Okolí Kovářova...

Březí bylo původně sídlem vladyků Břízských a Netvorských z Břízí, kteří zde měli svoji tvrz. První zmínky pocházejí z  roku 1498,

kdy se zmiňuje pan Jindřich z Březí, jenž byl zároveň majitelem Březí...Vepic. Dožil se zřejmě velmi vysokého věku, protože on sám v roce 1570 prodává tři dvory ze svého panství pánům z Lobkovic. V roce 1549 poručnice sirotků, jež pozůstali po panu Přibíkovi Břízském, jménem Kateřina spravovala v Březí tvrz, která však v té době byla již zpustlá a sešlá a také poplužní dvůr. Část Lobkovická s vsí Vepicemi pak přešla roku 1534 koupí na pana Václava Kekule ze Stradonic. Oboje statky pak prodal Jindřich z Březí zmíněné Kateřině roku 1549. Ta je později postoupila roku 1570 bratrům Břízským, Přibíkovi a Albrechtovi. Ti pak prodali ves Vepice a Březí roku 1590 Janu Šturmovi z Hyršfeldu, který jej připojil ke svému majetku v Kovářově. Tvrz přestala být obývaná a v 18. století zcela zanikla.

Kaplička ve BřezíVe středu obce u silnice do Předbořic stojí výklenková kaplička mezi čtyřmi lipami. Stavba pochází z roku 1854 nebo dle nápisu na kapličce z roku 1887. Z téhož roku pochází zvonek zavěšený ve věžičce.

Zajímavostí jsou Boží muka, která stojí na okraji lesa u cesty mezi Březím a Předbořicemi nad roklí Machov. Mezi místními se říká, že je v nich zazděn chléb Boží muka u Březínamočený v krvi českých lidí. Má to být na paměť jedné bitvy, která se zde nedaleko odehrála mezi švédským a českým vojskem. Historickou skutečností je to, že zde švédská vojska skutečně roku 1645 táhla poté, co generál Torstenson přešel zamrzlou Vltavu a přes Zahořany a okolní vsi táhl na Vysoký Chlumec.

V roce 1790 bylo v Březí 9 domů, roku 1840 12 domů a 99 obyvatel, v roce 1895 23 domů a 136 obyvatel, v roce 1930 23 domů a 108 obyvatel, dnes má obec 18 čísel a jen 27 obyvatel.

Sbor dobrovolných hasičů byl v Březí založen roku 1921.

Březí od ZálužíBřezí od PředbořicBřezí, novostavbyRybník ve BřezíBřezí z ptačí perspektivy...

Malá osada Dobrá voda se nachází vlevo od silnice spojující Vepice a Hrazany. Kdysi bývala dvorcem, který patřil k petrovickému velkostatku.

Dobrá Voda, příjezdová cesta Později zde byly vytvořeny tři statky a tři chalupy. Jméno osady se odvozuje od dobré pramenité vody. Pod lesem Horychová byla na louce studánka, která měla velmi dobrou vodu a někteří jí připisovali léčivou moc. Z bývalé vsi se dodnes zachovalo jen několik domů, které slouží již jen k rekreačním účelům. Poslední starousedlíci zemřeli počátkem devadesátých let 20. století.

Ve středu obce stojí na kamenné podezdívce výklenková kaplička zasvěcená Kaplička Panny Marie v Dobré VoděPanně Marii, pochází podle údaje na fasádě, z roku 1935.

Zvonička v Dobré VoděNedaleko kapličky pak stojí zvonice z roku 1895, je krásně tvarovaná a vyrobená z kamene.

 

Další fotografie:

Původní stavení...Statek...Dům s výklenkem a soškou Panny MarieBusta Panny Marie ve fasádě domu...Náves v Dobré Vodě...Panorama Dobré Vody

Dobrošov leží asi 1 km jihozápadně od Hrazan. O historii obce se můžete dočíst v článku o Hrazanech. Uprostřed obce stojí kaple zasvěcená sv. Václavovi, která byla postavena v roce 1932 nákladem obce.

Příjezd od Hrazánek, stodola V roce 1930 zde žilo 110 obyvatel, dnes 44.

 

Další fotografie:

Kaplička sv. VáclavaKaplička od  jihu...Domy na návsi v Dobrošově   Zajímavý dům na návsi...Průjezd...Staré domky v Dobrošově

Obec Hostín leží asi 0,5 km jihozápadně od vesnice Březí. Za třicetileté války téměř úplně zanikl. Roku 1930 čítala vesnice 9 čísel a 49 obyvatel, v roce 1940 pak 10 čísel a 48 obyvatel.

