Tento rok je věnován tématu milosrdenství. V této první postní neděli vás zvu k zamyšlení se nad tématem rozhodnutí. Protože i v dnešním evangeliu šlo především o toto. Rozhodování se patří k našemu lidství. Souvisí se svobodou. Svoboda znamená možnost se rozhodovat, být pánem svých skutků. Samozřejmě, že jako lidé nemáme absolutní svobodu. Nemůžeme všechno, co si vzpomeneme, jednak z důvodu našich omezení, ale také z důvodu různých vnitřních nesvobod, do kterých jsme upadli v průběhu života.

Není lhostejné, jak se rozhodujeme. Z psychologie víme, že každé rozhodnutí nás nějakým způsobem ovlivňují. Každé rozhodnutí totiž volá po svém opakování. Jsou rozhodnutí, která nás činí lepšími a jsou rozhodnutí, která nás ničí. Když se podíváme do Písma, tak lidské skutky jsou hodnoceny podle toho, nakolik nás přibližují nebo staví do konfliktů s Bohem.

Dnešní čtení nám nabízejí příklady různých rozhodnutí, která proměňují člověka: v prvním čtení jsou izraelité pozvání, aby stvrzovali svou víru tím, že ji každoročně vyznávají před Hospodinem v době obětování prvotin plodin země. V druhém čtení se toto vyznávání týká Ježíše, kdy je věřící pozván, aby vyznával, že Ježíš je Pán, neboli jinými slovy: Ježíš je ten Bůh, který v knihách SZ byl nazýván Hospodinem a který vysvobodil národ z Egyptského otroctví.

Evangelium nám připomíná, že do našeho rozhodování se zaznívají různé hlasy, kromě našich vnitřních hlasů (touhy, emoce, rozum, svědomí) je tu i hlas Božího a našeho nepřítele. Jeho přítomnost ve světě a v našem životě je tajemnou skutečností, ale Písmo nám zdůrazňuje, že Bůh ho připouští proto, že z jeho působení může vytěžit dobro.

Evangelium nám zároveň ukazuje, co naše rozhodování může velmi pozitivně ovlivnit: Boží slovo. V něm se setkáváme s Božím myšlením, s hodnotami, které si máme osvojit, abychom se rozhodovali zdařile. Aby nás taková opakovaná rozhodování vedla ke stále větší svobodě a tedy i možnosti lásky a nakonec do Boží náruče.

Milí bratři a sestry, dnešní texty všechny mají v sobě určitým způsobem obsažené vyprávění o něčím povolání. V prvním čtení jde o povolání Izaiáše ke službě proroka. Toto povolání se událo v chrámě. Izaiáš byl tedy kněz, sloužil v Boží blízkosti, ale Hospodin se mu jednoho dne dal zakusit ještě jinak. Zkušenost, kterou Izaiáš sděluje, nelze zcela předat a uzavřít do slov. Ale co dostává je: poslání a zakusí strach ze setkání s nejvýše Svatým, protože on je hříšný.

Evangelium je také o povolání. Vystupuje zde postava Petra, ale i jeho kolegové. Ti se namáhali s rybolovem celou noc. Nebyli však úspěšní. Nyní ve dne jim dává Ježíš pokyn, aby lovili na hlubině. Je to příkaz proti všemu zdravému rozumu. Ale Petr to zkusil, poslechl Ježíšovo slovo. A v tom, co v jeho důsledku zažil, poznal, že stojí na jedné lodi s někým, s kým toho není hoden: Pane, odejdi ode mě, jsem hříšný člověk! Na jiném místě v evangeliu Ježíš říká: nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky. Hřích tedy není něco, co by bylo Ježíšovi na překážku, aby člověka povolal k následování.

Od nynějška budeš lovit lidi – toto „lovit lidi“ je v řečtině doslova: jsou to ti, kdo se v bitvě zachránili před smrtí a zůstali naživu. To, co Ježíš udělal a co chce s jejich pomocí dělat dál je záchrana všech lidí. V nastávající době postní můžeme právě rozvíjet svou ochotu být milosrdní. Mít soucit s bídou, bolestí či nouzí druhého a vstoupit do těchto nedostatků s ochotou pomoci.

