Ve mši svaté se modlíme tato slova: třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé…

Jak si představit tuto skutečnost, to si zvláště naléhavě snažíme každoročně připomenout. Někteří teologové zdůrazňují, že událost Ježíšova zmrtvýchvstání je událostí, která přesahuje historii, náš čas. Ježíšovo lidství vstupuje do slávy Otcovy, což je skutečnost, kterou si neumíme představit. Ale Ježíš už je mimo náš pozemský čas. Před svým odchodem propojil své nanebevstoupení se sesláním Ducha Svatého tak, že řekl: Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepříjde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. Takže Ježíšův odchod od svých učedníků je zároveň jeho nový příchod a to skrze přítomnost Božího Ducha mezi námi.

Ježíš zasedl po pravici Otcově – místo po pravici je nejčestnější, nejvýraznější, jedinečné. Je třeba si uvědomit, že Ten, kdo je po pravice Otcově, je Ten, který byl ukřižován, kterého se představení národa zřekli, který byl postaven do pozice člověka zavrženého nejen lidmi, ale i Bohem, člověka, který nemá, lidsky viděno, žádnou šanci. Teprve toto spojení Ježíše ukřižovaného a Ježíše po Otcově pravici dává smysl jeho smrti. A není to jen pro Ježíše čestné vyznamenání, ale je to Otcovo ANO Ježíšově poslušnosti až k smrti kříže, kdy Ježíš říkal ANO až ke smrti.

V Ježíši Kristu tedy je po pravici Otcově jeden z nás a v Ježíši jsme tam i my. Dnešní svátek je především naším velkým poděkováním, že právě tím, že Otec pozvedl po své pravici Ježíše, pozvedl spolu s ním i nás, protože on se stal jedním z nás, stal se nám podobným ve všem, krom hříchu, abychom se my stali podobnými Bohu. Amen.