Významným rodákem Hostína je Čeněk Holas.

Památník Václava PešičkyV obci stojí památník věnovaný rodákovi zdejší obce panu Pešičkovi, který za tragických okolností zemřel při útěku do Anglie, aby zde za druhé světové války bojoval proti hitlerovskému Německu.

Na návsi pak stojí kaplička vystavěná roku 1908. Zvonek ve věžičce byl vyroben o rok dříve.

Další fotografie:

Hostín od jihozápaduZajímavá chalupa v Hostíně...Další zajímavá chalupa...

Kaplička na návsi v Hostíně...Další zajímavá chalupa...Návrší s památníkem V. PešičkoviDeska památníku...Statek s pěkným vjezdemDvě chalupy při cestě do Březí...Hostín z ptačí perspektivy...

Hrazánky leží asi 0,5km jižně od Hrazan. Je položena na mírném východním svahu. O historii obce je psáno v článku o Hrazanech.

Hrazánky od severu V roce 1930 zde žilo 132 obyvatel. Západně od Hrazánek leží vyvýšenina Oupeřice, která se postupně sklání k Dobrošovu. Je zde množství žulových balvanů, ale hlavně rozvodí, odkud vody tečou jednak do Milevského potoka, ale také na sever do potoka Mastníku a na západ do Hrejkovického potoka. Tento vršek je ve výšce 564 m nad mořem.

Z Hrazánek pochází otec válečného prezidenta Emila Háchy, jehož děd byl v Hrazánkách sedlákem a rychtářem.

Další fotografie:

Silnice v HrazánkáchNáves v HrazánkáchZajímavá stará stavba...Zbytek staré roubenky...Kaplička v HrazánkáchRozcestí, povedená novostavbaHrazánky od jihovýchodu

Ačkoliv Hrazany nepatří do naší farnosti, přesto, pokud chceme mluvit o Hrazánkách a Dobrošovu které do naší farnosti patří, musíme začít Hrazanami.

Hrazany, ukázka architektury Hrazany mají velice blízkou historii  krom jmenovaných ještě s Mašovem a Kojetínem. Dnes tvoří Hrazany jednu obec s částmi Hrazany, Hrazánky, Dobrošov a Klisinec. Žije zde celkem 290 obyvatel.

Původ těchto obcí je velmi starý, sahá možná do 10., určitě však do 11. století. Nedaleko vsi byly objeveny dokonce nálezy z období laténské kultury, tj. 4. stol. př. Kr. a zbytky hradiště z 10. stol. O Kojetíně je první listinná zmínka z roku 1220, kdy jej prodal milevskému klášteru Vítek z Prčic, který sám ji zdědil po svém otci. O Dům v HrazanechDobrošovu byla uzravřena smlouva 20. června roku 1216. Tou se potvrzuje dohoda z roku 1184 mezi panem Jiřím z Milevska (zakladatelem tamějšího kláštera) a Ondřejem, biskupem pražským, o vzájemné směně obcí vzdálených Milevsku za obce bližší. Tehdy již zmíněné osady musely existovat. První písemná zmínka o Hrazanech i Hrazánkách se nachází v listině z roku 1373, kterou se stanoví hranice panství Jaroslava z Vepic vůči majetku milevského kláštera. Další písemná zmínka o osadách je v zemských deskách datována 14. září 1575, kdy císař Maxmilián odevzdává Krištofovi ze Švamberka vesnice Hrazany, Hrazánky, Dům v HrazanechKojetín, Dobrošov a další. Uspořádání obce se měnilo v roce 1954, kdy byla obec rozdělena na Hrazany, Hrazánky a Dobrošov, jako obec Hrazany. Zbývající osady Kojetín a Mašov utvořily s osadou Porešín novou obec. V roce 1964 byla další změna: k hrazanské obci byla připojena obec Klisinec. Tento stav trvá do dnešních dnů.

Vesnice Hrazánky je mladší, než Hrazany, což také potvrzuje její jméno, které je jako Malé Hrazany = Hrazánky od Hrazan zcela jistě odvozeno.

Jména dalších vesnic jsou odvozena od osob. Kojetín má jméno od Kojaty, Mašov (dříve Mášov) od Máši, Dobrošov pak od Dobroše. Hrazany vzaly své jméno buď z toho faktu, že byly postaveny na – od přírody – hrazeném místě, mezi dvěma zalesněnými vrchy na severu a jihu a mezi bažinami na východě. Anebo se její původ dá odvodit od staročeského jména Hrzan, které je uvedeno i mezi nápisy pánů z Hodějova na klenbě presbytáře milevského kostela sv. Jiljí (zde je jmenována jistá Dorota Hrzanka z Harasova).