Dnešní evangelium navazuje na to, které se četlo minulou neděli. Ježíš je v nazaretské synagoze, přečetl slova proroka Izaiáše, kde stálo, že ho Duch Páně pomazal, tedy uschopnil k tomu, aby nesl radostnou zprávu pokorným, otevřel sluch těm, kdo jsou hluší, navrátil zrak slepým… a nakonec dodává: dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. To byla pro nazaretské obyvatele překvapivá slova. Ten Ježíš, kterého znají od jeho dětství se zde prohlašuje za toho, kdo jim nabízí uzdravení, odpuštění, otevření cesty k Bohu... Ježíšova slova nejsou jen dalším novým komentářem slov Písma. On přímo tvrdí, že to, co slyší je nyní mezi nimi realitou! Nazareťané pokyvují hlavou a diví se slovům milosti, která slyší. Ano, Ježíš je největší Boží milost, protože On je Bůh, který mezi nás sestoupil. Bůh nedává po troškách, ale dává všechno. Nedává jen spásu, dává sebe sama.

Nazareťané Ježíšovi neuvěří, což poznáme podle jejich slov: udělej i tady ve svém domově to, cos udělal v Kafarnau… Víra znamená totiž poslouchat Boha, následovat jeho slova, abychom tímto následováním dospěli k jeho většímu poznání. To znamená nejdřív se spolehnout na to, co Bůh říká, a pak člověk dostane potvrzení, že je to správně. Nazareťané to chtěli naopak: nejdříve ty udělej něco a my si to rozmyslíme… Jenže to je přímo proti podstatě víry, proti podstatě Boha, protože Bůh se dává, daruje se, říkáme tomu milost. A milost je vždy svobodný dar. Nelze ho na Bohu vymáhat, jinak bude zničen jako dar… Nakonec nazareťané vzplanou hněvem. Ježíše potká stejný osud jako SZ proroky.

Jsme v roce, který je zasvěcen tajemství milosrdenství. V druhém čtení jsme slyšeli, že největším darem pro službu v církvi je láska. Jednou z podob, kterou láska na sebe bere je právě milosrdenství. Jedním ze skutků milosrdenství je dobře radit pochybujícím a pomáhat těm, kdo bloudí. Myslím si, že dnes lidé, stejně jako tehdy potřebují slyšet, že Bůh člověku nabízí záchranu, odpuštění a uzdravení. Nebojme se o tom mluvit před těmi, kteří o tom nevědí.

Bratři a sestry, Lukášovo evangelium se obrací na čtenáře, věřící třetí generace. Již neznali Krista, jeho dobu, ani místo, kde žil. Stejně tak neznali ani očité svědky těchto událostí. Lukáš si však je dobře vědom, že tím, co člověk je (identita) je dána jeho vztahem k minulosti, ale zároveň se tato identita utváří tím, k čemu směřuje, tedy jeho vztahem k budoucnosti. Minulost je člověku dostupná prostřednictvím vzpomínky či slova. Dává mu odpověď na otázku, kým je, odkud se vzal a jaký je smysl toho, že žije. Budoucnost se zase člověku otvírá v jeho touhách. V nich častokrát člověk hledá překonání svých daností, které ho omezují. Realisticky je před člověkem smrt, ale proti ní se staví Boží zaslíbení, které ukazuje, že tu člověk nežije jen proto, aby umřel. Bůh sám se ujal člověka tím, že si vyvolil jeden národ – Izrael, jako určité pole, do něhož zasel slovo svého zaslíbení. V přesně daném okamžiku pak sám Bůh prolomil zeď našich dějin a vstoupil do nich, tím otevřel cestu lidstvu k záchraně. Ale, bohužel, nikdo si toho nevšiml. Lukáš proto chce vzít čtenáře svého díla za ruku a dovést ho k této průrvě: zprostředkovat lidstvu Ježíšův příběh, protože on je střed veškerého času.

