I když setkání začínalo oficiálně až ve čtvrtek večer, někteří nedočkavci se na faru v Kovářově začali sjíždět už ve středu během dne. Čtvrteční den jsme tak začali ve složení Marťa, Míša, Pavel a Jirka Soukupovi, Marky, Vašek a Petr Wudiovi, Pája Krejčová, Bětka a Jenda Peckovi,

Verča Fořtová, Katka Balabánová a Bára Otrubová. Vymýšlení programu a oběda, vaření a uklízení, to všechno jsme museli zvládnout a myslím, že jsme zvládli skvěle a s humorem nám vlastním .

Ve čtvrtek na úvodní bilanci přijeli i Dádovci (Mirek a Dáda Procházkovi), Anička Jarolímková a samozřejmě otec Řehoř. Večer se promítal film Bílé peklo, docela drsné vyjádření krutosti komunistického režimu (potažmo jakékoli totality). Hlavní hrdina (německý válečný zajatec) se díky své pevné vůli a překonání samoty dostane z ruského gulagu přes celou Sibiř zpět domů ke své rodině.

V pátek se na tradiční růženec dostavil jen Peťa a otec. Při dopoledním programu jsme četli a rozebírali kousek z Písma – Jákobova smlouva s Hospodinem o vzájemné věrnosti. Uprostřed kruhu našeho společenství stála látková postavička Jákoba a hořící svíčka znázorňující Boha.

Před polednem přijela paní Jarolímková a přivezla nám výborný oběd… na ten jsme se všichni moc těšili, protože jsme z letního tábora věděli, jaká je Aniččina maminka výborná kuchařka. Smažené filé s bramborovou kaší nám to jen potvrdilo.

Umyli jsme nádobí a vyrazili jsme do lesa nasbírat zajímavé věci charakterizující podzim – materiál k ozdobení gelových svíček. Všechny se moc povedly, i když jsme čekali, že budou vypadat trochu jinak . Odpoledne jsme se těšili, až přijede Anička Otrubová, a všichni jsme se jí vydali naproti na náměstí. Nebyla překvapená jenom ona, ale i ostatní lidi v autobuse, že na zastávce stojí houf mávajících lidí .

Rozhodli jsme se, že budeme večeřet až po mši, abychom mohli posedět u jednoho stolu s naším hostem, Milošem Baronem Prášilem. Spolu s otcem Zdíkem nám předávali svoje zkušenosti z mise v Afghánistánu. Když Baron líčil svůj boj o život (v noci ho zasypala lavina kamení a proud řeky ho unášel pryč) i to, jak nakonec vyhrál, došlo nám, jak statečný člověk sedí před námi. Krásné bylo, že oné noci nespoléhal jen na sebe, ale i na pomoc svých kamarádů a ochranu archanděla Michaela. Při životě ho jistě držely i myšlenky na jeho rodinu a slib, který jim dal při odjezdu – že se vrátí. Bohužel musel z Kovářova brzo odjet – rádi bychom si s ním ještě popovídali.

Druhý den (v sobotu) přišlo na růženec o něco víc lidí – bylo nás šest. Po snídani jsme se zamýšleli nad přechodem Rudým mořem – překonáváním strachu. Během toho přijel Vojta, a protože jsme na něj netrpělivě čekali, museli jsme ranní program přerušit, abychom ho přivítali. Oběd vařila paní Krejčová, maminka Páji, pochutnávali jsme si na segedínském guláši. Odpolední program navazoval na ranní úryvek z Písma. Každý z nás měl podle mapy projít vyznačený úsek, splnit úkoly nachystané na cestě a v co nejkratším čase se vrátit zpátky na faru. Měli jsme si tak zkusit samotu na cestě a schopnost poradit si při případných potížích. Jenže trasa byla dlouhá 7, 2 km, a tak nebylo příliš těžké někoho nezáměrně dohnat, nebo se nechat dohnat. Na faru jsme přicházeli v různých skupinkách, vyprávěli jsme si, kde se nám podařilo zabloudit, při čem jsme váhali a co jsme cestou viděli. Večer jsme měli naplánovanou mši a společnou adoraci. Byli jsme moc rádi, že si můžeme zazpívat naše oblíbené písně z Taizé, ale i z Koinonie. Potom už nechal otec Řehoř program na nás, a tak jsme zapnuli rádio a tancovali. Z Jirky se stal dokonalý DJ. Společná mazurka nás bavila asi nejvíc.

V neděli jsme vstávali tak, abychom se stihli před mší svatou v 9.30 ještě nasnídat. Po kostele jsme se mírně sbalili a začalo nám být trochu smutno. Náladu nám spravil výborný oběd paní Wudiové – pečené plátky masa s rýží. Chtěli jsme si ho pořádně vychutnat a holkám z Brna bylo líto, že jídlo musí do sebe tak rychle házet – spěchaly na autobus. Stihli jsme ještě otcovi Řehořovi poděkovat a předat pudingový dezert, u jehož výroby jsme se skvěle bavili. Potom se začalo pomalu odjíždět, což bylo nejsmutnější. Nevíme, kdy se zase sejdeme, ale věříme a doufáme, že to bude brzo.

Chtěli bychom poděkovat všem, kteří setkání podpořili, hlavně otci Řehořovi, který i dlouhou dobu před setkáním toto všechno připravoval, maminkám – úžasným kuchařkám, panu Krejčovi za dovezení matrací i panu opraváři za spravený záchod , a hlavně všem, jejichž práce byla skrytá, ale její výsledky byly pro nás důležité.

Sepsala Bára (a tímto jí také děkujeme )

Vstup do fotogalerie pátek:

Vstup do fotogalerie sobota:

Vstup do fotogalerie neděle: