Událost Ježíšova zmrtvýchvstání je natolik důležitou skutečností, že stojí v pozadí toho, že křesťané přesunuli slavení sabatu na neděli. Říkali, že se tato událost stala prvního dne v týdnu, který však stejně tak dobře počítali jako den osmý, den nového stvoření.

Když první křesťané kázali o této převratné skutečnosti, tak jim šlo o daleko více, než jen o tu chvíli, kdy se v neděli ráno rozednívalo. Daleko důležitější totiž pro ně bylo setkání se svým Mistrem, který již byl podle oficiálního židovského počítání třetí den pobytu v hrobě prohlášen za definitivně mrtvého. Bůh zde zasahuje ne v hodině dvanácté, ale pět minut po dvanácté, kdy již nebyla žádná lidská naděje, že by Ježíš mohl být mrtvý jen zdánlivě. Toto je provždy platný „rukopis“, kterým se projevuje Boží moc, totiž On zasahuje tam, kde již není žádná lidská naděje. Ano, Ježíš byl mrtev definitivně, nezvratně. A proto událost, kterou nazýváme „zmrtvýchvstání“ je zcela jiného druhu než probuzení mrtvého Lazara z hrobu. Je to událost zároveň historická, ale zároveň historii přesahující, tedy metahistorická.

Co je však nejdůležitější je to, že Ježíš je prvotinou budoucího vzkříšení i nás. On nás ujistil, že odchází smrtí proto, aby nám připravil místo. Proto Jeho vzkříšení je pro nás povzbuzením, že Boží přísliby se týkají i nás. A proto si na závěr znovu připomeňme slova svatého Pavla: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Ten, kdo zakusil Boží lásku a skutečně přijal, že Ježíš vstal z mrtvých, už nemůže žít stejně. Ježíšovo zmrtvýchvstání proměnilo celý svět. Ale zdali promění i naše nitro, to záleží také na nás, jestli to Bohu dovolíme.