2016

Čtení ze Skutků apoštolů (7,51-8,1) podává rozsudek velerady proti Štěpánovi a jeho ukamenování. Jeho svědectví je takové, že jeho žalobci »nemohli obstát před jeho moudrosti a Duchem, který z něho mluvil. Stejně jako Ježíš musí Štěpán čelit falešným svědkům a rozjitřenému lidu, který jej odsuzuje. Štěpán jim připomíná, kolik proroků bylo zabito, protože byli věrni Božímu Slovu, a když vyzná, že má vidění Ježíše, pronásledovatelé se pohoršují, zacpávají si uši, aby ho neslyšeli a vlečou ho za město, aby jej ukamenovali.

Boží Slovo je určitým srdcím vždycky nemilé. Boží Slovo je protivné člověku, který má srdce zatvrzelé, protože Boží Slovo vybízí. Vybízí k vykročení vpřed, hledat a sytit se chlebem, o kterém mluvil Ježíš. V dějinách bylo mnoho mučedníků zabito kvůli věrnosti Božímu Slovu, Pravdě Boží.

Štěpánovo mučednictví je podobné tomu Ježíšovu. Umírá s křesťansky velkodušným odpuštěním a modlitbou na rtech za nepřátele. Ti kdo pronásledovali proroky a stejně tak Štěpána věřili, že tak uctívají Boha, věřili, že jsou tak věrní Božímu učení.

I dnes je mnoho mučedníků. Jsou lidé zabíjení pro věrnost svému svědomí, věrnost Božímu slovu. Ale stejně se stávají lidé mučedníky, když jsou věrní svému svědomí, když jsou důslední v životě podle přijaté pravdy, když je druzí za to odsuzují, pronásledují je či se jim posmívají. Mučedník = svědek. Být svědkem pravdy, Ježíše bez ohledu na vlastní pohodlí.

Četl jsem příběh o jedné dívce, jejíž snoubenec byl voják. Ke svým narozeninám od něj dostala balíček neobvyklého tvaru – byla to koule, a byl velmi těžký. Když ho nedočkavě rozbalila, našla v něm – dělovou kouli. Zklamalo jí to a rozzlobilo, a tak hodila tu černou bronzovou věc na zem. Jenže pád na zem porušil vrchní obal a objevila se o něco menší koule, celá stříbrná. Dívka ji rychle zvedla, prohlížela si ji ze všech stran a lehce tlačila na její povrch. Stříbrná vrstva na jednom místě povolila a objevilo se pouzdro zlaté… Toto pouzdro už šlo otevřít velmi lehce. Uvnitř zářil na jemném černém aksamitu nádherný prsten vykládaný lesklými brilianty, které tvořily korunu nad dvěma slovy: MILUJI TĚ.

Mnoho lidí když vezme do rukou Bibli, tak zjistí, že je pro ně těžká, že jí nerozumí a tak ji raději odloží. To není nic pro mě. Ale ten, kdo si dá práci a trpělivě denně s modlitbou odstraňuje obal toho lidského a časově podmíněného v ní, ten v ní nalezne jedno poselství: BŮH TĚ MILUJE.

Bible není jediný způsob, jak tuto Boží lásku k člověku objevit, ale je nám nejvíce po ruce. Samozřejmě totéž poselství je skryté i ve slavnosti dnešního dne. Tak jsme to také dnes četli: Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Když někdo zakusí bezpodmínečné přijetí a lásku, promění ho to. Tak i křesťané jsou lidé, kteří uvěřili v to, že jejich život není produktem náhody, nýbrž že jejich život někdo chtěl a neustále chce, kdo je doprovází a dává se jim poznat jako ten, kdo je bezpodmínečně a stále miluje. A tato láska má moc nás přetvářet v lidi, kteří postupně budou schopni tuto lásku dávat zakoušet i jiným, aby tento svět byl tím pádem stále více domovem pro všechny. 

Jedna americká dívka napsala báseň a nazvala ji: „Věci, které jsi neudělal“:

Pamatuješ se na den, kdy jsem si vypůjčila tvé nové auto a rozbila ho? Myslela jsem si, že mě zabiješ, ale tys to neudělal.

A pamatuješ, jak jsem tě táhla na pláž, a ty jsi říkal, že bude pršet? A pršelo. Myslela jsem si, že mi budeš vyčítat: „Vždyť jsem ti to říkal!“, ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jak jsem se vyzývavě bavila s jinými kluky, abys žárlil? A tys žárlil. Myslela jsem si, že mě necháš, ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jak jsem jednou vyklopila dort s jahodami na kobereček tvého auta? Myslela jsem, že mi jednu vrazíš, ale tys to neudělal.

A pamatuješ, jak jsem ti zapomněla říct, že na slavnost máme přijít ve večerních šatech, a tys přišel v džínách? Myslela jsem si, že mě opustíš, ale tys to neudělal.

Ano, je to tolik věcí, které jsi neudělal. Naopak, měl jsi se mnou trpělivost, měl jsi mě rád, chránil jsi mě.

Je tolik věcí, za které jsem tě chtěla prosit o odpuštění, kdyby ses vrátil z Vietnamu. Ale ty ses nevrátil…             ———————————

Drazí, tento příběh je ukázkou nádherné velkorysosti, kterou člověku umožňuje opravdová láska. A když čteme Bibli, tak je to od začátku do konce příběh o velké lásce. Bůh dává člověku existenci, život, rozum… Člověk však se vůči této velké lásce obrátil zády. Poté, co se mu vedlo zle, protože se odvrátil od zdroje svého života, začíná vyčítat Bohu, že se o něj nestará, že je zlý, protože dopouští mezi lidmi závist, zlobu a války. Oslabený člověk podléhá nemocem a umírá a člověk z toho vyvozuje, že kdyby Bůh byl, tak by toto nemohl dopustit.

