Scéna zachycuje rozhovor Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny poblíž Sycharu. Ježíš se podle evangelia unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Doba kolem poledního nebyla obvyklá pro obstarávání vody pro domácnost. Žena přichází v tuto dobu ke studni možná proto, aby se vyhnula ostatním. Kvůli svému způsobu života? Postavička ženy drží v pravé ruce džbán na vodu… Ježíš ji oslovuje: Dej mi napít! A zde začíná dialog, který evangelista mistrně rozvíjí.

Nejdříve se mluví o vodě a žízni. Evangelista Jan si často hraje s dvěma významy slov. Voda je zde chápána jednak v přirozené rovině, ta, pro kterou si přichází ke studni žena se džbánem. Tato voda má uhasit její žízeň. Ježíš však myslí jinou vodu, vodu živou. Tu můžeme chápat jako Ducha Svatého, Boží milost či lásku. V tom je krása těchto pojmů, že dovolují široký výklad. Přesto nám samo Janovo evangelium o pár kapitol dál nabízí odpověď, jak chápat tuto vodu živou: v poslední velký den svátků Ježíše vystoupil a zvolal: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jehož měli přijmout ti, kdo v něho uvěřili (Jan 7,37–39). Tato láska má uhasit tu nejhlubší lidskou žízeň po lásce. Tu může dát jen Bůh. A Bůh touží, abychom po této lásce, po Něm toužili. Sv. Augustin to vyjádřil krásně: Deus sitit sitiri – Bůh touží po tom, aby se po něm toužilo.

Tato jiná voda je v naší scéně znázorněna bílým pruhem látky, který začíná nahoře u oltáře, přechází přes Ježíše a studnu a zde se rozšiřuje do šíře a objímá i ženu. Zde využíváme té skutečnosti, že náš oltář, na kterém slavíme eucharistii, můžeme chápat jako zdroj živé vody. Tato živá voda začíná u Otce, který je bohatý milosrdenstvím (Ef 2,4), jenž toto milosrdenství zjevil a zhmotnil v daru svého Syna, Ježíše Krista. Ten nemá jiný pokrm, než konat vůli Otcovu (Jan 4,34), a který koná to, co vidí, že dělá jeho Otec (Jan 5,19). Proto prochází pruh Boží lásky i přes Ježíše. Prochází však i studnou.

Ježíš totiž navazuje svůj rozhovor se ženou právě u studny, kam ona přichází uhasit svoji žízeň. Ježíš navazuje na ženinu přirozenou žízeň po obyčejné vodě a svým rozhovorem se snaží v ženě objevit ještě jednu žízeň, kterou ona se snaží uhasit u šesti mužů: pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. Tato žena žízní po lásce. A Ježíš je tady, aby jí nabídl vodu, která tuto žízeň utiší trvalým a definitivním způsobem: každý, kdo se napije této vody, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou má dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného (Jan 4,13n).

Dialog však mistrným způsobem líčí ještě další věc: tato živá voda se nabízí žíznícímu člověku zdarma, ovšem jen za předpokladu, že takový člověk žije a tedy i uctívá Boha v duchu a v pravdě (Jan 4,24). Je tedy třeba uznat svou žízeň a nenaplněnost. Je třeba uznat také to, že tato žízeň byla dosud hašena špatným způsobem. Je třeba zároveň objevit a skutečně poznat, u koho tuto žízeň lze uhasit. Jestliže toto všechno člověk splní – a žena to opravdu objevila – pak je takový člověk způsobilý k tomuto prameni živé vody přivádět i druhé. A skutečně po skončení hovoru žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ (Jan 4,28n).

A ještě jedna poznámka: bílou látku Boží lásky, jsme úmyslně nechali rozplynout u studně směrem k ženě do šíře. Žena totiž byla touto Boží láskou stále vábena. Její touha po lásce, která ji přivedla do náruče šesti mužům, byla ve skutečnosti Božím voláním ke skutečné lásce, která dokáže naplnit celého člověka. Ona to však dosud neviděla. Tam také, na této ploše by mohly ležet její námitky, které jí zabraňovaly přijít k Ježíšovi a nechat se napojit: Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku? Nebo Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká … Jsi snad větší než náš praotec Jakub? Nebo Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat. Nebo Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno … čímž všechno odsouvala do nějaké nejasné budoucnosti.

Ne, Ježíš nepovolil ve své snaze získat ženu a chce jí obdarovat nyní a tady…

Předchozí neděle je zde.