Od nejnovějších...

Naše scéna vychází z evangelia 6. neděle velikonoční, které zní: Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.

A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, Pohled na scénu 6. neděle velikonoční zpravaneboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Při stavbě scény jsme se soustředili na Ježíšův příslib toho, kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat … a já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy … nenechám vás sirotky, zase k vám přijdu. Vidíme, že je zde příslib přítomnosti celé Boží Trojice ve společenství těch, kteří Ježíše milují. To, že ho milují, se pozná podle toho, že zachovávají jeho přikázání, jak to říká Ježíš. Věnujme se symbolice barev: průhledná bílá barva symbolizuje Otce. Průhlednost této barvy je záměrná, protože i sám Otec se přímo nezjevuje, ale vždy se dává vidět skrze nějakého prostředníka, ať už Syna či Ducha Svatého. Červená barva je barvou Ježíšovou, barvou utrpení a obětující se lásky. Zlatá barva patří Duchu Svatému. Zde jsme se inspirovali symbolikou ikon, kde právě zlato symbolizuje tuto osobu Boží Trojice.¨

Postavičky různých věkových skupin a pohlaví tvoří společenství rodiny, kterou vytváří přítomnost Boží Trojice. Postavičky zaujímají postoj pokoje, bezpečí, radosti a přijetí. Ono přijetí pochází prvotně od Boha a druhotně si je pak darují ti lidé navzájem.

Tento na první pohled idylický obrázek je teprve předchutí konečného naplnění. Protože scéna se ve skutečnosti odehrává na tomto světě, který je poznamenán nedokonalostí a všedností. Proto i symbol Boží Trojice vytváří obrys, který postavičky objímá a ukazuje vpravo nahoru (což je symbolické místo), to znamená do nebeské reality, která je konečným očekáváním nás všech.

Pohled na scénu 6. neděle velikonoční zlevaDetail společenství učedníkůPohled na společenství učedníků shora

Scéna zachycuje rozhovor Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny poblíž Sycharu. Ježíš se podle evangelia unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Doba kolem poledního nebyla obvyklá pro obstarávání vody pro domácnost. Žena přichází v tuto dobu ke studni možná proto, aby se vyhnula ostatním. Kvůli svému způsobu života? Postavička ženy drží v pravé ruce Celkový pohled na scénu rozhovoru Ježíše se Samařankoudžbán na vodu… Ježíš ji oslovuje: Dej mi napít! A zde začíná dialog, který evangelista mistrně rozvíjí.

Nejdříve se mluví o vodě a žízni. Evangelista Jan si často hraje s dvěma významy slov. Voda je zde chápána jednak v přirozené rovině, ta, pro kterou si přichází ke studni žena se džbánem. Tato voda má uhasit její žízeň. Ježíš však myslí jinou vodu, vodu živou. Tu můžeme chápat jako Ducha Svatého, Boží milost či lásku. V tom je krása těchto pojmů, že dovolují široký výklad. Přesto nám samo Janovo evangelium o pár kapitol dál nabízí odpověď, jak chápat tuto vodu živou: v poslední velký den svátků Ježíše vystoupil a zvolal: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jehož měli přijmout ti, kdo v něho uvěřili (Jan 7,37–39). Tato láska má uhasit tu nejhlubší lidskou žízeň po lásce. Tu může dát jen Bůh. A Bůh touží, abychom po této lásce, po Něm toužili. Sv. Augustin to vyjádřil krásně: Deus sitit sitiri – Bůh touží po tom, aby se po něm toužilo.

Tato jiná voda je v naší scéně znázorněna bílým pruhem látky, který začíná nahoře u oltáře, přechází přes Ježíše a studnu a zde se rozšiřuje do šíře a objímá i ženu. Zde využíváme té skutečnosti, že náš oltář, na kterém slavíme eucharistii, můžeme chápat jako zdroj živé vody. Tato živá voda začíná u Otce, který je bohatý milosrdenstvím (Ef 2,4), jenž toto milosrdenství zjevil a zhmotnil v daru svého Syna, Ježíše Krista. Ten nemá jiný pokrm, než konat vůli Otcovu (Jan 4,34), a který koná to, co vidí, že dělá jeho Otec (Jan 5,19). Proto prochází pruh Boží lásky i přes Ježíše. Prochází však i studnou.

Ježíš totiž navazuje svůj rozhovor se ženou právě u studny, kam ona přichází uhasit svoji žízeň. Ježíš navazuje na ženinu přirozenou žízeň po obyčejné vodě a svým rozhovorem se snaží v ženě objevit ještě jednu žízeň, kterou ona se snaží uhasit u šesti mužů: pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. Tato žena žízní po lásce. A Ježíš je tady, aby jí nabídl vodu, která tuto žízeň utiší trvalým a definitivním způsobem: každý, kdo se napije této vody, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou má dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného (Jan 4,13n).

Dialog však mistrným způsobem líčí ještě další věc: tato živá voda se nabízí žíznícímu člověku zdarma, ovšem jen za předpokladu, že takový člověk žije a tedy i uctívá Boha v duchu a v pravdě (Jan 4,24). Je tedy třeba uznat svou žízeň a nenaplněnost. Je třeba uznat také to, že tato žízeň byla dosud hašena špatným způsobem. Je třeba zároveň objevit a skutečně poznat, u koho tuto žízeň lze uhasit. Jestliže toto všechno člověk splní – a žena to opravdu objevila – pak je takový člověk způsobilý k tomuto prameni živé vody přivádět i druhé. A skutečně po skončení hovoru žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ (Jan 4,28n).

