Bratři a sestry, dnešní evangelium navazuje na minulý týden. Minule jsme četli vyprávění O milosrdném Samaritánovi, kterého Ježíš klade jako vzor toho, co znamená být bližním. Je to být nablízku tomu, kdo je v nějaké nouzi a snažit se jeho utrpení zmírnit či odstranit. Dnes Ježíš přichází do domu Marie a Marty a přijímá pohostinství. Podobně jako v prvním čtení Abrahám prokáže milosrdenství příchozím poutníkům a – jak podotýká list Židům – v nich přijal samotného Hospodina. Tito tři záhadní poutníci – tradice církve v nich vidí předobraz samotné Boží Trojice – darují Abrahámovi to, na co celý život čeká – budoucnost ztělesněnou v daru syna. Ale vidíme, že prokázal milosrdenství, ale také naslouchal.

Abrahám, ale i Marta, se museli učit jedné důležité věci: ten nejlepší úděl, o který jde, je ten, který člověk přijme od Hospodina darem. Abrahám se totiž pokusí v dlouhém čekání si zajistit syna tím, že ho počne s otrokyní Hagar a přijme ho za vlastní. Ukazuje se však, že toto není onen syn zaslíbení, o kterém mluvil Hospodin, když Abraháma povolal. Až nyní nastává ta chvíle – jsou tu tři záhadní poutníci, kteří konečně přislibují to, na co celou dobu čekal… Marta v evangeliu je velmi pohostinná a má svou představu, že pohostinnost je právě to nejdůležitější, co od ní Pán očekává. Ježíš je tím Bohem, který přichází mezi lidi a on poučuje Martu, že ten nejlepší úděl dává Bůh sám a Marie, která v postoji naslouchání toto od něj očekává, si vybrala právě ten nejlepší úděl. Toto jediné je třeba, co čteme v Žalmu – zvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc, pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi (Žl 121).

Bylo by chybou vyvozovat z tohoto textu, že Bůh chce hlavně naslouchání a na práci mu nezáleží. Ne, řešení není ani v jedné z krajností, ale v jejich spojení. Úsloví modli se a pracuj, které čteme v benediktinské řeholi, je umění, kterému jsme povoláni se učit všichni, protože nám to nejde. Bůh je autorem jak hmotného, tak i duchovního světa, tzn., že na obojím mu záleží. Ale prvenství má naslouchání, pak práce. Je to jako plánování cesty dříve než se na ni vydáme. Bylo by přece neuvážené vydat se na cestu a teprve pak se zajímat o to, kam to vlastně jdu… 

A kdo je můj bližní? Tato otázka odstartovala Ježíšovo podobenství O milosrdném Samaritánovi. Příběh mohl vycházet dost dobře ze skutečné události, protože cesta z Jeruzaléma do Jericha byla velmi strmá a opuštěná plná roklí a v té době byla opravdovým rájem lupičů a zlodějů.

První dva procházející – kněz i levita byli těmi, kteří měli vztah k bohoslužbě. Kněz při nich přinášel oběti a levita to byl služebník, který v Jeruzalémském chrámě pomáhal a měl svěřené některé povinnosti. Oba museli být kulticky čistí, tzn. bez hříchu, nesměli se dotknout mrtvoly, znečistit se stykem s krví atd., přesně to, co by se jim mohlo stát v tomto případě… Podrobné předpisy o rituální čistotě máme v Bibli v knihách Mojžíšových. Ježíš tedy tímto podobenstvím záměrně provokuje. Jak je to? Bůh ustanovil předpisy o čistotě a nyní tentýž Bůh Ježíšovými ústy chválí jejich porušení? Řešení je opět v tom, co Bůh zamýšlel těmi rituálními předpisy: velmi zkráceně řečeno v nich šlo o zamezení pokušení manipulovat s Bohem tím, že by se do židovské bohoslužby propašovaly prvky z cizích kultů. Což v tomto našem případě vůbec nehrozilo. Znečistit se např. krví při ošetření zraněného pocestného by sice znamenalo porušit doslovné znění bohoslužebného předpisu, ale neznamenalo by to rozpor s úmyslem Božím, který ten předpis dal. Ježíš zde, podobně jako na mnoha místech, žádá od svých učedníků tvořivost, rozumět nebo aspoň hledat rozumění tomu, co Bůh žádá.

Vidíme však na našich dvou postavách kněze a levity, že přestože to byli náboženští profesionálové, byli častokrát v Boží blízkosti podle našeho vidění, přesto nedokázali jednat tak, jak by jednal Bůh. Zdá se, že nepochopili, co Bůh zamýšlí a spokojili se s doslovným vyplněním předpisu.

Na rozdíl od Samaritána. Ten je tady v podobenství postavou dosti protikladnou: jednak takovými lidmi pravověrní Židé pohrdali jako neznabohy, ale paradoxně právě on prokázal více milosrdenství než oba předešlí. Ježíš právě tuto postavu dává za příklad, zachoval se nejenom lidsky (jeho víra ho neodlidštila podobně jako kněze a levitu), ale dokonce prokázal milosrdenství a tím paradoxně vyplnil i jiný Ježíšův příkaz: buďte milosrdní jako je milosrdný váš nebeský Otec.