Dříve tyto vsi patřily ke kovářovské rychtě, která byla později rozdělena na rychtu kovářovskou a hrazanskou. K hrazanské rychtě pak patřila i obec Klisín. Tyto rychty trvaly až do zrušení poddanství v roce 1848 a náležely nejdříve k panství zvíkovskému a později orlickému. Usedlíci vykonávali svou robotu buď na Orlíku nebo na dvoře Slavoňově. Ve vsích se ještě výjimečně uchovaly zbytky roubenek.

Kaple Ducha SvatéhoHrazany měly v roce 1930 140 obyvatel a 25 popisných čísel. Uprostřed obce stojí kaple zasvěcená Svatému Duchu, která byla v roce 2003 krásně zrekonstruována. O její postavení se zasloužil místní rodák, senátor, člen Poslanecké sněmovny Národního shromáždění Jan Jiří Krejčí.

Necelý kilometr jižně od Dobrošova leží vesnice Klisinec. Patříval Předborovi z Radešína, který získal několik vsí, jež původně patřívali milevskému klášteru, od své tety Machny z Kovářova.

Roku 1461 je prodal Rožmberkům a podržel si obce Klisín, Klisinec a Jetětice, které mu zapsal císař Zikmund, ale roku 1463 je prodává rovněž, Janovi z Rožmberka. Jestliže hrazanská rychta patřívala do orlického panství, Klisinec patříval hraběnkám z Petrovic. Poslední majitelé už jen lesů byly hraběnka Odona Zhorská a baronka Dohalská. V roce 1964 byl pak Klisinec připojen do svazku obcí Hrazany a tento stav trvá dodnes. V roce 1930 zde žilo 133 obyvatel, dnes 63.

Fotografie:

Klisinec od DobrošovaZajímavý průhled ke kapličce...Kaplička Božského Srdce Páně zezadu...Interiér kapličky...Zajímavý starý dům...Pěkná roubená stavba na návsi...Náves v Klisinci s rybníkem...Náves v Klisinci z druhé strany...Zajímavě umístěný dům na výjezdu z Klisince...Klisinec, příjezd od Níkovic...


 

Další fotografie na výšku:

Kaplička Božského Srdce Páně v Klisinci...

Kotýřina bývala známá také pod jménem Kotejřina, Chotěřina a Chotěřín. Leží mezi dvěma starými rybníky, Sadnicí a Kroupovákem. Na tomto místě bývala tvrz, vystavěná na vyvýšeném místě nad potokem. Na místě této původní tvrze dnes stojí jiná zástavba. U tvrze býval rybníček, Rybník Sadnice od Kotýřinykterý tvořil součást jejího opevnění.

Svým původem je Kotýřina velice starou obcí. Již roku 1291 se mezi zemskými soudci jmenuje jistý Budilov z Kotěřína. Roku 1324 pak Svojše z Kotěřína dal svůj majetek v Kotýřině, ve Vesci a Vepicích a dvůr ve Březí synovi své sestry, Marinovi z Počápel a jeho dědicům. Tři selské grunty v Záluží a selský grunt v Slavoňově dal Budilovi z Chotěřiny a jeho dědicům. Roku 1362 se připomíná Předbor Chotěřiny. Roku 1365 a 1368 se připomíná Bruno z Chotěřiny, patron na Kovářově, který byl Předborovým synem. Ten měl krom něho ještě syny Buzka, Mikuláše a Ježka, Chvala a Předbora. Jiným patronem kostela byl Přibík z Chotěřiny roku 1389. V roce 1407 poskytl Martin z Kotýřiny prostředky nezbytné ke zřízení kaplanství při kovářovském kostele. Měl ve vlastnictví Kotýřinu společně s Benešem a Hynkem. Roku 1429 je znám jistý Petřík z Kotýřiny, který byl tehdy ručitelem při sjednávání míru mezi Zmrzlíky a Oldřichem z Rožmberka.