A ještě jedna poznámka: bílou látku Boží lásky, jsme úmyslně nechali rozplynout u studně směrem k ženě do šíře. Žena totiž byla touto Boží láskou stále vábena. Její touha po lásce, která ji přivedla do náruče šesti mužům, byla ve skutečnosti Božím voláním ke skutečné lásce, která dokáže naplnit celého člověka. Ona to však dosud neviděla. Tam také, na této ploše by mohly ležet její námitky, které jí zabraňovaly přijít k Ježíšovi a nechat se napojit: Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku? Nebo Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká … Jsi snad větší než náš praotec Jakub? Nebo Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat. Nebo Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno … čímž všechno odsouvala do nějaké nejasné budoucnosti.

Ne, Ježíš nepovolil ve své snaze získat ženu a chce jí obdarovat nyní a tady…

Předchozí neděle je zde.

Jiný pohled...Ježíš...Samařanka...

Víme, že již ve 2. století se křesťané připravovali na slavnost Kristova zmrtvýchvstání dvoudenním smutečním postem. Ve 3. století se tento půst rozšířil postupně na celý Svatý týden, jak o tom víme z jednoho listu Dionýsia z Alexandrie.

V roce 325 se konal Nicejský koncil. Zúčastnění Otcové již počítají jako s něčím samozřejmým, že přípravná doba před velikonocemi má trvání čtyřicet dní. Proč právě tolik dní? Zřejmě v tom byl úmysl napodobit Ježíšův půst na poušti po události křtu v řece Jordánu. Ovšem stejnou dobu ponechává Písmo na hoře Sinaji Mojžíše, když přijímá od Hospodina desky Smlouvy. Stejnou dobu putoval k hoře Chorébu prorok Eliáš, přitom nic nejedl. Lotto - Kristus a cizoložniceToto čtyřicetidenní (latinsky Quadragesima), začínala původně o šesté neděli před Velikonocemi a končila na Zelený čtvrtek, kdy se v římské církvi konalo slavnostní přijetí kajícníků do společenství věřících... Protože se však nepostilo o nedělích, brzy si někteří všimli, že tak postní doba netrvá ve skutečnosti čtyřicet dní a od 5. stol. se hledal způsob, jak zvýšit počet dní skutečného postu na čtyřicet. Dosáhlo se toho dvěma způsoby: nejdříve se z velikončního Tridua vyčlenily dva dny – Velký pátek a Bílá sobota, čímž se zvýšil počet postních dní na 36, dále se pak k postní době připojily všední dny před první postní nedělí, čímž se dospělo k dnešní Popeleční středě jako k dni, kdy začíná postní doba.

Jak tehdejší křesťané prožívali postní dobu? Půst v tomto Bazilika sv. Sabiny na Aventinuobdobí spočíval v tom, že se člověk spokojil jen s jedním jídlem denně. To se jedlo podle antického zvyku večer. K tomu si ukládali zdrženlivost od masitých pokrmů a vína, později pak i od mléka, másla, sýru a též i vajec. Tato poměrně strohá praxe pak od vrcholného středověku docházela postupného uvolňování.  My dnes tyto postní praktiky obdivujeme, ale možná nemáme pro jejich míru přiměřené odůvodnění. Je třeba si však uvědomit, že ten kdo přistupoval ke křesťanské víře jako katechumen, ať už ze židovství nebo pohanství, byla mu náboženská zdrženlivost od jídla zpravidla známá. Krom toho bylo v té době zcela běžné se postit od jídla z nenáboženských důvodů, např. z důvodů zdravotních. Ostatně dnešní doba takový nenáboženský půst již delší dobu praktikuje z důvodů estetických.

Jaké dobrodiní se postem sledovalo? Tehdejší křesťané viděli v postu především prostředek k posílení modlitby. "Modlitba toho, Křest v raném uměníkdo se postí, je jako mladý orel, vznášející se povětřím, zatímco modlitba nestřídmého je obtěžkána přílišnou přesyceností a klesá dolů", říká sv. Nilus. Dalším důvodem postu byla příprava k přijetí Ducha a také jako prostředek boje proti démonům. Postilo se před přijetím křtu, svátosti eucharistie, ale také před přijetím svěcení.

Ze spisů sv. Tertuliána je známo, že se křesťané postili proto, aby z ušetřených prostředků mohli obdarovat chudé. "Hleďte, jak se vzájemně milují, že jsou dokonce ochotni pro druhé zemřít" (Apologie 39,7).

Doba postní byla především dobou bezprostřední přípravy katechumenů na přijetí křtu a zároveň také dobou přípravy kajícníků na přijetí rekonciliace (smíření s Bohem a církví). Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mk 1,15), tato Ježíšova výzva se v době postní stala programem celého společenství církve. Jak zmíněných skupin, které se připravovaly na zlomovou událost jejich života, tak i společenství ostatních věřících, kteří je v jejich úsilí doprovázelo modlitbou a postem. Dnešní doba, zejména po liturgické reformě obřadů křtu, znovu tuto praxi objevuje jako výraz úzkého společenství v Kristu.

Dostáváme se do třetího týdne doby adventní a čtení již nejsou výhradně jen z knihy pororoka Izaiáše.

Totiž i jiná místa Písma obsahují předpovědi, které se vztahují k budoucímu Mesiáši, jejichž naplnění se dosud očekává. Dejme se tedy vést opět liturgickými čteními, která nás poučí, povzbudí a dají naději.

Řehoř.

