Naše scéna vychází z evangelia 6. neděle velikonoční, které zní: Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.

A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Při stavbě scény jsme se soustředili na Ježíšův příslib toho, kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat … a já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy … nenechám vás sirotky, zase k vám přijdu. Vidíme, že je zde příslib přítomnosti celé Boží Trojice ve společenství těch, kteří Ježíše milují. To, že ho milují, se pozná podle toho, že zachovávají jeho přikázání, jak to říká Ježíš. Věnujme se symbolice barev: průhledná bílá barva symbolizuje Otce. Průhlednost této barvy je záměrná, protože i sám Otec se přímo nezjevuje, ale vždy se dává vidět skrze nějakého prostředníka, ať už Syna či Ducha Svatého. Červená barva je barvou Ježíšovou, barvou utrpení a obětující se lásky. Zlatá barva patří Duchu Svatému. Zde jsme se inspirovali symbolikou ikon, kde právě zlato symbolizuje tuto osobu Boží Trojice.¨

Postavičky různých věkových skupin a pohlaví tvoří společenství rodiny, kterou vytváří přítomnost Boží Trojice. Postavičky zaujímají postoj pokoje, bezpečí, radosti a přijetí. Ono přijetí pochází prvotně od Boha a druhotně si je pak darují ti lidé navzájem.

Tento na první pohled idylický obrázek je teprve předchutí konečného naplnění. Protože scéna se ve skutečnosti odehrává na tomto světě, který je poznamenán nedokonalostí a všedností. Proto i symbol Boží Trojice vytváří obrys, který postavičky objímá a ukazuje vpravo nahoru (což je symbolické místo), to znamená do nebeské reality, která je konečným očekáváním nás všech.

Včera byla vydána bezpečnostní aktualizace redakčního systému Drupal, na němž běží náš web. Aktualizace je vzhledem k uživatelské nepřívětivosti vždycky lehce infarktózní záležitost, ale vše proběhlo jak má, takže už zase máme zalepené další bezpečnostní mezery. Bohu díky!

V pondělí před setměním navštívil náš kostel v Kovářově čáp. Někteří pohotoví z nás pořídili pěkné fotografie. Proto se s nimi tady chceme podělit...

Dnešní evangelium je začátkem Ježíšovy řeči na rozloučenou se svými učedníky. Nejdříve je ujišťuje, že musí odejít, je to totiž součást jeho cesty,

která by bez jeho odchodu zůstala nedokončená. Kromě toho samotným učedníkům prospěje, když od nich odejde, protože on se sice od nich odloučí, ale to neznamená, že je nechá opuštěné. Jistým způsobem s nimi bude i nadále. Do této atmosféry zaznívají Ježíšova slova: „Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. A právě tento úsek evangelia se nám stal podnětem pro stavbu dnešní scény pomocí biblických postaviček.

Ježíš se ztotožňuje s cestou, pravdou a životem. Není snadné si pod tím představit něco konkrétního. Přece však tato řeč pravdivě vypovídá o Ježíšově identitě. Je třeba si však dávat pozor na to, že o Bohu a Božích věcech mluvíme v analogickém slova smyslu. To znamená, že ta slova, která používáme, si bereme z naší pozemské zkušenosti, protože jiná slova nemáme k dispozici, přece však nám nesmí uniknout, že je vypovídáme o Bohu, jenž obsah těchto našich pojmů nekonečně přesahuje. Jestliže tedy slyšíme, že je Ježíš cesta, pak vycházíme z faktu, že víme, co je to cesta, vzápětí si uvědomíme, že Ježíš není ztotožnitelný s žádnou z cest, se kterou máme zkušenost, on totiž je mírou každé cesty, on je cesta par excellence. Každá cesta, kterou známe, má v něm nedostižný vzor.

Cesta je tedy něco, co někam vede, co vede naše kroky k určitému cíli. Může to být buď upravená silnice, nebo i pomyslná stezka vedoucí skrz neupravenou přírodu, houštiny, písek, vodu – důležité je u cesty to, že se jí svěříme při svém putování k cíli.