Příjezd do Kotýřiny od VesceRoku 1474 prodal pan Racek z Kočova ves Kotýřinu s poplužním dvorem, pachtovní statky v Kovářově, Vesci a ve Slavoňově za 310 kop grošů purkrabí zvíkovskému, panu Smilovi Hodějovskému z Hodějova, což byla tvrz nedaleko Volyně. Smil pak zemřel roku 1475. Zůstalo po něm pět synů. Nejstarší byl Rous, který vynikl statečností ve vojenských službách: bojoval proti uherskému králi Matyášovi v Uhrách. Po otcově smrti se pak vrátil domů a ujal se dědictví. Byl katolického vyznání a nechtěl, aby se v Kovářově konaly jiné bohoslužby než katolické. Tím si proti sobě popudil utrakvisty. Když dne 14. Června 1502 nesl ráno na pole lidem snídani, byl v lese Chotině za rybníkem přepaden a zabit. Pochován byl pak ve hrobce svého otce u kovářovského kostela. Smil měl se svou manželkou Annou Korkyňovou z Drachkova syny Jana a Smila a dceru. Protože nejstaršímu Janovi bylo teprve šest let, ujal se správy majetku bratr zemřelého, Přech, který jej pak předal svému bratrovi Mikuláši a zemřel 19. února 1519 v Kotýřině jako stařec stižený šílenstvím.

V tomto období zatím zmíněný Jan Hodějovský z Hodějova byl na studiích v Nise ve Slezsku, Kotýřina od Přílepovapozději ve Svidnici a Míšni. Ve věku 24 let se vrací zpět na svou rodnou tvrz. Protože byl prvorozeným synem (narozeným 6. ledna 1496), hospodařil na svém rodném statku podle všeho od roku 1519. V roce 1530 se žení s Reginou z Vratišova. Účastnil se veřejného života, a když mu bylo 41 let, roku 1537, je povolán do Prahy ke službě místosudího království českého. Tento úřad zastával se velikým úspěchem po osmnáct let. V roce 1528 prodal jeho bratr Smil část statku v Kotýřině a Slavoňově, které mu Jan předtím odkázal jako dědictví, a to panu Krištofovi ze Švamberka. Jan Hodějovský byl štědrým mecenášem spisovatelů a básníků, kteří psali v českém jazyce, jako např. Hájek z Libočan, a vedl je k tomu, aby psali více česky, nežli latinsky. U něho na Kotýřině se scházel kroužek českých spisovatelů, kteří se od 15. května 1542 směli psát „z Chotýřiny“. Byli to: Matouš Kolín (Collinus), Jan Šentygar (Dumentus), Jan Racek (Roderich) a Traján. Kotýřinu tehdy obzvláště opěvoval v jedné latinské básni nadaný Janův příbuzný, pan Bohuslav Hodějovský z Hodějova.

Náves v KotýřiněJan Hodějovský, jako zemský místosudí, měl se zvíkovským purkrabím spory o patronaci fary v Kovářově a o vlastnická práva ke Kotýřině a mimoto měl též neshody s Janem a Václavem Hruškovými na Kovářově, kteří jej dokonce ohrožovali na životě. Proto roku 1541, v pondělí po předbořické pouti, prodal chotěřínskou tvrz, poplužní dvůr, ves i slavoňovský dvůr s rybníky manželce Jana Hrušky z Trkova (nebo též ze Strkova) na Kovářově. Koupil si následně tvrz a statek Borotín, později pak Řepici u Strakonic, kam se následně natrvalo odstěhoval a kde také dne 11. února 1566 zemřel ve věku 70 let. Jeho rodová větev, přestože byl čtyřikrát ženatý, vymřela již jeho dcerou Alenou, manželkou Mikuláše Dýma ze Stříteže. Jiná větev, po jeho bratranci, držela až do bitvy na Bílé Hoře Milevsko.

Cesta k PřílepovuVáclav Hruška zdědil pak statek Kotýřinu po své manželce a po jeho smrti pak jeho syna Jan mladší Hruška ji prodal roku 1568 Zikmundovi Kafuňkovi z Chlumu a na Hůrce. Roku 1584 pak Kotýřina přešla prodejem Janu Jiřímu a Janu Vilémovi ze Švamberka. Při dělení téhož roku pak Kotýřina připadla do panství orlického. Od té doby náležela Švamberkům a měla své další osudy společné s Kovářovem. Roku 1727 se dostala do držení Shwarzenberků, v jejichž držení zůstala až do zrušení poddanství roku 1848.

K této vsi náleží samota Kroupov, ke je mlýn, který roku 1727 koupil orlický kníže Adam Frant. V okolí je množství rozesetých balvanů, které tvoří zalesněné ostrůvky. 14. srpna 1938 bala na statku rolníka Vlny, který stojí na místě původní kotýřinské tvrze, na památku Jana Hodějovského odhalena pamětní deska s tímto textem: Zde na tvrzi Chotěřínské se narodil slavný humanista Jan Hodějovský z Hodějova (1496–1566), místosudí království Českého a později pán na Řepici, štědrý podporovatel humanistického básnictví. Věnovali rodáci z kovářovského okolí r. 1938.