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 2. týden adventní

Následující článek: Adventní rozjímání – předvánoční týden

 


 

 Pondělí 3. adventního týdne

Numeri 24,2–7.15–17a:

El Greco – Klanění pastýřůKdyž Bileam zdvihl své oči, viděl Izraelity tábořit podle kmenů. Sestoupil na něj duch Boží a on pronesl svůj výrok:

„Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží. Vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Jak krásné jsou tvé stany, Jakube, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se do dáli jak údolí, jako zahrady podíl řeky, jak aloe, které zasadil Hospodin, jako cedry podél vody. Voda hojně vytéká z jeho věder, jeho osení má bohatou vláhu. Jeho král bude vyšší než Agag, povzneseno bude jeho království.“

Dále pronesl: „Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží, kdo zná vědění Nejvyššího, vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Vidím jej, ale nikoli nyní, zřím jej, ale nikoli zblízka. Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele.“

 

Izrael po vyvedení z Egypta při svém putování pouští narazil na území Moabu. Moabský král se cítí v ohrožení, a proto si k pomoci povolává proroka Bileama, aby nad Izraelem vyslovil kletby. Bileam byl aramejského původu a jeho slovu se přisuzovala neomylnosti, proto se věřilo, že i jeho kletba bude pro nepřátele znamenat konec. Bileam byl však zasažen Božím duchem. V jeho moci se nenechává zatáhnout do kleteb, ale je jím přinucen žehnat. Jestliže se jeho slovu přisuzovala neodvolatelná platnost, bylo zděšení moabského krále, který místo klení slyší Bileama žehnat, obrovské.

Bileam ve svých výrocích zdůrazňuje na Izraeli jeho jedinečnost. První vize je předpovědí nádherné a slavné budoucnosti. Izraelský lid bude jako údolí a zahrady u řek se vzácnými stromy. V Palestině, kde jsou lidé neustále ohrožováni na životě suchem, je vidina zahrady s cedry něčím rajským. Právě plnost života zjevená v bohatství či přebytku vláhy, je jasným projevem požehnání.

Druhý výrok se již týká celého světa, v němž Izrael hraje klíčovou roli. Stane se totiž ukazatelem cesty všem národům. Z něho vzejde hvězda, kterou se budou všichni řídit a k níž budou všichni vzhlížet. Bude správcem Boží vlády a vykonavatelem jeho spravedlnosti. Již velmi brzy se za touto „hvězdou z Jákoba“ viděl přicházející Mesiáš. A v novém Zákoně je vztaženo toto místo na příchod Ježíšův.


 

Úterý 3. adventního týdne

Sofoniáš 3,1–2.9–13:

Toto praví Hospodin: „Běda, vzpurné a poskvrněné je násilnické město! Neposlouchalo, nepřijalo kázeň; nedoufalo v Hospodina, neobrátilo se k svému Bohu.

Pieter Bruegel starší – Babylónská věžTehdy očistím rty národům, aby všechny vzývaly Hospodinovo jméno a sloužily mu svorně. Až z končin za etiopskými řekami přinesou mi dary ti, kdo mě ctí, synové mého rozptýleného lidu. Tu se již nebudeš hanbit za žádné své skutky, kterými ses na mně prohřešil, neboť z tebe odstraním tvé pyšné chvástaly, už se nebudeš vypínat na mé svaté hoře. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý.“ Budou hledat své útočiště v Hospodinově jménu ti, kdo zbudou z Izraele. Nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.

 

Prorok Sofoniáš působil někdy kolem roku 630 př. Kr. v době před Josiášovou náboženskou reformou. Svým výrokem se obrací proti Jeruzalému, které je nazváno svou hlavní charakteristikou, jakožto vzpurné město. Jaký je to kontrast, když právě toto město bylo posvěceno, odděleno jakožto místo Božího příbytku, chrámu který se měl stát domem modlitby pro všechny národy. Kdo jiný by přece měl vynikat věrností, ne-li ten, komu bylo darem poznání a smlouvy umožněno být věrný! A přece se tak nestalo. Proto Hospodin musí přistoupit k dalšímu kroku, aby si získal zpět svůj lid; tímto krokem je trest. Trest má funkci očistnou. Není Boží odvetou člověku za to, co špatného udělal, ale pokusem ho znovu získat. Co špiní člověka je jeho hřích a od toho je třeba se očistit, aby se mohlo začít znovu. Na pročištěné zemi Hospodin začíná budovat své dílo. Daruje národům čisté rty, aby mu sloužily a vzývaly. Služba bude jednomyslnou záležitostí, všichni se na ní shodnou, doslova ji budou vykonávat jedním ramenem. Důsledkem takové služby je sjednocení národů, které byly předtím rozptýleny hříchem, jak nás o tom poučuje vyprávění o stavbě babylonské věže.

Tehdy dojde lid odpuštění, už se nemusí stydět za své hříchy. Nebude totiž za co. Hříchy budou odpuštěny a zlikvidovány. Pokoj a vzájemné vstřícné jednání se v lidu usadí natrvalo…

Samozřejmě tyto obrazy pokoje jsou velice lákavé a možná ve čtenáři budí pochybnosti, zdali je možné takového pokoje vůbec dosáhnout. V tom je však důležitost Sofoniášova poselství: dokud nebude překonán hřích a svévole, do té doby se takový pokoj nepodaří vytvořit, i kdyby se lidé sebevíc snažili. Takový pokoj je zcela Božím darem, k jehož přijetí je však nejdříve třeba projít ohněm utrpení, které protříbí zrno od plev.


 

Středa 3. adventního týdne

Izaiáš 45,6b–8.18.21b–25:

Pieter Bruegel starší – Dětské hry„Já jsem Hospodin, a nikdo jiný. Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí, já, Hospodin, to všechno působím. Rosu dejte, nebesa, shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost! Já, Hospodin, jsem to stvořil.“

Neboť tak praví Hospodin, stvořitel nebes, ten, který je Bůh, který tvořil zemi a učinil ji, který ji založil. Nestvořil ji, aby byla prázdná, utvořil ji k obývání: „Já jsem Hospodin, a nikdo jiný! Zda to nejsem já, Hospodin? Mimo mne není jiný Bůh! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne! Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! Při sobě jsem přísahal, z mých úst vyšla pravda, neodvolatelné slovo: Každé koleno se mi bude klanět, přísahat bude každý jazyk.“ Řeknou: „Jen v Hospodinu je vítězství a síla.“ S hanbou přijdou k němu všichni, kdo mu odpírají. Vítězství a slávy dojde v Hospodinu celý rod Izraele.

