3. neděle adventní

Milí bratři a sestry, Jan Křtitel je velmi výraznou postavou adventních čtení. Dnes dokonce Ježíš v Božím slovu ho chválí, že on je největší mezi těmi, kdo se narodili ze ženy a že je největší ze všech proroků. Ano, tím, že viděl naplnění svých proroctví, Ježíše Krista, je skutečně větší než jakýkoliv prorok před ním. A myslím si, že když dnes posílá své učedníky s dotazem, zdali se nespletl v pochopení toho, koho ohlašoval, nemůžeme v tom vidět jeho malou víru, ale naopak to byl člověk, který hledal a nebál se opravit své představy o Mesiáši, kterého lidem ohlašoval.

Co nás na něm asi může upoutat je to, že to byla postava určitě velmi charismatická. Žil velmi přísným životem, na skutečné poušti, kde musel bojovat o své živobytí a upřímně hledal Boha. Proto u něj lidé neviděli rozpor mezi tím, co káže a tím, co žije a chodili k němu si poslechnout, co jim říká, protože kázal nejen slovy, ale především svým životem.

Jan Křtitel ke své velikosti musel dorůst. Takovým, jakým byl, se nenarodil. Podobně i my se nestaneme opravdovými křesťany instantně. Jde o trpělivý zápas, především se sebou samými. V druhém čtení nám sv. Jakub radí, abychom všechno trpělivě vydrželi až do té doby, než přijde Pán a dává příklad zemědělce. Do nás bylo také zaseto Boží slovo a jde o to, abychom poctivým žitím každodenních úkolů dávali šanci tomu, aby to, co Bůh do nás vložil, se projevilo. V obvyklých situacích se učit vnášet Boží slovo do života. Aby z našich životů vznikl krásný umělecký obraz….

 

Dnešní proroctví, které proslovil Izaiáš před více než 2,5 tis. lety na nás možná působí jako pohádka, ale přece vkládáme víru do toho, že si tento člověk nevymýšlel, ale že mluvil z Božího vnuknutí. A protože zároveň víme, že tuto obnovu všeho tvorstva začal Bůh již prvním příchodem svého Syna na svět, tak můžeme vidět tento text jako obraz našeho nitra: když je člověk oddělený od Boha (ve stavu hříchu, ve stavu zatvrzelosti či odmítání Boha), pak se jeho nitro podobá poušti, protože mu chybí zdroj života, jakoby vláha, která dává růst. Naopak, obraz rozkvetlé krajiny, je obrazem duše, která je s Bohem úzce spojená, protože Bůh ji vnitřně kultivuje, zalévá a rozmnožuje její život.

Takto i my sami můžeme ovlivnit stav našeho srdce tím, že pro Boží déšť připravujeme své srdce tím, že ho vystavujeme pravidelnému Božímu působení ve svátosti smíření. Mnozí z nás chodí ke zpovědi pravidelně a rádi by vnesli do jejího prožívání trochu více života než jen zvyk. Myslím si, že velmi dobrou přípravou je denní zpytování svědomí (chvíle ticha, ohlédnutí za uplynulým dnem, poděkování za vykonané a obdržené dobro, ale také odprošení za hříšné skutky, či častěji za selhání v odpovědích na Boží výzvy). Tím i v pravidelné zpovědi budeme mít také přesnější poznání sebe a budeme Bohu otvírat problémy, které aktuálně řešíme.

Sv. Pavel nás vybízí k trpělivosti po vzoru rolníka. Myslím, že jeho přirovnání nám musí být blízké. Podobně jako pěstování plodin vyžaduje trpělivé orání, setí, zálivku a hlavně hodně čekání a spoléhání na příznivé počasí, tak i v případě duchovního zrání potřebujeme hodně trpělivé práce modlitby, četby, zpytování, pokání a dalších úkonů podložených velkou věrností a trpělivostí…