Kázání

Dnešní den, milí bratři a sestry, je 50. od Ježíšova vzkříšení. U Židů byly Letnice počítány od svátku Pesach. Na druhý den měly být Hospodinu přineseny prvotiny úrody (omer) a od té doby mělo být odpočítáno 50 dní a měl se slavit Svátek týdnů (Chag ha-šavu'ot) jako poděkování za úrodu. Zároveň tento svátek získal i duchovní smysl připomínkou odchodu z Egypta (Pesach), kdy 50. dne po odchodu byl Mojžíšovi na hoře Sinaj darován Zákon na kamenných deskách.

Podobně jako ve SZ přijal Mojžíš desky Zákona od Hospodina za zemětřesení, zvuku hromů a blesků, i nyní přicházející Boží Duch vyvolává velký hukot – jako když zavane silný vítr. Podle jedné židovské tradice se oheň zjevoval nad hlavami těch, kdo studovali Zákon, podobně jako při vyhlášení zákona na hoře Sinaji: „každé slovo z úst Nejvyššího se rozdělilo do 70 jazyků“. Tyto detaily vyprávění nám říkají to, že s příchodem Ducha Svatého se mění Zákon, Smlouva mezi Bohem a lidmi. Seznam národů postupuje od těch, kdo žili na východě u Tigridu až po ty, kdo připutovali do Jeruzaléma z Říma, včetně krajů Arábie. To je náznak budoucího působení církve, která lidem všech jazyků bude zprostředkovávat setkání s Ježíšem.

K tomu byli apoštolové Ježíšem vybaveni Duchem Svatým, podle evangelia sv. Jana, hned v den jeho Zmrtvýchvstání. Podobně jako ve SZ Bůh dechl do tváře Adama vytvořeného z nesoudržné hlíny, nyní Ježíš dechne na společenství učedníků ze strachu zavřených a „oživí“ i toto zmírající společenství. A jako je rozdíl mezi mrtvým člověkem a živým, takový je rozdíl mezi společenstvím apoštolů před Letnicemi a po nich.

Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán!“ To je zásadní věc našeho křesťanského života. Bez Ducha Svatého tato věta vyslovena je pouhá fráze nebo prázdná slova. Ale pokud je to řečeno z Ducha Svatého, stojí za tím nejen rozum, ale i srdce a celý život. Protože Duch Svatý nám otvírá duchovní zrak, abychom ve svém životě „viděli“ živého vzkříšeného Ježíše, jako našeho Pána a Boha. A pak toto vyznání plní svůj úkol, jak píše svatý Pavel v listu Římanům: vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (Řím 10,9).

Evangelium, které jsme právě vyslechli je určitým shrnutím všeho, co Ježíš konal a učil. Ježíš podle vyprávění evangelia ještě sedí u stolu se svými učedníky a po dlouhé řeči na rozloučenou, obrací oči k nebi a modlí se… V této modlitbě mluví o svém odchodu k Otci, proto čteme toto evangelium právě v době Ježíšova nanebevstoupení, ale také mluví o poslání učedníků, které se uskuteční v moci Ducha Svatého, který jim bude dán.

První část modlitby, kterou jsme vyslechli, mluví o oslavení. Ježíš říká Otci, že ho oslavil tím, že vyplnil své poslání, které mu Otec svěřil. V Božím zájmu je dávat věčný život lidem. Věčný život je tak trochu metafora: věčný se myslí buď ve vztahu k Věčnému (tedy Boží život) anebo život trvalý, který nekončí. Podle evangelisty onen věčný život spočívá v tom, že lidé poznají Boha. „Poznat“ znamená v Bibli získat k Němu hluboký životní vztah. A skrze něj Bůh lidi obdarovává životem. – Jan mluví o tom, že lidem zjevil Boží jméno, což znamená asi tolik, jako že dal lidem Boha zakusit, lidé skrze Ježíše mohli učinit zkušenost s tím, kdo a jaký je Bůh. Toto Ježíš vykonal. Podle náhledu Janova evangelia tedy člověk takovým věčným životem žije ne až po smrti, ale tady a teď, když žije v důvěrném vztahu k Bohu.