 

Poměrně rozsáhlá 45. kapitola Izaiášovy knihy je věnována perskému králi Kýrovi. Kýros proslul především tím, že vydal roku 538 edikt, jímž se umožňovalo přesídlencům vrátit se do své vlasti. Tím skončila doba exilu. Ve skutečnosti se však vrátila pouhá hrstka… Většina přesídlenců se již nevrátila: zvykla si, usadili se, nechtěli svou jistotu měnit za novou nejistotu.

Dnešní čtení je takovým zamyšlením nad tím, co se událo. Kýrův nástup k moci, vidí prorok jakožto Boží čin, který se stal s ohledem na dobro Izraele. Jak to, že si Hospodin volí k uskutečnění svých plánů pohana? To se zdálo být nepochopitelné. Jako odpověď prorok připomíná Boží všemohoucnost. Není přece nikdo a nic, čeho by Hospodin nebyl Pánem, není nic, co by jej překvapilo, co by se mu vymklo z rukou. V tomto smyslu je třeba chápat výrok, že Hospodin tvoří světlo i působí tmu, dává štěstí i neštěstí, to všechno Hospodin „působí“. V celku celé Bible je jasné, že Hospodin není tím, kdo by sesílal na lidi zlo. Ale i zlo, jakožto výsledek lidské svévole, je zavzato do jeho vlády světa, zlo není silnější než On. I z toho, co se staví proti jeho vůli a plánům je Hospodin schopen dosáhnout uskutečnění svých cílů.

8. verš je zcela adventním zvoláním: Rosu dejte nebesa shůry! Kýros, ač pohan, který o Hospodinu neví, je jeho pomazaným, který tím, že splní Boží vůli, přinese Izraeli svobodu. To je skutečný tvůrčí zásah Boží. Proto z nebes, místa zahaleného oblaky, od nebeského trůnu, se má tato spravedlnost doslova rozpršet. S tímto deštěm má spolupracovat země, která životodárný déšť Hospodinova spravedlivého jednání přijme a zplodí spravedlnost… Toto jedinečné vyznání Hospodinovy svrchovanosti a lásky vůči svému stvoření se brzy interpretovalo v mesiánském smyslu.

Druhá část dnešního čtení rozšiřuje Boží spásu již ne jen na jediný národ, ale na celý svět. Hospodin nestvořil zemi proto, aby byla prázdná a pustá, ale jejím smyslem je sloužit člověku. K návratu jsou nyní vyzvány všechny dálavy země, krajiny vzdálené od Jeruzaléma. I zde má zaznít zvěst o záchraně. Do všech koutů země je třeba, aby zaznělo jasné slovo: Hospodin je Bůh a nikdo jiný!

Jedinečnost Hospodina je jasným poselstvím tohoto textu. V adventním čase nečekáme nikoho menšího, nežli právě Jeho. Z velikosti toho, koho čekáme, se také odvíjí důležitost samotného čekání. A tím také veliká důstojnost nás, jakožto čekajících. Není snad naděje na tak veliký dar skutečným povýšením člověka?


 

Čtvrtek 3. adventního týdne

Izaiáš 54,1–10:

El Greco – Pátá pečeť apokalypsyRaduj se, neplodná, která jsi nerodila, propukni v jásot, vesel se, která jsi nezkusila porodní křeče, neboť více synů má osamělá než ta, která se vdala – praví Hospodin. Rozšiř prostor svého stanu, roztáhni své plachty bez obav, prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraz! Napravo i nalevo se rozšíříš, tvé potomstvo dostane dědictvím národy, které osídlí pustá města.

Neboj se, neboť se nemusíš hanbit, nestyď se, neboť se nemusíš rdít, vždyť zapomeneš na hanbu svého mládí a již nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno: tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin. Může být zavržena manželka z mládí? – praví tvůj Bůh.

Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji – praví Hospodin, tvůj vykupitel.

Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji Noemovou potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – praví Hospodin, který tě miluje.

 

Dnešní prorocké slovo nás zavádí opět do babylonského zajetí. Ztrestaný lid je podobný neplodné ženě. Jak? Děti byly vnímány jako požehnání od Hospodina, jakožto dar budoucnosti, kdežto neplodnost byla chápána jako trest a prokletí. Samotné slovo „neplodný“ v hebrejštině souvisí se slovem „vykořenit“ nebo „ochromit“ či „učinit nemohoucím“. To vystihuje dobře situaci lidu ve vyhnanství, který byl odveden ze své vlasti a přesazen do cizí země, kde neznamenal nic a kde je vnímán jako cizorodý element.

Tomuto ubohému a opovrhovanému lidu je nyní přineseno radostné slovo příslibu: rozšiř prostor svého stanu, protože tvého potomstva bude tolik, že nynější prostory ti nebudou stačit…

Ostuda a hanba, které jsou metaforou na dobytí Jeruzaléma a zajetí v Babylónii, bude odejmuta a smazána. V čem tato hanba spočívala? Pávě tím, že před očima celého světa byl odhalen hřích Izraele, který byl přímou příčinou jejich porážky. Tím národ, který měl být z Božího ustanovení prostředníkem požehnání pro celý svět, nyní ztratil dokonce i svoji samostatnost, své jméno mezi národy. Zdá se, že tímto vyhnanstvím zmizel z mapy světa další národ. Nyní však: hřích, právě tato příčina hanby je odpuštěn. Hospodin se jako manžel či vykupitel přichází ujmout svého lidu. Vztah k Izraelskému lidu je znovu vybudován. To je odpuštění: přervaný svazek je z obou stran navázán, znovu vytvořen, smlouva – výraz vzájemné smlouvy je znovu uzavřena.