Ignorovat utrpení člověka znamená ignorovat Boha. Pokud se víra nepřenáší do vztahu k druhým lidem, říká sv. Jakub, že taková víra je mrtvá sama v sobě. Ježíš otázku kdo je můj bližní? v odpovědi převrací: kdo se zachoval jako bližní k tomu, kdo byl v nouzi? Dnešní první čtení říká, že Boží příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe … Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat. Boží přikázání milovat je nejen připodobnění se Bohu samotnému, který miluje ze své podstaty, ale je i naplněním našeho lidství, protože pro lásku jsme byli Bohem stvořeni a povoláni do tohoto světa.

1. čtení: Jsme v době hodně po exilu. Nyní je čas k radosti, ale mezi lidem vládne smutek. Na tomto místě je však smutek nahlížen jako nedostatek důvěry v Boží plány. Obnova města je důvodem pro radost. V. 12: hle, přivalím na něj pokoj, jako řeku… pokoj znamená mnohem víc než jen nepřítomnost konfliktů, jeho naplnění zahrnuje zdraví a prosperitu. Jako řeku = stálé plynutí. Srdce a kosti = míří k skutečnému centru jejich bytí. Hospodinova ruka se ukáže na jeho služebnících = dojde ke skutečnému oddělení těch, kdo slouží Bohu a kdo jsou jeho nepřáteli. Hospodinova ruku = jeho moc, která zachraňuje.

Evangelium: popis práce zvěstovatele radostné zvěsti. Pán rozesílá své učedníky do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít. Dává lidem čas na rozmyšlenou, aby měli dostatek času se rozhodnout. Nikdo se nebude moci vymluvit, že byl nucen zaujmout stanovisko k evangeliu narychlo. Učedníci jsou posláni bezbranní, aby svým vzezřením ukázali, že jim nejde o postranní úmysly, ale že jim leží na srdci samotná zvěst.

Apoštolové se vracejí a radují se, že se jim dokonce i mocnosti podrobují. To je dobře, ale Ježíš říká (a to je styčný bod s 1. čtením), že se spíše mají radovat z toho, že jsou jejich jména zapsána v nebi. Být zapsán = řecký výraz, kterým se označovalo zařazení člověka do seznamu občanů města. I když je věřící v jistém smyslu slova zde na zemi bezdomovcem, přesto je již občanem nebe. A je významné, že Kristus o tom ujišťuje ne na konci, ale na začátku své cesty… Kdyby věřící člověk neměl tuto jistotu, z čeho by se nakonec mohl radovat? Věřit v existenci nebe a nebýt si jist, že je pro mě, že mi náleží, by bylo trápení.

Ježíš posílá své učedníky na misie. Posílá je do míst, kam on sám chce přijít, a tak je posílá před sebou, aby druhým přinášeli pokoj, modlili se za potřebné, nechali se vést Božím Duchem a předávali radostnou zprávu o tom, že Bůh o každém z nás ví, že „naše jména jsou zapsaná v nebi“.

Tento návod na misie je platný i dnes. Každý z nás, kdo se konkrétně setkal s Ježíšem ve svém životě a uvěřil mu, je zván tuto radostnou zprávu šířit dál. Ne s cílem, aby druzí uvěřili díky nám, ale abychom připravili prostor pro setkání s Ježíšem.

Předávat radostnou zprávu můžeme zcela konkrétně, převezmeme-li Ježíšův styl, který poznáváme z bible: je to vydanost, služba, milosrdenství, věrnost, vedení ke svobodě, odpuštění…

Nechme se vést Duchem, aby naše svědectví bylo v dnešní době srozumitelné. Ta srozumitelnost spočívá v pravdivosti našich postojů, v tom, že Ježíšův životní styl nehlásáme jenom slovy, jenom proto, že „se“ to tak má dělat, ale že jsme ho přijali za svůj.

Eliáš v prvním čtení dostává za úkol ustanovit za sebe nástupce. Má to důležité místo v jeho životě. Odehrává se to po setkání s Hospodinem na hoře Chorebu. Zde Eliáš jakoby znovu získává nové povolání, které však je více charakterizováno ztrátou sebe sama. Osobu si vybral sám Hospodin, je jím Elizeus, Šáfatův syn. A toto pověření úřadem proroka se děje investiturou, z latinského vestitio = oblečení. Elizeus povolání přijímá, loučí se s rodinou. A hned za sebou spálí mosty, dobytčata uvařil a jejich maso rozdal. Jde o velkolepé gesto štědrosti. Ale za co to své bohatství vlastně Elizeus vyměnil? Eliáš byl v té době na útěku před královnou Jezábel, která mu hrozí smrtí za zabití 450 Baalových proroků. Elizeus se tedy tímto povoláním stává psancem tak, jak jeho mistr. Ale nadto a hlavně: byl Božím prorokem, Božím povolaným, Božím mužem!