Kaplička sv. Jana Nepomuckého v KotýřiněNa návsti v Kotýřině stojí kaplička zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. Byla postavena roku 1906 na soukromém pozemku pana Josefa Kotašky, malíře, který ji uvnitř také vyzdobil malbami. Roku 1907 byl pak v ní pověšen zvonek. V devadesátých letech byla kaplička opravena. Stavba se nese v novorománském slohu. Ve spodní části věžičky je okénko, ve kterém je umístěna soška Matky Boží. Boční stěny kaple jsou uvnitř zdobeny krásnými nástěnnými malbami. V závěru kapličky je umístěn dřevěný vyřezávaný zlacený oltřář, jehož štít zdobí motiv Božího oka, oltářní obraz od Sylvy Zbořila představuje sv. Jana Nepomuckého.

Roku 1848 měla Kotýřina 138 obyvatel, 1940 pak 124 obyvatel.

Další fotografie:

Pohled na kapličku ze silnice od VesceZbytky kamenného tarasuNáves v KotýřiněDomy se zachovalým rozložením fasádZachovalá roubenkaPůvodní stavení...Dům naproti kapličce

První zmínka o ní je z roku 1421, kdy byla králem Zikmundem zastavena Matějovi Brusovi z Kovářova. Později, roku 1461 byla prodána Janu z Rožmberka a tím přešla do orlického panství. Později Jindřich ze Švamberka postoupil tuto vesnici roku 1569 milevskému klášteru.

Pechova Lhota z ptačí perspektivy... V jeho vlastnictví však nezůstala dlouho, protože roku 1584 opět připadla do orlického panství, v držení tehdy pana Jana Viléma ze Švamberka. Obec měla v roce 1940 376 obyvatel a 68 popisných čísel.

Na území Pechovy Lhoty se nachází celkem čtyři kapličky. na návsi kaple Narození Panny Marie, na vrchu „Na vinicích“ pak dvojitá kaple zasvěcená Panně Marii Lurdské a Svatým andělům strážným a konečně v plotě u Matušků se nachází kaple sv. Jana Nepomuckého, kterou zbudoval pan Ladislav Štván v roce 1946.

Kaple Narození Panny Marie

Kaplička Narození Panny MarieKaple Narození Panny Marie je vystavěna na místě původní barokní kapličky z roku 1788 zasvěcené sv. Janu Nepomuckému. Tato původní kaple byla malých rozměrů (půdorys 4×4 m), vysoká 5 metrů a zastřešená slámou. V roce 1923 byl stav této kapličky již tak špatný, že se obecní zastupitelstvo rozhodlo postavit novou, na realizaci tohoto plánu však chyběly peníze. Ty byly získány o rok později peněžní sbírkou, která vynesla 9 420 korun. Stará kaple byla tedy zbořena a v jejím sousedství byla postavena kaple nová. Stavba byla zahájena 4. dubna 1926 a dokončena 23. září 1927, vysvěcena pak 25. září 1927.

Kaple je postavena v novogotickém stylu, což byl běžný stavební styl 19. a počátku 20. století, který byl určitým pokusem návratu k sakrálnímu stavebnímu stylu, který byl velmi oceňován pro svoji duchovnost.

Kaple byla poprvé opravena roku 1969, kdy byla nabílena a kříž před kaplí vyspraven. Další oprava pak byla provedena v roce 2006 k 80. výročí stavby a stému výročí posvěcení kapličky „Na vinici“.

Na vrcholu věžičky je umístěn kovový kříž z původní barokní kaple a taktéž původní zvon z roku 1889, který byl pořízen jako náhrada původního zvonu, který praskl.

Na čelní stěně u vchodu je mramorová deska se jmény padlých občanů v první světové válce. Pod touto deskou je v podezdívce zabudován podstavec, na kterém v původní kapli stávala socha Jana Nepomuckého; je na něm vyryt letopočet 1788, což je pravděpodobně datum založení původní kaple. K tomuto letopočtu je připsán rok 1926, jako rok založení kaple nové.

Oltář v kapli je vyroben ze dvou druhů dřeva v novogotickém stylu, oltářní obraz představuje Pannu Marii s Ježíškem.

Kaple Na vinici

Dvojitá kaple „Na vinici“ zasvěcená Panně Marii Lurdské a Svatým andělům strážným stojí na místě, kde se dříve měla pěstovat vinná réva.

Kapli zde postavil místní krejčí Čeněk Zítek v souvislosti s velikým požárem, který vypukl v Pechově Lhotě dne 19. května roku 1906. Tehdy do domu č. p. 31 uhodil blesk a dům následně vyhořel, avšak plameny se začaly šířit i na okolní domy.