Jen na maličký okamžik Hospodin opustil svůj lid. Dal-li průchod svému hněvu, skryl-li se před svým lidem, bylo to jen z lásky. Ta z důvodu starosti o osud a blaho milovaného na sebe někdy musí vzít přísnou tvář. Ale tím posledním je pak vždy slitování. Protože trest není odvetou, ale lékem, který má přinést uzdravení.

Poslední obraz pak je vzpomínka na dobu po potopě. Tehdy se Hospodin zavázal, že již nikdy neuvede na zemi vody potopy. Tehdy se k tomu Hospodin zavázal smlouvou, jejímž znamením je duha. Nyní klade do základu nového společenství Izraelského lidu smlouvu novou, která přetrvá věky, smlouvu odpuštění, Božího pokoje, lásky a milosrdenství, kterou nic nezruší. I hory a pahorky, které byly obrazem pevnosti a stálosti, mohou kolísat, ale Hospodinova smlouva se nepohne.

Nový vztah Hospodina ke svému lidu, vyjádřený těmito přísliby, přesahují to, co se následně uskutečnilo v době po vyhnanství, nakonec i to, co se stalo s příchodem Ježíše Krista. Tím pádem tato slova stále čekají na své plné naplnění, jakožto cíl naděje novozákonního i starozákonního lidu.


 

 

Pátek 3. adventního týdne 

Izaiáš 56,1–3a.6–8

Hieronymus Bosch – Sv. Jan na PathmuTak praví Hospodin:
„Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti,
neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost.“
Blaze člověku, který dělá toto,
blaze smrtelníku, který vytrvává v tomto:
Zachovává sobotu bez znesvěcení,
zdržuje svou ruku, aby nedělal nic zlého.

Ať neříká cizinec, který lne k Hospodinu:
„Jistě mě oddělí Hospodin od svého lidu!“

„Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží
a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky,
a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení
a lpí na mé smlouvě,
ty přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby.
Jejich celopaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři;
neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“

Pán, Hospodin, který shromažďuje rozptýlené z Izraele, praví:
„Více jich ještě připojím k těm, kteří jsou již shromážděni.“

 

Tato část knihy proroka Izaiáše – kapitoly 55–66 – jsou nazývány „prorocká Tóra“, a to proto, že je obdobou Mojžíšových poučení a příkazů, jak je máme zachycené v prvních pěti knihách Bible Starého zákona. Slova našeho proroka píšícího pod jménem Izaiášovým, připomínají mojžíšský styl, protože se v nich klade velký důraz na spravedlnost, právo, bedlivé svěcení soboty a konání bohoslužeb.

Náš úryvek lze datovat do období kolem roku 515, kdy Judští obyvatelé, jež se přibližně před dvaceti lety vrátili z exilu, zažívali všeobecné zklamání. Důvodem bylo to, že realita, kterou viděli kolem sebe a jejich očekávání Hospodinovy spásy, se od sebe dosti lišily. Prorok se však do této situace odvažuje připomenout: Boží spása je blízko. Zaznívá tu již to, co bude typické pro křesťanské očekávání dovršení světa: Boží spása je sice zde již přítomná, přece však je nutné si na její dovršení počkat a zároveň je potřeba o toto dovršení prosit. Návrat z Babylónie, znovuvybudování chrámu jsou sice znameními Boží blízkosti, přece však jsou to pouhá znamení, která odkazují na pravou skutečnost, na dovršení této skutečnosti si musíme počkat. Nicméně, prorok je přesvědčený, že je nutné se také sám na toto naplnění připravit: uplatňováním spravedlnosti, dodržováním práva, varováním se zla a zejména věrným zachováváním slavení Hospodinova svátečního dne – soboty. To všechno je vyznavačským aktem uznání Hospodinova prvenství a vlády a jedině tam, kde se toto uznává, je také možné zakusit blaženost, tedy útěchu a jistotu Boží blízkosti a věrnosti.

Do doby exilu nevídaná věc je přítomnost cizinců. Zatímco dříve byl pokládán za schopného přijmout Boží požehnání pouze Izraelita nebo ten cizinec, který se jím stal, nyní se dozvídáme převratnou věc, že i cizinec, který zůstane cizincem, pokud však zachovává Hospodinův zákon a lne k jeho smlouvě, i ten bude přiveden na Hospodinovu horu. Chrám a jeho milost je tedy otevřena bez rozdílu každému, kdo stojí o to zde čerpat.

Na druhou stranu je třeba se vyvarovat jednoho nedorozumění: v žádném případě se zde neslibuje „laciná milost“. Milost spásy může přijít jen tam, kde se pro ni člověk otevře.


Následující článek: Adventní rozjímání – předvánoční týden

 

Evangelium této neděle si pro snadnější porozumění můžeme rozdělit na tři části:

  1. Odehrávající se v neděli Ježíšova vzkříšení, kdy k nim přichází, učedníci jsou bez Tomáše. Tomáš nevěří jejich svědectví.
  2. Odehrávající se za týden, Ježíš přichází i pro Tomáše, ten vidí a věří a vyznává Ježíšovo božství a také se k němu přiznává jako ke svému Pánu.
  3. Evangelistův závěr s blahoslavenstvím věřících bez vidění.

Celkový pohled na scénu zjevení TomášoviMy jsme se rozhodli zpracovat pro tuto neděli prostřední část evangelia. Prvky scény mají opět symbolický význam. Předně pozadím je modrá obloha, protože nám evangelista říká, že první setkání se odehrává navečer prvního dne v týdnu. Domníváme se, že Ježíš zvolil i k druhému setkání podobnou denní dobu, když evangelista uvádím, že Ježíš k apoštolům přišel za týden. Proto je část oblohy tvořena také látkou červenou, která symbolizuje zapadající slunce.

