4. neděle v mezidobí

Dnešní evangelium navazuje na to, které se četlo minulou neděli. Ježíš je v nazaretské synagoze, přečetl slova proroka Izaiáše, kde stálo, že ho Duch Páně pomazal, tedy uschopnil k tomu, aby nesl radostnou zprávu pokorným, otevřel sluch těm, kdo jsou hluší, navrátil zrak slepým… a nakonec dodává: dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. To byla pro nazaretské obyvatele překvapivá slova. Ten Ježíš, kterého znají od jeho dětství se zde prohlašuje za toho, kdo jim nabízí uzdravení, odpuštění, otevření cesty k Bohu... Ježíšova slova nejsou jen dalším novým komentářem slov Písma. On přímo tvrdí, že to, co slyší je nyní mezi nimi realitou! Nazareťané pokyvují hlavou a diví se slovům milosti, která slyší. Ano, Ježíš je největší Boží milost, protože On je Bůh, který mezi nás sestoupil. Bůh nedává po troškách, ale dává všechno. Nedává jen spásu, dává sebe sama.

Nazareťané Ježíšovi neuvěří, což poznáme podle jejich slov: udělej i tady ve svém domově to, cos udělal v Kafarnau… Víra znamená totiž poslouchat Boha, následovat jeho slova, abychom tímto následováním dospěli k jeho většímu poznání. To znamená nejdřív se spolehnout na to, co Bůh říká, a pak člověk dostane potvrzení, že je to správně. Nazareťané to chtěli naopak: nejdříve ty udělej něco a my si to rozmyslíme… Jenže to je přímo proti podstatě víry, proti podstatě Boha, protože Bůh se dává, daruje se, říkáme tomu milost. A milost je vždy svobodný dar. Nelze ho na Bohu vymáhat, jinak bude zničen jako dar… Nakonec nazareťané vzplanou hněvem. Ježíše potká stejný osud jako SZ proroky.

Jsme v roce, který je zasvěcen tajemství milosrdenství. V druhém čtení jsme slyšeli, že největším darem pro službu v církvi je láska. Jednou z podob, kterou láska na sebe bere je právě milosrdenství. Jedním ze skutků milosrdenství je dobře radit pochybujícím a pomáhat těm, kdo bloudí. Myslím si, že dnes lidé, stejně jako tehdy potřebují slyšet, že Bůh člověku nabízí záchranu, odpuštění a uzdravení. Nebojme se o tom mluvit před těmi, kteří o tom nevědí.