tím, co se událo. Kýrův nástup k moci, vidí prorok jakožto Boží čin, který se stal s ohledem na dobro Izraele. Jak to, že si Hospodin volí k uskutečnění svých plánů pohana? To se zdálo být nepochopitelné. Jako odpověď prorok připomíná Boží všemohoucnost. Není přece nikdo a nic, čeho by Hospodin nebyl Pánem, není nic, co by jej překvapilo, co by se mu vymklo z rukou. V tomto smyslu je třeba chápat výrok, že Hospodin tvoří světlo i působí tmu, dává štěstí i neštěstí, to všechno Hospodin „působí“. V celku celé Bible je jasné, že Hospodin není tím, kdo by sesílal na lidi zlo. Ale i zlo, jakožto výsledek lidské svévole, je zavzato do jeho vlády světa, zlo není silnější než On. I z toho, co se staví proti jeho vůli a plánům je Hospodin schopen dosáhnout uskutečnění svých cílů.
8. verš je zcela adventním zvoláním: Rosu dejte nebesa shůry! Kýros, ač pohan, který o Hospodinu neví, je jeho pomazaným, který tím, že splní Boží vůli, přinese Izraeli svobodu. To je skutečný tvůrčí zásah Boží. Proto z nebes, místa zahaleného oblaky, od nebeského trůnu, se má tato spravedlnost doslova rozpršet. S tímto deštěm má spolupracovat země, která životodárný déšť Hospodinova spravedlivého jednání přijme a zplodí spravedlnost… Toto jedinečné vyznání Hospodinovy svrchovanosti a lásky vůči svému stvoření se brzy interpretovalo v mesiánském smyslu.
Druhá část dnešního čtení rozšiřuje Boží spásu již ne jen na jediný národ, ale na celý svět. Hospodin nestvořil zemi proto, aby byla prázdná a pustá, ale jejím smyslem je sloužit člověku. K návratu jsou nyní vyzvány všechny dálavy země, krajiny vzdálené od Jeruzaléma. I zde má zaznít zvěst o záchraně. Do všech koutů země je třeba, aby zaznělo jasné slovo: Hospodin je Bůh a nikdo jiný!
Jedinečnost Hospodina je jasným poselstvím tohoto textu. V adventním čase nečekáme nikoho menšího, nežli právě Jeho. Z velikosti toho, koho čekáme, se také odvíjí důležitost samotného čekání. A tím také veliká důstojnost nás, jakožto čekajících. Není snad naděje na tak veliký dar skutečným povýšením člověka?
Čtvrtek 3. adventního týdne
Izaiáš 54,1–10:
Raduj se, neplodná, která jsi nerodila, propukni v jásot, vesel se, která jsi nezkusila porodní křeče, neboť více synů má osamělá než ta, která se vdala – praví Hospodin. Rozšiř prostor svého stanu, roztáhni své plachty bez obav, prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraz! Napravo i nalevo se rozšíříš, tvé potomstvo dostane dědictvím národy, které osídlí pustá města.
Neboj se, neboť se nemusíš hanbit, nestyď se, neboť se nemusíš rdít, vždyť zapomeneš na hanbu svého mládí a již nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno: tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin. Může být zavržena manželka z mládí? – praví tvůj Bůh.
Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji – praví Hospodin, tvůj vykupitel.
Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji Noemovou potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – praví Hospodin, který tě miluje.
Dnešní prorocké slovo nás zavádí opět do babylonského zajetí. Ztrestaný lid je podobný neplodné ženě. Jak? Děti byly vnímány jako požehnání od Hospodina, jakožto dar budoucnosti, kdežto neplodnost byla chápána jako trest a prokletí. Samotné slovo „neplodný“ v hebrejštině souvisí se slovem „vykořenit“ nebo „ochromit“ či „učinit nemohoucím“. To vystihuje dobře situaci lidu ve vyhnanství, který byl odveden ze své vlasti a přesazen do cizí země, kde neznamenal nic a kde je vnímán jako cizorodý element.