Prostředím pro setkání je dům. Zde jsou učedníci ze strachu před židy zavřeni, zavřené jsou dveře i přes okna je přehozený závěs. Dům je postavený tak, aby byl otevřený směrem do našeho společenství a my do něj mohli nahlížet, protože i my jsme takové společenství Ježíšových učedníků a Ježíšova slova a činy se týkají také nás.

Postav je ve scéně použito celkem pět, což je pouze náznak společenství Ježíšových apoštolů. Ve skutečnosti jich bylo určitě více, snad (podle slov evangelisty: za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi) tam byli všichni. Lze z této poznámky vyvodit, že první setkání Zmrtvýchvstalého mělo na apoštoly ozdravující účinek? Už se nebáli. Ježíš totiž svými slovy pokoj vám je pouze nepozdravuje, ale pokoj jim přímo daruje! Za týden už zase byli apoštolové uvnitř, zase svému strachu začali znovu propadat. Ježíš přichází opět a opět užívá stejných slov: Pokoj vám! Asi jim pokoj opět chyběl...

Ježíš a TomášEvangelista tedy říká: Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Zavřené dveře domu nejsou problémem pro Ježíšovo vzkříšené tělo. Ježíš mohl přijít i skrz dveře otevřené, proč zvolil právě tento zvláštní způsob příchodu? Zdá se, že nám tím chce něco říci: Tak jako byly zavřené dveře domu, je doposud zavřené srdce Tomáše, který říká: Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím. Ježíš přichází speciálně kvůli němu, aby i jeho srdce bylo otevřené a připravené přijmout Ježíše takového, jaký je. Ježíšův příchod skrz zavřené dveře je v naší scéně naznačen bílou látkou, která začíná nahoře vpravo (v nebi, u Otce) a proniká skrze zavřené dveře k Tomášovi a pak dále k ostatním apoštolům a dále její roh přes okraj scénu jde i směrem do kostela, protože i naše srdce, jako Tomášovo mají být otvírána. Postavička Ježíše ukazuje na svůj probodený bok a druhou rukou symbolizuje gesto pozvání.

Postavička Tomáše stojí před Ježíšem v uctivém postoji pokory s rukama na srdci, které je nyní otevřeno a vyslovuje to nejkrásnější vyznání Janova evangelia: Pán můj a Bůh můj!

Ostatní učedníci ve scéně jsou v pohybu, naznačující jakoby vstávali ze sedu. Ježíšův příchod je totiž tohoto druhu: On přichází, aby nás postavil na nohy, abychom nesetrvávali ve smutku, ale v jeho síle mohli vyjít k druhým a i jim pomáhat vstát. V druhém čtení dnešní mše nám Petr říká, že v nás Ježíšovo vzkříšení probudilo naději, jejíž naplnění nás čeká v nebi, která však už teď nám dodává sílu jít životem i skrze různé zkoušky a trápení s vizí, že všechno je k našemu prospěchu.

A ještě jeden postřeh: Tomáš přistupuje k Ježíši jako k příteli. Ježíš se mu nabízí, aby se ho dotkl. To co Marii Magdalské nedovolil, to nyní Tomášovi umožňuje. Možná ho i objal. Tomáš zřejmě tuto intimní blízkost Ježíše potřeboval, aby uvěřil. Někdy, pro naši slabost, se potřebujeme dotknout Ježíšových ran, nechat se jím obejmout, abychom mohli k němu navázat blízký vztah. Věříme, že Ježíš pro nás udělá vše potřebné...

Pohled shoraJiný pohled na Ježíše a TomášeOstatní apoštolovéPohled z pravé strany

Píseň Here With Us s překladem

Křesťanská hudební tvorba zná i populární hudbu. Jednu takovou skladbu s pěknými slovy si můžete poslechnout i zde. Pod oknem videa je překlad. Kéž doplní atmosféru Vánoc...

 

 

 

Originální text a překlad písně:

It's still a mystery to me
That the hands of God could be so small,
How tiny fingers reaching in the night
Were the very hands that measured the sky 

Pořád je pro mě záhadou,
že Boží ruce mohly být tak maličké,
že prstíčky tápající v temnotě
byly tytéž ruce, které braly míru obloze.

Chorus:

Hallelujah, hallelujah
Heaven's love reaching down
to save the world
Hallelujah, hallelujah
Son of God, Servant King,
Here with us
You're here with us 

Refrén:

Haleluja, aleluja
Láska nebes se sklání,
aby zachránila svět
Haleluja, aleluja
Boží Syn – Král služebník
Tady s námi
Jsi tady s námi

It's still a mystery to me,
How His infant eyes
have seen the dawn of time
How His ears
have heard an angel's symphony,
But still Mary
had to rock her Savior
to sleep.

Pořád je mi záhadou,
že jeho oči
viděly plynout všechen čas,
že jeho uši
slýchaly zpěvy andělů
a přece Maria
musela svého Spasitele ukolébat
ke spánku.

Chorus: Refrén:

Jesus the Christ, born in Bethlehem
A baby born to save,
to save the souls of man.

Ježíš Kristus narozený v Betlémě
Děťátko zrozené k záchraně
k záchraně lidských duší.

 

Velký pátek je dnem, kdy církev uctívá Kristovu smrt. Odjakživa je to den smutku a přísného postu. Už v nejstarší době se Ježíšova slova o době, kdy se učedníci postí, protože jim byl odňat ženich

(Mt 9,15; Mk 2,20; Lk 5,34n), vztahovala na dny Kristovy smrti a jeho spočinutí v hrobě. Tento Fra Angelico, Ukřižovánísmuteční půst byl hned od počátku velice přísný: nesmělo se nic jíst ani pít. Křesťané tak museli strávit 40 hodin nebo dokonce celé dva dny bez jídla a pití. Potvrzení tohoto pojetí nám poskytuje Hippolyt, když jako výjimku pro nemocné a těhotné dovoluje v pátek chléb a vodu. Takový půst je doložen od 2. století. S ohledem na tuto úctyhodnou tradici je pochopitelné, že i dnešní církev takový půst drží. Smyslem je solidarizovat se s Tím, který za nás pokládá svůj život na kříži a také je takový půst projevem smutku nad Jeho smrtí.