A nyní tedy Ježíš prosí, aby ho Otec oslavil, a toto oslavení spočívá v tom, že ho Otec vezme k sobě – tím ho oslaví, že ho obdaří tou slávou, kterou měl u Boha od věčnosti. Ježíš se tedy hodlá vrátit tam, odkud vyšel.

A nyní tedy prosí za ty, které ponechává prozatím ve světě. Pojem „svět“ má negativní vyznění – na tomto místě zahrnuje všechny ty, kteří nevstoupili do vztahu k Bohu, jsou to lidé zajatí ve strukturách lži, ze kterých může vysvobodit jen Ježíš tím, že dá poznat pravdu o Bohu, o sobě a o světě. Ježíš tedy prosí za své učedníky, aby je Otec zachoval ve svém jménu – což znamená, ve svém společenství, ve spojení s ním.

A to je i naše touha: být v Bohu, v hlubokém důvěrném vztahu s Ním. A to je velký dar Ducha Svatého. Přeji nám všem, abychom ho mohli zakusit právě o letošních Velikonocích.

Dnes je to 40. den po Ježíšově vzkříšení. A číslo 40 je v Písmu svatém důležité číslo, které vyznačuje dobu prověřování a zkoušek, dobu, kdy se připravuje něco velikého. 40 dní se Ježíš postil na poušti, než odešel kázat, 40 let putoval Izraelský národ dříve, než mohl vejít do země zaslíbení a 40 dní trvá také doba postní, kdy se připravujeme na Velikonoce.

A touto důležitou událostí, o níž jsme také četli v prvním čtení je Ježíšovo Nanebevstoupení. O Ježíši vyznáváme, že právě dnes zasedl po pravici Otce. Jde o symbolické vyjádření těžko vyslovitelné skutečnosti: Boží pravicí se nemyslí část těla a sezením se také nemyslí tělesná poloha, kterou Ježíš v nebi zaujal. Sezení vyjadřuje postoj klidu, spočinutí a zakotvení v Boží přítomnosti. Být po něčí pravici znamená „být mu roven slávou a mocí“. Ježíš se samozřejmě ve svém božství vrací tam, kde nikdy být nepřestal, ale to co je jiné je to, že s sebou do nebe bere i své lidství. Ježíš je Bůh spolu s Otcem, ale protože je zároveň člověk a jedna jediná Osoba, které vzdáváme božskou úctu, tak přísluší tatáž úcta také Ježíši jakožto člověku. Tak tedy Ježíš i jako člověk má nade vším tvorstvem moc jakožto vládce a soudce.

Protože my lidé nedokážeme sami vejít do nebe, vešel tam za nás Ježíš jakožto hlava církve. O něm se píše ve druhém čtení z listu Efezanům: A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá a tedy pro svoje spojení ve křtu s Ježíšem, i my máme v nebi rezervované místo. Ježíš je v nebi a v něm jsme tam s ním i my. I když tělem ještě zůstáváme tady na zemi. A tak přeji nám všem, aby Bůh, náš Otec nám: udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, (takže budete moci mít) o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy (skrývá) křesťanům jeho dědictví a (jak se ukazuje) na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti (2. čtení).

Milí bratři a sestry, Ježíšova slova v Janově evangeliu jsou nesmírně prostá, proto je také obtížné o nich mluvit, něco k nim dodávat a je vysvětlovat. Minulý týden Ježíš své učedníky těšil před svým odchodem k Otci.

5x se v našem krátkém úryvku vyskytuje slovo „milovat“. Ve SZ, např. v Žalmech, častokrát lidé hovoří o tom, jak milují Hospodinův Zákon, jeho přikázání, protože skrze ně jim dává život. To proto, že se k tomu Hospodin zavázal smlouvou. A právě, když Ježíš dnes říká: Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání… mluví také o smlouvě – naším závazkem je zachovávat jeho přikázání a on na oplátku bude prosit za nás u Otce, jako náš kněz, aby nám Otec dal nového Utěšitele, Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout. Zde se chci zastavit.