Jmenovaný Čeněk Zítek si tehdy klekl na návsi na kolena a prosel Pannu Marii a anděly strážné o pomoc a slíbil postavit kapličku na památku Božího zásahu. Jakmile vyslovil svoji modlitbu, spustil se tak hustý déšť, že požár byl uhašen.

Na likvidace tohoto požáru se podílelo 18 hasičských sborů z okolí.

Čeněk Zítek pak postavil kapličku z milodarů obyvatel obce. Byla vysvěcena 2. září 1906 a při té příležitosti se obyvatelé zavázali, že sem budou dvakrát ročně putovat procesí – druhou neděli v říjnu a neděli po 19. květnu.

Čeněk Zítek pak po dobu svého života kapličku udržoval v pořádku, v roce 1907 k ni přistavěl zezadu druhou kapličku (výklenek) připomínající jeskyni Panny Marie Lurdské a před kapli nechal zhotovit cementové sousoší Kalvárie, které však bylo rozbito za druhé světové války.

Kaple pak byla ze sbírky občanů opravena roku 1969 a pak na náklady Obecního úřadu v Hrejkovicích roku 2008.

Příjezd od Hrejkovic s kapličkou Narození Panny MarieNáves v Pechově LhotěKaplička Narození Panny Marie zezaduCesta z Pechovy Lhoty, směr Přílepov...Pechova Lhota, zajímavý dům...Zajímavá dvojice domů...Zachovalá roubenkaRybníček...Pěkný domovní štítŠtvánova kaplička sv. Jana NepomuckéhoZákladní kámen kapličky Narození Panny MariePříjezd od NíkovicPěkná roubenka...Výjezd na KovářovPěkná štítová zeď domu...Příjezd do Pechovy Lhoty od Kovářova

Radvánov leží 3 km severozápadně od Kovářova na silnici k Lašovicům, Milešovu a Krásné Hoře. Patříval do majetku panství Orlíku. O Radvánovu máme zmínky z roku 1404, kdy patřil do panství Břevnovského kláštera.

Radvánov od Kovářova Dále se připomíná roku 1519 ve smlouvě, kterou pan Václav Zmrzlík ze Svojšína prodal Orlík s řadou vesnic panu Kryštofu ze Švamberka a zároveň mu s tím postoupil Radvánov a jiné vsi, které měl v zástavě od císaře Zikmunda. V držení Švamberků pak zůstal Radvánov do bitvy na Bílé hoře. Ve druhé polovině 19. Stol. byl spojen s Předbořicemi, dnes spadá pod obec Kovářov.

Na návsi stojí kaple zasvěcená Panně Marii Růžencové. Její stavba spadá do roku 1913, vysvětil ji P. František Paleček z Kovářova.Vystavěna je v gotizujícím stylu. V oltáři jsou vloženy ostatky sv. Honoráta a sv. Simplicie. Zvony, které byly z kapičky zrekvírovány za druhé světové války, byly nahrazeny roku 1950 ze sbírky místních obyvatel. Kaplička byla opravena roku 1968, přičemž byla přistavěna věžička.

Roku 1869 zde žilo 393 obyvatel, dnes jen 87 a 58 popisných čísel.

Slavoňov je těsně spojen s Vescem. Býval zde zámek, který je dnes zbořen, dále dvůr, pivovar a lihovar. Dvůr a pivovar patřily ještě v první polovině 20. stol. soukromému majiteli, lihovar pak lihovarnickému družstvu.

Pohled na Slavoňov

Stával zde dvůr, který byl poplatný Kovářovu. Zámeček byl jednoposchoďový, zastřešený mansardovou střechou. Přízemí bylo klenuté s napodobením žeber z malty. Pocházel z druhé pol. 16. stol. z doby po roku 1560. Stal se obětí družstevního hospodaření. Barokní sýpka a bývalý pivovar a lihovar dosud stojí. Dominantu Slavoňova tvoří vysoký komín bývalého pivovaru a lihovaru.

Blízkou u silnice stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1730. Je zhotovená z pískovce a zřejmě pochází z dílny Ferdinanda Brokoffa. Byla restaurována roku 1998.

Vepice leží na silnici vedoucí z Hrazan do Kovářova. Původně se jmenovala Epice, od křestního jména staročeského Epa. Sídlil zde na místní tvrzi rod vladyků, kteří ve svém znaku měli psí hlavu, tvz. psa věžníka. První zmínka o těchto pánech z Vepic se týká Jaroslava z Vepic, který roku 1373 měl spor s milevským klášterem o hranice svcýh polí, který pak byl skončen smlouvou a položením hraničních kamenů.