První křesťanská staletí neměla žádnou liturgii Velkého pátku. Z roku kolem 400 je dosvědčeno, že se křesťané v Jeruzalémě shromažďují na místě Golgoty, aby tam dopoledne uctívali Kristův kříž, který nalezla císařovna Helena roku 320 a také, že v časné odpoledne pak mají bohoslužbu slova se čtením pašijí. V ostatních církvích na Západě se zprvu vystačilo jen s bohoslužbou slova, přičemž důležité místo v ní zaujímalo právě předčítání pašijí. Tam, kde místní církve vlastnily relikvii svatého kříže, jako např. v Římě ve 4. Století, se velmi záhy zrodil obřad uctívání svatého kříže. Tuto bohoslužbu uctívání pak uzavírala slavnostní modlitba věřících (přímluvy), které pak byly doplněny v 7. století i přijímáním eucharistie. Takovouto bohoslužbu převzali Frankové a dotvořili ji směrem k větší dramatičnosti. Během středověku pak byl rozvinut obřad přijímání eucharistie do té míry, že se podobal slavení mše svaté, ovšem bez rozhodující části proměňování chleba a vína (mše předposvěcených darů). Postupným ústupem od přijímání eucharistie všemi věřícími, se nakonec z obřadu přijímání stalo přijímání pouze kněze, slavícího obřady, přičemž přijímání jiných účastníků bylo zakázáno. Obřady byly do dnešní podoby upraveny reformou Pia XII. roku 1955, kdy se Velkopáteční obřady skládají z bohoslužby slova, uctívání kříže a přijímání eucharistie a to všemi zúčastněnými. Jako čas konání této bohoslužby je doporučena hodina Kristovy smrti, tj. třetí hodina odpoledne.

Albrecht Dürer, Bolestný KristusBohoslužba se slaví v červené barvě, barvě mučedníků, kteří v Kristu mají před očima svůj předobraz a vzor. Bohoslužba slova začíná tím, že kněz a jeho doprovod se ukloní zcela obnaženému oltář a padnou na tvář a chvíli setrvají v tiché modlitbě. Je to gesto hluboké pokory a poníženosti před Boží tváří. Dále se pokračuje modlitbou a prvním čtením, které tvoří čtvrtá píseň o Hospodinově služebníka (Iz 52,13-53,12), která odjakživa byla církví chápána jako líčení Kristova vykupitelského utrpení. Na toto čtení odpovídá žalm 31, který je výrazem nářku, ale hlavně důvěry ve věrného Boha. Druhé čtení je chvalozpěvem na velekněze, který byl vyvýšen, který se všem, kdo ho poslouchají, stal původcem věčné spásy (Žid 4,14-16; 5,7-9). Navazují pašije podle svatého Jana, které se mají přednést stejným způsobem jako na Květnou neděli. Následují velké přímluvy, které jsou původní starokřesťanskou formou modlitby, jež se udržela až do našich dní. Jedná se o deset proseb ve struktuře: 1. za církev, 2. za ty, kdo vládnou, 3. za ty, které tísní různé těžkosti a 4. za všechny lidi a spásu světa. Forma přednesu je taková, že kněz nejdříve pronáší nebo zpívá výzvu k modlitbě a po chvíli tiché modlitby pronese oraci.

Lucas Cranach, UkřižováníNásleduje uctívání kříže, kříž se nejdříve slavnostně vystaví buď pozdvihnutím nebo přinesením v průvodu se třemi zastaveními. Pokaždé se pronáší zvolání: Hle kříž, na kterém umřel Spasitel světa a shromáždění věřící odpovídají: klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste a poklekají. K následnému uctívání kříže přistupují věřící a vzdávají mu hold pokleknutím, políbením nebo jiným vhodným způsobem. Mezitím se zpívají velmi staré a ctihodné zpěvy k uctívání kříže.

Poslední částí je přijímání eucharistie, která byla pro tuto příležitost proměněna předešlého dne při mši na Zelený čtvrtek. Po uctívání kříže se pokryje oltář plátnem, umístí se na něj svíce a misál. Eucharistie se přinese z místa uchovávání (Getsemanská zahrada) a modlí se Otčenáš s embolismem a zvoláním lidu. Pak přijímá kněz a věřící eucharistii. Zbylé hostie se odnesou zpátky, odkud byla přinesena. Po chvíli tiché modlitby pak následuje závěrečná modlitba a modlitba žehnací, v níž se jmenuje jedním dechem smrt a zmrtvýchvstání a vyprošuje se lidu odpuštění a útěcha, růst ve víře a věčná spása. Po této modlitbě se všichni v tichosti rozejdou.

Evangelium dnešní neděle zní takto: Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.

Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že Celkový pohled na scénu modlícího se Ježíševšechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi mně dal, dal jsi jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“

Ježíš se modlí před svým odchodem z tohoto světa. Všechna jeho slova, která máme zachycená v evangeliích na konci jeho života nabývají výjimečné důležitosti, jako odkaz, který zanechává těm, kteří zde zůstanou. Slova velekněžské modlitby, z níž naše evangelium bere prvních jedenáct veršů, mají zásadní význam pro život jeho učedníků, až on s nimi nebude. Ježíš v ní vyprošuje svým učedníkům ty nejdůležitější skutečnosti, jejichž význam jen postupně i my sami objevujeme: věčný život, poznání Ježíšovy totožnosti (kým je ve skutečnosti), zjevení Otcova jména (kým je Bůh), dále bude prosit o budoucí jednotu, která má být důležitým znamením, podle kterého svět v budoucnu pozná, že Ježíš přišel od Boha.