Co na to Bůh? Nehádá se, nevyčítá, člověka neodsuzuje. I když by mohl. Ale on chce člověka získat zpět láskou. Chce si ho podmanit. Proto v nenápadné podobě dítěte se před dvěma tisíci lety rodí v Betlémě, dospívá v muže, a protože každému říkal pravdu do očí, umírá na kříži. A to přestože má na to, aby všechny své protivníky vyřídil. Ale on vstává z mrtvých a ukazuje se těm, kteří se nechali oslovit jeho láskou. A slibuje jim, že s nimi zůstane navždy, i když skrytý, ale stále stejný. A toto je příběh, který dnes začíná narozením a který budeme rozvíjet celý rok a stále se budeme vracet. Děkujeme ti, Ježíši, že jsi s námi i teď. 

Havran byl závistivý pták. Záviděl července, stehlíkovi i holubici, protože byli mnohem krásnější než on. Vrabci a slavíkovi pak záviděl jejich zpěv. A tak létal potemnělým nebem jako stín a smutně krákal. Když tu pocítil, že není sám. Nebe se kolem něj rozechvělo a uslyšel nádherný zpěv. Nikdy by nevěřil, že ti podivní tvorové dokáží tak krásně zpívat. Znovu ho někde uvnitř píchla závist. Co je to za ty tajemné ptáky se zlatým hlasem?

Nakonec však havran překonal svou závist a zvědavost zvítězila. Rozletěl se ve směru zpívajících andělů a slyšel, jak zpívají: „máme dobrou zprávu! Dnes se v Betlémě narodil Boží Syn! A ty, havrane, máš tuto zprávu vyřídit všem ostatním ptákům.“ Havran vzdoroval: „proč zrovna já, vždyť mám tak ošklivý hlas!“ „Vybrán jsi byl ty“, zpívali dál andělé. A bez vysvětlení zmizeli v noci.

Vrhl se tedy z nebe směrem ke korunám stromů a začal svým řezavým hlasem volat: „Narodil se Spasitel! Narodil se v Betlémě!“ Všichni ptáčci ho slyšeli a havran se divil, že se mu nikdo neposmívá. „Tak to musíme také letět se podívat“, říkali.

Nakonec se po všech ostatních rozletěl do Betléma i havran. Viděl malého Ježíška, ale seděl v koutě jen na starém rozežraném trámě. V té chvíli slyšel šum andělských křídel a hlas: „Copak nevidíš, že největší zásluhy máš právě ty? Kdybys dnes v noci neprobudil všechny ptáky, nikdo by nepřiletěl!“

Potom anděl zmizel a s ním i všechna havranova závist. Beze strachu se snesl dolů k děťátku a připojil se k ostatním ptákům.

Dneska jsme slyšeli v prvním čtení, jak Bůh navštíví svůj lid a sdělí mu, že má v něm zalíbení, že se z něj raduje. Dnes se tato předpověď vyplnila tím, že se stal Bůh člověkem – Ježíšem, který pak svým životem lidem ukáže, jak se nemusíme před Bohem bát, že je s námi a chce, abychom žili s ním. Žít s ním můžeme teď hned. Můžeme se k němu modlit, chválit ho a děkovat mu za všechno dobré, co dostáváme.

Bratři a sestry, první čtení nás zavádí do 8. století před Kr., doba před více než 2700 lety. Král Achaz je v ohrožení, protože na něj táhnou vojska izraelského Pekacha a aramejského Resina, kterým jde o to, aby Jeruzalém dobyli, Achaze sesadili, a dosadili si sobě povolného krále, který bude spolu s nimi vzdorovat velké a vojensky mnohem silnější asyrské říši. Dějiny nám pak říkají, jak tato koalice dopadla, že byli rozdrceni. Ale z duchovního hlediska je zde veliký impuls: Achaz ví, že těžko těmto vojskům odolá. Bojí se o svůj život. A zde přichází na scénu veliká Boží nabídka skrze proroka Izaiáše – kněze jeruzalémského chrámu – který ho ujišťuje, že válka dopadne sama bez jeho intervence překvapivým vítězstvím. Izaiáš mu nabízí znamení, že se tak stane – hle panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emmanuel, to je Bůh s námi.

Taková předpověď, myslím si, Achaze moc neuklidnila. Spolu s ní totiž vyvstává hodně otázek: kdo je onou pannou? Kdo má být tím synem, který bude ztělesňovat Boží blízkost? Na každý pád je jisté jedno: neprovdaná žena, která se naprosto nečekaně stává matkou, jasně znamená, že nejde o přirozený běh událostí: sám Bůh je zde tím, kdo koná. I když ve SZ se nepodařilo zcela vysvětlit smysl Iz proroctví, tak my křesťané v něm jasně poznáváme, že jde o narození Ježíše – toho Boha s námi, který ztělesňuje Boží přítomnost uprostřed nás.

Často nás napadá otázka: Zasahuje Bůh do našich životů? Jak to poznáme? Věříme jako křesťané, že zcela jistě. Bible nám k tomu dává mnoho důvodů (viz. dnešní evangelium). Tak Pavel přeje Římanům milost a pokoj od Boha Otce. Bůh zcela jistě je tím, díky komu jsme, díky komu žijeme. Kdo nás obdarovává každým okamžikem svou přítomností. Jen si musíme být vědomi jedné věci: Bůh je v nejhlubší hlubině našeho srdce, tam jej potkáváme jako hlas našeho svědomí. Nežijeme náhodou příliš na povrchu, než aby k nám tento tichý hlas vůbec mohl zaznít?

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - 2016