Vepice z ptačí perspektivy... V roce 1382 pak hájila vdova paní Gertruda z Vepic nárok svých dcer Anky, Markéty a Kateřiny na jmění Msticha z Vepic, který krátce před tím zemřel a to proti panu Purkartu z Janovic. Okolo roku 1389 odkázala tato paní kostelu v Předbořicích před svou smrtí větší sumu peněz.

Známým je obzvlášť František z Vepic, kterým byl v letech 1383-1404 opatem milevského kláštera. Přestavěl chrám sv. Jiljí do podoby, kterou má dnes. Jeho erb se psem věžníkem můžeme vidět na fasádě sv. Jiljí na štítové zdi mezi střechou lodi a střechou presbytáře. Opat František byl pak pohřben v milevském klášteře. Polovina náhrobního kamene z jeho hrobu se zachovala a s krásně provedeným znakem byl umístěn v klášterním kostele. Jeho hrob byl při vpádu husitů zničen a tento náhrobní kámen přeražen.

Bratr řečeného Františka v Vepic – Odolen – se připomíná v pamětech roku 1388 a byl na živu ještě roku 1412.

V roce 1418 se připomíná Burian z Vepic, který v roce 1437 se svým bratrem Fraňkem zrušil spolek s vladyky rakovickými a obdrželi za svůj díl od Jirovce z Rakovic a Bořivoje z Orlišovic tvrz Vepice, poplužní dvůr a část vesnice Březí. Vladyka Franěk se v roce 1452 zúčastnil tažení proti císaři Bedřichovi. Kolem roku 1460 bratři Jan a Odolen z Vepic měli ve vlastnictví Melicharovský dvůr v Kovářově. V roce 1485 se milevský opat Mikuláš zmiňuje o Fraňkovi z Vepic, od něhož dostával jako farář desátky. V roce 1497 Vaněk z Vepic, syn Fraňka, spravoval s Eliškou z Jetřichovic vesnice v Pičíně na Moravě. Rod vladyků z Vepic i se svou tvrzí zanikl koncem 15. století.

V roce 1498 náležely Vepice Jindřichovi z Březí. V majetku vladyků břízských Vepice zůstávají až do roku 1590, kdy byly připojeny k majetku kovářovskému a s ním pak roku 1592 do majetku pana Jiřího ze Švamberka na Orlíku.

Dvorec č. p. 9Na místě starého dvorce stojí dům s č. p. 9, z něhož se zachovala část silného zdiva u vchodu, která byla patrná ještě v roce 1940. Dnešní vchod do souboru objektů je již, bohužel, novodobý. Žulová brána s ostěním zalomeným do gotické špice byla zbořena již dříve, koncem 19. století.

Směrem na východ od vesnice v Novém rybníce stávala tvrz, obklopená vodou. Ostrůvek bývalé tvrzeByla roubená z dubových trámů na kamenné podezdívce. Mnoho těchto trámů bylo nalezeno ještě v roce 1900 při čištění rybníka. Byly tehdy v zachovalém stavu a některé byly dokonce ještě spojené. Z tvrze se dodnes zachoval jen malý pahorek, který má v průměru asi 50 metrů. Nedaleko něho se zachoval ještě jeden pahorek, menší, který sloužil asi jako opora dřevěného mostu, kterým byla tato tvrz spojená s vesnicí. Z ostrůvku v rybníku, kde stávala tvrz, vedla prý podzemní chodba do panského dvora č. 9, která je však již zcela sesutá. Za sucha na vyprahlé trávě prý bývá někdy znát, kudy vedla...

Kolem tvrze bylo v nánosu nalezeno mnoho střepin, kostí, dále železné sekyry, hroty šípů, nožík se střenkami vykládanými kovem a mnoho různých odpadků. Na poli u rybníka byl pak nalezen úlomek kamenného vrtaného mlatu. Nálezy byly uloženy v Národním muzeu v Praze.

Kaplička ve VepicíchKaple zasvěcená svatému Kříži stojí uprostřed návse. Byla vysvěcena roku 1901 kovářovským farářem F. Bodlákem. Její základ položil Jan Dolista, rolník z Vepic a nadal ji částkou 600 korun. Dalšími přispívajícími byla Marie Hlavínová, učitelka v Kladně částkou 400 korun a dále obec Vepice, která přispěla rovněž 400 korun a dále dodala materiál a práci. Kapli vymaloval malíř V. Pešička z Hostína, oltářní stůl dodal J. Kofroň, truhlář z Klisince, původní kříž a sochy Panny Marie Lurdské a Jana Nepomuckého zhotovil sochař F. V. Buk z Prahy.