Scéna je postavena tak, že přestavuje pohyb z přítomnosti do budoucnosti. Budoucnost je v pravé části scény. Je symbolizována dvěma barvami: černou a červenou. Ježíš v tu chvíli, kdy se modlí, má před sebou utrpení a smrt. Utrpení a smrt tvoří „krajinu stínů“, kterou musí projít, aby učedníkům mohl darovat všechno to, o čem ve své modlitbě k Otci mluví. Nyní je však na začátku. Proto postavička Ježíše klečí na začátku černé látky, která symbolizuje např: zradu Jidášovu, opuštění učedníky, Pilátovu neochotu se jím hlouběji zabývat a také zbabělost s kterou podlehne nátlaku davu, ale zejména a hlavně hřích celého světa, který ve svém utrpení na sebe bere, aby ho pronesl křížem a tak mohl lidstvu nabídnout vykoupení.

Modlící se Ježíš, v pozadí učedníci...Ježíš v modlitbě zápasí o přijetí Otcovy vůle. Poslušnost, to je červená stezka, která vede skrze černou barvu... Na této cestě čeká Ježíše kalich, který je před ním připraven na kameni. Význam kalicha ve Starém zákoně je utrpení. Na druhou stranu právě v této chvíli mu Otec posílá anděla, který mu zároveň dodává útěchu. To znamená, cesta poslušnosti je sice těžká, ale není bez útěchy.

Za Ježíšem jsou učedníci, ti nejbližší z nich: Petr, Jakub a Jan. Ježíš v modlitbě prosí o to nejdůležitější nejen pro sebe, ale i pro ně. Oni však o tom v této chvíli nevědí. I my se jim častokrát podobáme. I nám totiž běžně leží na srdci spíše věci nepodstatné nebo ty, bez kterých se obejdeme, ale těm nejdůležitějším věnujeme pozornost jen tehdy, až nám na ně zbude čas. Proto i postavičky učedníků jsou postaveny tak, že vytvářejí uzavřené společenství těch, kteří si teď stačí. Ježíšovi jejich přítomnost v tuto chvíli moc nepomáhá. Rozmlouvají spolu, zatímco Ježíš teď rozmlouvá s Otcem o nich. Je na to sám. Poslední slova jeho modlitby zní: a za ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě. Zde již plně vysvítá jeho zápas o přijetí té cesty, která ho čeká.

Pěkný komentář k naší situaci zachycuje list Židům v páté kapitole (7nn): Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy... V tomto textu se říká, že Ježíš svým utrpením otevřel cestu. Kdo se jí odváží následovat, bude jí přiveden k tomu cíli, k němuž nám Ježíš cestu prošlapal svým utrpením. On je první.

Postavičky bavících se učedníkůModlící se Ježíš z druhé strany...

Po delší době je tu další píseň z křesťanského repertoáru: O, for a closer walk with God. Tady už přeložení slov této písně dalo hodně práce... Proto zde platí více než jindy:

kdo vládnete angličtinou více, než my, pomozte nám překlad doladit. Druhá sloka písně je ve videu zřejmě zpívána v irštině, proto slova uvedená pod videem nesedí s tím, co budete slyšet...

Slova písně a pokus o překlad:

O for a closer walk with God
A calm and heavenly frame
A light to shine upon the road
Leading to the Lamb

Kvůli důvěrnějšímu kráčení/životu s Bohem
Útěše a nebeskému způsobu žití (volně)
Aby světlo zářilo nad (mou) cestou
To mě přivádí k Beránkovi

Where is the blessedness I knew
When once I saw the Lord
Where is the soul refreshing view
Living in His Word

Kde je blaženost jsem zjistil
Když jsem jednoho dne spatřil Pána
Kde je pohled občerstvující duši –
Je to život v jeho Slově.

A light to be my guide
The Father's presence at my side
In Your will my rest I find
O for a closer walk with God – leading to the Lamb

Aby světlo bylo mým průvodcem
Je po mém boku Otcova přítomnost
Ve tvé vůli nacházím svou úlevu
Kvůli důvěrnějšímu chození s Bohem, to mě vede k Beránkovi

So shall my walk be close with God
With all the hopes made new
So purer light shall mark the road
Leading to the Lamb

Takže musí být mé kráčení/žití blízké Bohu
Se všemi nadějemi, jež získaly novost
A i jasnější světlo musí mi ukazovat cestu
Vede k Beránkovi


Co dnes vyvolává slovo "půst"? Není příliš populární duchovní praktikou. Můžeme si však přečíst, co o něm napsal sv. Athanasios ve spisu O panenství:

Vidíš, co dělá půst: uzdravuje nemoci, vysušuje vodnatelnost těla, vyhání zlé duchy, zahání špatné myšlenky, činí mysl jasnější, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a člověka pozvedá k trůnu Božímu...

Sodoma - sv. Benedikt a jeho žáci v refektářiPůst je veliká síla, a z ní se rodí veliké činy. Jak lidé získávají takovou sílu a vydávají znamení, že Bůh skrze ně uděluje zdraví nemocným, ne-li skrze askezi, pokoru a spořádaný způsob života? Neboť půst je životem andělů – kdo jím žije, je mezi anděly počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť správně žije nejen ten, kdo se zdržuje pokrmu, nýbrž půst bude přičten tomu, kdo se zdržuje každého zlého skutku. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svá ústa, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomlouvání svého bližního, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná.

Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako byl Adam pro pokrm a neposlušnost vyhnán z ráje, tak zase, kdo bude chtít, do ráje vejde postem a poslušností. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se přidržují světa a zkrášlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, nemohou se líbit Bohu. Kristus nic z toho po tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a ukázněné postem.


Stránky