Ježíš mluví o tom, že tohoto Ducha nemůže svět přijmout, protože ho ani nevidí ani nezná. Duch je dárce života. Duch pravdy je výraz, který můžeme přeložit jako „opravdový, autentický život“. To znamená, že jen od Ježíše lze dostat život, který je hodný svého jména. Svět ho nemůže přijmout, protože podle Janova náhledu je celý svět pod vládou otce lži neboli Satana. Tento Duch Přímluvce je poznatelný pouze skrze Syna, skrze Ježíše – a učedníci ho poznávají skrze to, co jim Ježíš učinil a učiní – když jim umyl nohy a když se za ně později obětoval na kříži. Ježíš na kříži odevzdal Ducha, když už bylo všechno dokonáno, a tím také svým učedníků odevzdal toho, kdo bude v nich a bude s nimi.

Svět, který se na kříži zbaví Ježíše, v Ježíši nevidí Ducha pravdy. Ale učedníci ho uvidí i nadále, akorát jiným způsobem – skrze jeho lásku, kterou nám vlévá do srdcí svých Duchem Svatým a hlubším způsobem on bude v nás a my v něm. Projevem tohoto nového života v nás je ovoce, které přináší Duch Svatý. A o toto chceme prosit v následujících dnech, kdy se znovu připravíme na příchod Utěšitele.

V dnešním evangeliu se spolu s učedníky dostáváme do chvil, kdy Ježíš oznámil svůj odchod od nich a oni na to samozřejmě reagují smutkem a úzkostí. Možná že taková úzkost provází i nás věřící, kteří v Ježíšovu přítomnost věříme a spoléháme se na ni. Přesto nás stále provází pochybnost: je skutečně zde? Nestal jsem se obětí klamu? Dá se spoléhat na jeho slovo?

Ježíš na to reaguje několika body: 1. povzbuzuje k víře, 2. dává zaslíbení – říká, kam odchází, 3. kudy tam jde, 4. v jakém vztahu je s Otcem a 5. ujišťuje o vyslyšení naší modlitby (to jsme nečetli). Mluví 6x o věření, 4x o poznávání, 3x o vědění a 3x o vidění.

Příbytky v domě Otce. To je informace z druhého břehu – ten, kdo mluví, má představu, my ji nemáme. Smyslem Ježíšovy výpovědi není popisovat příbytky, ale že tam jsou a jsou pro nás dostupné a připravené. To, co Ježíš slibuje, zní nevěrohodně. Přislíbení není něco, co bychom si mohli osahat. Lidé se tomu často vysmívají. Budoucnost je ale uchopitelná vírou. Jde o to, kdo nám ta slova o budoucnosti zvěstuje, zdali je věrohodný a čím je věrohodný. Ježíš je pro nás křesťany věrohodný svým způsobem života, svým vztahem k Bohu a tím, co pro nás udělal. Aby toto zaslíbení bylo věrohodné bez Ježíše, to je těžko říct.

Ježíš odchází proto, abychom my byli tam s ním. On nám říká, že jeho odchodem společenství s Ježíšem nezaniká, ale trvá dál. Ježíš to rozšiřuje dále, když říká, že já jsem ta cesta, pravda a život. Tím jasně naznačuje, že přestává mluvit člověk, ale tady mluví někdo, kdo přichází z druhého břehu od Boha. Ucho školeného posluchače, který zná SZ (já jsem Hospodin tvůj Bůh, který tě vyvedl….) Zde mluví Bůh a toto je třeba brát s plnou vážností. = To, zdali se tam dostanete, je zcela na mně. Jestliže nevěříte mým slovům, věřte aspoň mým skutkům, protože tyhle skutky, které jsou tak výjimečné, kde by se jinak vzaly?

Ježíš informuje, že On jedno s Bohem a chce, abychom se takovými stali i my. Ty skutky, které jsou jeho průkazem jednoty s Bohem, budeme dělat i my. To je i přislíbení vyslyšené modlitby. I když zkušenost je třeba odlišná, to není to pravé měřítko hodnocení: prostě to tak bude. Naše víra je tím mostem, skrze který Bůh může dělat Ježíšovy skutky v nás. To je jeho zodpovědnost. 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Kázání