Naši scénu jsme koncipovali takto: černá látka představuje to, od čeho odcházíme s pomocí Ježíšovou. Minulou neděli nás Ježíš ujistil, že on přišel kvůli nám – ovcím, aby měly život a měly ho v hojnosti (Jan 10,10). Ježíš nás tedy především vede k životu v plnosti. Odcházíme s jeho pomocí tedy ode všeho, co nás o život obírá: od smrti, od nemoci, zranění, nedostatku, nelásky, hříchu, nesvobody atd. Zkrátka ode všeho, co můžeme shrnout pod symbol černé barvy. Jdeme k životu, a život je to, po čem každý touží: život v plnosti: tedy štěstí, zdraví, naplněnost, pokoj, spočinutí, lásku… V naší scéně je život symbolizován zlatou barvou, která vede směrem vzhůru vpravo nahoru, což je směr k Otci. Plnost života, jak vyznáváme, můžeme zakusit jen v Boží přítomnosti. Tam nás Ježíš jako cesta vede. A jakožto cesta, vyzývá nás Ježíš k tomu, abychom se mu svěřili.

Scéna je záměrně postavená tak, aby to, co symbolizuje život, bylo pro postavičku učedníka jeho silami nedosažitelné: strmá stěna, na kterou se nelze dostat. Ovšem je zde postavička Ježíše, které když se učedník svěří – vloží svoji ruku do Ježíšovy – tak Ježíš ho svou mocí dopraví na ono místo života. Krom toho říká Ježíš, že nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. Na vrcholu zlaté „hory života“ není žádná jiná postavička kromě Ježíše. Takže nikoliv Budha, ani Mohamed ani kdokoliv jiný nemůže být cestou k Otci. Jsou jimi jen do té míry, do jaké své následovníky dokáží přiblížit k Ježíši samotnému. To není důvod k pyšné nadřazenosti nad ty, kteří Ježíše nepoznali. Naopak si máme být vědomi své zodpovědnosti za to, aby právě ti ostatní v nás rozpoznali ukazatele na Toho, který je jedinou cestou k Otci, pravdou, jež nezklame a životem, po kterém toužíme. Můžeme si s jistou říct, že to o nás platí?

Dnešní scéna představuje druhou část evangelia 4. neděle velikonoční, která zní: Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.

Děj evangelia je v naší scéně zachycen směrem zleva doprava: barva podkladu přechází ze žluté do zelené. Tyto barvy představují: žlutá – poušť, hnědá úrodnou půdu a zelená trávu. Zcela vpravo je pak studna, ze které vytéká voda. To není obvyklé v našem světě, protože v našich studnách voda neproudí, ale stojí. Ježíš dává vodu živou, jak se dozvídáme ve 4. kapitole, což se může vyložit jako vodu života nebo jako vodu, která proudí. A tuto vodu dává v hojnosti. Vodu v poušti bylo tehdy možné získat vykopáním studní. Kde nebyl pramen, shromažďovala se do nádrží dešťová voda.

Výrazem hojnosti, kterou Ježíš dává, je vysoká tráva, na kterou ovce zve. Povšimněme si, že ovce musí projít dveřmi, s nimiž se Ježíš v našem podobenství ztotožňuje. Dokonce nás ujišťuje, že kdo právě skrze tyto dveře vejde, nalezne záchranu. Ovčín byla totiž ohrada, která měla pouze jeden vchod. Mohla sloužit více pastýřům pro více stád. Do ohrady se skrze vchod ovce večer nahnaly, aby tam přečkaly noc a ráno je pastýř opět volal a jen ovce, která poznaly svého pastýře, z ohrady vyšly a následovaly ho.

Náš text ujišťuje, že kdo vejde skrze Ježíše, nalezne pastvu. Z toho můžeme vyvodit, že pastva jinak není k nalezení. V závěrečných slovech pak Ježíš důrazně tvrdí, že právě to je smysl jeho příchodu mezi nás: Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. On nám život opatřuje tak, jako pastýř opatřuje pastvu pro své stádo.

Ježíš stojí u otevřených dveří a pravou rukou zve ovce na pastvinu. V levé ruce drží pastýřskou hůl. Ta bývala dlouhá asi 2 metry, a sloužila k počítání ovcí i jako opora při strmém stoupání. Naše scéna je zároveň postavena tak, že hlas Ježíše jako první slyší ty nejmenší ovce. Na jiném místě evangelia nás totiž ujišťuje, že pokud nebudeme jako děti, jistě nevejdeme do Božího království. Proč? Protože jen maličký hledá pomoc. Dospělý člověk se obvykle snaží zachránit sám...