Toto víkendové setkání čekali mnozí z nás s napětím. Už dopředu jsme věděli, že bude mít co do činění s kurzem animátorů, že budeme mít návštěvu, která se výrazným způsobem bude podílet na přípravě programu. Navíc byla akce plánována pro celý písecký vikariát, takže se dalo očekávat, že se nás na kovářovské faře bude mačkat nejméně třicet. Tušili jsme, že vše bude asi probíhat jinak, než jsme tomu byli doposud zvyklí.

Nevím, jak na tom byli ostatní, ale moje nejistoty se začaly rozplývat hned v pátek na večerní mši, kterou jsme víkendové setkání zahajovali. Sešli jsme se na ní v celkem obvyklé sestavě, přibyly jen čtyři nové tváře v podobě Janči, Jendy a otců Romana a Petra, takže zasvitla naděje, že to s nedostatkem místa na faře nebude přece jen tak žhavé. Navíc když jsme se pak před večeří všichni vzájemně představili a během večeře a následujících her trochu blíže poznali, zjistili jsme, že společně strávený víkend bude mít určitě co do sebe.

Při prvním povídání jsme uvažovali nad tím, kdo vlastně jsme a kdo je Bůh. Otec Roman si posloužil známým obrazem Návrat marnotratného syna od Rembrandta, na němž je jedna ruka otce – Boha – vyobrazena jako ženská a druhá jako mužská. To má symbolizovat, že Bůh je zároveň jako otec (tedy náročný) i jako matka (tedy ten, kdo ochraňuje, opatruje). Zároveň je to někdo, kdo nás povolává do vztahu. Tyto dvě skutečnosti se staly východiskem celého setkání. Den jsme završili společnou modlitbou.

V sobotu jsme si dopřáli o něco více spánku než obvykle – vstávali jsme až o půl osmé. Po snídani a modlitbě nám otec Řehoř přiblížil, jaké různé karikatury Boha (nebo zavádějící představy o Bohu) si člověk někdy vytváří. A ty mohou být různé – přísný Bůh, který nám nic neodpustí, nebo naopak Bůh „pohodář“, u něhož všechno „projde“, Bůh zastaralý, který nám nerozumí, Bůh, který stvořil svět, ale už se o něj dále nezajímá a je kdesi daleko, a další. Zároveň jsme se ale seznámili s úryvky z Bible, které nám říkají o Bohu něco jiného – že je Bůh dobrý, milující, milosrdný, ale také svým způsobem Bůh náročný, který nám důvěřuje, a proto nám svěřuje někdy obtížné úkoly.

Honza se nás snažil přimět k tak trochu jinému pohledu na hřích, než jsme možná byli zvyklí. Hřích totiž není jen nějaký „špatný skutek“, ale především životní postoj, kdy se stavíme proti Bohu a odmítáme jej, myslíme si, že „bez Boha to bude lepší“. Je to podobné jako na nějaké cestě. Víme, kde je cíl a kudy bychom k němu měli dojít. Najednou se nám ale zdá, že víme o lepší cestě, a opouštíme cestu dosavadní. Naše domnění je ale mylné – námi zvolená cesta vede někam úplně jinam a jdeme zcela mimo původní cíl. Uvědomění si vlastní chyby a obrácení se pak podobá opětovnému nasměrování naší cesty k cíli – k Bohu. Za vzor jsme si vzali podobenství o marnotratném synu. Ten si myslel, že mimo domov bez otce mu bude líp. Odešel, ale záhy zjistil, že je na špatné cestě. Když si svůj omyl uvědomil, vydal se znovu správným směrem – ke svému otci. Zamýšleli jsme se i nad postavou otce – Boha. Stojí za povšimnutí, že otec je postava, která jedná (objal, políbil, vystrojil hostinu apod.). A stejně tak jedná i Bůh. Čeká jen na naši lítost a obrácení.

Po vynikajícím obědě a snad všemi uvítané siestě jsme si dopřáli skvělou hru. Ve skupinkách bylo třeba napsat SMS zprávu o 160 znacích do čtverečkové sítě. Každé písmeno a znak měly svoji „bodovou dotaci“. Pak jsme běhali k dalšímu, totožnému listu papíru, na který jsme museli zprávu přepsat, každý přepisoval znaky, které měl určeny. Hodnotil se pak jednak bodový zisk za písmena (za každá chybně přepsaný znak se body ubíraly) a jednak rychlost.

Následovala další úvaha vedená otcem Romanem, tentokrát o modlitbě, která pak měla pokračování ještě po mši a po večeři. Přemýšleli jsme, jaké různé druhy a formy modlitby máme a co vlastně modlitba je. I zde nám otec Roman nabídl možná trochu nový pohled – že modlitba není vlastně nic jiného než „aktivovaný vztah s Bohem“. Tedy naše obrácení se k Bohu ve všech situacích našeho života – v radosti, ve smutku, v nejistotě, v bolesti apod. Zde nám může být velkým pomocníkem třeba Bible, zvláště kniha Žalmů, které zachycují rozpoložení člověka právě v nejrůznějších životních situacích.

Kolem deváté hodiny jsme se sešli v kostele k adoraci, která měla poměrně nezvyklou podobu. Znovu jsme si připomněli různé karikatury Boha, kterých se chceme vzdát – to bylo symbolizováno položením kamene před oltář. Na druhou stranu zapálená svíce symbolizovala pravý opak karikatury, tedy představu o Bohu, kterou nám nabízí Písmo a kterou se snažíme přijmout za vlastní. Následovala chvíle, kdy jsme mohli vyslovit své chvály, díky a prosby, a pak každý z nás dostal osobní požehnání od jednoho z otců a také kartičku se dvěma biblickými citáty, na které jsme se v úvahách během dne zvlášť zaměřovali (odkazy... Iz 43, Iz 49).

Prvním důležitým bodem neděle byla společná ranní modlitba a pak o půl desáté svatováclavská mše. Podobně jako během soboty i v neděli po mši odjelo několik lidí (včetně našich hostu ze Ktiše), takže nás na faře zbylo poměrně málo. I tak jsme ale společnými silami zvládli úklid. Před obědem jsme se sešli k závěrečné bilanci a reflexi. Názory se občas různily – někomu nahuštěný a možná trochu náročný program vyhovoval, někdo by uvítal víc přestávek a volného času a nějaké oživení „přednášek“. Na jedné věci jsme se (alespoň my, kteří jsme zbyli) přece jen shodli. Totiž že uplynulý víkend jsme nejen nepromarnili, ale dokonce smysluplně využili a načerpali jsme v něm nové zkušenosti, nápady a podněty pro rozvíjení svého vztahu k Bohu. A to byl, myslím, hlavní účel víkendu Christ Life.

Závěrem patří dík všem, kteří se nějakým způsobem podíleli na přípravě programu – otcům Řehořovi, Romanovi a Petrovi, Janče a Jendovi. Děkujeme i paní Němečkové za to, že za nás na sebe vzala starost o sobotní a nedělní oběd a umožnila nám tak intenzivněji se účastnit programu. A Bohu vděčíme za to, že jsme se vůbec mohli opět ve zdraví sejít a společně vytvářet něco krásného a smysluplného.

Sepsal Vojta