Vepice měly roku 1848 21 čísel a 186 obyvatel, roku 1890 26 čísel a 182 obyvatel, v roce 1940 30 čísel a 162 obyvatel.

V okolí Vepic se dobývá modrá žula, je zde kamenolom. Okolní krajina je malebná a protkaná malými lesíky. V blízkosti obce jsou rybníky Ždír a Díl.

Lom ve VepicíchMísto bývalé tvrze od lomuPohled na VepiceStatek ve VepicíchNáves ve VepicíchJiný pohled na kapličkuTakto namnoze dopadají staré stavbyZachovalá roubenkaDalší ze zachovalých statkůJeště jeden bývalý statekDalší roubenka

Obec Vesec se dříve jmenovala Vestec. Zde stávala dříve tvrz, kde sídlili vladykové z Vesce. Zmínka o této tvrzi pochází z roku 1223, kdy zde sídlil Purchard z Vesce.

Náves ve Vesci Roku 1260 patřil statek Ratiboři z Vesce. Počátkem 14. století zde sídlil Dominik z Vesce, jeho manželka se jmenovala Svata. V letech 1364–1389 zde hospodařil jejich syn Mareš z Vesce, zvaný také Martin, který roku 1364 prodal pole u Kovářova opatovi milevského kláštera. V roce 1383 měl v držení díl pole patřící ke kostelu v Kovářově a v té době také vychovával dceru Burkharda z Kovářova, Annu. V roce 1456 je zmínka o Janu Smetanovi z Vesce. V té době se ves dělila na dolní a horní, kde také byla tvrz se dvorem. Roku 1463 pak používal Mikuláš Barchanec z Vesce jako pečetidla znamení psa. Roku 1485 byla v majetku Vaňka a Oldřicha z Vesce ves Voltýřov. Koncem 15. století se pak Vesec dostal do majteku statku kovářovského. Tvrz nebyla obývána a postupně pustla a s ní i přilehlý dvůr, až tyto stavby beze zbytku zanikly. Roku 1616 pak vesnice přešla do majetku Orlíka. Ještě v roce 1940 se připomíná, že výstavné budovy hospodářství Smetany a Habarta ukazují na to, že jim jako stavivo posloužila rozpadlá tvrz, což nebylo nic neobvyklého. V roce 1848 měla vesnice 168 obyvatel, v roce 1930 pak 152. K roku 2001 zde žilo 79 obyvatel.

Kaple sv. Jana NepomuckéhoNa návsi stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého se zvoničkou v její horní části. Byla postavena v letech 1857–1858, dodnes se uchovala žádost k povolení stavby na okresním úřadu. Stavba byla postavena v pseudorománském stylu, tak jak bylo tehdy běžné. Opravena byla v devadesátých letech 20. století. V současnosti se obnovuje starobylý kamenný kříž, který je umístěn před kapličkou.

Záluží je ves asi 1 km severozápadně od Kovářova vpravo od silnice spojující Kovářov a Předbořice. Název vznikl podle jedné verze spojením slov za luhy – za loukami. Podle jiné teorie jsou to slova – Záluží od Kovářovaza louží (Zálužský rybník). Dříve zde byly poplužní dvory. Uprostřed osady stojí kaplička. Tato malá osada si zachovala svůjZálužský rybník starobylý ráz, rozkládá se v těsné blízkosti Zálužského rybníka, ve kterém se nachází množství balvanů různých tvarů a velikostí. Nad Zálužským rybníkem je rybník Frank, ke kterému vede stará cesta ze Záluží. V okolí osady je opět mnoho zajímavých kamenů, které jsou pro zdejší krajinu typické.

Kaplička v ZálužíVe středu obce na návsi mezi čtyřmi lipami stojí výklenková kaplička se zvoničkou. Roku 1923 ji nechala postavit obec. V jejím výklenku stojí socha Panny Marie s Dítětem. Zvonek do této kapličky zakoupila rodina Dvořákova, což dosvědčuje dedikace na něm zapsaná. Tento zvonek podlehl válečné rekvizici za druhé světové války a dodnes nebyl nahrazen. Bližší informace si můžete přečíst v této knize Mgr. Pavly Šimečkové.

K roku 1869 obec čítala 71 obyvatel, roku 1940 11 popisných čísel a 64 obyvatel, dnes je zde 16 čísel a pouhých 16 obyvatel. V obci býval sbor dobrovolných hasičů založený roku 1913.

Dále se můžete podívat na stránku o Záluží na wikipedii.

Rybník FrankStatek v ZálužíKaplička v ZálužíNáves v ZálužíZáluží náves k silnici...Záluží z ptačí perspektivy...Horní část Záluží...