Evangelium: Ježíš pevně upřel svou tvář směrem k Jeruzalému. Tady má dokonat svůj exodus. První polovina evangelia byla spíše o naslouchání tomu, co Ježíš říká. Nyní se Ježíš dává na cestu a jeho učedník se od něj učí pozorováním. Nepřijetí v samařské vesnici je výrazem rozbitých vztahů mezi Židy a Samařany. Ježíš nedovoluje svolat oheň z nebe (podobně jako Eliáš svolal oheň z nebe na vojáky, kteří jej přišli zatknout), protože jeho poslání není hubit, ale zachránit. Proto odchází do jiné vesnice (zřejmě také samařské) a tam se mu ubytování dostává. Boží království je záležitostí svobodné volby. Nešíří se mečem a ohněm, ale razí si svou cestu tím, že si podmaňuje lidská srdce.

V evangeliu se opakuje totéž téma, téma následování. Nesmíme přehlédnout, že Ježíš mluví k lidem, kteří se ho rozhodli následovat!} První říká: Půjdu za tebou všude, kam půjdeš. V dalších případech povolává Ježíš a odpověď povolaných obsahuje vždy – byť nevysloveně – kladnou odpověď. Ano, půjdu, ale… Z toho vyplývá, že od každého, kdo povolání stát se Ježíšovým učedníkem přijal, Ježíš žádá: nezdržuj se, neohlížej se zpět, nepočítej s pohodlím!

Každý z nás je povolán. Za prvé být křesťanem, Ježíšovým učedníkem. Později se člověk rozhoduje, v jakém stavu bude Krista následovat. Zdali v manželství nebo v duchovním povolání. Okamžik povolání, to je okamžik setkání s Bohem. On nějakým způsobem zasahuje do mého života. Každému originálním způsobem odkrývá cíl, ke kterému ho volá. Je přirozené, že čím dále se v životě nacházíme od toho okamžiku, se tento cíl postupně začíná jakoby zatemňovat, že jeho přitažlivost začne slábnout. Je to důsledek toho, že se člověk začíná ohlížet, začíná se zastavovat, hledá odpočinek.

A tak je každé povolání dříve či později vystaveno zkoušce. Ryzost a opravdovost každého rozhodnutí jsou ve zkoušce prověřeny. A každá krize je dobou, kdy se opětovně rozhodujeme pro potvrzení svého povolání. Musíme si být vědomi, že se každé povolání, ať už v manželství nebo v duchovním stavu ověřuje v maličkostech. Své velké rozhodnutí pro Boha případně pro druhého člověka musím denně potvrzovat v maličkých rozhodnutích, které mě vedou k tomuto cíli. Každá krize totiž začíná nedůsledností v maličkostech.

1. 1. čtení: Budou hledět na toho, kterého probodli…: Zach. popisuje duch. obrodu národa. Ta bude umožněna vylitím ducha, který daruje lidu lítost. Čas spásy je tedy závislý na záhadné smrti někoho… (jiný možný překlad je: Budou hledět na mě, kterého probodli).
2. 2.                  Evangelium: V Lk rozvrhu, je to jeden z vrcholů celého evangelia. Ježíš se modlí a po modlitbě nechá učedníky tlumočit názory lidí, aby pak sami vyznali svůj vlastní názor. Z par. textu u Mt víme, že toto vyznání je darem Otce nejen výsledkem jejich přemítání. Pak následuje předpověď utrpení, které vzejde z rukou (starších, velekněží a učitelů Zákona) vůdců, tedy elity. Logicky by se člověk bránil tím, že by se snažil co nejvíce informovat lidi, že on je přece Mesiášem, ale právě toto Ježíš svým učedníkům zakazuje! Ježíš totiž MUSÍ trpět a být vzkříšen. Toto „muset“ je synonymem pro Boží vůli. 
3. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě! Tento kříž není v původním významu jen životní obtíže a nepříjemnosti. V NZ době to byl symbol potupné smrti, vyloučení ze společnosti, hanby. Kříž vyvolával takový děs, že řečník Cicero říkal, že slovo kříž má být daleko od rtů římských občanů. Význam je tedy: přijmout Ježíšův úděl za svůj. Pokusit se snášet své nepřijetí, pohrdání ze strany okolí, pronásledování, ba dokonce i smrt. To vše kvůli Kristu.
4. Není to zvrácené? Máme hledat smrt? Ne, smrt určitě hledat nemáme, ale smrt a utrpení a mnohé ztráty v životě hledají nás. A dokonce zjistíme, že čím jsme hodnější, čím víc se snažíme nesobecky milovat, tím víc nás to stojí, tím těžší je kříž. Sv. Edita Steinová napsala knihu Věda kříže. Jako žena, která prošla průpravou filosofie a dlouhého hledání nakonec našla Krista. Kříž je podle ní centrem evangelia. Je to cesta života.

Je to cesta ztráty strachu, cesta svobody. Cesta jednoduchá a přece náročná; člověk se totiž musí přestat řídit příklady tohoto světa, musí přestat dbát na to, co se cení a vyslovit to, co vidí na Ježíši Kristu. Je to cesta víry, cesta kříže i svobody.