Tomuto ubohému a opovrhovanému lidu je nyní přineseno radostné slovo příslibu: rozšiř prostor svého stanu, protože tvého potomstva bude tolik, že nynější prostory ti nebudou stačit…
Ostuda a hanba, které jsou metaforou na dobytí Jeruzaléma a zajetí v Babylónii, bude odejmuta a smazána. V čem tato hanba spočívala? Pávě tím, že před očima celého světa byl odhalen hřích Izraele, který byl přímou příčinou jejich porážky. Tím národ, který měl být z Božího ustanovení prostředníkem požehnání pro celý svět, nyní ztratil dokonce i svoji samostatnost, své jméno mezi národy. Zdá se, že tímto vyhnanstvím zmizel z mapy světa další národ. Nyní však: hřích, právě tato příčina hanby je odpuštěn. Hospodin se jako manžel či vykupitel přichází ujmout svého lidu. Vztah k Izraelskému lidu je znovu vybudován. To je odpuštění: přervaný svazek je z obou stran navázán, znovu vytvořen, smlouva – výraz vzájemné smlouvy je znovu uzavřena.
Jen na maličký okamžik Hospodin opustil svůj lid. Dal-li průchod svému hněvu, skryl-li se před svým lidem, bylo to jen z lásky. Ta z důvodu starosti o osud a blaho milovaného na sebe někdy musí vzít přísnou tvář. Ale tím posledním je pak vždy slitování. Protože trest není odvetou, ale lékem, který má přinést uzdravení.
Poslední obraz pak je vzpomínka na dobu po potopě. Tehdy se Hospodin zavázal, že již nikdy neuvede na zemi vody potopy. Tehdy se k tomu Hospodin zavázal smlouvou, jejímž znamením je duha. Nyní klade do základu nového společenství Izraelského lidu smlouvu novou, která přetrvá věky, smlouvu odpuštění, Božího pokoje, lásky a milosrdenství, kterou nic nezruší. I hory a pahorky, které byly obrazem pevnosti a stálosti, mohou kolísat, ale Hospodinova smlouva se nepohne.
Nový vztah Hospodina ke svému lidu, vyjádřený těmito přísliby, přesahují to, co se následně uskutečnilo v době po vyhnanství, nakonec i to, co se stalo s příchodem Ježíše Krista. Tím pádem tato slova stále čekají na své plné naplnění, jakožto cíl naděje novozákonního i starozákonního lidu.
Pátek 3. adventního týdne
Izaiáš 56,1–3a.6–8
Tak praví Hospodin:
„Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti,
neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost.“
Blaze člověku, který dělá toto,
blaze smrtelníku, který vytrvává v tomto:
Zachovává sobotu bez znesvěcení,
zdržuje svou ruku, aby nedělal nic zlého.
Ať neříká cizinec, který lne k Hospodinu:
„Jistě mě oddělí Hospodin od svého lidu!“
„Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží
a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky,
a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení
a lpí na mé smlouvě,
ty přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby.
Jejich celopaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři;
neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“
Pán, Hospodin, který shromažďuje rozptýlené z Izraele, praví:
„Více jich ještě připojím k těm, kteří jsou již shromážděni.“
Tato část knihy proroka Izaiáše – kapitoly 55–66 – jsou nazývány „prorocká Tóra“, a to proto, že je obdobou Mojžíšových poučení a příkazů, jak je máme zachycené v prvních pěti knihách Bible Starého zákona. Slova našeho proroka píšícího pod jménem Izaiášovým, připomínají mojžíšský styl, protože se v nich klade velký důraz na spravedlnost, právo, bedlivé svěcení soboty a konání bohoslužeb.
