Úterý byl sice formálně už druhý den našeho tábora, ale vzhledem k tomu, že v pondělí jsme se věnovali zabydlování, objevování fary (a že bylo co objevovat), organizačním činnostem a také jedni druhým, měli jsme teprve dnes možnost porozhlédnout se po Nové Cerekvi a blíže poznat okolí fary i města.

Z prvního spánku jsme se probudili poměrně brzy – už o půl sedmé. Bylo to však nutné, protože nás čekal úvodní výlet našeho tábora – prohlídka hradu Kámen. Den jsme zahájili společnou ranní modlitbou a krátkým slovem na den a pochopitelně jsme se na cestu posilnili také vydatnou snídaní. Po osmé hodině jsme vyrazili do Leskovic – většina pěšky a Vašek se svým poraněným kolenem a osobním šoférem Markem se vezli autem.

Cesta do Leskovic byla nejen prvním turistickým výkonem, ale také první větší příležitostí pořádně si popovídat s kamarády. Přece jen, když jsme se někteří neviděli víc než půl roku, bylo stále o čem mluvit a cesta ubíhala rychle, tedy ku všeobecné spokojenosti.

S blížícími se Leskovicemi sílily v některých z nás obavy, zda nás – skupinu 25 lidí – řidič bude ochoten vzít do autobusu. Pokud ne, vzaly by za své všechny naše plány. Avšak ukázalo se, že místní lidé jsou laskaví. Autobusák nás bez řečí naložil. (Tím se potvrdila naše zkušenost z pondělka, kdy nám zcela cizí pán ochotně odvezl batohy skoro z nádraží až na faru.)

Vystoupili jsme na zastávce hned pod hradem. Po několika minutách pak začala prohlídka interiéru. Upoutalo a pobavilo nás několik věcí – ať už pěkná, byť poněkud nepřesná mapa českých zemí, staré zbraně nebo anomálie na dobových kresbách a malbách. Co se týče pánské části naší skupiny, pro tu byla vrcholem programu beze sporu výstava motocyklů. Slova obdivu a chvály se ozývala ze všech stran a tu a tam bylo možno zaslechnout i věty typu: „Ta je dobrá!“ nebo: „Tu bych chtěl mít!“ Svůj zájem dávali někteří z nás najevo i několikrát (ale nechtěně) spuštěným alarmem a také četnými zápisy do knihy návštěv, dokonce v několika světových jazycích.

Plní dojmů jsme opustili vnitřek hradu, ale protože zbývaly asi dvě hodiny do odjezdu autobusu, zůstali jsme ještě na místě. Někteří z nás šli posedět ke kafi s drobným občerstvením do místního bufetu, jiní dali přednost odpočinku na sluncem vyhřátých lavičkách.

V jednu hodinu jsme se chtě nechtě museli zvednout a vydat se na autobusovou zastávku. Opět jsme měli štěstí - autobus nás vzal i zpátky do Leskovic. Do Nové Cerekve jsme došli pěšky, čehož jsme znovu využili k povídání s ostatními. Postupně se ale začal hlásit nepřítel hlad, a tak když jsme dorazili na faru, vřele jsme uvítali oběd připravený našimi milými sestrami. Ačkoli jsme ten den „byli v Itálii“, neměli jsme, jak by se dalo očekávat, ani těstoviny, ani pizzu. Absenci italského oběda jsme ale vyvážili dezertem – vynikajícím, téměř nefalšovaným tiramisu.

Po jídle jsme vyhlásili válku povinnostem. Umývači nádobí popadli vidličky, nože a vše, co zbylo po obědě, čističi se vyzbrojili smetáky a hadry. Odměnou za nelítostný boj s nepřítelem nám byl volný program, někdo šel spát, někdo se věnoval fotbálku a nahoře v pánských prostorách se hodně z nás sešlo k více či méně oblíbenému, ale vždy hojně navštěvovanému tancování.

Krátce po šesté hodině jsme v kostele slavili již druhou mši svatou. A tu se ukázalo, že do našich řad zavítal nemalý, ba přímo obrovský talent v podobě Dominika, který část mše doprovázel na varhany. Novým hitem a naší neoficiální hymnou se stala závěrečná píseň Učiň mě, Pane, nástrojem z pera Františka z Assisi a Petra Ebena, která pak v průběhu tábora zazněla ještě několikrát. Dominikova hra sklidila takový úspěch, že jsme po mši, ač vyhladovělí a natěšení na večeři, vyslechli ještě malý varhanní koncert.

Abychom si trochu přiblížili zemi, ve které jsme se nacházeli, sešli jsme se po večeři v obývacím pokoji a vyslechli prezentaci o Itálii provázenou několika fotografiemi. Celý den jsme pak zakončili bilancí, při které měl každý možnost sdělit něco ostatním – ať už třeba něco, co ho potěšilo, co se mu líbilo, poděkování konkrétní osobě, nebo třeba i něco, co se nepovedlo a chtělo by zlepšit.

Společná modlitba pak byla zlatou tečkou za krásně stráveným dnem. 

Vojta