V úryvku, který jsme slyšeli, Lukáš předkládá své pověřovací listiny, kterými se prokazuje jako historik dějin spásy. A proto mluví o událostech, které se mezi námi dovršily, které jsou faktem a které nám předali očití svědkové, kteří se sami stali služebníky slova. To, o čem Lukáš mluví je něco, co lze ověřit i od jiných a on sám ví, že není první, kdo o tom mluví, dokonce vyznává, že zná svědectví těch očitých svědků a na nich svou práci zakládá. Sám autor říká, že ona svědectví předchůdců vypíše uspořádaně, to znamená, že jeho vyprávění nebude kronikou, ale pečlivě uváženým výběrem, který má za cíl uvést přesvědčivá fakta, jež budou sloužit k výuce a vzdělávání. Jeho dílo je tedy psáno právě pod diktátem tohoto účelu.

Teofil měl načerpat tuto znalost nauky, měl získat přesvědčení. I my, bratři a sestry, otvíráme na začátku tohoto liturgického roku Lukášovo dílo s podobnou touhou, opět a opět se přesvědčovat o spolehlivosti toho, čemu věříme. Radost z Hospodina bude vaší silou¸ jsme četli v prvním čtení. Tato radost je důsledkem čteného, živého Božího slova, které má být čteno právě ve společenství. Ten, o němž čteme, je tu s námi, on tuto radost působí v našich srdcích. Připravujme pro ni půdu. Těšme se z jeho slova, abychom stále více získávali jistotu a sílu v Hospodinu.

Příběh o svatbě v Káně doplňuje trojici znamení, která o posledních nedělích zjevuje Ježíšovu slávu. Ukazuje se, že on je to světlo, které je posláno do tohoto světa, aby světlem své lásky nás přitahoval k sobě a naplňoval náš život pravou radostí. Svatba je u Židů naprosto výjimečná událost radosti, trvá obvykle týden. Nedostatek vína byl naprosto zásadní věcí, která se nesměla stát, o to víc je toto znamení neobvyklé. Ukazuje totiž za sebe: víno i manželství jsou znamením radosti. A přece tady na zemi ukazují ještě dál, totiž k Bohu, který je skutečným manželem svého lidu církve a jedinou radostí, která neomrzí.

Co na tomto zázraku překvapí je ten veliký přebytek vína. 600 litrů muselo postačit i těm největším pijákům. Ale tento přebytek je právě znamením Ježíšovy slávy: totiž toho, že v jeho Osobě zahájil Bůh své totální sebedarování lidstvu. Svatý Pavel podotýká: když nám daroval svého Syna, jak by nám s ním nedaroval i všechno ostatní! Zároveň to byly džbány na obřadní očišťování podle Mojžíšova zákona. To je také znamení: totiž toho, že Zákon ani lidská námaha nemají sílu, aby člověka dokonale očistily pro Boha, aby ho udělal dokonale „čistým“, ale přece není tento Zákon Ježíšem odmítnut. Protože i v tomto znamení bylo nezbytné to, co udělali ti služebníci: totiž, že poslechli to, co jim Ježíš řekl a vložili svou námahu do naplnění džbánů. A Ježíš tuto jejich, ale i naši námahu, která je vždycky ve vztahu k Bohu „vodou“, proměnil. Vyšel jí vstříc a tím proměnil tuto vodu v nápoj radosti a tak umožnil velikou svatební radost. Radost, která je důsledkem přítomnosti Hospodina a jeho daru.

I my jsme povoláni v poslušnosti Božímu slovu naplňovat džbány svého života vodou poslušnosti. Přitom však musíme vědět, že je to jen voda, která potřebuje proměnit, že tato voda námahy není ten smysl toho, proč Bohu sloužíme. Že tím, co nás zachraňuje, je to, jak to řekl dnes Izaiáš, že si v nás Hospodin zalíbil a raduje se z nás jako ženich ze své nevěsty. Tato jeho láska dokáže proměňovat náš život v radostné společenství, v manželství s Hospodinem.