Náš úryvek lze datovat do období kolem roku 515, kdy Judští obyvatelé, jež se přibližně před dvaceti lety vrátili z exilu, zažívali všeobecné zklamání. Důvodem bylo to, že realita, kterou viděli kolem sebe a jejich očekávání Hospodinovy spásy, se od sebe dosti lišily. Prorok se však do této situace odvažuje připomenout: Boží spása je blízko. Zaznívá tu již to, co bude typické pro křesťanské očekávání dovršení světa: Boží spása je sice zde již přítomná, přece však je nutné si na její dovršení počkat a zároveň je potřeba o toto dovršení prosit. Návrat z Babylónie, znovuvybudování chrámu jsou sice znameními Boží blízkosti, přece však jsou to pouhá znamení, která odkazují na pravou skutečnost, na dovršení této skutečnosti si musíme počkat. Nicméně, prorok je přesvědčený, že je nutné se také sám na toto naplnění připravit: uplatňováním spravedlnosti, dodržováním práva, varováním se zla a zejména věrným zachováváním slavení Hospodinova svátečního dne – soboty. To všechno je vyznavačským aktem uznání Hospodinova prvenství a vlády a jedině tam, kde se toto uznává, je také možné zakusit blaženost, tedy útěchu a jistotu Boží blízkosti a věrnosti.
Do doby exilu nevídaná věc je přítomnost cizinců. Zatímco dříve byl pokládán za schopného přijmout Boží požehnání pouze Izraelita nebo ten cizinec, který se jím stal, nyní se dozvídáme převratnou věc, že i cizinec, který zůstane cizincem, pokud však zachovává Hospodinův zákon a lne k jeho smlouvě, i ten bude přiveden na Hospodinovu horu. Chrám a jeho milost je tedy otevřena bez rozdílu každému, kdo stojí o to zde čerpat.
Na druhou stranu je třeba se vyvarovat jednoho nedorozumění: v žádném případě se zde neslibuje „laciná milost“. Milost spásy může přijít jen tam, kde se pro ni člověk otevře.
Následující článek: Adventní rozjímání – předvánoční týden
Toto čtyřicetidenní (latinsky Quadragesima), začínala původně o šesté neděli před Velikonocemi a končila na Zelený čtvrtek, kdy se v římské církvi konalo slavnostní přijetí kajícníků do společenství věřících... Protože se však nepostilo o nedělích, brzy si někteří všimli, že tak postní doba netrvá ve skutečnosti čtyřicet dní a od 5. stol. se hledal způsob, jak zvýšit počet dní skutečného postu na čtyřicet. Dosáhlo se toho dvěma způsoby: nejdříve se z velikončního Tridua vyčlenily dva dny – Velký pátek a Bílá sobota, čímž se zvýšil počet postních dní na 36, dále se pak k postní době připojily všední dny před první postní nedělí, čímž se dospělo k dnešní Popeleční středě jako k dni, kdy začíná postní doba.
období spočíval v tom, že se člověk spokojil jen s jedním jídlem denně. To se jedlo podle antického zvyku večer. K tomu si ukládali zdrženlivost od masitých pokrmů a vína, později pak i od mléka, másla, sýru a též i vajec. Tato poměrně strohá praxe pak od vrcholného středověku docházela postupného uvolňování. My dnes tyto postní praktiky obdivujeme, ale možná nemáme pro jejich míru přiměřené odůvodnění. Je třeba si však uvědomit, že ten kdo přistupoval ke křesťanské víře jako katechumen, ať už ze židovství nebo pohanství, byla mu náboženská zdrženlivost od jídla zpravidla známá. Krom toho bylo v té době zcela běžné se postit od jídla z nenáboženských důvodů, např. z důvodů zdravotních. Ostatně dnešní doba takový nenáboženský půst již delší dobu praktikuje z důvodů estetických.
kdo se postí, je jako mladý orel, vznášející se povětřím, zatímco modlitba nestřídmého je obtěžkána přílišnou přesyceností a klesá dolů", říká sv. Nilus. Dalším důvodem postu byla příprava k přijetí Ducha a také jako prostředek boje proti démonům. Postilo se před přijetím křtu, svátosti eucharistie, ale také před přijetím svěcení.
